Hyeon Ari

„Takže pokud to chápu správně," začala jsem, „budeme teď my čtyři bydlet v jednom bytě. Každý bude mít vlastní pokoj, ale zbytek bude sdílený?" Kráčela jsem chodbou mezi Iseul a Minhem a v průběhu pokládání otázek otáčela hlavou z jedné strany na druhou.

„Máme i vlastní koupelnu," podotkla Iseul a zasmála se. „Vydupala jsem ji asi po měsíci společného soužití, protože sdílet koupelnu s chlapy fakt nechceš, věř mi," mrkla a já se okamžitě rozesmála. Sice jsem s nikým mužského pohlaví nežila tak od svých patnácti... To jsem ještě bydlela s rodiči, aby si to někdo špatně nevyložil... Ale dokázala jsem si představit, jak to tam musí vypadat. Koneckonců, Jimin mi to pěkně předvedl, když si tam nechal pomalu polovinu toho, v čem tehdy přišel.

„Zase nepřeháněj. Tak hrozné to není," protočil očima Minho a já natočila hlavu jeho směrem.

„Takže říkáš, že jsi čistotný, jo?"

„Klidně si přivoň," vyplázl jazyk. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat nebo cokoliv říct, Iseul mě chytila kolem ramen a odtáhla od něj.

„To ti nedoporučuju," špitla.

Zašklebila jsem se a vymanila se z jejího sevření. Zastavili jsme se před jedním z výtahů a Minho zmáčkl tlačítko pro přivolání naší záchrany před několika stovkami schodů. Byt, do kterého jsem se měla v následujících dvou dnech nastěhovat, se nacházel až v desátém patře. No, a i když mám panický strach z výšek, nemohla jsem se dočkat toho výhledu na celý Soul.

Po cinknutí výtahu a otevření dveří jsme se do něj všichni nahrnuli a Iseul zmáčkla tlačítko s vyrytými číslicemi desátého podlaží. Úplně jsem se namáčkla na zadní stěnu k zrcadlu a dlaněmi pevně sevřela zábradlí. Nesnáším výtahy!! Nervózně jsem těkala mezi těmi dvěma a stále otevřenými dveřmi. Že bych přece jenom dávala přednost schodům? Polkla jsem. Dveře se začaly zavírat. V hlavě jsem měla zmatek. Natáhla jsem pohotově jednu ruku před sebe, abych je zmáčknutím příslušného tlačítka opět otevřela, ale už bylo pozdě.

Mého zoufalého výrazu si musel všimnout i Minho, protože mě vzápětí za onu ruku chytil a stiskl ji v povzbudivém gestu. „Jenom klid."

„Nevím, jestli to je tím, že ji držíš za ruku, nebo něčím jiným, ale moc v klidu nevypadá."

Výtah se rozjel.

„Pusť ji, nebo brzo skončíš od zvratků," rozkázala Minhovi Iseul. Opravdu jsem neměla daleko od toho, abych svou dnešní snídani vyvrhla na Minhovy boty. Při divném pocitu v těle, který nastával u každého rozjíždění a brždění výtahu, jsem tedy raději zatnula zuby a snažila se zhluboka dýchat. Až zjistím, jaký kretén si volal výtah pomalu do každého druhého patra, aby před ním nakonec ani nestál a nenastoupil, pěkně to schytá.

I přesto, že mu to Iseul řekla, mě Minho celou cestu nepustil. Dokonce mě sem tam i starostlivě pozoroval, jestli přece jenom nehodím šavli, ale kupodivu jsem to nějak přetrpěla a přinutila se myslet na něco mnohem příjemnějšího, než byl výtah.

Mé utrpění naštěstí netrvalo zase tak dlouho, jak jsem čekala. Za malou chvíli jsme konečně zastavili v desátém patře. Dveře se otevřely a já z nich okamžitě vyběhla jako divá, Minha stále držíc za ruku. Oddechla jsem si až na pevné zemi v podobě červeného vzorovaného koberce, který až příliš připomínal nějaký hotel. Obecně budova BigHitu by mohla být hotelem, a ne nějakou firmou. Už jenom podle toho, jak u nich vypadaly podlaží, kde se nacházely dormy a byty jednotlivých jejich umělců. Jasně, viděla jsem jen tohle patro, ale určitě tak vypadá i ten zbytek.

Opřela jsem se jednou rukou o kolena a zhluboka se nadechla. „Kolik že má každé patro schodů?" Zeptala jsem se z čisté zvědavosti. Vůbec jsem neměla v plánu využívat únikový východ namísto výtahu. Vůbec ne.

Iseul zvedla ruku k obličeji a promnula si bradu. „Hmm... Vzhledem k výšce stropů v každém patře to bude tak třicet."

Třicet krát deset... Tři sta... Tak to mě asi čeká pěkné kardio.

„Uvidíš, že se časem naučíš výtah milovat. Hynovi stačil týden a nohy mu po tréninzích vypověděly tak rychle, že teď pokaždé uctívá toho, co je vynalezl, aby svůj zadek vůbec do dormu dostal," zasmála se. Vzápětí si sundala i sluneční brýle. Já s Minhem jsme už od nástupu do výtahu žádné maskování neměli.

„Nás byt je až na úplném konci," poukázal Minho před sebe. Se vším všudy jsem viděla jen troje dveře. V celém tomhle obřím patře.

Kývla jsem a společně jsme se rozešli.

Jedny ze dveří se otevřely ven vyšli dvě osoby. Zvedla jsem hlavu, abych si je prohlédla a ztuhla jsem. Úplně mi při mém natěšení z nové práce a vlastně i životní šance vypadlo, že BTS tady žijí taky. Do háje! To jak velká kráva musím být, abych zapomněla na tak důležitou informaci, díky které jsem vlastně zvažovala i fakt, že bych na ten blbý konkurz vůbec nedorazila!

„Jsem rád, že si s námi dnes večer vyrazíš. Nemůžeš pořád být zalezlý v pokoji nebo studiu." Zaslechla jsem Jina jdoucího vedle Namjoona.

„Hmm," zamručel dotyčný a potom se zadíval před sebe. Dokonce i jeho rysy ztuhly, když se jeho oči střetly s mými. „Co ty tady chceš?!" vyjel.

Co?! Já?! „Eh..." zpanikařila jsem. Tak nějak jsem čekala, že o té nové skupině BTS vědí... I když možná asi neví i o mně.

„Je tady s náma," prohodil Minho a přitáhl si mě k sobě ještě blíž. Musím podotknout, že mou ruku stále nepouštěl a já jsem se už začínala cítit poměrně divně. Což se ještě znásobilo, když nás Namjoon přejel očima a zatvářil se... asi jako kdyby snědl citrón. Co to do něj vjelo? To mě tak moc nesnáší, nebo co? Myslela jsem si, že jsou s Minhem přátelé, když se spolu na konkurzu bavili.

„Takže sis našel někoho nového do postele?" pozvedl obočí. Cože?! Vykulila jsem na Namjoona oči. Co to právě vypustil za větu?! Zavrtěla jsem hlavou. Jo. Definitivně mě nesnáší.

„Takhle o ní mluvit nebudeš," stiskl Minho mou ruku a lehce mě nasměroval za sebe. Zvedla jsem k němu hlavu, ale on se soustředil jenom na Namjoona a jeho vztek mířený na nás oba. Jako kdybychom opravdu něco udělali.

„Nemá tady co dělat. Nevzali ji. A ty by sis měl najít nějaké vlastní bydlení a nevyužívat vlivu tvého otce, aby tě nechal bydlet v prostorech BigHitu, i když tady taky nemáš co dělat."

Takže o ARISE neví. To hodně vysvětluje situaci.

„Nepřeháníš to trochu, Joone?" zastavil ho Jin, ale jmenovaný jeho ruku odstrčil. Potom bez dalších slov pošel kolem nás. Jin ho rychle doběhl a stačil se nám ještě za Namjoona tiše omluvit.

Jakmile oba zmizeli ve výtahu, vypustila jsem zadržovaný vzduch z úst a vymanila se z Minhova držení. Tohle bude hodně zajímavý pobyt.

~~~~~

Zdravím!

Omlouvám se za delší odmlku a hlavně kratší kapitolku. Škola, práce a zkouškové útočí v plné síle a já mám čas na psaní prakticky jen na necelou hodinu denně. Za tuhle dobu de toho občas nedá ani moc stihnout a nerada bych sem házela kapitoly jen o 500 slovech, takže se snažím alespoň tu tisícovku dodržet.

Snad se vám dnešní kapitolka líbila. Začínáme s menším dramatem, které se potáhne poměrně dlouho :D (nebo aspoň doufám xD).

Zároveň na vás mám i otázku. Uvítali byste i pohled někoho jiného, než Ari? Případně koho? ^^