„Potřebuješ psychologa, Levi. Tohle už přesahuje všechny hranice." Překřížené nohy, krátká sukně, bílý rozepnutý dlouhý plášť – tahle ženská mě jen svádí.

Tch, nezájem. Ženské mi už lezly na nervy a to mi bylo jen 16. Už jsem jich měl po krk – jejich věčné stěžování, debilní prosby, uh.

„Sedněte si laskavě normálně, je mi z vás na blití." Nevěnoval jsem moc pozornost jejím slovům a propaloval jsem ji znechuceným pohledem.

Doktorka se konečně posadila více méně normálně a nepatrně polkla, jakoby byla zklamaná. Tch, socka.

„Levi, prosím, poslouchej mě. Potřebuješ psychologa," zopakovala a já rozezleně upřel své kovově šedé oči na nějaký pofidérní obraz.

„Jako kdyby to byla moje vina, že ti zmrdi mi chtěli vymlátit duši z těla. Tch," odsekl jsem a dál jsem koukal na ten přiblblý obraz nějaké krajiny, která má údajně působit mírumilovně. Mně spíš naháněla znechucení.

„Škola na to celou dobu zavírala oči, ale tohle už překročilo všechny meze." Soucitně vzala papír ze stolu a začala z něj předčítat: „Jedna z obětí má zlomenou ruku a čtyři žebra. Druhá má roztržení ret, zlomenou čelist a zlomené obě nohy. Třetí oběť měla vnitřní krvácení, které jsme rychle zastavili, dále má zlomenou ruku a rozdrcené kosti prstů. Čtvrtá oběť má otřes mozku a zlomený nos." Doktorka odhodila papíry stranou a zase se opřela o židli, jakoby si každou chvíli chtěla zase nohy svůdně překřížit, abych mohl vidět její černé spodní prádlo, ale neměl jsem o to absolutně žádný zájem.

Rozhodil jsem rukama a pronesl: „A to jsem byl ještě milý! Ti parchanti se na mě vrhli, kurva!" Rupaly mi už nervy, ale snažil jsem se být ještě v klidu a pokud v tom ta čubka bude pokračovat, radši se seberu a půjdu do jiného rajónu někomu nakopat zadek.

Doktorka se skloněnou hlavou zavrtěla hlavou. Konečně jí lezu na nervy?

„Levi, chápu, měl jsi to těžké, ale tohle není důvod –" Postřehla jiskry hněvu v mých očích a tak nic neříkala. Jen se s povzdechem natáhla k telefonu, vytočila nějaké číslo a přiložila sluchátko k uchu. „Ano, to jsem já. Volám ohledně toho hocha." Skoro ztrápeně na mě pohlédla, než zase začala mluvit: „Zapiš si ho prosím už na zítra, pokud máš čas, je jedno kdy."

Pff, je jedno kdy? To se ani neporadí se mnou? A to jsem si ještě připouštěl, že je v pohodě.

Řekla ještě něco jako fajn a zavěsila, s pohledem znovu upřeným na mě. Bylo logické co se mi chystala říct.

„Zítra v pět večer tě očekává psycholog v okresní nemocnici. Bude na tebe čekat na recepci."

Oh, jak milé! Bude na mě čekat na recepci! Tch, nebudu se tím zabývat. Ať se tam ten podělaný psycholog čeká jak dlouho chce, stejně tam nedorazím, budu zaneprázdněný lámáním čelistí.

„A pokud nepřijdeš, budeme nuceni zavolat tvému strýci."

Hodil jsem na ní doslova nasraný pohled, ale mlčel jsem. Nemělo smysl jí říkat ať to nedělá. Ta kráva to stejně udělá a nejen to – dobře to využívala. Věděla, že Kenny není zrovna nejlepší pěstoun a nakonec by to dopadlo tak, že mě jen zmlátí za to, že jsem mu zapomněl koupit pivo. Na to, jestli jsem byl u nějakého podělaného psychologa nebo ne, kašle. Nezajímá se o to. A k tomu – nehodlal jsem tady padat před touhle sviní na kolena a prosit ji, aby nikomu nevolala a tak podobně. Na to jsme příliš hrdý a takový dojemný divadlo jí tady ukazovat nebudu. Nakonec jsem z kabinetu školní doktorky odcházel neuvěřitelně nasraný a už jsem věděl, že celou noc strávím vybíjením svého hněvu na další bandě namyšlených pitomců.

Procházel jsem se po temných ulicích Tokya v naději odchytit nějakou bandu spratků nebo, když už jsem se teda zklidnil, nějakou naivku, u které bych mohl přespat. Sice s ní budu muset nejspíš šukat, ale hlavně, že se budu mít kde osprchovat a vyspat se. A zítra zase do té podělané školy, kde mě všichni znali jako nejsilnějšího samotáře.

Vždycky jsem byl sám, ať už to bylo cokoli – otec opustil matku, než jsem se vůbec narodil, matka zemřela po čtyřech rocích, i když to asi bylo nejlepší období mého života – jen ona jediná byla mojí záchranou v tomhle prolhaném světě. Pak ale zemřela na nějakou pohlavní chorobu. Byla totiž prostitutka a i když tohle „povolání" mi přijde ze všech nejšpinavější, v jejím případě jsem to respektoval. Nikdy nespala s mužskými u nás doma (zkrátka, jako dům nebo byt se to ani nedalo nazvat) a snažila se ze všech sil, abych se aspoň já mohl najíst a měl co na sebe.

Po její smrti si mě k sobě vzal Kenny – mámin bratr. Byl to ale neuvěřitelný krypl – celé dny mě bil, pokud jsem něco udělal špatně a udělal si ze mě svojí vlastní služku. Řval na mě jako pomatený, když jsem mu vysvětlovat, že takovému jako já alkohol prostě neprodají (bylo mi asi tak 7). Díky němu jsem si ale oblíbil čistotu, protože pohled na to kazící se jídlo, smradlavé oblečení, poblité stěny. Fuj. Dokonce i když jsem byl ještě s matkou, snažil jsem se udržovat čistotu a ona mě za to vždycky chválila a já jí chtěl udělat ještě šťastnější.

Další věc, za kterou jsem Kennymu byl velice vděčný byla ta, že se nikdy nezajímal o to, kam jdu, s kým jdu, kdy se vrátím a jestli se vůbec vrátím. Mohl jsem si takhle volně prohlédnout i ty nejtemnější koutky Tokya. Díky tomu jsem věděl, kam chodit smím a od jakého místa se mám radši držet dál. Ovšem začátek mých bádání byl jiný případ – byl jsem hned první večer asi pětkrát zmlácen a jednou znásilněn. Přesto jsem se vrátil domů, abych se umyl (byl jsem hnusně lepkavý a smrděl jsem), ale Kenny mě ještě před koupelí zmlátil za to, že jsem mu nekoupil cigarety. Jo, byla to celkem sranda.

Než jsem pochopil, kam vlastně chodit nesmím, byl jsem ještě pár krát zmlácen a ještě dvakrát znásilněn. Celkem se mi od té doby znechutil sex, ale chápal jsem, že sex se ženskýma musí být něco jiného a kvůli své krásné tvářičce jsem už ve třinácti ojel jednu spolužačku, která se mi tak krásně nabízela. Pak jsem se ponořil do světa sexu a různých úchylností spojené s tímto slovem ze tří písmen. Skoro každý večer jsem spal s nějakou holkou, ovšem nikdy jsem nespal s prostitutkami. Jenom s jednou holkou, kterou jsem ve svém životě potkal, jsem nespal. Ne, nemyslel jsem svojí matku. Ta holka se jmenovala Isabela. Nevím, jak se tak jednoduše vkradla do mého života, ale hodně mi na ní začalo záležet a v klidu jsem si to připustil. Nemiloval jsem ji, spíš jsem k ní cítil něco takového sourozeneckého – byla pro mě jako sestra. Byla ke mně neuvěřitelně milá a byla s ní zábava a nevadilo jí, jaký jsem. Když jsem se dostal do nějaké bitky s nějakou skupinkou debilů, ochotně mi pomohla. Pak se do naší dvojice připletl Farlan. Nejdřív jsem byl neuvěřitelně podezíravý ohledně něj. Nemohl jsem nikomu moc důvěřovat v tehdejší době. Byl jsem totiž dvakrát unesen a myslel jsem si, že Farlan byl z nějaké bandy, která by se to taky pokusila udělat, ovšem, když mě unesli znovu, byl to právě on, kdo mi přišel na pomoc a následně i Issabela. Dal mi jasně najevo, že jemu také můžu důvěřovat a od té doby jsme všude byli ve třech a byli jsme nerozluční jako trojčata.

Pak ale nastalo nejhorší období mého života – smrt těch dvou. Doposud si na ten den pamatuju, jakoby se to stalo včera. Tak dokonale si ve své paměti dokážu vybavit jejich od těla oddělené končetiny, pokryté rudou krví, mísíce se s prachem a kamením. Proč jsme si tenkrát nešli hledat jiné nové útočiště dřív? V to staré útočiště jsme tolik věřili, i když jsme věděli, že dřív nebo později se zhroutí, ale kdo z nás mohl tušit, že ty blbé rezavé římsy povolí zrovna v první den období dešťů?

V ten den jsem se vrátil domů, nechal se dobrovolně zbít Kennym a pak si v koupelně podřezal žíly, ovšem, pochopil jsem, že tohle nikam nevede. Pochopil jsem, že jen tahle blízkost mě učinila tak slabým a i nehledě na to, že jsem měl Isabelu a Farlana opravdu rád, zavrhl jsem myšlenku, že někdy zase budu mít přátele. Od té doby se po ulicích pohybuju sám, se svými myšlenkami a připravený vyrazit někomu pár zubů. Za tu dobu se ze mě stal, jak mě teď nazývají, nejsilnější samotář, protože kolik lidí by se na mě nevrhalo, vždycky jsem je všechny do jednoho zbil, díky svému vnitřnímu nahromaděnému hněvu.

„Ahoj zlato, jsi dneska volný? Cítím se tak sama..." A už se tu objevila první naivka. Vypadala dobře, tak proč ne?

Chytil jsem jí okolo pasu a svůdným hlasem pronesl: „Jsem volný jen pro takovou kočku jako ty." A i když jsem fakt nechtěl, přitiskl jsem k ní hrubě své rty.

Noc jsme strávili u ní doma a když ta ženská konečně usnula, chvilku jsem spal a chvilku po svítání jsem se probral, abych si mohl zajít do sprchy. Miloval jsem momenty, když jsem byl zcela čistý. Cítil jsem se vždycky... jinak. Cítil jsem se jako normální člověk. Ovšem pak obyčejně nastával moment, kdy jsem si na sebe měl brát školní uniformu a už mi nebylo zdaleka tak dobře jako když jsem vyšel ze sprchy.

Vytáhl jsem si ještě z nějaké skříňky v kuchyni něco k jídlu a zamířil částečně s hlavou v oblacích do školy, kde mě nečekalo nic jiného než násilné přivítání, při kterém jsme vyvázl jen s pořezanou rukou. Oči několika holek mě pronásledovaly až do třídy, což mi strašně lezlo na nervy, ale nic moc jsem s tím udělat nemohl, tak jsem prostě seděl, s nohama přehozenými přes lavici a koukal z okna na líná oblaka, plující po modrém nebi.

Den se táhl neuvěřitelně pomalu. Neměl jsem ani nad čím pořádně rozmýšlet a tak jsem si připustil myšlenku, že mi třeba návštěva u psychologa prospěje. Třeba budu mít nad čím přemýšlet, tedy pokud ten psycholog nebude ženská, pokud to nebude starý dědek a tak dál.

Když jsem už ale po škole zamířil k okresní nemocnici, nebyl jsem už tak „nadšený", protože se mi spíš víc zdálo, že to bude nudnější, jak poslouchat nadávky Kennyho, ale vidět Kennyho se mi zrovna dvakrát nechtělo, takže to budu muset přežít.

Dorazil jsem do nemocnice přesně v pět, kdy mě uvítaly jezdící skleněné dveře a nepříjemný nemocniční zápach. K tomu všichni ti nemocní – kýchající, smrkající, kašlající a i horší případy... Ew.

Doktorka říkala, že na mě psycholog bude čekat u recepce, ovšem, u ní nikdo nestál. Tch, její problém. Řeknu jí prostě, že nepřišel, že se na mě vysral, ale než jsem se stihl otočit, zazněl za mnou mužský hlas, plný jakéhosi nepatrného nadšení.

„Levi Ackerman?"

Tentokrát jsem se otočil, abych spatřil celkem mladého mladíka se snědou pletí, vypracovaným tělem (i přes triko mu byly vidět svaly), čokoládovýma vlasama připomínající vrabčí hnízdo a smaragdově zelenýma očima s takovou jiskrou čehosi, co se dalo nazvat spokojeností. Nejvíc mě ale zarazilo, že jeho oči byly podobné očím Isabely. V jednu chvíli jsem si dokonce pomyslel, že se mi to jen zdálo, ale vážně to bylo tak. Něco mě v ten moment na chvíli jakoby chytlo za srdce a hned to polevilo.

Na rtech se mu zračil úsměv, který mě mohl každou chvíli srazit na kolena. Ironické – prakticky nikdo to doposud nedokázal a z jeho úsměvu se mi tu podlamovaly nohy. Tch, co je to za blbost.

„Ano," odvětil jsem chladně, ale mladík to ignoroval a podal mi ruku, abych ji mohl stisknout.

„Doktor Eren Jaeger."

Stiskl jsem jeho horkou ruku, která v porovnání s tou mojí byla o něco větší a když jsem si uvědomil, že ho mám pustit, došlo mi, že se mu pořád dívám zhypnotizovaně do očí.

„Pojď, pojdeme do mé pracovny."

Heh, nebyl jak ta kravka ze školní marodky – vždycky jsem musel chodit za ní, což mě neuvěřitelně sralo. On šel vedle mě a já si teprve teď všiml, že v ruce drží plastový kelímek s horkou černou tekutinou, nejspíš kávou. V jeho očích jsem i z profilu viděl takovou tu spokojenost a přišlo mi to kapku nepříčetné. Nebo jsem možná nebyl zvyklý vidět spokojené lidi?

Prošli jsme celou chodbou než jsme zahnuli doprava, kde část nemocnice hned vypadala jinak – dveře tu byli o něco masivnější a na každých byla nějaká jmenovka. My jsme přešli k úplně posledním, kde stálo zlatým písmem PhDr. Eren Jaeger a než doktor Jaeger otevřel dveře od svého kabinetu, čekal jsem nějaký pofidérní pokoj s bílým stolem, obyčejnou kancelářskou židlí a židlí naproti stolu pro pacienta. Možná ještě pár drobných debilních děl s krajinami, ale mýlil jsem se a to teda hodně.

Čelist mi málem poklesla až k zemi, když jsem spatřil jeho pracovnu – na velkém okně po stranách viseli až po zem dlouhé vínově červené závěsy, na zemi ležel obrovský koberec s jednoduchými ornamenty, po levé straně stály dvě velké vitríny, kde byli nejspíš nějaké knihy o psychologii a podobných věcech. Naproti oknu stál dubový stůl s černou lampičkou a za ním černá kožená kancelářská židle (to jsem uhodl). V pravé části zas stála šikmo pohovka a u jednoho z jejích krajů stálo křeslo, kde nejspíš doktor Jaeger sedával, když poslouchal žvásty svých pacientů.

„To jsi nečekal, že?"

Tok mých překvapených myšlenek přerušil hlas mladého doktora. Jen jsem ale pokrčil rameny a přesunul se k pohovce, na kterou jsem si hned lehl a nehodlal jsem slovům doktora věnovat pozornost. On ale mlčel a stále s tou jiskrou spokojenosti přešel ke svému stolu, odkud si vzal blok a tužku. Jak typické.

„Nechcete mi radši rovnou dát prášky, abych mohl vypadnout?"

Doktor Jeager se posadil do křesla, tak, že viděl přímo na mě.

„Nejsem psychiatr, Levi a k tomu – hádám, že nejspíš stejně nemáš moc co dělat, pokud odejdeš."

Měl pravdu, ale já to nějak nevnímal. Nepřítomně jsem zíral někam na svoje překřížené nohy.

„Tak pro začátek mi pověz něco o sobě."

Podíval jsem se na něj a viděl jsem, že ze mě nespouští svoje zářivé oči.

„Proč bych měl? Cítím se dobře a nemám náladu se s někým o sobě bavit." Ruce jsem si dal pod hlavu a v naději, že mě nechá být, jsem zavřel oči.

„Tak se pojď bavit o tvé rodině, Levi."

Geniální téma.

„Nemám rodinu," odsekl jsem, stále se zavřenýma očima.

„Nebereš pana Ackermana jako svojí rodinu?"

Otevřel jsem oči a koukl na něj, ale překvapený jsem nebyl. Pokud se zná s tou slepicí z marodky ve škole, tak se nedivím, že o mně něco ví.

„Kenny? Pf, nikdy." Teď mi ale došlo, že ze mě stejně tahá informace a tak jsem se prudce posadil, abych se mu znovu podíval do očí. „Řekl jsem, že se nechci bavit o sobě."

Na jeho rtech ale pohrával jen pobavený úsměv.

„Však my se nebavíme o tobě. Bavíme se o tvých pocitech."

To mu ale moc nepomohlo.

„Proč bychom se o nich měli bavit, když stejně nic necítím?" téměř jsem zavrčel a dal jsem oči v sloup. Znovu jsem si lehl s nadějí, že mě už vážně nechá na pokoji.

„Opravdu? A to, že se teď nechceš bavit o sobě je prosba člověka bez citů?"

Tohle mě celkem vytočilo a v další chvíli jsem ho chytil za límec trika a můj obličej se zastavil v několika centimetrech od jeho.

„Doktore, nechtějte mě nasrat." Už jsem si začal říkat, že mě konečně opravdu nechá na pokoji, když mě nečekaně on povalil zpátky na pohovku a ještě ke všemu s takovou silou, že jsem si myslel, že mi snad zlomí vaz.

„Klidně běž, ale myslím si, že tady je menší nuda, jak venku." Když ale viděl, že na něj teď velice rozzlobeně koukám, těžce povzdechl, jakoby se mi chystal říct nějakou špatnou zprávu.„Zůstaň tu aspoň kvůli Farlanovi a Isabele."

Hněv vystřídalo překvapení. Vždyť o nich nevěděla ani ta doktorka, tak jak to, že on ano?

„Nejspíš si teď kladeš otázku, odkud o nich vím." Doktor Jaeger mě pustil a posadil se znovu do svého křesla, přičemž zvedl ze země svůj blok a tužku. „Isabela byla moje sestřenice a Farlan byl bratr mého kamaráda z univerzity." Doktor Jeager se podíval na svůj blok, ale spíš to vypadalo, že se díval někam přes něj. Nejspíš se ponořil do vzpomínek a pak se jen pousmál. „Svět je malý," dodal, ale v další chvíli jeho úsměv z tváře zmizel a on se zase ponořil do hlubokých vzpomínek na minulost. Chvíli to vypadalo, že nic říkat nebude a tak jsem se rozhodl tok jeho myšlenek přerušit.

Nikdy jsem neměl možnost si popovídat o Farlanovi a Isabele s někým jiným a tohle byla moje možnost, ale zarazil jsem se. Můžu mu důvěřovat? Můžu se s ním o tom vlastně bavit? Nevěděl jsem, ale když jsem na něj znovu pohlédl, viděl jsem... odraz sebe. Byl tím zdrcený, jako já tehdy a pro něj to bylo možná ještě těžší, protože nakonec byli s Isabelou příbuzní, ale stejně s ní netrávil tolik času jako já. Nepochopí to. My s Isabelou si byli o hodně blíž než on.

Každopádně nechtěl jsem na Isabelu a Farlana teď vzpomínat. Jen se mi kvůli tomu začala vybavovat jejich bezvýznamná smrt a na srdci jsem hned cítil nesnesitelnou tíhu, která se začala rozrůstat pomalu do mého žaludku a krku. Dlouho jsem nic takového necítil, ale zvykl jsem si. Moje tvář neukazovala žádné emoce, ostatně tak, jako vždycky.

Otočil jsem se na bok, abych se na něj nemusel dívat. Nechtěl jsem ještě ke všemu vidět, že je nešťastný on, i když mi to bylo v celku jedno, ale už jen to, že... že byl příbuzný Isabely všechno měnilo.

„Nebudeme se teď tím zabývat, řekl jsem své. Když už tu nechceš být kvůli sobě, buď tu kvůli nim." Pronesl, jakoby o tom před tím ani nemluvil.

„Nemusíte mi to opakovat dvakrát, doktore Jaegere." Neměl jsem sílu být na něj hnusný nebo navztekaný a ani jsem nechtěl. Nemělo to přece žádný smysl a nejen to. S Isabelou měli společné hned několik věcí, ale hlavní věc, která je spojovala, byly jeho oči, které vždycky u Isabely vyzařovaly čirou upřímnost a to se týkalo i jeho. Spokojenost z jeho očí sice zmizela, ale moc dobře jsem v nich rozeznával úplně tu stejnou upřímnost. Hlavu jsem ale hned otočil zpátky zády k psychologovi a zadíval se na hnědou barvu pohovky.

„Říkej mi Eren. Konec konců, budeme se vídat celkem často."

Stejně jsem se na něj nedíval.

„A kdo řekl, že sem budu chodit?" promluvil jsem do gauče, ale cítil jsem jak po mně jezdí jeho pohled.

„Nebudu tě nutit, Levi, a nebudu volat tvému strýčkovi. Všechno je čistě na tobě."

Tohle jsem ani zdaleka nečekal a když jsem na něj pohlédl, čekal jsem, že spatřím jeho klidný úsměv, ovšem jeho tvář vypadala vážně. Rozhodl jsem se dát tomu šanci.

„Fajn, zůstanu a budu se s vámi snažit spolupracovat."

Na jeho rtech se rozlil široký úsměv, který odhalil jeho krásné bílé rovné zuby. Měl krásný úsměv a nedivil jsem se, když jsem pocítil, že se moje srdce znovu na chvíli zastavilo.

„Tak tedy, nebudeš mít nic proti, když mi povíš něco o sobě?"

Měl jsem pocit, že jsme se vrátili na úplný začátek, ale tentokrát jsem byl odhodlaný se snažit odpovídat na jeho přiblblé filozofické otázky.

„Levi Ackerman, 16 let. Bydlím se svým strýcem a jsem samotář." Pro začátek by to stačilo. Nemyslím si, že je dobré prozrazovat o sobě nějaké podrobnosti a když se mě na nějaké bude vyptávat, budu odpovídat krátce. Jednoduše.

„Hádám, že teda přátele moc nemáš, že?"

Stačilo jen obyčejné přikývnutí z mé strany. Tohle byl fakt a není potřeba to skrývat.

„Isabela a Farlan byli tví jediní přátelé?"

Doufal jsem, že už v naší konverzaci jejich jména nepadnou. Nechtěl jsem o nich mluvit.

„Ano a myslím, že by bylo lepší se už o nich nebavit."

Doktor Jaeger s pochopením přikývl. Viděl jsem, že mu to taky nedělá zrovna nejlíp, když o nich mluvil.

„Řekni mi, Levi, měl jsi někdy vztah?"

Taková otázka mě na okamžik zaskočila.

„To je moje věc." Odbil jsem ho ze zvyku, ale když jsem spatřil ty známé oči na sobě s kapkou zklamání, pronesl jsem: „Omlouvám se, nerad mluvím o sobě." Wow, právě jsem pronesl jednu z nejupřímnějších věcí od doby, co jsem se začal plahočit sám po městě.

„Jsi upřímnější, to je dobře." I doktor Jaeger si toho všiml. Možná to vydedukoval z mých reakcí a z toho jak se chovám.

„Ve světě temného Tokya upřímnost je to poslední co je potřeba." Začínal jsem si na doktora Jaegera pomalu zvykat a věděl jsem, že to způsobuje ta podoba a hlavně ty oči. Chvílemi jsem měl pocit, že mluvím s Isabelou, ale pak jsem si uvědomoval, že je to Eren... Eren... Skvělý, už mu i ve svých myšlenkách říkám Eren.

„Chodíš ven často?"

Pozoroval jsem jej, ale nakonec jsem se značně uvolnil a nejspíš jsem i poprvé za celou dobu s někým mohl normálně promluvit.

„Jsem venku skoro pořád. Málokdy se vracím domů."

„Proč?"

Tuhle otázku jsem čekal. Pf, bylo to logické, že se zeptá.

„Kenny." Stejně jsem dával krátké a jednoduché odpovědi, ale přece – takhle jsem si to úplně od začátku usmyslel, ne? Teď jsem ale byl nějak nespokojený. Možná jsem se chtěl trošku víc rozmluvit, ale nejspíš to, že jsem tak dlouho s někým nemluvil mělo na mě takový vliv.

„Bije tě, že ano?"

Vytřeštil jsem na něj v překvapení oči. Jak si toho proboha všiml, když si toho nevšiml ani ta „doktorka"? Žádné mé jizvy nebo rány či modřiny vidět nebyly, měl jsem přece školní uniformu.

„Jak jste to poznal?" Nějakým zvláštním způsobem to pochopil z mých reakcí?

„Nejčastěji se o něm zmiňuješ, nezdržuješ se doma a jsi silný, což znamená, že chceš něčemu čelit a prostě být silný a nebudu lhát, že jsem si nevšiml jizvy pod tvou klíční kostí, když jsem tě povalil zpátky na pohovku."

Byl dobrý. Vážně dobrý. Každopádně byl lepší, jak většina lidí, které jsem za život zatím potkal. Cítil jsem ale taky něco jiného. Cítil jsem, že jsem k němu měl nějakou... slabost, což jsem absolutně nechápal.

Chvilku jsme na sebe jen zírali, teda, zíral jsem hlavně já, on se na mě prostě jen díval, než odložil blok s tužkou stranou a opřel se lokty o svá kolena. Jeho smaragdové oči zase spočinuly na mně.

„Mám pro tebe nabídku, Levi."

Přikývl jsem, aby pokračoval. Cítil jsem u toho, jak se většina svalů v mém těle napjaly a trpělivě jsem vyčkával co mi řekne.

„Můžeš bydlet u mě."

Co? Se zcvoknul?

„Chci říct – vezmu za tebe zodpovědnost. Dám vědět tvému strýčkovi, že potřebuješ speciální péči a jemu stačí jen podepsat papír."

Pochopil jsem, že to nedělá kvůli té divné péči, ale aby mi pomohl. Nestál jsem ale o jeho pomoc.

„A co budu muset dělat?" Wot? Co to k čertu melu? Jaký kurva co budu muset dělat?

Podle pohledu Erena jsem nemohl pochopit na co vůbec myslí. Vypadal prostě zaraženě, ale jeho krásný a z části stále chlapecký hlas po chvíli prolomil ticho.

„Do jedenácti večer být doma a každý pátek v pět budeme mít hodinové léčení, jako dneska, abych mohl prokázat před sociálkou a dalšíma podobnýma institucema, že děláš nějaké pokroky."

S tím bych mohl souhlasit. Nedělalo mi problém být do jedenácti doma zvlášť pokud se budu vracet k někomu, kdo není jako Kenny, ale mohl jsem vlastně Erenovi plně důvěřovat? Nevím, ale nebál jsem se ho.

„A co se mnou bude až se vyléčím?" Myšlenka, že bych bydlel s Erenem se mi sice zamlouvala, ale samo sebou by se mě pak jednoduše zbavil, ale věděl jsem, že se ke Kennymu vracet nechci. A když jsem se nad tím ještě zamyslel – proč mi nabízí, abych u něj bydlel? To přece nenabízí každému svému pacientovi.

„Tak, budu se snažit, tedy, pokud budeš chtít, aby se tvé léčení protáhlo na dva roky, než budeš plnoletý a pak máš dveře do světa otevřené."

Neznělo to špatně. Peníze na univerzitu bych si nějak vydělal a žil bych na koleji a pracoval dál. Bude to trošku dřina, ale je to lepší, než bydlet s Kennym.

„Fajn, souhlasím."

Po tváři Erena se rozlil potěšený úsměv, což jsem nechápal, protože brát si k sobě teenagera, který má problémy s půlkou kriminálního města není zrovna radostné, ale on vypadal opravdu potěšeně, ale tak, není to moje věc a je mi to jedno jaké myšlenky mu běhají v hlavě.

Chvíli jsme ještě mluvili a cítil jsem, že jsem se v celku rozmluvil a klidně bych pokračoval dál, než Eren ohlásil, že hodina je už za námi a tím končíme. Poprvé ve svém životě jsem dostal pocit, že nechci ven, do toho světa plného násilí, bolesti, křiků, krve a slz. Seděl jsem chvíli zaražený, než Eren přešel od svého stolu zpátky ke mně a položil mi svojí teplou (nebo spíš horkou) ruku na rameno.

„Jsi v pořádku?"

Pohlédl jsem znovu do těch smaragdových očí, které se mi najednou zdali úplně jiné, ne jako dřív a ne jako oči Isabely. Kdy se moje pocity ohledně něj změnili? A nebylo to vůbec jedno?

„Můžu dneska zůstat u vás?"

Po téhle otázce vypadal chvíli překvapeně, než beze slov souhlasně přikývl a těžká zátěž na mém srdci rázem zmizela. Možná jen chci normální život po dlouhé době. Možná chci být jako všichni... Ne, já už nikdy nebudu jako všichni. Už navždy se budu ode všech lišit.

Od toho dne jsem byl neustále u Erena. Neměl moc velký byt, ale každopádně byl pohodlnější a stejně byl o něco prostornější než ten, kde jsme bydleli s Kennym. V jeho bytě jsem se mohl nadechnout a bylo tu o hodně víc světla, díky čemuž jsem se cítil víc normálněji a jistěji. Měl tu ale strašný svinčík, takže první co jsem udělal, když jsme k němu dorazili, byl samozřejmě úklid. Několikrát jsem ho sprdl za válející se oblečení a neumytá okna (to jsem nesnášel nejvíc), ale ve všech ohledech to bylo lepší než žít s Kennym nebo bloudit po nočním Tokyu.

Každý den po škole jsem chodil k němu a o víkendech mě bral ven. Dohodli jsme se, že dokud u něj nebudu moct zůstat jako u pěstouna, budu muset někdy navštěvovat Kennyho, i když ten by si ani nevšiml, kdybych chcípl a můj trup se rozkládal někde v kanále. Tch, byl to nezodpovědný dědek, ale slíbil jsem to Erenovi a já nehledě na nic své sliby držím.

Taky jsme každý pátek měli v pět hodinové léčení, i když se prostě se mnou bavil a mě se zdálo, že tyhle posezení ani nepotřebujeme – stejně ze mě všechno vytahoval v průběhu dne, i když jsem ho neviděl tak často.

Byl jsem překvapený hlavně sebou – za tu nějakou dobu jsem se změnil. Pořád jsem sice byl nespolečenský, ale Erenova společnost mi vůbec nevadila. Po dlouhé době jsem se vůbec s někým cítil uvolněně a nejen to – po dlouhé době jsem s někým mohl normálně mluvit. Nebyl jsem ale naivka a schválně si nějaké věci nechával pro sebe, třeba znásilnění, vzpomínky o mámě a další. Hlavně ale pocity. Pár krát se ze mě Eren snažil vytáhnout co cítím, ale... nemůžu své pocity popsat. Stačí mi, že když je mi dobře, tak mi je dobře a neřeším to, ať je to radost, nadšení nebo další z podobných věcí.

I Eren mi ale nemálo věcí pověděl o sobě. Jeho kořeny prý sahají až do Turecka a Německa a stejně jako já, přišel o matku – byla zavražděna a horší bylo to, že on viděl jak ji zabíjí. Nesrovnával jsem ho se sebou; nikdy jsem se s nikým neporovnával, jedině se sebou v minulosti. Každý člověk si prožil to, co si prožil a každý na to reagoval jinak. To už byl pro mě závažný důvod nesoudit lidi, nepomlouvat je a brát je takový jací jsou a celkově na ně díky tomu kašlat, protože většina lidí co jsem poznal byli zkažení, hledající výhodu jen pro sebe. Tch.

„Levi, potřebuju, aby ses zítra stavil u svého strýce."

Svaly v těle se mě napjaly. Navštěvoval jsem ho sice před tím, ale... nebyl v tu dobu doma. Co řeším, tak nebude zítra, ne? Jednoduše.

„Fajn," řekl jsem a vrátil se ke knize Obraz Doriana Graye, abych ji už konečně dočetl.

„Potřebuju, aby podepsal tyhle papíry." Pozvedl ruku a ukázal mi několik papírů, které vyžadovali podpis mnou nenáviděného strýčka. Položil je vedle mě na stůl a došlo mi, že to jsou papíry ohledně toho, aby za mě ze zdravotních Eren důvodů převzal zodpovědnost.

„Fajn," zopakoval jsem a nechal pro zatím papíry papírama, ale i nehledě na to, že jsem byl zvyklý na kopance, nadávky, křiky a pěsti opilého Kennyho (a i střízlivého), najednou jsem pociťoval... strach. „Erene."

Eren se otočil ode dveří a pohlédl na mě, čekajíce co řeknu. Nemohl jsem ale říct nic. Absolutně nic. Vytratil se mi hlas a cítil jsem jak se mi sevřelo hrdlo.

„Ukliď nádobí." Ne, ne, ne. To není ono, ale... nejspíš se se svým strachem budu muset vypořádat. Tch, co je na tom? Dělal jsem to nespočetkrát. Byl jsem si ale jist v tom, že mě Kenny zmlátí a na bolest se zvyknout nedá.

Papíry ležely v mé školní tašce a měl jsem pocit, že váží minimálně tunu. Nechtěl jsem jít zase do toho bytu kde to smrdí hnilobou a alkoholem. Jediné, co jsem si v tu chvíli přál bylo, abych ho doma našel chcíplého, ale on byl živoucí bastard, věděl jsem to nejlíp. Pokusil jsem se ho přece kolikrát zabít.

Otevřel jsem vrzající bílé dveře a do nosu mi hned vletěl známý zápach piva, plísně a... chcanků? To si ze mě snad dělá prdel.

Těžce jsem polkl a došlo mi, že Kenny sedí u televize a nejspíš kouká na nějaký box – televize byla hlasitě puštěná a každou chvíli jsem slyšel jak zařval nadšením nebo zhnusením. Já ale na výběr neměl, musel jsem za ním a musel jsem mu dát ty proklaté papíry, aby je ten parchant podepsal.

„Ty kreténe, vždyť bylo všechno fér! Ty vole, bastard jak prase ten idiotský rozhodčí!"

Klid.

„Kenny."

Skoro vrásčitý muž s černými vlasy až po ramena a bradkou na mě pohlédl. Oči měl podlité krví. Nejspíš se non-stop díval na box nebo další bojové sporty.

„Potřebuju, aby jsi podepsal papíry co tu mám." Hlas jsem měl klidný, ale myslím, že spíš zněl rozrušeně.

„Malý čůrák se objevil? Heh, myslel jsem si, že mi přineseš cigára, ale ty jsi na ně zase zapomněl." Jeho skoro vychrtlá, ale při tom zpevněná postava se napřímila a namířila si to ke mně. Neuhýbal jsem, zůstával jsem na místě.

„Promiň, starouši, došly prachy." Blbost, od Erena jsem měl, ale on to nepotřeboval vědět.

Prudká rána do břicha. Nestihl jsem se ubránit a prudká tupá bolest se mi rozlila do celého břicha a ochromila moje tělo, které se smrštilo a má kolena dopadla na špinavou podlahu. Nevím jestli jsem se pozvracel nebo to byla krev, v šeru jsem to nemohl poznat, ale nával znechucení zaplnil každý koutek mého těla.

Než jsem stihl pořádně popadnout dech, vpila se mi ruka Kennyho do vlasů, aby pozvedla mojí hlavu a kolenem mě kopl do obličeje. Stihl jsem ale škubnout hlavou, aby mě netrefil do nosu a místo toho mi vyrazil kopancem do čelisti. Hlasitě jsem zavřískal jak se mi další krev dostala do pusy a prudká bolest, jakoby mi do úst zapíchali tucet jehel se mi rozlehla po čelisti. Mám toho dost.

Popadl jsem ho za jeho impotentní pohlavní orgán a zmáčkl ho jak nejvíc jsem mohl. Ignoroval jsem pachuť krve a zvratků v mé puse společně s rozléhající se bolestí v břiše a vykloubené čelisti.

Kenny padl na kolena a držel s kvílením za svůj bolavý rozkrok. Haha, to ještě není všechno! Využil jsem příležitosti, abych se nějak vyškrábal na nohy a začal ho prudce kopat – nejprve kolenem do obličej, jak mi to udělal on. Pak jsem ho ještě jednou kopl do obličeje, aby dopadl na dozadu hlavu. V ten moment se začal bránit a snažil se dostat na nohy, jenže ohnuté nohy měl pokrčené vedle svých beder a z takové pózy se vážně těžce dostává, takže jsem ho kopl do rozkroku, do břicha a kopal ho, pořád, dokola. Za všechno co mi provedl, za všechno co se semnou stalo. Byla to jeho vina. Ano, byla to všechno jeho vina! Ten zkurvený zlosyn! Zabiju ho! Zabiju ho!

Něčí silné snědé ruce se mi obtočili kolem paží a odtáhli mě pryč a než jsem stihl něco udělat, uslyšel jsem u svého ucha Erenův hlas.

„Levi."

Je pozoruhodné, jak na člověka může mít vliv jeho vlastní jméno, vyřčené z úst toho správného člověka.

Bez meškání jsem se otočil a objal ho. Chtěl jsem říct, abychom šli pryč, ale moje dolní čelist byla nestabilní a já prakticky nemohl mluvit.

Eren mě přidržoval jednou rukou a tou druhou ze zadní kapsy svých kalhot vytáhl mobil, aby mohl vytočit číslo záchranky, která si po pár minutách přijela za námi a odvezli mě i Kennyho do nemocnice. Celou cestu jsem se modlil Bohu, aby ten zkurvený kokot chcípnul, ale zase – nestalo se, byl pouze v bezvědomí, měl zlomená žebra, nos a na trvalo poškozené pohlavní orgány. Pf, stejně to byl úchylný impotent.

Eren byl ale u mě neustále – celou dobu a i při tom, že jsem mu říkal, aby šel domů a odpočinul si, nehodlal mě poslechnout a dělal si co chtěl – zůstával pořád se mnou, když mohl. Nakonec ale stejně musel odejít, protože ho tu na noc prostě nechat nemohli. Ráno mě ale stejně navštívil a i když jsem mu nadával, že by měl pracovat, řekl, že si prostě vzal volno.

„Jsi pro mě důležitější než nějaká práce."

Nevěděl jsem, jestli mě v ten moment něco nekouslo nebo jestli mi nedali nějaké divné prášky, ale v tu chvíli jsem si uvědomil jednu věc – miluju Erena. Prostě ho miluju. Byla to tak čistá a jasné myšlenka, kterou jsem snad doposud neměl. Neměl jsem pochyby, neměl jsem předsudky, nic. Jen láska.

Když mě pak po dvou dnech vypisovali, vypadal Eren unaveně a bylo mi hned jasné, že nespal zrovna blaženým snem. Měl o mě celou dobu starost, i když jsem měl jen poškozený žaludek, vykloubenou čelist a pár menších ran.

„Jsem rád, že už jsi v pořádku." Na rtech měl šťastný úsměv i nehledě na svojí únavu a černé kruhy pod očima.

„Příště si dělej míň starostí, pako. Byl jsem i v horších stavech." Částečně jsem ale byl rád, že si o mě dělal starost, i když to nemuselo absolutně nic znamenat. Když už ale začnete mít jakousi naději, už se jí nezbavíte a slyšíte skoro v každém slově a vidíte skoro v každém gestu nějakou naději, že i ten druhý vám city opětuje.

Kenny se probral z bezvědomí a první reakcí, když mě spatřil bylo kdo jsem. Doktoři mi sdělili, že má amnesii a nepamatuje si nic ode dne kdy zemřela má matka. Odmítal věřit, že já jsem ten malý Levi a vypadal dost zmatený, ale podle mě si to zasloužil.

Prováděl se výslech co se vlastně v bytě stalo, kde jsem policii pověděl, že mě Kenny dlouhodobě týral. Doktorka z marodky pak potvrdila, že je to pravda a když se jí policie zeptala, proč o tom někomu nedala vědět, řekla, že jí to nenapadlo. Píča pitomá.

Kenny nic říct nemohl, protože si nic nepamatoval, ale stačilo se podívat na jeho trestný rejstřík a všechno bylo hned jasné.

Časem jsem byl svěřen Erenovi do pěstounské péče, jelikož jsem jiné příbuzné neměl a Kenny nebyl schopný se o mě postarat kvůli amnesii a byl jsem rád, že to nakonec dopadlo takhle.

Začal jsem se normálně učit, Eren si nechal zařídit svojí vlastní ordinaci a brzy měl dost klientů. Převážně to byly ženy, což mě neuvěřitelně sralo, ale poctivě jsem mlčel. Tohle už byla Erenova věc.

Chodil jsem na kroužky samoobrany a brzy jsem se začal účastnit nějakých soutěží a tak dál. Prý jsem měl velký potenciál, ale to mě moc nezajímalo, nechtěl jsem se boji věnovat přímo profesionálně. Chtěl jsem se vyučit na doktora a přesněji na chirurga, protože mi krev nikdy zvlášť nevadila a tato práce si vyžadovala absolutní čistotu a pečlivost. Já takový byl.

Byl den po Vánocích – moje narozeniny. Doma bylo teplo a já seděl schoulený na gauči a četl Božskou komedii, když z kuchyně přinesl Eren do obýváku hrnky se svařeným vínem. Jeden z nich mi podal a já se nadechl té typické vánoční vůně.

„Děkuju," poděkoval jsem tlumeně a odložil knihu stranou, abych se mohl teplé červené tekutiny napít.

„Nemáš za co, Levi." Eren se pousmál a to mě zahřálo o hodně víc než svařené víno. „Chtěl jsem ti popřát všechno nejlepší a... mám pro tebe dárek. Tedy, doufám, že to bude vhodný dárek..." Eren věděl, že nejsem nadšenec co se týče narozenin, ale stejně tak jako většina lidí na této zemi, jsem měl dárky rád a se zájmem jsem sledoval, jak ze své zadní kapsy vytáhl obálku s drobnou mašličkou, kterou mi hned podal.

Pomalu, abych si to vychutnal, jsem obálku rozdělal a vytáhl jsem z ní fotku. Tohle ale nebyla obyčejná fotka a při pohledu na ni mi vyhrkly slzy. Na fotce jsem byl já a moje máma – oba šťastní a usmívající se s pohrávajícími si v našich vlasech větrem a slunečními paprsky. Hned se mi v hlavě vybavilo, jak nás jednou vyfotil na ulici pouliční fotograf a fotku nám prostě jen tak dal. Peníze si od nás brát nechtěl a byla to vlastně jediná fotka, kterou jsme měli.

„K-kde..." zalapal jsem po dechu a slzy mi sklouzly po tvářích.

„Našel jsem ji mezi věcma Kennyho. Nejspíš si ji vzal sebou, když si tě převzal do péče."

Zavrtěl jsem ale hlavou.

„Byl jsem to já. Schoval jsem ji a pak jsem ji jako dítě nemohl najít a časem jsem na ni zapomněl." Nespouštěl jsem svoje uslzené oči s fotografie, když jsem pocítil jak mě mladíkovy ruce přivinuli k sobě.

„Erene?" vydralo se ze mě jeho jméno.

„Ano?" odpověděl a nepouštěl mě.

„Já..." Slova se mi ale zasekla v hrdle. Zase jsem nic nemohl říct. Tenkrát jsem mu nemohl povědět jak se bojím a teď mu nemůžu povědět jak moc ho miluju.

„Pokud to nemůžeš vyjádřit slovy, vyjádři to fyzicky."

Poslechl jsem – a políbil jsem ho. Nemohl jsem ta slova vyřknout, tak jsem ho políbil. Po té mě ale zaplavil strach – co řekne? Bude mu to vadit?

Když jsme se od něj odtáhl, tvářil se překvapeně. Copak to opravdu nečekal? Sklopil jsem pohled na fotografii a doufal jsem, že v ní nalezu uklidnění, ale nestalo se tak, protože mi Eren pozvedl můj uslzený obličej.

„Znamená to tedy, že mě miluješ?"

Nezmohl jsem se na nic víc než na polknutí a přikývnut a když jsem si pomyslel, že se ode mě odtáhne, on se naopak ke mně přisunul blíž, abychom mohli znovu spojit naše rty.

Tenhle polibek byl tak jiný. Ve všem se lišil od všech těch polibků, které jsem prožíval dřív. Došlo mi ale, že všechno se bude lišit. Absolutně všechno.

Erenovy dlouhé prsty mi zajely do vlasů a já si dovolil víc zaklonit hlavu, aby se hladové rty Erena odtrhly od těch mých a přesunuly se na můj krk. Nikdy jsem necítil něco tak... vzrušujícího. Už jen cítit jeho měkké rty na mém krku byl neuvěřitelný zážitek. Pak se ale ode mě prudce odtáhl a můj rozvášněný pohled byl hned překvapený a hned na to nechápající.

„Nechci na to jít rychle... Totiž, odhaduju, že se s tebou stalo i něco jiného kromě zbití."

Zarazil jsem se. To mluví o znásilnění?

„Byl jsi někdy znásilněn?"

Na chvíli jsem i přestal dýchat, ale co jsem vlastně čekal? Je to psycholog a má skvělé pozorovací schopnosti.

„Ano." Nebudu to popírat, nebudu o tom mlčet; nebudu mlčet už o ničem a řeknu mu všechno.

„Bylo mi asi 12 když mě poprvé znásilnili. Pak se to ještě zopakovalo, dvakrát, a na fotce jsem já a moje mrtvá máma, ale možná jsi to už pochopil dávno, že ji nemám."

Eren přikývl a ocenil jsem, když mě zase přitiskl k sobě bez otázek a bez poznámek, nepotřeboval jsem v ten moment víc.

Nevím jak dlouho jsme takhle seděli, ale když jsme se na sebe podívali a znovu se políbili byla už noc.

„Zítra budu pokračovat v tom, v čem jsem skončil," řekl Eren a před tím, než jsme oba usnuli sladkým spánkem, mě políbil na čelo.

Když jsem se ráno probudil ze spánku, Eren vedle mě neležel, nebyl vůbec doma. Jen mi nechal na stole dopis, že musel naléhavě odjet do ordinace, protože mu přivezli pacienta, který se právě pokusil spáchat sebevraždu. Přijal jsem to s pochopením a rozhodl se, že zatím uklidím, i když v bytě bylo celkem čisto.

Erenova slova mi ale několikrát za den vzplouvala v hlavě a když jsem skončil, rozhodl jsem se pro koupel. Prohlížel jsem si svoje zjizvené tělo, které se mi najednou znechutilo. Nemůžu s tím ale nic dělat. Minulost je v minulosti. Nebudu na to myslet.

Sušil jsem si vlasy ručníkem, když se konečně ozvalo jsem doma a já jen zabalený v ručníku vyšel na chodbu.

„Vítej."

V ten moment se už Eren přiblížil ke mně, aby mě políbil a políbil mě tak, že mi to až podlomilo nohy a Eren mě musel zachytit.

„Promiň, že jsem přišel tak pozdě," omluvil se mi, když jsme se k sobě přitiskli čely.

„V poho." Myslel jsem si, že jedna z jeho rukou se přesune na moje záda, ona se ale přesunula do kapsy jeho černého kabátu a vytáhl z ní malou krabičku. Moje oči na ní hned spočinuli.

„Chtěl jsem ti koupit dárek, protože mně se fotka přece jen zdála nedostatečná."

Povytáhl jsem jedno obočí a dal oči v sloup. Byl to ale příjemný pocit – dostat dárek od člověka, kterého milujete.

„Většinu dne jsem něco takového hledal." Podal mi krabičku a já mírnou nedočkavostí zadržel dech.

Otevřel jsem opatrně krabičku, kde jsem spatřil řetízek s přívěškem ve tvaru dvou překřížených křídel – bílého a černého. Fascinovaně jsem jej vytáhl s krabičky a když jsem ho otočil stálo na něm la liberté est notre amour. Co to znamenalo? Neměl jsem ponětí. Teď to ale nebylo důležité.

„To si nemusel,"pronesl jsem, stále zahleděný do řetízku, který mi Eren opatrně vzal z rukou a pověsil mi ho okolo krku. Brzy jsem se viděl v zrcadle s ručníkem okolo pasu, celý v jizvách, bledý, ale s řetízkem s překříženými křídly. Nepřišel jsem si najednou tak znechucený, jak jsem byl ještě před několika minutami a pochopil jsem, že tohle je můj osobní začátek; začátek něčeho nového a lepšího a já nezmeškám tu příležitost, abych ho začal po svém.

Otočil jsem se k Erenovi, abych mu ovinul ruce kolem krku a hluboce ho políbím na rty.

Chci ho.

„Chci tě."

Potřebuju ho.

„Potřebuju tě."

Miluju ho.

„Miluju tě."

Eren mi doslova četl myšlenky, ale já byl v tu chvíli opilý láskou a hořící vášní, kterou jsem byl odhodlaný před ním odhalit.

„Tak si mě celého vezmi, jsem jen tvůj."

Vzal mě do náruče jako nějakou princeznu, i když tohle bylo debilní přirovnání a odnesl mě do ložnice, kde mě opatrně, jako porcelánovou panenku položil na postel a sám se v rychlosti svlékl, aby se ke mně mohl přidat.

Pohled na jeho odhalené tělo nutil můj plamen vášně hořet ještě větší silou a když jsem cítil, jak se mi objevuje na vrcholku penisu žalud, tiše jsem zasténal.

„Pojď ke mně," pobídl jsem ho a natáhl k němu svojí bledou ruku, které se hned propletla s jeho.

Jeho tělo se otřelo o to mé a ani naše erekce se neminuly. Tiše jsem zapředl, když mě jako včera začal líbat tak slastně a dráždivě líbat na krku. Dostal jsem se svým kolenem do jeho rozkroku, který jsem začal masírovat a on na mě upřel svoje zelené oči plné vášně.

„Neprovokuj mě, kotě." Z jeho rtů to znělo tak eroticky. K sakru.

„Nebo co?" Naklonil jsem hlavu na stranu a čekal jsem na jeho odpověď. „Vrazíš svůj naběhlý penis hluboko do mě?" dodal jsem a přitáhl si ho k sobě, abych mu mohl do ucha zašeptat: „Tak to udělej."

Myslel jsem si, že z toho Eren ztratí rozum, ale držel se. Uvědomil jsem si, že mě to nějak baví – takhle ho provokovat. Znovu jsem kolenem přitlačil na jeho rozkrok a pocítil jsem, jak mi nemilosrdně stiskl naběhlý penis.

„Ach, Bože...!" vydralo se z mých rtů hlasem, který se mi zdál až přespříliš erotický.

„Donutím tě sténat až do rána," zasmál se tiše Eren a stlačil můj penis ve svých rukou ještě jednou. Z té extáze jsem propínal záda a zakláněl hlavu se vzdechy dozadu.

„Do prdele... Ere...ne...!" Křečovitě jsem svíral prostěradla, která jsem dneska vyměnil a cítil jsem, že každou chvíli vyvrcholím, když mi došlo, že mi honí a v pravidelných intervalech můj penis tiskne svými snědými prsty.

„Neboj, tam se taky dostanu." Zase se tiše zasmál, když jsem ho netrpělivě, plný očekávání sladkého orgasmu, kousl do krku a on mi to bez meškání oplatil.

„Naše koťátko kouše. Asi ho musím naučit, jak se správně chovat." Zase stiskl můj penis a když jsem mu tentokrát zabořil nehty do zad a škrábl ho, povolil a já se s hlasitým zasténáním udělal. „A ještě ke všemu škrábe. Ou, to je ale nevychované kotě."

Bože, sakra, tyhle jeho řeči mě až moc vzrušovaly.

„Prosím, Erene..." Zkousl jsem si ret a Eren se konečně natáhl pro nějakou lahvičku, což hádám byl lubrikační gel. K tomu si ještě vzal kondom, který jsem mu vytrhl z rukou. „Budu tak hodný, že ti ho nasadím sám." A zároveň se ti pomstím za to mučení.

Nasadil jsem kondom jen na hlavičku Erenova pulsujícího netrpělivostí penisu a dál jsem pokrčoval opatrně zuby.

„Ah, do pr..." Chytl mě pevně, ale při tom opatrně za vlhké vlasy, ale já pokračoval, dráždil jsem ho dál. Věděl jsem, že Eren takovýmhle tempem brzy vyvrcholí a tak jsem toho schválně nechal.

„Tohle je nefér," pronesl s úšklebkem Eren, když jsem se natáhl pro lubrikační gel.

„Nikdo ti ale nezakazoval se sám sebe dotýkat," řekl jsem a trošku gelu si nanesl na prsty.

„Chceš, abych masturboval?" Naklonil hlavu na stranu a pozoroval mě, jak si sedám před ním s roztaženýma nohama.

„Pokud chceš zničit kondom." Gelem na mých prstech jsem se dotkl svého otvoru a kvůli tomu, že byl lehce studený, jsem hlasitě zavzdychal. Všiml jsem si, jak Erenův penis naběhl ještě víc.

„Aha, takže se na tebe budu dívat a možná i vyvrcholím, dobrý nápad, ale stejně je to od tebe kruté."

Celý rudý jsem se pousmál a přivřel jsem oči.

„Jsem dominantnější typ."

Dál mě už nerušil a jen sledoval, jak si zpracovávám svůj otvor pro jeho vpád.

To, jak se na mě díval mě doslova rozpalovalo ještě víc a měl jsem pocit, že při pohledu na mě si představuje, co by se mnou dělal, kde by se mě dotýkal, kde by mě líbal.

„Ah!" zasténal jsem, když se k mým prstům připojil další – Erenův.

„K-kdo ti... dovo... loval se... mě dotý-kat...?" Kousal jsem si ret, abych nebyl moc hlasitý.

„Jen ti trošičku pomůžu."

Jasně, trošičku. Za chvíli se kurva udělám.

„Erene, ah... vem si mě teď hned!" skoro jsem vykřikl v netrpělivosti.

Erenovy ruce se přesunuly na má stehna a netrpělivě si mě přitáhl blíž, aby mohl svoji chloubu nastavit proti mému připravenému otvoru.

„No tak!" zavřískal jsem a on ho do mě hned přímo vrazil. Můj výkřik se rozlehl po ložnici a znovu ve sladké extázi jsem zaklonil hlavu dozadu. K sakru, to je neuvěřitelné!

„V pohodě, kotě?"

Vydal jsem ze sebe nějaký zvuk, který měl znamenat něco jako „ano". Eren mi pomohl obmotat mé ruce kolem jeho šíje a začal do mě slastně přirážet.

Po chvíli si jeho penis našel to správné místo a začal se třít o mojí prostatu. Všechny zvyku se rázem vytratily. Všechno co jsem mohl, bylo cítit Erena v sobě, jak se tře o mojí prostatu a nutí mě dosáhnout vrcholu. Když ho v sobě v orgasmické křeči sevřu, pocítil jsem přes gumu kondomu, že i on dosáhl svého vrcholu. Schválně ale zůstal ve mně a mně to nevadilo, potřeboval jsem to. Dodávalo mi to pocit, že někam patřím, že s ním jsem tam kde mám být; že s ním jsem jeden celek a bylo to tak.

Překřížená křídla mi líně ležela na hrdle a Eren si s nimi chvílemi pohrával.

„Co znamená to, co je napsané vzadu?" zeptal jsem se ho, když ke mně vzhlédl.

„Volnost je naše láska."

A byla v tom ukrytá svatá pravda, protože láska je pocit, který po nikom absolutně nic nechce. Láska je svoboda, láska je volnost. A je naše.