Hyeon Ari

„Nelekni se," varovala mě Eun, když jsme vešly do prostorů BigHitu.

„Čeho?" nevzrušeně jsem se zeptala a upravila si popruh tašky přes rameno, ve které jsem tahala láhev s vodou a oblečení z práce, abych se měla do čeho převléct, až budu vypouštět duši po tréninku.

„Sunhi pozvala nějakého trenéra nebo co," pokrčila rameny. „Na detaily jsem se raději neptala, protože už jenom slovo trenér mi nahnalo husí kůži," otřepala se. „Nejspíš nás má v plánu zabít..." Zavřela za námi dveře, které s cvakly při automatickém zaklapnutí elektronického zámku, a rozešla se směrem k hale, kde jsme pravidelně nacvičovaly.

„Jak dlouho bude vlastně Bon mimo provoz?" zasmála jsem se a Eun mě okamžitě zpražila pohledem.

„Pár týdnů," mlaskla. „Má natržený lýtkový sval, takže je momentálně ráda, že vůbec žije."

„Ou... Počkej... Ale vždyť tu soutěž máte už za měsíc!" zastavila jsem ji před vchodem do sálu a zírala na ni. Uvědomuje si vůbec, že mi odpovídá až moc klidně na to, jak vážná situace to je?!

„V tom případě bys měla doufat, že se brzo uzdraví, protože jinak tam jedeš místo ní," mrkla. Eun-Jeong! S kamenným výrazem otevřela dveře a šla rovnou ke skupině pěti holek. Povzdechla jsem si a následovala ji. Nezapomněla jsem za sebou zavřít a potom jsem si to zamířila k reproduktorům hned vedle, kam jsem si vždycky odkládala své věci. Před zrcadlem ale někdo byl.

Upustila jsem brašnu na zem a okamžitě střelila pohledem jinam. Abych se na něj nemusela dívat, sklonila jsem se k tašce a začala si vytahovat pití a boty. Kde ksakru Sunhi k tak pěkným klukům chodí! Vypadal jako nějaký korejský herec. Delší vlasy mu trčely do všech stran a z nějakého důvodu vypadal v tom volnějším černém tričku až příliš sexy na to, abych holky nepodezřívala z postranních úmyslů.

„Můžeme začít?" prohodila Eun směrem k němu a on zvedl hlavu. Všiml si díky ní i mě. Stočil nohy do tureckého sedu, vzal si sešit a tužku a zadíval se mým směrem. No a mě nenapadlo nic jiného než na něj prostě zírat. Ty jsi fakt třída, Ari... Tvářila jsem s dost šokovaně, ale s ním to ani nehlo. K čemu bych ho jenom tak přirovnala... Jeho výraz v obličeji byl naprosto klidný a nicneříkající. Kámen! Ne to není ono... Hmm... No určitě to bude nějaký suchar.

Zvedla jsem se a přiklusala k holkám. Náš úžasný trenér se mezitím rozhodl najít na mobilu skladbu k dnešní písničce. AS IF IT'S YOUR LAST od Blackpink. Mohlo to být i horší... Naštěstí to nějak i okomentoval.

„Na žádost Sunhi si sjedete jenom choreografii. Já vás budu pozorovat, zastavovat a opravovat. Všechny byste měly vědět, co dělat. Údajně jste si to nacvičily pro sedm členek, takže jdeme na to."

Proč mám v poslední době chuť všechny zabít?

Postavila jsem se na své místo, zhluboka se nadechla, zkontrolovala, jestli mám boty pořádně zavázané, abych sebou ještě někde nesekla, a kývla na ostatní holky, které neznámému daly signál k puštění.

Okamžitě jsme začaly téměř dokonale předvádět celou choreografii, kterou jsme se naučily poměrně nedávno. Celou dobu jsem se dívala upřeně do zrcadla a posuzovala kriticky každý svůj pohyb. Když jsem něco zkazila nebo se mi nelíbil výsledek, jak to vypadalo, zatvářila jsem se na svůj odraz dost zachmuřeně. V celé místnosti jsem byla však jen já a hudba. Jakmile se písnička pořádně rozjela, nasadila jsem úsměv a tanec si užívala. Nemělo by to o tom být? O tom, že nás tanec baví?

Hudba přestala hrát a já jsem se šokovaně zastavila.

„Sunhi, šla jsi o vteřinu rychleji než ostatní. Eun, ty víc zpevni ruce. Nejsou to plácačky na mouchy, abys s nimi nesmyslně máchala kolem sebe, a ještě ostatním vypíchla oko... A ty," střelil po mně pohledem a potom se mrkl do svých poznámek. „Ari... Ty sis vedla dobře, ale bacha na vlnění. Musíte jít všechny stejně."

Vydechla jsem a opřela se rukama o stehna. Aspoň mě totálně neseřval. Ale ta jeho poznámka? Jak jako bacha na vlnění? Nemůžu za to, že každá z nás to dělá v jinou dobu.

Přetočil hudbu kousek zpátky a my začaly tančit od části, ve které jsme skončily. Tentokrát jsem se už do svého světa neponořila. Nemohla jsem totiž spustit oči z něj. Jsem si na sto procent jistá, že ho odněkud znám, ale ani za boha si nemůžu vzpomenout odkud. Že by se mnou chodil do školy? Hmm... vypadal v našem věku, takže to bylo dost možné.

„Stop, stop!" zařval z ničeho nic. Lekla jsem se. Nějak se do kroků úplně zamotala a padala. Periferním viděním jsem postřehla, jak se zvedl i náš trenér a rozběhl se ke mně. To už jsem ale ležela rozplácnutá na zemi a líbala podlahu. Může na světě existovat ještě větší nemehlo, než jsem já?!

„Jsi v pohodě?"

„J-Jo," zamrkala jsem a posadila se.

„Dáme si pauzu a ty pojď za mnou," pronesl mým směrem, „ošetřím ti ten loket." Jaký loket?! Huh? Střelila jsem očima k pravému lokti, který se trochu odřel. Může mi někdo vysvětlit, jak se mohl sakra odřít na rovné podlaze? Neřeknu, kdyby byla dřevěná... ale není! Bože... Povzdechla jsem si. Že já se sama sobě vůbec ještě divím.

Pomalu jsem vstala, kdyby se mi náhodou zatočila hlava, a rozešla se za ním. Sedla jsem si před zrcadlo a nastavila k němu ruku, aby mi mohl loket postříkat dezinfekcí a obvázat lehkým obvazem. Mezitím jsem se snažila dělat cokoliv jiného než myslet na štípání, které mi téměř vehnalo slzy do očí. Málem jsem vypískla a hodila po něm láhev s vodou. Vím, že by to nepomohlo a ke všemu... Měla bych se jít s těmi mými zabijáckými sklony léčit...

Sklopila jsem pohled ke svým botám a všimla si jeho sešitu nedaleko. „Co to je?" Natáhla jsem se pro něj volnou rukou, kterou mi momentálně nesvíral, a pořádně si prohlédla naše jména a poznámky u nich v angličtině. Proč si to nezapisuje v hangulu?

„Pomáhá mi to se ve vás vyznat," prohodil a opatrně mi loket pustil.

Sjela jsem očima níž. Ari – nemehlo, mrcha. Povytáhla jsem obočí a přesunula pozornost na něj. To si jako myslel, že anglicky neumíme? „A proč je u mého jména napsané mrcha?"

„To mi poradila tvoje kamarádka, není to pravda?" zatvářil se víc než pobaveně.

„Jak se to vezme," zacukal mi koutek úst. „Můžu?" poukázala jsem na tužku.

Kývl.

Vzala jsem ji do ruky a zastavila se nad papírem. „Tvoje jméno?"

„Minho," naklonil se blíž ke mně, aby viděl, co to vymýšlím s jeho sešitem.

Jako ten ze SHINee? Podivila jsem se, ale nakonec stejně pokrčila rameny. Jako kdyby se někdo nemohl jmenovat stejně. Pevně jsem tužku obemkla prsty, přiložila ji k bloku a pod své jméno napsala to jeho. Nezapomněla jsem ani na jeho přezdívky a za něj připsala hezoun. Potom jsem zvedla hlavu a střetla se s jeho překvapeným pohledem. Ta přezdívka na něj fakt seděla...

„To mám od nich," probrala jsem se po chvíli a rychle ze sebe vypravila. Kývla jsem směrem k holkám, které něco vášnivě probíraly na druhé straně místnosti.

„Jenom aby," mrkl. Naštěstí jsem si zachovala svůj neutrální uvolněný výraz a nedovolila svému srdci, aby si zase dělalo, co chtělo. Od teď už žádné vztahy.

„Určitě," usmála jsem se drze a sešit mu vrátila. Potom jsem vstala a houkla na holky: „Můžeme pokračovat."

Zbytek večera ze mě nespustil planoucí oči.

~~~~~

Zdravím!

Jelikož mě políbila múza (stává se to teď docela často hehe), tak je tady další kapitolka a s ní i nová postava 😇 Minho tam rozhodně není naposledy.

Co se ale týče hlavní zprávy, kterou jsem vám chtěla předat... 100 nových přečtení za jediný den?!!! Vy jste se zbláznili lidi! Ještě včera jsem žasla nad 400 a dneska už příbeh překonal 500?! Děkuju vám moc! 💜 A jako odměnu pro vás mám přichystanou i další nálož (další kapitolku), kterou vydám k večeru!