Hermiona se přetočila na břicho a kývala nohama ve vzduchu. ,,Mohli bychom někam odjet na víkend," navrhla. Pohlédl na ni a zamračil se.
,,Nemyslím si, že by to bylo vhodné," odpověděl stroze Severus.
,,Už mě nebaví se takhle schovávat," zakňourala a chtěla ho pohladit po rameni. Ucukl, jako kdyby snad měla lepru.
,,Nemám čas. Narozdíl od tebe totiž mám spoustu práce."
,,Já mám přece taky práci," opáčila lítostivě. Nad touto poznámkou se ušklíbl.
,,Zachraňovat skřítky..."
,,Aspoň dělám něco, co mě baví. Navíc tím někomu pomáhám. A co děláš ty? Jenom blbý lektvary."
,,Lektvary jsou umění. Starat se o práva skřítků je charita," odvětil naprosto klidným hlasem.
Hermionina dobrá nálada byla ta tam. Přikryla se peřinou a otočila se k němu zády. Vzala si knihu a rozsvítila lampičku. Slyšela otrávené povzdechnutí. Ignorovala to. Ozval se po pár minutách se slovy: ,,Já měl v plánu spát."
,,A kde si mám teda číst?" zeptala se, aniž by se k němu otáčela.
,,Třeba na Grimauldově náměstí," odpověděl lhostejně. Naštvaně zaklapla knihu, vyhrabala se na nohy a začala se oblékat. Myslela si, že ji zastaví. Nic neudělal. Došla ke dveřím a věnovala mu dlouhý pohled. Domnívala se, že k ní doběhne a začne ji prosit, aby s ním zůstala.
,,Tak zase zítra?"
Šokovaně pootevřela ústa. ,,A proč bych sem vůbec měla chodit?"
,,Třeba proto, že tě uvidím rád?" odhadl. Pitomec pitomej, pomyslela si. Bohužel věděl, jak na ni. Nakonec jenom přikývla a odešla. Šla prázdným městem a uvažovala, jestli ji vůbec miluje. Má ji aspoň trochu rád?

Mrskla sebou na pohovku. Na knihu už neměla náladu, takže ji jen pevně svírala v dlaních.
,,Co ty tady?" hlesl nejistý hlásek. ,,Myslel jsem, že jsi odjela někam pryč."
,,Změna plánu," zalhala Hermiona. Posadil se vedle ní a mlčky vyčkával, jestli něco řekne.
,,Vypadáš smutně."
,,To se ti jen zdá," zalhala podruhé, ale zlomil se jí hlas, takže poslední dvě slova ze sebe vysoukala za doprovodu vzlyků.
,,Chceš nějak pomoct?" Zahrála úsměv, zavrtěla hlavou a poděkovala. ,,Mohl bych ti třeba... Neumím zpívat, ale mohl bych... Co bych pro tebe mohl udělat?" zeptal se nakonec bezradně.
,,Mohl bys mě obejmout?" požádala ho Hermiona a posadila se, aby mu uvolnila místo na pohovce. Přesedl si těsně k ní a opatrně ji objal kolem ramen.
,,Jsem pitomá."
,,Nejsi," oponoval něžně. ,,Jsi skvělá a chytrá... A pitomá nejsi ani v nejmenším." Musela se zasmát jeho žvatlání. Pohlédla do jeho upřímných očí a zašeptala: ,,Ještěže tě mám."
Nejistě se zaculil. Na tu malou chvíli zalitovala toho, že se k ní takhle nechová i Severus.
,,Měli bychom jít spát," řekla, když nabrala trochu sil. Hned ji pustil, jako kdyby jí snad měl dotekem ublížit.
,,Jistě. Promiň."
Pohladila ho po rameni. ,,Nemáš se za co omlouvat. Naopak. Jsem ti dlužná."

Při poradě si Severus sedl daleko od Hermiony, ale ne zase tak daleko, aby to bylo nápadné. Cítila neklid, takže se snažila na něj nemyslet. O to víc vířily myšlenky v hlavě. Za pár minut ji začala hrozně bolet hlava. Snažila se to skrýt tím, že si opřela hlavu o ruku. Přivřela oči, aby se bolesti zbavila. ,,Dej si to na čelo," ozval se stejně nejistý hlásek jako pár večerů předtím. Vzhlédla k Ronovi, který jí podával mokrý hadřík. Možná to bylo migrénou, nebo vyčerpáním, ale Hermiona se chtěla dojatě rozplakat. Vděčně se usmála a přijala hadřík.
,,Kdybys něco potřebovala..." začal Ron.
,,Mohl byste si sednout, Weasley? Povídat si můžete v soukromí po poradě," vyštěkl Severus. Ron naposledy pohlédl na Hermionu, která poděkovala a kývla hlavou, že nic nepotřebuje.

Hermiona připravovala čaj, zatímco Severus si četl. Konvice se teprve začala ohřívat, tak si Hermiona stoupla do futer dveří a sledovala Severuse. Vždycky k němu vzhlížela. I když k ní nikdy nebyl milý, tak ho obdivovala. Zbožňovala jeho inteligenci a schopnosti. Mluvil spisovně, nedělal gramatické chyby, nesmál se hloupým vtipům, byl bystrý a opovrhoval lidskými slabostmi. Hermiona přemýšlela tak moc, že naklonila hlavu na stranu a pootevřela ústa. Nedokázala najednou pochopit, proč před lety tyto vlastnosti brala jako kladné vlastnosti. Ani mu nestála za to, aby přiznal jejich vztah před lidmi. To by se musela celý zbytek života skrývat kvůli někomu, kdo ji okouzlil naprosto nepodstatnými věcmi?
,,Máš mě rád?" zeptala se.
Severus ani nevzhlédl od knihy, když odpovídal: ,,Naprosto hloupá otázka."
,,Možná," odsouhlasila Hermiona, ,,ale jaká je odpověď?"
Severus si frustrovaně oddechl, založil knihu záložkou a podíval se na Hermionu. ,,Jestli je to nějaká ženská past, kdy jakákoliv odpověď je špatnou odpovědí..."
,,Sklapni, Severusi," skočila mu do řeči Hermiona. ,,Mám dost těhle keců. Mám dost toho vymlouvání se, že vyznávání lásky je zbytečné a přečeňované. Mám plný zuby tvého přístupu."
,,Takže určitě chceš omluvu..."
,,Ne. Ne, nechci. Víš co, Severusi? Já už po tobě nechci nic." Odešla do kuchyně, odložila konvici. Pak prošla kolem Severuse do ložnice, kde si začala balit věci.
,,Jestli na mě zkoušíš psychický nátlak..." Čekal, že ho Hermiona zastaví, ale ona už neodpovídala. Balila dál. ,,Dobře. Můžeme si o tom popovídat v klidu?" Zavrtěla hlavou.
,,Čekala jsem měsíce, čekala jsem roky. Byla jsem pitomá. Byla jsem s tebou jenom proto, že tě miluju. Ale nechtěla jsem si připustit pravdu... Ty mě nemiluješ. Ty si mě nezasloužíš."
,,Nech toho, Hermiono. Chováš se pošetile."
,,Tak ať!" řekla Hermiona a se sbalenou taškou odešla. Teprve na ulici se rozplakala.

Dva týdny strávila zababušená ve své posteli, pofňukávala a jedla oříšky v čokoládě. Jednoho dne jí do pokoje vešla matka, která byla stále opálená z pobytu v Austrálii. ,,Miláčku, máš tu návštěvu."
,,Kamarádka?"
Její matka zavrtěla hlavou. ,,Je to mužská návštěva," zašeptala tajemně a potutelně se usmála. Hermiona chvíli přemýšlela a pak svolila, že návštěvu přijme.
Po pár minutách se ozvalo zaklepání a dveře se otevřeli. Zavřel za sebou. ,,Dlouho jsem tě neviděl. Bál jsem se, že se ti něco stalo."
,,Jsem v pořádku, Rone, děkuju. Promiň, nebylo mi nejlépe... Ale už je to lepší."
Ron přišel k posteli a podal Hermioně papírovou tašku. ,,Cestou jsem ti koupil pomeranče a knížku."
,,Jakoupak knížku?" nadchla se Hermiona.
Ron pohodil rameny. ,,Byla ve slevě." Hermiona se od srdce zasmála. Došlo jí, jak dlouho se nesmála.
,,Moc děkuju. Určitě to bude dobrá knížka, ať už je jakákoliv," ujistila ho.
,,Tak já... Já bych asi zase měl jít, co?"
,,Ne. Prosím, zůstaň," požádala ho Hermiona a plácla rukou vedle sebe na postel. Ron si nesměle přisedl. ,,Zatáhla jsem se do hloupé a zbytečné situace, jednoho dne ti o tom všechno řeknu. Teď ale chci říct jediné..." Chvíli přemýšlela, jak jen poskládat slova. ,,Rone, já si tvé péče všímám a vážím. Neříkám ti to dostatečně často, ale jsem skutečně vděčná, že tě mám. A kdybys... Kdybychom někdy mohli spolu někam zajít, tak bych byla moc ráda." Ron na to nic neříkal. ,,Já pochopím, když nebudeš chtít. Dlouho jsem tě přehlížela a nevracela jsem ti tvou laskavost dostatečně. Vím, že si nezasloužím, abys mě viděl jinak než jako kamarádku," dodala, aby se necítil špatně, až ji odmítne.
,,Hermiono, tohle je můj nejšťastnější den v životě. Moc rád tě pozvu třeba někam na víkend, abychom měli čas jen pro sebe a zjistit, jestli třeba... Jestli máme... Jestli je nějaká šance."
Hermiona se usmála a chytila ho za ruku. ,,Tak moc si přeju, abychom tu šanci měli."