Hyeon Ari

„Asi jsem si vážně neměla včera dávat tu velkou porci japchae," zakňučela jsem a přiložila si ruce na břicho, které se už od rána chovalo nezvykle divoce. Nechtěla jsem ani vědět, jestli za to může jídlo nebo náhodou konkurz. Stály jsme spolu s Eun v hodně dlouhé frontě plné tak hezkých holek, že jsem začala pochybovat, jestli tam mám vůbec chodit.

Každý věděl, že jednou z kritérií je i přirozená krása. A já nebyla žádná krasavice. Nesnášela jsem svůj kulatý nos, plné rty a oči s řasami velikosti mrkací panenky. Eun-Jeong mi několikrát vtloukala do hlavy, že právě takový vzhled je dokonalý a roztomilý. Já jsem si ale moc roztomile nepřišla. Možná proto jsem se doma natáhla do černých riflí, které byly kupodivu hodně pružné, takže jsem v nich mohla dělat různé taneční kroky, aniž bych se bála za odhalenou zadnici, a doplnila je bílými teniskami, obyčejným tričkem stejné barvy, které jsem si do riflí vepředu i zastrčila. Nebylo to z estetického hlediska, ale spíš kvůli tomu, abych při svých nacvičených kreacích nevyhrnula tričko tak vysoko, že by z mého těla viděli fakt už všechno. Alespoň z té vrchní části. No a jelikož jsem se nějakým podivným způsobem napojila i na počasí, díky mé náladě se rozhodly mraky zatáhnout. Takže jsem k tomu všemu přidala i koženou krátkou černou bundu.

S vlasy se mi pokusila Eun doma něco udělat, ale po hodině snažení to nakonec přece jenom vzdala a já si své jemně zvlněné kadeře stáhla do ledabylého drdolu.

Když jsem se ohlížela kolem sebe a posuzovala konkurenci, musela moje pochechtávání Eun občas krotit. Velká většina holek vypadala jako kdyby přišly na módní přehlídku a ne konkurz, kde by měly předvěst nějaký pohyb. U několika z nich bych se klidně vsadila, že sem přišly jenom kvůli tomu, že vypadají hezky. I když u Jina jeho přijetí bylo taky vlastně založené na tom, jak vypadal... Tak třeba jim to vyjde.

„Nezírej tak na všechny," šťouchla do mě Eun-Jeong tak silně, až mě to překvapilo. „Ještě si budou myslet, že patříš k nějakým nájemným vrahům a dovnitř tě vůbec nepustí. Což bych se vlastně ani nedivila s ohledem na to, kolikrát jsi mě už chtěla zabít."

„Nemůžu za to, že jsi za vším ty, když se něco podělá," utrousila jsem pobaveně.

„Máš pravdu!" vyskočila nadšeně. Co blbne? „Můžu za všechno já, takže bys mi měla vlastně děkovat, že jsem tě sem přitáhla."

Protočila jsem oči. „Šla jsem po svých, takže na tom žádnou zásluhu nemáš a kromě toho... To Jimin mi o tom konkurzu řekl, ne ty." Zbledla jsem. „Počkat..."

„Řekni mi, že tam nebudou, Eun. Že tam nebudou?!" popadla jsem si za ramena a začala jí zběsile třást. Proč mi to nedošlo už dřív! Jak by o tom Jimin taky věděl... Je to sice pod BigHitem, takže o tom musel vědět, ale i tak... Proč se mě snažil přesvědčit, abych přišla? Jaký jiný důvod by mohl mít než ten, aby mě znovu viděl?!

Zamyslela se. „To by vysvětlovalo tu řadu..."

„Změna plánu," vyhrkla jsem. „Nikam nejdu." Vzala jsem ji za ruku a hledala prostor, kudy bychom mohly zmizet. Eun toho ale využila tak trochu ve svůj prospěch, pevně mi stisk oplatila a strhla mě dopředu, takže jsem hlavou málem narazila do dveří, u kterých už stála žena, aby nás vpustila dovnitř.

„Chodbou rovně a podle šipek se dostanete do koncertního sálu, kde dostanete i své číslo a zbytek informací. Hodně štěstí," pronesla strojeně, jako kdyby se tuhle frázi jenom naučila a musela ji každé nedobrovolně odříkávat. I když... Já bych vypadala nejspíš dost podobně znuděně, kdybych tady měla celý den stát a mluvit k cizím holkám.

Eun se na ni zvesela usmála a postrčila mě dveřmi dovnitř. Zabiju ji. Jednou opravdu ano.

„Ne nezabiješ, protože s kým bys jinak trávila čas," zašeptala nevinně. Zpražila jsem ji pohledem. Měla by se modlit, abych na nikoho z nich nenarazila.

Šly jsme podle ženiných instrukcí. Netrvalo dlouho a došly jsme k velkým rozevřeným dveřím, které vedly přímo do zákulisí sálu. Zastavila jsem se před stolem, za kterým seděla další žena. Na tričko mi přilepila papír s číslem 687 a vyzvala nás, abychom pokračovaly dál. Já ji ale vůbec nevnímala. Zírala jsem na obří jeviště osvětlené tolika světly, že to snad nebylo ani normální. To fakt potřebujou vidět každý pór nebo co? Zavrtěla jsem hlavou, polkla a rozešla se ke skupince lidí, kteří měli nejspíš na starost hudbu.

Eun mě hned za dveřmi opustila, aby se mohla posadit do hlediště, a já tam zůstala sama. Fakt jsem se snažila nevypadat, že každou chvílí sebou někde seknu, ale nejspíš se mi to moc nedařilo, protože ke mně přispěchala jedna z lidí okolo mixážního pultu a podala mi láhev s vodou.

„Tady. Nemusíte se ničeho bát. Postavíte se na tam tu černou tečku uprostřed," poukázala na místo, „a až pustíme hudbu, začnete. Jak už bylo na letáku napsané, bude se po vás chtít zpěv a tanec. Styl je na vás. Pokud s sebou nemáte žádnou podkladovou hudbu, můžeme něco vybrat společně." Mrkla. Přikývla jsem, odšroubovala jsem víčko láhve a několika loky se napila. Ať už to byl kdokoliv, opravdu uměla lidem dodat odvahy. Navíc jsem se při jejím veselém výrazu musela usmát. Úplně z ní radost vyzařovala.

„Hudbu mám tady," zašátrala jsem volnou rukou v kapse a vytáhla fleshku.

„Dobře. V hledišti by neměl být nikdo jiný, než pan Bang Si-hyuk spolu s dalším producentem a choreografem."

Znovu jsem přikývla.

„Připravená?" rozešla se spolu se mnou k pultu, do kterého zastrčila fleshku.

„A-ano," odpověděla jsem. Jestli to byla pravda jsem fakt netušila, ale už jsem couvnout nemohla. Ne, když jsem se dostala tak daleko. Obrazně řečeno.

„Hodně štěstí." Pomohla mi nasadit si mikrofon a pokynula mi, abych se šla postavit na místo.

Zhluboka jsem se nadechla, zadívala se na jeviště, kde opravdu v předních řadách seděli jen zmínění lidé. Kde se zaparkovala Eun jsem nevěděla. Nádech. Výdech. A raději ještě jednou. Protřepala jsem si ruce a nohy a vykročila. Okamžitě mě oslnilo prudké světlo reflektorů, až jsem musela několikrát zamrkat. Skrz záři jsem ale stejně do publika neviděla, takže... No... Cítila jsme se aspoň o něco klidněji, když jsem nemusela zírat na jejich obličeje.

Zastavila jsem se na tečce, zavřela oči a čekala. Jakmile se rozezněl hlas Namjoona, ztuhla jsem, ale ne natolik, aby to šlo poznat. S jeho posledním hold on jsem se rozezpívala i já. Pozvedla jsem bradu a zadívala se před sebe se vším zápalem, štěstím a láskou, kterou jsem v sobě dokázala najít. Zpěv a tanec byl pro mě celý život moc důležitý, a i když jsem váhala, věděla jsem, že sem patřím, nehledě na neshody s BTS nebo ostatními.

Celou dobu jsem stála a snažila se vykřičet hlasivky a všechny pocity, které se ve mně za tu dobu nahromadily. Radostné dětství, první setkání s Eun, objevení BTS, jejich přepadení u mě doma... A všechno to ostatní. U Namjoonovy části jsem se roztančila. Kombinovala jsem kroky z baletu a moderního tance, protože s hip-hopem jsem si pořád moc nevěřila. I tak se tam ale i pár těch objevilo. Po skončení rapu jsem se zastavila na místě tak prudce, až mi z drdolu vylétlo několik pramenů a orámovaly mi obličej. Spustila jsem znovu bez známky zadýchanosti.

Jakmile hudba utichla a světla se ztlumila, zadívala jsem se před sebe. Na čele mi perlil pot, vlasy se mi k němu lepily, ale já jsem nic z toho nevnímala, protože mi oči jiskřily nadšením. Milovala jsem to.

Potom jsem si ale všimla dalších dvou osob úplně vzadu v hledišti. Jeden z nich seděl se slunečními brýlemi a říkal něco tomu druhému. Díky tichu jsem dokázala i zaslechnout co.

„Nebyla to písnička, kterou jsi nazpíval s Younhou?"

Ten stojící nad ním se nepatrně skláněl, přesto však zíral překvapeně na mě. A já na něj.

„Jo."

Namjoon.

~~~~~

Zdravím dnes už podruhé!

Slíbená kapitolka za odměnu je tady, tak snad se líbí ^^ Dejte mi prosím vědět v komentářích vaše názory jak na kapitolku, vývin příběhu/děje, případně i postavy! Ráda si čtu vaši zpětnou vazbu, která mě motivuje v dalším psaní ^^ Děkuji!