Hyeon Ari

Myšlenky mi pluly hlavou jedna přes druhou a já se nemohla ani za boha soustředit byť na jednu z nich. Co teď budu dělat?! Sakra! Mysli, Ari! Přece s tím chlapem nikam nepůjdeš! Neznáš to tady a on tě klidně může chtít jenom ojet! Vytřeštila jsem oči a zatajila dech. Tak to v žádném případě!!! Začala jsem se vzpouzet.

Ráda bych řekla, že mi hodiny sebeobrany, na které jsme chodily s Eun minulý rok, k něčemu byly, ale opak byl pravdou. Šlápla jsem mu na nohu. Nic. Chtěla jsem se prudce otočit, abych se dostala z jeho sevření a mohla začít řvát, ale ani to mi moc nepomohlo. Nebo teda... Jak se to vezme.

Škubla jsem sebou tak prudce, až můj loket narazil do trubky. Ozvalo se sakra hlasité zarachocení, čehož si musel všimnout i on a stisk trochu povolil. Se slzami v očích jsem se kousla do jazyku, abych bolest ruky potlačila, a praštila dotyčného co nejvíc do břicha. Fakt nevím, jestli to bolelo víc mě nebo jeho. Jak může mít tak tvrdé svaly, do háje! To tam má brnění pod tričkem nebo co?!

„Aish!" vyklouzlo mu bolestně. To máš za to ty úchyle! Už jsem se chtěla začít v duchu smát, když v tom mi to došlo. No tak moment... Šokovaně jsem se k němu otočila. Naštěstí byl zabraný rozdýcháváním bolesti břicha.

„Panebože!" ruka mi okamžitě vystřelila k puse. „Jungkooku? Jsi v pohodě?"

„Za co to sakra bylo?!" sesunul se k zemi a objal si břicho, jako by tím mohl bolest potlačit. Celou dobu měl sklopenou hlavu, takže jsem mu tak tak viděla přes vlhké vlasy do obličeje, ale i tak jsem si byla jistá, že to je on. Proč mi to sakra předtím nedošlo! Ten hlas bych poznala kdekoliv.

„Promiiiň... Myslela jsem, že jsi nějaký úchyl," omlouvala jsem se, a přitom si k němu klekla, abych zjistila, jestli jsem mu nějak neublížila, i když podle výrazu asi trochu jo. Sakra. Nesedí se doufám za ublížení na zdraví veřejně známé osobnosti, že ne?!

„Vypadám tak snad?" zvedl hlavu a zadíval se na mě.

„Musím odpovídat?" Snažila jsem se tvářit vážně, ale jeho úsměv mě donutil k čemusi, co by se dalo popsat jako škleb. „Ale teď vážně... Jsi v pohodě?"

„Přežiju to."

„Co tady vůbec děláš?" Sedla jsem si na zadek a mnula si loket, který to teda pořádně schytal. Kdo by řekl, že mým dnešním nepřítelem nebude on, ale nějaká trubka.

„Zeptal bych se na to samé, kdybych vás neviděl trénovat." Někdo by mu měl říct, že zírat na lidi není moc slušné. On mě ale i tak pořád pozoroval. I když jsem seděla ani ne metr od něj.

„C-cože?" vyprskla jsem. Jak?! Kde?! Proč?!

Rozesmál se. Opravdu budu při každém jeho smíchu tát jako zmrzlina v mikrovlnce? I po tom měsíci, co se snažím odarmyovat? Existuje vůbec to slovo? Zavrtěla jsem hlavou a očkem se na něj podívala. Seděl v tureckém sedu se založenýma rukama a koutek úst mu pocukával.

„Viděl jsem vás skrz takové menší okýnko, které je pod stropem v každé z místností. Jednoduše tak může člověk poznat, jestli tam právě někdo zkouší nebo ne," mrkl.

„C-co jsi viděl?" Zeptala jsem se nejistě.

Pokrčil nenuceně rameny a lehl si na bok. Může se prosím přestat chovat, jako kdyby bylo naprosto normální ležet na chodbě před dámskými záchody a povídat si s polomrtvou holkou?

„Chvilku mi trvalo, než jsem pochytil, o jaké kreace se snažíš, ale jelikož své vystoupení i s tím tričkem poznám kdekoliv, nebylo to těžké uhádnout. Dokonce i bez hudby."

Do prdele. Zakryla jsem si obličej dlaněmi, aby neviděl moje hořící tváře, a sklopila hlavu.

„Mohl bych tě to naučit pořádně," nadhodil.

„Co?" zmateně jsem se na něj zadívala.

„Že bych tě ty kroky mohl naučit pořádně," zopakoval. Slyšela jsem i na poprvé, ale moje hlava to nejspíš nechtěla pobrat. Ať už to bylo tím, že už je večer, nebo tím, že si tady povídám s Jungkookem z masa a kostí.

„Ne," dostala jsem ze sebe."

„Huh?" Tentokrát koukal nechápavě on.

„Řekla jsem ne." Vstala jsem. Ať už se tady snažil o cokoliv, musela jsem zpátky. Holky už mě budou určitě hledat.

„Víš, co by za to jiné army daly?" Posadil se.

„Já ale mezi army nepatřím." Už ne... Dokončila jsem ve své hlavě. Hlavně vydrž, Ari.

„To vykládej někomu jinému," nedal se.

„Ještě ty s tím začínej," protočila jsem očima.

„Myslíš, že nepoznám army, když ji vidím?"

Pokrčila jsem rameny. On ale i tak pokračoval.

„Kromě toho... Znáš naši choreografii až moc dobře na to, abys mohla tvrdit, že nás vůbec neznáš," odmlčel se. „Pokud jí nejsi... Co se stalo?"

„Do toho ti nic není," odsekla jsem a otočila se na patě. Rychlými kroky jsem zamířila zpátky k sálu a Jungkookův hlas za sebou už nezaslechla.

~~~~~

Další den jsem ráno ležela v posteli a civěla do zdi. Moje tělo se odmítalo pohnout. Včerejší večer mě zabil. Doslova. Jak po fyzické stránce, tak i té psychické, protože jsem díky Jungkookovi, Eun a spamujícímu Namjoonovi nenaspala ani čtyři hodiny. Vlastně bych se ani nedivila, kdyby se na mě domluvili.

Sklouzla jsem pohledem k hodinám na stěně. Osm ráno. Zabručela jsem a hlavu tentokrát otočila k oknu. Nikam se mi nechtělo. Venku sice bylo hezky a já musela do práce, ale opravdu jsem nechtěla riskovat, že bych potkala zase někoho z nich. Lepily se mi na paty, aniž bych to chtěla. Ještě před měsícem bych z toho byla nadšená a plánovala s nimi svatbu, ale teď? Teď byla jejich přítomnost trestem. Aspoň pro mou hlavu. Srdce se div neodstěhovalo na druhý konec světa.

Protřela jsem si oči, několikrát zamrkala a potom přece jenom s brbláním vstala. Okamžitě jsem zamířila do koupelny, kde jsem spáchala ranní hygienu a probrala se ledovou vodou. Nejspíš si potom budu muset uvařit pořádně silné kafe, protože takhle zákazníky nejen odeženu, ale taky jim přivodím trauma po celý život.

Ze skříně jsem vzala první věc, co mi padla pod ruku, a ne příliš nadšeně se rozešla k posteli, u které jsem se do všeho navlékla a posbírala z okolí potřebné věci jako klíče, mobil a peněženku. Zběžně jsem si ještě rozčesala své tmavé vlasy dlouhé po lopatky a přejela řasy řasenkou. Snad mě to donutí, si je pořád znaveně neprotírat.

„Nádech, výdech, Ari. Dnešek nějak přežiješ. Potom máš týden volno, tak se doma zamkneš a bude všechno tak, jak má," řekla jsem si sama pro sebe a vyrazila do práce.

~~~~~

Jako vždy mě svou přítomností poctila i Eun-Jeong, které jsem se jako jediné nemusela ptát na to, co si dá. Vždycky si objednávala to samé. Mangové latté macchiato. Z nějakého nepochopitelného důvodu na tom ujíždí už rok.

Zaplula jsem za pult a pustila se do přípravy, přičemž jsem si pobrukovala písničku zrovna hrající v rádiu. Nechala jsem připravit espresso a během toho nalila mangový sirup do vysoké sklenice a vyšlehala si mléko, které jsem tam potom nalila. Chvilku jsem počkala, než se od něj oddělí pěna a potom tam šoupla i espresso. Natáhla jsem se pro lžičku, podtácek, malou skleničku s vodou a jednu sušenku, kterou Eun úplně milovala, a všechno si připravila na bar, abych to odnesla.

„To je moje," zamumlal někdo u kasy.

„Co?" Zmateně jsem odtrhla pohled od lístku s objednávkami, kde jsem si zrovna odškrtávala tu Euninu, a podívala se na dotyčného. Černá mikina, delší karamelové blond vlasy, rouška. Jimin. Neříkala jsem snad ráno něco?!

„To tričko. Je moje," poukázal na kus oblečení, který jsem dneska bez přemýšlení vytáhla ze skříně. Já věděla, že jsem žádné takové doma dřív neměla!

„Eh... Jestli počkáš do konce směny, tak ti ho vrátím," dostala jsem ze sebe.

Pousmál se. I přes roušku jsem díky jeho očím poznala, že to udělal.

„Nech si ho."

„Cože? Ale to..." začala jsem zmatkovat. Proč jsem ráno nedávala větší pozor!!

„Řekl jsem, že si ho máš nechat," mrkl. „Mimochodem... Rád bych si objednal."

„J-jasně. Co to bude?" Potřásla jsem hlavou, abych se probrala, a natáhla se pro propisku a barevný lísteček.

Nestačila jsem to ani zaregistrovat a už měl před sebou lísteček a propiskou na něj něco horlivě psal. Potom mi ho podal a mi mohly vypadnout oči z důlků. Zamrkala jsem. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Pořád to tam bylo. Číslo. Pod ním objednávka ledové kávy a úplně vespod jeho jméno a srdíčko.

Měla jsem co dělat, abych na místě neodpadla. Tentokrát opravdu. Do tváří se mi nahrnula krev a já se bleskově přesunula ke kávovaru, aby mě neviděl. To je takový kus vola!

Ten idiot se ale i tak nahnul přes pult a pronesl: „Počkám támhle," poukázal na místo v rohu a odešel. Ani nečekal na mou odpověď. Fakt jsem se držela, abych mu ten hrnek nehodila po hlavě, ale to bych už byla zodpovědná za dva prohřešky. Ve vězení bych je ale potkávat nemusela, ne?

~~~~~

Zdravím!

Další kapitolka je tady! A upřímně? Tohle psaní jsem si opravdu užívala xD Čekal to někdo z vás? :D Přiznejte se! Další kapitolka vyjde zase o něco později, každopádně vám už teď můžu prozradit, že jestli se rozhodnu přidat číst, kterou jsem jednou po nocích sepsala, tak se máte na co těšit ^^ 😈