Hyeon Ari

„Proč jsi mi to neřekla?" zamumlala Eun s brčkem mezi zuby a napila se. Chtěla jsem jí to říct, i když mnohem příjemnějším způsobem, než to právě vyklopil tady Minho. Trvalo asi čtvrt hodiny, než se z toho šoku vzpamatovala, a i teď na nás zírá, jako kdybychom byli boží zjevení.

„Chystala jsem se k tomu," zamumlala jsem a střelila pohledem po Minhovi a potom zpět na ni. „Kdyby on nepřišel a ty nežvanila o blbostech, už bys to dávno věděla."

„Ale," namítla a potom si povzdechla a nechala brčko brčkem. „Tak mi všechno řekni teď!" Nahnula se ke mně přes stůl tak prudce, až jsem sebou třískla o opěradlo, jak moc jsem se lekla. A jako kdyby to nebylo moc, z pravé strany jsem slyšela Minhovo pochechtávání. Blbec jeden.

Zamrkala jsem, abych se probrala, a zeptala se: „A co chceš vědět?"

„Všechno!" Konečně se usadila a pustila se do jídla, přičemž ze mě nespustila oči. „Kde bydlíš? Co bude s tvým bytem? Co ty peníze? Když teď bydlíš jinde, už je nepotřebuješ, ne? A...počkat! Co BTS?! Viděla ses s nimi?!"

Bože...

„Bydlím v BigHitu. Přímo v té budově, a co jsem tak pochopila, návštěvy zakázané nemáme, takže kdykoliv budeš chtít, ozvi se a já to nějak zařídím." Už zním, jako kdybych byla nějaká miliardářka, co si žije na vysoké noze... „K těm penězům a bytu... Peníze se hodí vždycky, co si budem," pokrčila jsem rameny. „A o byt se mi můžeš starat ty. Stejně jsi říkala, že tě nebaví bydlet s rodiči, tak se můžeš přestěhovat ke mně, stejně už tam máš všechny své věci z doby, když jsi tam trávila skoro každý den."

Celou dobu kývala hlavou. Protočila jsem očima. Jako kdyby to ta mrcha čekala...

„BTS mi nejspíš odteď budou zpříjemňovat život, protože bydlíme na stejném patře... Bohužel..."

„Cože?!" vypískla. Klidni se, Eun! Nechci přijít o sluch, když ho teď budu potřebovat! „Že mi seženeš podpisy?!"

„Zapomeň," založila jsem ruce na prsou a zamračila se.

„Proč ne?" nahodila štěněčí pohled. „Z Yoongiho jsem ho už sice vytáhla, ale chci i od ostatních!"

Počkat... COŽE?! KDY?! JAK?! Kdy se s ním viděla?! Teď jsem musela vypadat stejně překvapeně, jako ona, když na ní Minho tu informaci o smlouvě vybalil.

A jako kdybych o něm nemluvila... Musel se ozvat i on. Abychom náhodou nezapomněly na jeho přítomnost.

„Dobře, tak tohle zajímá i mě," podepřel si bradu a zahleděl se krátce na každou z nás. „Znám se s nimi osobně, ale nečekal bych, že i vy... Víš," otočil se na mě, „přišlo mi divné, odkud tě Namjoon zná..." Potom se podíval na Eun. „A ty... Yoongi nerozdává svoje podpisy často... Vlastně je už pár let nerozdává ani jeden z nich," zamyslel se.

Zajímavé, že já dostala Jiminův a to jsem ho ani nechtěla. Protočila jsem oči. Klasika.

„Takže mě opravdu zajímá, jak jsi k němu přišla." A mě taky...

„Eh..." podrbala se za krkem. Stoprocentně něco tají. Vždycky, když se snažila něco zatajit, tak byla nervozitou sama bez sebe, a to ona moc často nebývá. Naklonila jsem hlavu na stranu a usmála se na ni. My čekáme, Eun.

„Ono..."

Ano?

„Ugh!" zamumlala a skryla obličej do dlaní. Tak ta se musí pořádně stydět.

„Bylo to vlastně úplná náhoda. A trapas... Jednou jsem ho potkala a když já z něj byla tak hotová, že jsem na něj vylila kávu. Nedopatřením!" vykřikla. „Neviděla jsem ho! Teda... Ugh... Viděla, ale... No prostě jsem spěchala a on mi vešel do cesty. A stalo se." Složila se a div studem nezajela až pod stůl. Chápu. I když já bych to nejspíš udělala schválně a rozhodně se neomlouvala. Už jenom z principu.

„A on ti za to poděkoval, a ještě se ti podepsal?" pozvedla jsem obočí. Zajímavý vývoj.

„Nebyl nadšený... Vlastně jsem ho dost vykolejila... No a on mi prostě vrazil do ruky papírek s podpisem a číslem účtu! Chápeš to, Ari?! Číslem účtu!"

Dobře... Neudržela jsem se a rozesmála se. A očividně tak nakazila i Minha, protože jsme se za chvíli oba málem váleli po zemi. Tak tohle je fakt legendární závěr!

„Ty jsi ho nevykolejila, ty ses ho rozhodla veřejně odsoudit k tomu, aby se propadl studem do země!" smál se Minho. „Chudák," tekly mu slzy.

„Promiň, ale tímhle si u mě získává plusové body," smála jsem se dál a ani si nevšimla, že se na nás oba Eun začala mračit.

„Chápu vaše citové rozpoložení, ale když jsi teď slavná... Nebo aspoň budeš, tak bys na sebe neměla poutat pozornost."

„To je fakt," uklidnil se i Minho a šťouchl do mě.

Zhluboka jsem se nadechla, potlačila další záchvat smíchu a opřela se o opěradlo. Nahodila jsem svůj nic neříkající výraz a raději se zadívala z okna. Dneska bylo fakt krásně... Sluníčko se odráželo od skleněných ploch výškových budov, lidé se procházeli ulicí ve vzdušnějším oblečení, což jasně značilo příchod léta, a v korunách stromů, vysazených podél cesty, zpívali ptáci své sáhodlouhé melodie, které se donesly i k mým uším skrz otevřené okno restaurace.

„Kdy jste se vlastně tak spřátelili vy dva?" prohodila Eun, ale já ji nevnímala. Musela mi několikrát mávnout rukou před obličejem a kopnout pod stolem, abych se jí začala znovu věnovat. Povzdechla jsem si. Taky by mě zajímalo, kdy k tomu došlo... Přece jenom jsem s Minhem příliš času netrávila. Vlastně pořádně jenom dnešní ráno a potom jsme se bavili na tom pohovoru nebo jak to nazvat. Na trénincích s Eun a holkama jsme prohodili sotva dvě slova.

Pokrčila jsem rameny. „Tak nějak se to od nás teď čeká, když je se mnou ve skup-," nedořekla jsem, protože mě okamžitě ochromila prudká bolest lýtka, jak prudce mě Minho pod stolem kopnul. CO DĚLÁ?!

„Pracujeme spolu. Jsem taky pod BigHitem," dokončil za mě pohotově. „Teď nás ale prosím omluv," řekl a vytáhl mě za ruku na nohy. Ani jsem se nenadála a už mě táhl bokem od stolu, Eun a dalších zvědavých uší.

Sotva jsme zašli za roh, přišpendlil mě rukou ke zdi. CO SI JAKO MYSLÍ, ŽE DĚLÁ?! Propaloval mě pohledem a já jsem se nezmohla na nic jiného než jenom pozvednutí obočí. Rozhodně jsem se nehodlala omlouvat nebo zjišťovat, co mu zase přelítlo přes nos. On má problém, tak ven s tím.

„To jí chceš hned vyžvanit všechno o naší tajné skupině? Přeskočilo ti?!" Tak odtud vítr vane. Protočila jsem oči a založila si ruce na prsou.

„Uklidni se, vždyť jsem nic neřekla."

„Kdybych tě nezastavil, už se ptá, proč jsme my dva ve stejné skupině..."

„A to jí mám lhát?"

„Jo. Aspoň těch pár měsíců, než bude debut, potom se klidně zase vraťte ke konverzaci o našem neexistujícím vztahu."

„Uff... Už jsem si myslela, že se stalo něco, o čem já nevím," viditelně jsem si oddechla.

„A stalo?" uchechtl se. Svou ruku z mého ramene ale nepouštěl.

„Jak to mám sakra vědět! Sama jsem se do svého pokoje nedostala!"

„Láká tě představa, že by se něco stalo?" mrkl. To je takový... Agh! Proč musí každý chlap zavézt konverzaci k tématům, která nejsou úplně povolená?! To je Soul plný jenom úchylů nebo co?!

„Ne," odsekla jsem a znechuceně se zašklebila. Jasně, Ari, předstírej dál, že s tebou ty testosterony nic nedělají. To moje svědomí by už taky mohlo jít někam, sakra!

„A neříkáš to jenom proto, abys ctila naši úžasnou smlouvu?"

„Ne a teď už mě pusť," chytila jsem ho za zapěstí, aby mé rameno pustil. Kupodivu to opravdu udělal. „Bože... Co si teď bude Eun myslet..."

„Pravděpodobně to, co celou dobu," prohodil pobaveně. On si tu naši situaci snad ještě užívá! Co jsem komu udělala, hmm?! „Teď ale k tomu, co mě zajímá celou dobu a proč jsem vlastně přišel... Co máš s Namjoonem a proč stál dneska ráno u našich dveří s kytkou?"

COŽE?!

~~~~~

Původně jsem chtěla napsat, že tahle kapitola nepotřebuje komentář... Opět... Ale potom jsme si uvědomila, že se vás potřebuju na něco zeptat, takže...

Uvítali byste po tomhle příběhu i "něco jako" druhý díl z pohledu Eun? Samozřejmě zaměřený na našeho milovaného Yoongiho ^^ Nechci Ariiin příběh zase tak moc komplikovat, takže bych ho nechala jen její + kluků a Eun bych potom víc rozebrala v tom extra příběhu ^^ Samozřejmě se tady bude pořád objevovat, ale tam by to bylo mnohem víc... osobnější? A hlavně by tam byly vysvětlené situace z jejího úhlu pohledu + i něco, co se tady dozvídáme jen tak mimo (viz její dokonalé setkání s Yoongim xD).