Hyeon Ari

Tohle jí nezapomenu. Rozhodně ne. Nejdřív si vymyslí, že si uděláme dámskou jízdu, ale místo toho polovinu času slintá nad jejich fotkama a teď musím trpět nejen její opravdu zvláštní výraz, ale i sedm chlapů u mě v bytě. Kéž by to byli úplní cizinci, ale zrovna oni? Panenko na nebi, jak já tohle zvládnu fakt nevím.

Abych pravdu řekla, musela jsem se určitě tvářit podobně jako ona, protože i když se z celého srdce snažím přesvědčit samu sebe, že to, co říkají, jsou jenom žvásty, moje army dušička hluboko řve. Ano ŘVE. Sama nevím, jestli vztekem nebo nadšením, že je ode mě dělí jenom několik metrů. Jestli do rána sami nepřijdou na to, že právě přespávají u jedné z jejich fanynek, tak si asi zasloužím cenu za nejlepší herecký výkon... A Eun taky, protože ten její výraz je opravdu pecka.

„Opravdu moc děkujeme za možnost tady zůstat. Moc si toho vážíme," promluvil Namjoon směrem k Eun, která mu na všechno až nepřirozeně rychle kývala a usmívala se jako měsíček na hnoji. Vážně, Eun? Herecký výkon století, fakt že jo.

Schválně jsem přejela pohledem všechny členy, jestli ji náhodou nepodezřívají, ale dle jejich provinilých výrazů jsem usoudila, že mají v hlavách nejspíš větší zmatek než ona.

Povzdechla jsem si. Nádech. Výdech. Nebudeš tropit scény. Jsou to normální lidi. Normální kluci. Co na tom, že je zná celý svět, no ne?

„I když se ta blbka chová, jako kdyby jí to tady patřilo, je to můj byt."

Tímto jsem si vysloužila ne jeden, ale hned osm párů očí, které právě hleděly na mou maličkost. Hlavně zůstaň v klidu! Polkla jsem knedlík v krku.

„Jestli tady vadíme, tak můžeme odejít."

„Když už jste tady, tak zůstaňte," dostala jsem ze sebe strojeně. Budou tady jenom do rána. Jen do rána. To vydržím. „Kromě toho... Ty jsi jejich mluvčí?" Pozvedla jsem jedno obočí a zadívala se na dotyčného. Hlavně neřvi, Ari. Je to jenom Namjoon. Jenom Namjoon, ok?

„Něco takového," zasmál se nervózně. „To ale není ten důvod. Oni neumí anglicky. Nebo aspoň ne tolik, aby zvládli vysvětlit celou tuhle situaci."

Šokovaně jsem na něj vyvalila oči. Já jsem taková kráva! Vůbec mi nedošlo, že mluvím celou dobu anglicky. Plácla jsem se do čela, což vydalo pěkně mlaskavý zvuk. „Moc se omlouvám!" Vykřikla jsem plynulou korejštinou. To se všichni tlumeně zasmáli. Tak přece jenom něco z angličtiny rozuměli.

Abych to vysvětlila, tak já ani Eun nejsme odtud. Teda konkrétně z Koreje. Narodily jsme se obě ve státech a jelikož se naši rodiče znají, tak se potom i hromadně přestěhovali sem. Ani jsem si neuvědomila, že jsme na ně obě chrlily angličtinu, kterou spolu obvykle mluvíme.

„Ale! Vždyť se nic nestalo," blábolil, zatímco já pod maskou pandy rudla.

„Mimochodem, já jsem Ari a tohle je Eun-Jeong," představila jsem se tiše a poukázala jsem na svou kamarádku, která od incidentu ve dveřích neřekla ani slovo. Upřímně jsem se jí nedivila. Taky jsem měla co dělat, abych si zachovala chladnou hlavu a neskákala kolem nich jako praštěná nebo rovnou neutekla někam daleko. Obzvlášť po tomhle trapasu.

„Já jsem Seokjin, ale klidně mi říkej Jin," rozpovídal se ten, jemuž dané jméno patřilo. „Tohle je Namjoon alias RM, vedle něj Hoseok alias J-Hope, ale všichni mu říkáme Hobi, Yoongi alias Suga, Jimin, Taehyung alias V a Jungkook," ukazoval postupně na všechny členy a já kývala hlavou, jako kdybych jejich jména a přezdívky slyšela poprvé. Po téhle noci se dám asi na hereckou dráhu.

Ticho. Trapné ticho, musím poznamenat.

„No... Eh... Buďte tady jako doma," zamumlala jsem a vstala. „Pití je v lednici a přespat můžete tady," poukázala jsem na deky, peřiny a polštáře pod svýma nohama.

„Super, díky," ozval se J-Hope a já se musela při jeho hlasu jemně usmát. Očividně už se trochu uvolnil i on.

„Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí říct." Vstala jsem, šlehla pohledem po Eun, chytila ji za zápěstí a rychlými kroky s ní v závěsu zdrhla do svého pokoje.

Sotva jsem zavřela dveře, obě jsme padly do postele a vykřičely se do polštářů. Kdybych nevěděla, že sedí přímo za zdí, tak by padlo i pár pěkně sprostých výrazů.

„Řekni mi, že se mi to jenom zdá," zaklela jsem.

„Až tenhle sen skončí, tak mě zabij, prosím," zavzdychala Eun. To jsem jediná takhle zaskočená?!

„Opravdu mi teď v obýváku sedí BTS?" otočila jsem hlavou. Měla přivřené oči a zasněně hleděla do stropu. Ach jo.

Jako kdyby do ní uhodil blesk se její výraz změnil na šokovaný. Rukou se opatrně dotkla obličeje a fňukla: „Oni nás obě viděli s tímhle," střelila ukazováčkem na svou pleťovou masku s králíčkem.

„No... Aspoň jsme potvrdily, že jsme opravdu šáhlé, když už jsme se tak i chovaly," rozesmála jsem se a všimla si rozzářeného Eunina obličeje. „Co je?"

„Jsi zase zpátky," mrkla.

Pokrčila jsem rameny a roztáhla se na posteli. „Co s tím budeme dělat?"

„No... nejdřív bych se jich zeptala, co tady vůbec dělají, protože pokud nejsem úplně blbá, měli mít dneska koncert. Sice už je dost pozdě, ale s prominutím... bydlíš v pěkné prdeli, abych to považovala za náhodu."

„Jo, takže si mě asi vygooglili a teď jsme v nějaké skryté kameře, ne?" zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

„Je to možný," zvážněla. „Takové věci dělali dost často. Třeba jsi jejich obětí teď ty," zahýbala významně obočím.

„Jo jasně... a ty jsi čínská královna." Posadila jsem se a zabořila prsty do vlasů. I kdybych tuhle šílenost chtěla někomu vyprávět, nikdo mi neuvěří. Teda kromě té kvočny vedle mě. Podívala jsem se na hodiny na nočním stolku. Půlnoc. No super. „Myslím, že tu masku máme na sobě dýl, než bychom chtěly."

„Je na čase, abychom je poctily něčím jiným, než jenom králíčkem a pandou, ne?" mrkla. „Je to dost možná naše poslední šance, kdy jsme jim takhle blízko, tak proč toho nevyužít."

Zavrtěla jsem hlavou. „Já nikoho z nich balit nebudu."

„A kdo mluvil o tobě," zasmála se a natáhla se pro ručník na topení. Nejdřív si sundala z obličeje masku a zbytek krému, který nevmasírovala, setřela. Stejný postup jsem zopakovala potom i já.

Zakručelo mi v břiše. Zaskučela jsem.

„Další důvod, proč se za nimi vrátit."

Proč já?! Zafňukala jsem v duchu, a nakonec se rozhodla vstát a zamířit ke dveřím, které mě dělily od místnosti plné testosteronu. Hmátla jsem po klice a málem omdlela, když mě za nimi čekala unavená tvář Jimina, který se zrovna nejspíš chystal zaklepat.

„Uh... Potřebuješ něco?" vysoukala jsem ze sebe po svém prvotním šoku hned, co jsem postrčila Eun ven z pokoje a zavřela za námi. Musel být opravdu hotový. Měl na sobě volné tepláky a jejich PTD mikinu, kterou pokud vím, nikde kromě koncertů nenosili, takže museli zmizet hned po něm. Jak se ale dostali až tady?

Naklonila jsem hlavu na stranu. „Jimine?" Snažila se jeho pohled přetáhnout ze země na mě.

„Jo, jasně," nervózně se zasmál a u toho se podrbal ve vlasech. Uh, tohle mi nedělej. „Mohl bych se osprchovat? Kluci kromě Namjoona už vytuhli."

Jo, tak tohle je dost divný... Ne to, že usnuli, ale to, že se mě ptá na tohle zrovna on. Kromě toho... Podívala jsem se na Eun a zašklebila se. Žádné balení Sugy se konat nebude. Otočila jsem se zpátky k němu. „Koupelna je na konci chodby," poukázala jsem tím směrem. „Ručníky by tam měly být taky."

„Díky," zamumlal a odkráčel do zmíněné koupelny.

„Jaké to bylo poprvé promluvit se svým biasem, drahá Ari," pošeptala mi Eun do ucha a já měla sto chutí ji praštit. Kdyby za mnou nebyly dveře, nejspíš bych sebou sekla. A to klidně i před ním.

Zavrtěla jsem hlavou a spolu s ní se rozešla už klidněji do obýváku, kde už opravdu většina z nich spala. Podívala jsem se na jejich klidné obličeje a v duchu se usmála. Spali opravdu jako miminka. Ráno budu mít co dělat, aby si jednu z těch dek nevzala Eun s sebou domů, protože po tomhle už pračku zřejmě nikdy neuvidí.

Namjoon seděl v křesle a horlivě něco ťukal do mobilu. Ani si nás nevšiml do doby, než jsem se usadila na zem vedle něj a Eun-Jeong šla pro něco k snědku.

„Asi bych měl vysvětlit, co tady vlastně děláme," začal tiše, jako kdyby jejich situace litoval.

Pokrčila jsem rameny. „To asi jo. Nechtěla jsem vás vyslýchat, ale když už jsi s tím začal..."

„Věc se má tak, že jsme byli na akci a nechali tam všechny osobní věci, kromě mobilů. Potom jsme jeli ještě do baru, ale Jin nás zavedl do špatného autobusu, a tak jsme skončili tady. No a nikdo ze známých nám to nebral. Nedovedeš si ani představit, jak jsem rád, že jste nás tady nechaly," sklopil hlavu, až mu vlasy zakryly oči úplně. I tak jsem z jeho výrazu stačila vyčíst zklamání. Nejspíš nad sebou samým. Jako leader skupiny to nejspíš nemá úplně jednoduché. Veškerá zodpovědnost spadá teď na něj. I tak se mu ale musí nechat, že to pěkně okecal, aby neprozradil, kým vlastně jsou. Tak, jako my.

Pokývala jsem. „Já bych v takové chvíli asi šílela." Opřela jsem se bokem o křeslo a pozorovala raději Eun v kuchyni, abych nemusela myslet na ty spící princezny před námi.

„Kdybyste cokoliv někdy potřebovaly, zavolejte," podal mi papírek se svým číslem a já na něj zírala jako opařená. Wtf. To nosí svoje číslo jen tak po kapsách? A vůbec, proč mi ho proboha dává?!

Rychle jsem zamrkala a odehnala vřeštící fanynku v mém nitru zpátky do kouta. „Jasně," zamumlala jsem a hned mi v hlavě problikávaly nápady, o co všechno bychom je mohly požádat. Lístky na koncert zdarma? Setkání? Nebo třeba práci po jejich boku? Bože... Ne. Při nejbližší příležitosti ho vyhodím. Strčila jsem si papírek do kapsy kraťasů.

„Jo, a ještě jedna věc..."

„Jo?"

„Nejsme úplně tak neznámá skupinka, proto prosím nikomu neříkej, že jsme tady byli."

Hlavně teď nevyklop, že víš, kdo jsou, Ari...

„Můžeš se na mě spolehnout." Vyhýbala jsem se jeho pohledu.

Vděčně pokýval hlavou. Divím se jim, že vůbec věří dvěma náhodným holkám. Já bych nám nevěřila. Ne kvůli tomu, že bychom byly krávy, co všechno všude roztrubují, ale kvůli tomu, že znám Eun, když se opije. To mi připomíná, že by v nejbližší budoucnosti raději pít neměla, aby se neprokecla. Asi tak jako já.

„No ty krávo. Pěkný tělo." Doneslo se k nám od kuchyně. Chtěla jsem střelit po Eun pohledem, co to zase mele, ale to by se moje oči nemohly zastavit na Jiminovi, který si to k nám vykračoval z koupelny jako král světa jenom v teplácích a ručníkem si sušil vlasy.

Polkla jsem. No do pr... Zástava srdce za tři, dva, jedna.

„Ty idiote, laskavě si něco obleč a nepromenáduj se tady takhle!" hodil po něm Namjoon svoji mikinu. Asi mu budu muset potom poděkovat.

„Berte to jako menší poděkování za přespání, dámy," prohodil Jimin svůdně a potom se usmál. Kde se v něm vzalo tolik energie, to jsem fakt nechápala.

Ale ten úsměv... Na ten teda rozhodně už nezapomenu.