Hyeon Ari

Plesk!

„Au! Za co to bylo?!" obořila jsem se na Eun-Jeong a zpražila ji naštvaným pohledem.

„Kdyby ses tak viděla!" vypískla smíchy a poukázala na mě. Okamžitě ale stáhla ruku dolů a začala se přehrabovat ve své kabelce na sedačce vedle ní, div svou zbrklostí nevylila limonádu před sebou. „Počkej! Počkej!"

Nechápavě jsem natočila hlavu na stranu a mnula si bolavou ruku. Co ji to zase napadlo? Na odpověď jsem nemusela dlouho čekat, protože když vytáhla svůj foťák a namířila ho na mě, aby si stihla můj výraz vyfotit, měla jsem co dělat, abych pro změnu svoje pití nevylila já, když jsem vystřelila pravačkou směrem k objektivu.

Její potěšený výraz mi bohužel prozradil, že pozdě. „Eun..." zaklela jsem a podepřela si naštvaně bradu.

„Koukni, jak ti to sluší!" Otočila foťák mým směrem a já se zamračila ještě víc. Vypadala jsem jako křeček. Doslova.

Všimla si mého kyselého výrazu a svoje zlatíčko si raději schovala, aby mě náhodou nenapadlo fotku rovnou smazat. Povzdechla jsem si, hmátla po vidličce a ukrojila si kus jahodového dortu na talířku přede mnou.

„Přestaň s tím," zamumlala nespokojeně Eun a založila si ruce na prsou. Zavrtěla hlavou.

Povytáhla jsem obočí. „S čím?" Vidlička se zastavila v polovině cesty do mé pusy.

„S tím zachmuřeným výrazem. Od doby, co jsme byli na jejich koncertě jsi jako vyměněná. Člověk by řekl, že bys po jejich vystoupení měla zářit jako sluníčko a šířit jejich lásku s nimi všude, kam se jenom podíváš, ale ne... Ari se nám rozhodla hrát si na mrzouta," odmlčela se a přelétla mě pohledem. „Co ti udělali?"

„Nic," pokrčila jsem rameny.

„To vykládej vrabcům na střeše."

Protočila jsem oči. „Opravdu nic."

„Hmm..." Měřila si mě. Rozhodla jsem se udělat tu nejvíc logickou věc ze všech. Ignorovat její nevěřícný výraz a konečně si vychutnat dezert.

Kdybych jí řekla, že si za to všechno můžu sama, nejspíš by do mě začala hustit všechno, co jsem už slyšela na koncertě. Jak nikdy nejsem sama. Jasně, měla jsem ji a vlastně celou svou rodinu, ale rozhodně jsem nevěřila tomu, že bych po svém boku měla i BTS, ať už vytrubovali do světa, co chtěli.

Vidlička našla svůj cíl a mi se v puse rozplynula jemná smetanová chuť s nádechem jahod. Když mi dneska Eun oznámila, že si zajdeme do naší oblíbené kavárny, opravdu jsem nečekala, že mě bude čekat výslech. Ostatně kdybych o tom věděla, zůstala bych raději doma.

„Co děláš dneska večer?" záludně se usmála a já už se začínala v duchu modlit, ať se její nápad netýká mě. Věděla jsem, co je za den. Každá army to věděla. Koncert. Dneska měli koncert.

„Už něco mám," pronesla jsem nezaujatě.

„Lhářko."

Znala mě bohužel až moc dobře. Zabodla jsem vidličku do zákusku, abych věnovala pozornost něčemu jinému, než jí. I tak ke mně její slova došla.

„Mohly bychom si udělat dámskou jízdu. Jen ty a já u tebe doma. Jako za starých časů," pousmála se. „Co říkáš?"

Snažila jsem se nevypadat překvapeně. Tohle jsem ale nečekala. Musela jsem přiznat, že se mi ulevilo. A to hodně. Bála jsem se, že by mě mohla neplánovaně vytáhnout na jejich další koncert. Ne že bych tam nešla ráda, to naopak. Jejich hudbu miluju, ale asi bych už nezvládla poslouchat Namjoonovy proslovy, které mě vždycky chytily za srdce. Ať už v tom dobrém nebo špatném slova smyslu.

„To zní fajn," pokusila jsem se o úsměv, ale dle jejího výrazu jsem musela vypadat jako kdyby mě někdo právě praštil pánví po hlavě.

„Jídlo, pití, hudba a tanec. To ti prospěje. A možná taky nějaká maska, protože ty kruhy pod očima jsou hrůza," vyplázla jazyk. „Bude to fajn, uvidíš." Mrkla a já se po dlouhé době upřímně usmála.

~~~~~

„Můžeš mi vysvětlit, proč ti to tak trvá, když si máš vzít jenom pyžamo?"

„Je mi jasné, že se nevyhnu fotkám, tak si nestěžuj. Stejně máme čas až do rána." Vytáhla jsem si ze skříně růžové tričko a k tomu černé kraťasy. Rychlostí blesku si to na sebe hodila a rozpuštěné vlasy si stáhla do ledabylého drdolu. „Spokojená?" šlehla jsem pohledem po své znuděné kamarádce. Zamrkala řasami. Jednou. Dvakrát.

„Jo," zazubila se, uchopila moji ruku a vytáhla mě z pokoje. Obě jsme zamířily do obýváku, kde už bylo všechno připravené. Zatímco jsem se chystala, Eun odsunula konferenční stolek ke stěně a místo něj pod gaučem roztáhla několik dek, na které naházela snad tunu polštářků, které sebrala kdoví kde. Na stolek potom připravila popcorn a limonádu. Myslela fakt na všechno. I ztlumené osvětlení, abychom se mohly nerušeně koukat na filmy.

„Už jsi vymyslela, co si pustíme?" zeptala se po chvíli, když už jsme seděly na zemi obklopené polštáři a navzájem si na obličeje patlaly nejrůznější krémy.

„Myslela jsem, že máš všechno do detailu naplánované." Zakřenila jsem se, když mi k obličeji připlácla pleťovou masku s motivem pandy. Hlavně že ona musela mít vždycky toho roztomilého králíčka.

„To sice jo, ale nemůžu přece dovolit, abys nic nedělala. Navíc je to tvůj byt," zahýbala významně obočím a dala si prsty od krému do pusy kuličku hroznového vína, které vytáhla z lednice ještě před tím, než jsme se rozvalily do naší provizorní postele.

Její výraz stál k nezaplacení. Bytem se roznesl můj smích s podivnými zvuky, které Eun začala z ničeho nic vydávat.

Polkla obsah v puse a vyplázla znechuceně jazyk. „Kdyby tě někdy napadlo ochutnávat krém, tak předem říkám, že není moc dobrý. Fuj!" otřela si okamžitě ruce i jazyk do svého trička a vůbec ji nezajímalo, že tam po krému zůstane dost možná mastný flek.

„Můžeš si za to sama," okomentovala jsem to se smíchem, a abych neudělala stejnou chybu, zaběhla jsem si ke dřezu, abych si ruce umyla. Když jsem se za ní vrátila, ležela rozplácnutá na gauči a projížděla twitter.

„Věděla jsi, že si po dnešním koncertu budou dávat pauzu?" zamumlala a scrollovala dál. Nejspíš projížděla všechny fotky a videa, které army pořídily. Koneckonců už bylo poměrně pozdě. Ani jsem si nevšimla, kdy se venku setmělo.

„Na jak dlouho?" zajímala jsem se, aby jí nepřišlo divné, že mi to je jako fanynce č.2, hned po ní, jedno.

Pokrčila rameny. „Nevím, ale koukej," strčila mi mobil přímo před oči, až jsem musela zaostřit. Fotka, kde se drželi Jungkook s Jiminem kolem ramen a druhou rukou si oba odhrnovali trička.

Pozvedla jsem jedno obočí. „A co má být?"

„Nejsi nemocná?!" odhodila mobil na gauč za sebe a přitiskla mi ruku na čelo, aby zkontrolovala, jestli nemám horečku. Zajímalo by mě, jestli jí došlo, že to přes tu silikonovou masku nebude moc fungovat.

„Ještě před měsícem jsi z nich byla úplně hotová a teď se mě ptáš co má být? Já ti to řeknu. JK, Jimin a jejich břišáky." Teď se pro změnu přiblížila obličejem k tomu mému ona.

„Ještě kousek a někdo by si mohl myslet, že svého milovaného Yoongiho podvádíš, Eun," uchechtla jsem se. Na mou poznámku zareagovala až překvapivě rychle a vrátila se na své místo, kde se okamžitě zase přilepila k mobilu. „Nemáme mít náhodou dámskou jízdu?"

„Tohle nepočká."

Naklonila jsem se k ní, abych viděla, co dělá. Jako zběsilá projížděla sociální sítě a lajkovala všechno, co bylo spojené s BTS. Protočila jsem oči a uvelebila se mezi polštáři s plánem, že tam konečně něco pustím.

Ding. Dong.

„Ty jsi pozvala ještě někoho?" pronesla jsem směrem k Eun, ale ta se na mě dívala stejně překvapeně jako já na ni.

„Ne?"

„Tak kdo to je?"

„Jak to mám vědět. Jdi otevřít, ne?" kývla hlavou ke vchodovým dveřím.

Nedobrovolně jsem se zvedla a šouravým krokem se k nim vydala. Ať je to kdo chce, nedopřeju mu to potěšení, abych otevřela hned, co zazvoní. Schválně jsem klíčkem otáčela co nejpomaleji to šlo a potom nervózně chmátla po klice. Zlá předtucha? Zhluboka jsem se nadechla a už se chystala dotyčného poslat do háje, kdybych po otevření nezpozorovala hned sedm až příliš podezřelých chápků s kapucemi na hlavách.

Ať byli kdokoliv, vypadali v té tmě, jako kdyby nás přišli podříznout. Už už jsem se chystala zabouchnout dveře před nosem, kdyby ten nejvyšší z nich nepromluvil.

„Dobrý večer. Omlouvám se, že rušíme, ale bohužel nemáme peníze na hotel nebo cestu domů. Mohli bychom tady přespat?"

Ten hlas... Stála jsem jako přikovaná. No do háje... Ne. Řekni ne!

„To tam máš duchy nebo co?" ozvalo se za mnou. Ohlédla jsem se na Eun, na které šlo poznat, že se přemáhá, aby po zpozorování všech sedmi nevypískla a nevyletěla až ke stropu. Přiblble se usmívala a vrhala na mě pohledy, pod kterými jsem si neuměla představit nic konkrétního.

„Eh."

Otočila jsem hlavu prudce ke skupince.

Dotyčný se poškrábal za krkem. „Vím, že je to nevhodné, ale jsme už opravdu zoufalí. Otevřela jste nám tady jenom vy."

Ještě aby ne, když je skoro jedenáct pryč. Chtěla jsem na ně zařvat, ať vypadnou, ale to by mě nemohla má milovaná kamarádka předběhnout.

„Ale samozřejmě, že můžete. Přece vás nenecháme ve štychu, že, Ari?"

Ta mrcha.

Nezbývalo mi nic jiného než kývnout, vpustit je dovnitř a doufat, že nás opravdu nepřišli zabít.

~~~~~

Ahojky ^^ 

Tak první kapitola je venku. Budu ráda za jakékoliv ohlasy, komentáře nebo vaše teorie, jak by to mohlo pokračovat dál! Kdo je ta tajemná sedmička? (dělejme, že to už z názvu není očividné, ano? xD) A jak na ně zareaguje právě Ari?

Vaše VeruunWek ^^