Léto ve Walesu nebylo přesně to, po čem by Pansy Parkinsonová zrovna dvakrát toužila, ale když už jí otec ty tři týdny u moře zaplatil, chtěla si to užít naplno. Bohužel díky letadlům a zájezdům do zahraničí byla skoro jediná v celém hotelu. Občas si říkala, jestli náhodou není jedinou v celém Llandudnu. Aspoň se tak cítila.

Vzbudila se brzy ráno, ale jen kvůli snídani, která se podávala od sedmi do půl desáté, jinak by spala do odpoledne. Popíjela si své vanilkové latté a čas od času se zakousla do sladkého pečiva, nespěchala, nebylo kam spěchat. Od půl osmé do devíti snídala, popíjela a pročítala čarodějnické noviny Cymru Magic. 

Vstala a vydala se do svého pokoje. Prošla kolem jediného stolku , u kterého zaměstnanci připravovali snídani. Dotyčný měl na snídani méně než půl hodiny, to by si Pansy sotva užila. Jen do sebe naházet všechno to jídlo. Když už uvažovala o jídle, musela ohrnout svůj ušlechtilý nosík nad výběrem toho člověka. Zaměstnanci tam vyskládávali veliké porce typicky britské snídaně. Plno teplých pokrmů, všechno se skoro topilo v oleji. Brrr, otřásla se v duchu zhnuseně. A k tomu všemu černé kafe, očividně bez mléka, tipovala i bez cukru. K tomu už chyběla jen cigareta a daný člověk se mohl počítat mezi nádeníky z Birminghamu.

Chtěla si pronajmout jedno z lehátek, ale kvůli nedostatku zákazníků měli zavřeno. Tak si na chladný písek rozložila svou osušku a usadila se na ni. Irské moře bylo ledové, tak se snažila chytit pár slunečních paprsků. Slunce se však většinu času schovávalo za velikými šedými mraky. Kdyby se nuda dala měřit, všechna měřidla by praskla pod tlakem neskutečné a nesmírné nudy. I střelit se do vlastní nohy by bylo zábavnější než tohle, pomyslela si a přemýšlela, kde by se dala nějaká zbraň koupit.

Kolem Pansy prošel muž v kraťasech a zmuchlaném tričku. Pansy nikdy nepochopila, proč někteří muži nosí kraťasy. Kdyby mohla, zavedla by za to trest smrti. Byla přesvědčená, že ten zrzek strčí chodidlo do moře, otřepe se zimou jako pes a odejde někam do tepla. Zrzek si vyzul boty a vstoupil do moře. Chvíli tam jen tak postával po kotníky ve vodě. Za chvíli to vzdá, pomyslela si Pansy. Muž se otočil čelem k pláži a svékl si tričko. To byla jiná! Pansy dlouho neviděla tak hezky a symetricky vypracované tělo. Dokonce jí ani nevadily pihy, které pokrývaly celý jeho hrudník. Moc hezký hrudník, moc hezké ruce, pomyslela si. Teprve po pár vteřinách si uvědomila, že muž na ni kouká. Předstírala, že se kouká jinam. Sklouzla pohledem k náhodným kamenům. Zrzek se uchechtl a odhodil tričko na písek. Za dvě vteřiny byl pod vodou. Pansy nevěřila vlastním očím, které nenápadně znova zabloudily jeho směrem. Skutečně vlezl do vody, doopravdy plaval. Nasadila si sluneční brýle, aby na něj mohla koukat, aniž by to bylo tak okaté. Muselo to být ve vodě příšerné! Ten muž si to však užíval... Nebo to aspoň dobře snášel. Vylezl z vody až po patnácti minutách veselého cachtání.

Tričko si neoblékl, pouze si ho vzal do ruky. Obul se a zamířil Pansyiným směrem. Ta doufala, že ji bude ignorovat, projde kolem ní a zmizí. Sice by se ráda na jeho tělo koukala o trochu déle, ale už se stejně natolik styděla, že by se kochat nemohla.
,,Můžu si přisednout?" otázal se zrzek, když si stoupl kousek od Pansy. Ta k němu vzhlédla.
,,Celá pláž je prázdná. Proč sedět zde?"
,,Celý den je zataženo. Tak proč nosit sluneční brýle?" opáčil zrzek. Pansy se prudce nadechla nosem, to značilo nespokojenost nad jeho odpovědí. Pomalu si sundala slučení brýle a pohlédla mu do očí. Bohužel byl ve tváři poměrně pohledný. Tím ji neskutečně štval. Bylo by jednoduší poslat k šípku někoho ošklivého, bez nádherně vypracovaného těla.
,,Nemůžeš si jít, chlapče, někam jinam?"
,,Nejsem chlapec. A chci si sednout vedle tebe, protože ses na mě koukala se zalíbením, když jsem si svlíkl triko."
Pansy otevřela ústa, aby mu to vymluvila. Pak jí došlo, že by ji to prozradilo mnohem víc, kdyby se s ním dohadovala, že se na něj nekoukala. ,,Hnusnej den, hnusný počasí, musela jsem si zpříjemnit den něčím aspoň trochu ucházejícím," odvětila. Pozvedl obočí, uznale pokýval hlavou.
,,Tak upřímnou odpověď jsem nečekal. Hezky," pochválil ji.
,,Tak, dostal jsi kompliment, tak můžeš zase jít," odvětila Pansy.
,,A nechceš si taky vyslechnout nějakej ten kompliment?" navrhl zrzek.
,,Nestojím o komplimenty," odvětila Pansy a uhnula pohledem. Nechtěla slyšet stejné lži, jaké slýchávala celý život. Zmijozelská kolej byla plná pochlebovačů. Lichotili jí jen aby si ukradli pár polibků a ti nejšikovnější ukradli ty nejdůležitejší chvíle, které dívka mohla věnovat. Už měla takových mužů dost. A tenhle to ještě k tomu přiznal, že jí chce lichotit! Bídák! Už dávno znala ty lichotky nazpaměť - je krásná, má hezké tělo, krásné oči, hezké nohy, krásná ňadra, hezké, krásné, hezká, krásná... Bla, bla, bla.
,,Ten tvůj hlubokej smutek ve tvým jednání mi říká, že jsi nikdy nepotkala správnýho chlapa. Ten hlubokej smutek mě láká dostat se k tobě blíž."
Pansy pohlédla na zrzka v čirém úžasu. Pootevřela ústa jen aby se mohla nadechnout. Nedokázala nic říct. Nemohla ani přemýšlet.
,,Dovolíš mi, abych se tě pokusil aspoň trochu rozveselit, šíleně smutná princezno?"