„Nějaké přání?" houkla jsem po Minhovi, zatímco jsem se pokoušela několika skoky nasoukat do tenisek u vchodových dveří. Modlila jsem se, aby zrovna někdo nevešel, protože potom bych s největší pravděpodobností přišla o hlavu. Přehodila jsem přes sebe koženou bundu, nasadila roušku, o výstřih si připevnila sluneční brýle, které se nejspíš teď stanou povinnou součástí mých outfitů, a hrábla po mobilu a nově vyrobeném klíčku. Potom bych si ho měla přidat k těm svým.

„Hlavně se vrať živá," odpověděl mi. Protočila jsem očima. Pokud mě někde nesrazí kolo nebo mi nezaskočí jídlo, měla bych nejspíš přežít. I když s mou šikovností, kdo ví. Třeba zakopnu o koberec na chodbě a přizabiju se.

Mávla jsem na rozloučenou a zmizela za těžkými dveřmi, které měly nejspíš i super tlumící vrstvu. No a jako kdybych o své šikovnosti zrovna nemluvila, málem jsem narazila do mužského těla. Že já nedokážu pro jednou dávat pozor, když někam jdu!

„O-omlouvám se," uklonila jsem se a rozhodla se rychle zdrhnout, ale dotyčný mě zastavil.

„Ty jsi Ari, že?" Povzdechla jsem si a otočila se. Stanula jsem tváří v tvář Jinovi s rukama v kapsách a s lehkým úsměvem na rtech. Někdo by jim měl zakázat vypadat tak dobře. A rovnou všem v téhle budově, aby mě v nejbližší době ideálně neodvezli.

„Jo?" pozvedla jsem obočí a čekala, co dalšího z něj vyleze.

„Chtěl bych se ještě jednou omluvit za Namjoona. A... Nechtěla bys k nám na snídani? Budu vařit klukům, tak by ses mohla přidat," poukázal na dveře svého dormu. Brada mi okamžitě klesla až k nohám. Jinovo vaření?! U svatého Hyuna! To je splněný sen! Zavrtěla jsem hlavou. Klidni ty army hormony, Ari! Nehodí se to!

„Proč já?" zeptala jsem se a snažila v duchu potlačit tu vřeštící fanynku, která měla potřebu vylítnout jako čertík z krabičky pokaždé, když jsem se ocitla v přítomnosti kteréhokoliv z BTS.

„Ber to jako omluvu," zasmál se, „za chování nás všech."

„Pokud vím, normálně nezvete army k vám do dormu." Co mi řekneš na tohle, milý zlatý?

„Jo... to máš pravdu."

„Takže? Proč já?" dožadovala jsem se nějaké smysluplné odpovědi, protože by mě vážně zajímalo, proč se mi najednou posledních pár měsíců lepí mí idolové na paty. Proč bych je u všech všudy měla zajímat zrovna já?!

„Já... Nemůžu mluvit i za ostatní, ale nejspíš se nás všech dotklo to, jak ses zachovala, když jsme se ocitli před tvými dveřmi. Chovala ses k nám normálně. Což byla... příjemná změna."

Pozvedla jsem obočí. To je všechno? A proto se na mě Namjoon naštval? Neběl by být spíš rád, že jsem před nimi nedávala najevo, jak moc bych chtěla řvát a objímat je? Co je jedna malá neškodná lež oproti tomuhle, no ne?

Zavrtěla jsem pomalu hlavou. „Promiň, Jine, ale čeká na mě Eun. Snad jindy."

„Můžete přijít klidně obě," vyhrkl a zasmál se. Tak hele... Já vím, že tvůj smích je nakažlivý, ale tohle opravdu není dobrý nápad.

„To, že se k vám chovám normálně já, neznamená, že to Eun-Jeong zvládne taky," smutně jsem se pousmála. „Pokud mě omluvíš, už opravdu musím." S těmito slovy jsem ho na chodbě opustila a rozhodla se nečekat na výtah a raději všech deset pater sejít po schodech. Bolavé nohy mi potom určitě poděkují.

Z budovy jsem raději vyšla bočním vchodem, abych na sebe zbytečně neupozorňovala, a rovnou zamířila do restaurace, kterou mi Minho doporučil. Zvenku vypadala... normálně. Bílou omítku doplňovaly vysoká okna v hnědém rámu, který ladil i se střechou. Nejednalo se o žádnou velkou restauraci, spíš o menší podnik, který podle všeho měl jen jedno patro.

Vklouzla jsem dovnitř a usadila se hned ke vchodu, aby mě nemusela složitě hledat. Eun jsem zahlédla přicházet ještě dřív, než k nám mohla obsluha vůbec dojít, takže si mohla alespoň vybrat jídlo sama.

Přiklusala ke mně s výrazem, který do okolí úplně vyzařoval nedočkavost. Ani nepozdravila a už seděla přede mnou a dožadovala se odpovědí na své otázky. Raději jsem její zbrklost a nadšení rukou utlumila a objednala nám oběma korejskou smaženou rýži s kimči. No... A potom to začalo.

„Tak povídej, jaký byl?!"

Zírala na mě s tak moc chtivým pohledem, že jsem měla opravdu sto chutí se jí vysmát. Každopádně to bych to nemohl být já, kdybych tuhle situaci brala vážně. Zamyslela jsem se, nahodila ten nejvíc chladný a nepřítomný výraz, co jsem zvládla a v klidu jí odpověděla. „Na Korejce má pěkně velké-," nedořekla jsem, protože mě okamžitě přerušila.

„O můj bože! Kdy budu teta?!"

Uchechtla jsem se, ale potom hned zase nahodila nicneříkající masku. Moc dlouho mi to ale nevydrželo, protože její skenující pohled by mě mohl na místě klidně zabít. Nejdřív jsem se s tím pokusila bojovat, ale nakonec jsem stejně propukla v hlasitý smích.

„Huh? Co jsem řekla?" podivila se. Já málem umírala smíchy na stole, a to jsem na sebe neměla poutat pozornost. Tak trochu ti to nevyšlo, Ari.

„Kdyby ses viděla, Eun!"

„Já to ale myslím vážně!" vypískla a chytila můj obličej do dlaní. „Tak povídej."

„Pro začátek," odkašlala jsem si významně, „myslela jsem jeho ego, ty kozo."

Zamračila se.

„A kdybys mě hned nezahltila otázkami na jeho tělo a sex s ním, tak by ses možná i dozvěděla, kde jsem celou dobu byla."

Viditelně posmutněla. Promiň, Eun, ale vdávat se ještě nechci a dítě taky ne.

„Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem s ním vlastně byla."

„Ha! Já to věděla!" vyskočila a málem vyděsila nebohého kluka, který nám donesl jídlo a pití. Bez řečí naši objednávku rychle postavil před nás a s tím nejvíc zděšeným a udiveným výrazem ze všech bleskurychle odběhl zase do kuchyně. Chudák...

„Tak mi řekni tvou verzi," natáhla jsem se mezitím po hůlkách a čekala, co z ní vyleze.

„Takže," začala, „šli jste na rande, ale úplně jste ztratili pojem o čase, takže ti nakonec nabídl přespání u něj."

Nabrala jsem hůlkami rýži a plátek kimči a strčila si porci do pusy, přičemž jsem tak nějak přikyvovala a snažila se nepochechtávat, jak její vyprávění bylo absurdní.

„Nakonec to neskončilo jen u spaní a ty teď vypadáš tak mrtvě, protože jste se určitě včera nedělali nic jiného, než se věnovali jeden druhému," zahýbala obočím.

Zaskočilo mi. Okej... Dobře, Eun... nejsi daleko od pravdy, ale je tam jedno velké ALE!

„Páni, Ari! A jaký jsem byl?" zaslechla jsem těsně vedle mojí hlavy mužský hlas. Zaskočilo mi podruhé, až jsem se rozkašlala, abych opravdu nepošla. Trhla jsem hlavou k dotyčnému a kdyby moje oči mohly vrhat blesky, už by byl na místě mrtvý. PROČ. MI. TOHLE. MUSÍ. POŘÁD. DĚLAT!

„Jé, ahoj, Minho!" usmála se Eun nadšeně. Když je z něj tak hotová, měla by si s ním plánovat budoucnost sama, a ne do toho tahat mě!

„Čau," mrkl a drcnul do mě, abych se posunula. Dělá si prdel?! Pozvedla jsem obočí, a nakonec jen protočila oči a posunula se, aby mohl zaparkovat svůj zadek vedle toho mého. Super...

Chvíli bylo ticho a my s Eun poklidně jedly, než mi to začalo být opravdu podezřelé, a hlavně divné na druhou, tak jsem zvedl oči od jídla a zadívala se na Minha. Zíral na mě. „Co je?" zahuhlala jsem s plnou pusou.

„Čekám na odpověď," zamrkal pobaveně. „jaký jsem byl, milá Ari?"

Chybělo mi málo, abych svůj obličej v zoufalství nezabořila do hlubokého talíře s rýží. Ještě ty s tím začínej! A rovnou přestaň moje jméno vyslovovat s tak divným úchylným podtextem!

Polkla jsem sousto a nadechla se. „Měl bys zapracovat na své výdrži, nestojí za nic, když už chceš vědět můj názor," pronesla jsem s naprostým klidem a sledovala, jak pozdvihl obočí. Možná by to vyznělo líp, kdybych to neříkala zrovna já, která včera po tréninku málem vypustila duši, ale to už je vedlejší... Svůj účel to ale splnilo, protože se Eun rozesmála a vykouzlila úsměv na tváři i mi.

„Je fakt, že jsi na trénincích pořád seděl a jenom do nás hustil, jak děláme něco špatně... Nikdy ses nehýbal, tak se potom nediv, že nedokážeš ani tady Ari uspokojit."

Díky, Eun. Zašklebila jsem se a tiše se pochechtávala jeho momentální situaci. Myslel sis, že vyhraješ? Tak to jsi ještě nikdy nestál proti mé maličkosti. Sežer si to. Natáhla jsem se pro limonádu a strčila si brčko do pusy, abych se napila.

„Vezmu si tvou radu k srdci a příště z Ari vyšukám duši," mrkl. COŽE TO TEĎ ŘEKL?!!! Pro vaši informaci, Eun málem skončila mokrá a já mrtvá, jak mi dneska už po třetí něco zaskočilo. A kdo za to může?! Hmm?!

Položila jsem skleničku na stůl a promnula si obličej. „Že jsem vůbec někam chodila," zaklela jsem spíš sama pro sebe. Minho se ke mně ale stejně musel naklonit a způsobit mi k tomu všemu i infarkt.

„Nezahrávej si se mnou," zašeptal s odzvukem smíchu v hlase. Potom se znovu narovnal, opřel se o opěradlo sedačky a dal si ruce do kapes. „Abych tak nějak shrnul to, o co se tady Ari snaží už od začátku... Stěhuje se do BigHitu, protože ji přijali a ona smlouvu podepsala."

A Eun klesla brada až na stůl. Skvělý, Minho.

~~~~~

Zdravím!

Myslím, že tahle kapitola nepotřebuje komentář xD
Taky někdo miluje Minha tak jako já? :'D A nebojte, ke klukům se zase dostaneme a potom už nezbavíme :D