Pohlédla z okna, už se stmívalo. Spletla si vlasy do copu a oblékla si svetřík, aby jí nebyla zima. Připravila si veliký hrnek čaje. Došla do obývacího pokoje, kde ležel Ron a pročítal noviny.
,,Jdu si sednout na verandu," oznámila Hermiona a sehnula se k němu, aby ho políbila.
,,Nebuď tam dlouho, už večer bývá zima," doporučil jí Ron. Hermiona se usmála a přikývla. Ještě vteřinu ho sledovala, jak si čte. Zamířila ke dveřím. Otevřela je a hned ji zaujala opuštěná obálka ležící před prahem. Sebrala ji a koukla se, komu je určena. Bylo tam napsáno: Hermiona Grangerová. I tak si nebyla jistá, jestli jí přísluší si dopis vzít. Ale bylo tam napsané její jméno. Měla právo si dopis vzít. Usadila se na schodu, položila si hrnek s čajem vedle sebe a chvíli jen otáčela obálku v ruce. Písmo znala. Určitě to písmo už někdy viděla, jen se nedokázala rozvzpomenout kde. Nakonec opatrně natrhla obálku, aby se dostala k dopisu.

There's a note underneath your front door,
that I wrote twenty years ago.
Yellow paper and a faded picture
and a secret in an envelope.

Hermiono,

kéž bych mohl všechno vylíčit, nebo aspoň trochu osvětlit, proč píšu. Nevím, jestli mým slovům porozumíš. Obávám se, že budeš zmatená a možná se na mne naštveš, že nyní se ozývám. Prosím, aspoň se pokus dočíst mé vyznání. Chci, abys věděla všechno. Ať už to bude stát cokoliv. I kdyby to znamenalo, že Tě navždy ztratím, musím to napsat.

Není to tak jednoduché, přenést své myšlenky na papír. Tolikrát jsem uvažoval, že Ti napíšu, ale slova nepřicházela. Tentokrát jsem to důkladně promyslel, aby to dávalo smysl. Nebo to možná dává smysl jen mně.

Pamatuješ si, když jsme se poprvé viděli? Bylo to ve vlaku do Bradavic. Byl jsem tehdy nadšený, jak obětavou kamarádku Harry má. Dodnes jsem Ti za to vděčný, jak moc jsi mu pomáhala. Domnívám se, že bez Tebe by měl svůj život mnohem těžší. Ale tenhle dopis není o Tvém pomáhání Harrymu, Řádu, světu... I když to všechno určitě taktéž stojí za zmínku. Omluv mé odbíhání od tématu, nechce se mi to škrtat. A už jsem ten dopis začal psát tolikrát...

Už tehdy jsem obdivoval, jak jsi chytrá a důvtipná. Navíc Ti hodně dlužím za to, že jsi neprozradila mé tajemství, i když jsi na něj přišla velmi brzy.

Hermiona se nejistě usmála. Konečně jí došlo, odkud písmo zná. Bylo to stejné písmo, které hodnotilo její eseje z obrany proti černé magii. Bohužel jen jeden jediný rok, proto ho nerozeznala hned.

Nevím, kdy přesně k tomu došlo. Roky jsme se vídali jen náhodně, většinou jsme spolu ani neměli šanci mluvit. A už vůbec ne o samotě. Přesto, kousek po kousku, den po dni, jsem se do Tebe zamilovával. Snažil jsem se to zarazit. Vyhýbal jsem se Ti. Nikdy jsem nedal nic najevo. Nebo aspoň doufám. A Ty jsi rostla do krásné mladé čarodějky. Přišly rány. Pro nás oba. Ty jsi ztratila rodiče a stáhla ses do sebe. Bylo to hrozně bolestivé, vidět Tě trpět a nedokázat Ti pomoct. Chtěl jsem tehdy sedět u Tvé postele a držet Tě za ruku. Jenže jsem nemohl. Nebylo by to vhodné. Navíc se Ti věnovala spousta jiných lidí. Já byl ten poslední, jehož přítomnost bys uvítala. Ale věř mi, vždy jsem tu byl pro Tebe, jen jsem Ti to nikdy neprozradil.

Proč jsem se teď odhodlal? Sám nevím. Asi mě přinutilo to, že ses přestěhovala, protože najednou Tě nevídám. Nejsi tu a já celé dny přemýšlím o tom, jak se máš. Dřív jsem měl aspoň jistotu, že se uvidíme na snídani, obědě a večeři. A když jsem měl šťastný den, potkal jsem Tě třeba i na chodbě a prohodili jsme pár slov. Vím, nejsem moc upovídaný, takže jsi většinou po snaze navázat hovor, odešla a mávla mi na pozdrav. Bál jsem se, že bych se rozmluvil až moc. Děsil jsem se toho, že by ze mě jen tak, mezi řečí, vypadlo, jak moc Tě miluju.

Není to snaha Tě nějak přesvědčovat. Jsem moc rád, že jsi s Ronem šťastná. Nikdy bych tím mužem nebyl já, tím jsem si jistý. Ale v jiném životě, jinde, za jiných okolností, bych Ti snesl modré z nebe. Kdybych se mohl probouzet vedle Tebe, má drahá Hermiono, děkoval bych všem bohům v každé vteřině svého bytí. Být tím, kdo stojí po Tvém boku, bude navždy mým největším a nejsmutnějším snem. Nežádám o nic. Jen mám pocit, že kdybych Ti nenapsal, přišel bych o rozum. A upřímně, rozum je to jediné, co mi zbylo.

Prosím, nedávej mi najevo, že jsi tento dopis četla. Budu si tajně přát, aby se někde zatoulal, nebo záhadně zmizel. Mám v plánu žít v nejistotě a přát si, abys dopis četla a zároveň ho nikdy neobdržela.

Opatruj se, nejdražší Hermiono, nezlob se za mé vyznání. Odpusť mi tuhle troufalost. Žádám Tě o to jako nejpokornější služebník.

Dočetla dopis podruhé, potřetí, popáté... Schovala papír do kapsy u kalhot, zvedla se a s plným hrnkem čaje se vrátila domů. Prošla kolem spícího Rona, uklidila zbytky jídla, pozhasínala v celém bytě a nakonec se vrátila ke svému druhovi. Klekla si k pohovce a pohladila ho po tváři. ,,Zlato, už je pozdě. Půjdeme spát do postele, ano?" zašeptala jemně a Ron pootevřel oči. Chvíli se rozebíral, takže trpělivě čekala. Nakonec se rozespale usmál a vyhrabal se na nohy.

Ležela a zírala do tmy. Za okny se už rozednívalo, ale ona nedokázala přestat myslet na vyznání, které před pár hodinami přečetla. Nikdy by ji nenapadlo, že by mohl Remus takové city chovat zrovna k ní. Proto o něm nikdy nepřemýšlela jinak než o známém. Možná o příteli, se kterým si moc často nepovídala. Milovala Rona. Určitě ho milovala. Jenže tím dopisem se všechno změnilo. Najednou netušila, jestli by si znovu vybrala stejně. Měla Remuse ráda, vždycky jí byl blízký, ale nedovolila si nad ním uvažovat jako potencionálním manželovi. A teď, když věděla pravdu, se rozběhly úvahy právě tímto směrem.

There's no reasons, no excuses,
there's no second-hand alibis.
Just some black ink on some blue lines
and a shadow you won't recognize.

Bylo to skoro rok poté, když dostali s Ronem pozvání na večeři do Doupěte. Hermiona pochodovala po pokoji a uvažovala, jak se má chovat. Měla tolik času si to všechno promyslet, ale její hlava byla prázdná. Ten dopis, ač ležel schovaný v šuplíku, ve skutečnosti ležel v její paměti. Znala všechna slova, která napsal. Dokonce si dokázala představit, jak při jeho sepisování vypadal. A přesně tento dopis zapříčinil její neschopnost se soustředit.
,,Moc ti to sluší," řekl Ron a tím ji vytrhl z úvah. Zastavila se a poděkovala. ,,Už se přemístíme? Za chvíli bude šest."
,,Dej mi ještě chvilku, prosím," zažadonila Hermiona zoufalým hlasem.
,,Děje se něco?" zeptal se starostlivě Ron a popošel blíž k ní. Hermiona poodstoupila o stejnou vzdálenost, kterou Ron překonal. Zavrtěla hlavou a zahrála úsměv.
,,Musím se ještě trochu nalíčit," zalhala. Někdy se divila, že jí prochází tolik lží. Buďto byla skvělá herečka, nebo lidé byli líní přemýšlet nad pravdivostí jejích slov.

Přemístili se těsně před Doupě. Na Hermionu padla tíseň. Ron vešel jako první. Vstoupila do obývacího pokoje, kde již někteří lidé čekali. Samozřejmě, už tam taky byl. Zvedl se a nejistě k ní přišel. Podal jí ruku, ale oči měl sklopené k zemi.
,,Hermiono," řekl jen a krátce si s ní potřásl.
,,Remusi," odvětila měkce Hermiona, což ho donutilo na ni krátce pohlédnout. Smutně se usmála a šla se vítat s ostatními. Když si sedali ke stolu, posadila se naproti němu, i když si to vyčítala. Jenže touha mu být nablízku byla silnější. Oba se na sebe báli podívat, jako kdyby každý v místnosti věděl, jaké tajemství skrývají. Ron vyprávěl vtipné zážitky z výletu do Bulharska. Při pasáži s ohořelým obočím se všichni začali smát. Kromě Hermiony a Remuse.

Po večeři všichni přešli do obývacího pokoje. Remus jediný zůstal v kuchyni. Hermiona vstala a nenápadně se vydala za ním. Stál u dřezu a pozoroval špinavé nábobí. Nejdřív se zastavila, ale pak k němu došla. Nejdřív jen opatrně položila svou dlaň na jeho rameno. Když se neodtáhl, opřela své čelo mezi jeho lopatky. Bořila se do jeho zad, skoro jako by se chtěla dostat přes páteř až k jeho srdci.
,,Bál jsem se toho dne, až tě znovu uvidím," hlesl Remus roztřeseným hlasem. Hermiona ho zezadu objala. ,,Ale musel jsem tě vidět."
,,Já tebe taky," přiznala tlumeně, protože svou tvář stále skrývala v jeho košili. Cítil její horký dech, který prostupoval látkou a narážel do jeho těla. A přál si, aby se mohl otočit a políbit ji. Zmučeně si povzdechl.
,,Jsi šťastná?" zeptal se po chvíli.
,,Ano," odpověděla. ,,To ale neznamená, že s tebou bych šťastná nebyla."
,,Jaké povzbuzení..." zašeptal smutně. I když nechtěla, odtáhla se od něj. Byla to snaha, aby se konečně otočil. Neudělal to. Zůstal zády k ní, s hlavou skloněnou.
,,Kdybych to věděla..."
,,Nic by se nezměnilo," dopověděl Remus vyrovnaně. Hermiona nesouhlasně zavrtěla hlavou, jenže to on neviděl.
,,Proč jsi to aspoň nezkusil? Proč jsi něco neřekl?"
,,Protože jsi vždy patřila k Ronovi. On je tvůj šťastný konec."

In the meantime, I'll be waiting
for twenty years and twenty more.
I'll be praying for redemption
and your note underneath my door,
and your note underneath my door...

Nechala za sebou celý život. Všechny roky s Ronem zahodila. Tolik se bála. Stála před jeho dveřmi a čekala. Remus otevřel a překvapeně zamrkal na uplakanou ženu stojící s kufrem před jeho domem. I přes všechny vrásky, které se Hermioně za ta léta vryly do čela, byla stále tou nejkrásnější bytostí, kterou kdy viděl. Nesměle se pousmála.
,,Myslím, že je na čase si popovídat," řekla. ,,Nemám totiž tolik dopisního papíru..."