Pomlácení, s několika stehy především na hlavě, ale naštěstí živí jsme konečně dorazili k domu, který byl označen v chráněné konverzaci. Až v tu chvíli jsem si oddechla. Mitch zas tak nadšeně nevypadal, možná to bylo i kvůli tomu, že musel řídit půjčené auto místo svého milovaného Huberta, jak trefně nazval svého nejoblíbenějšího bavoráka. Bylo v čudu a hádám, že těm, co se nás snažili zabít, to přijde velice draho. O svá auta měl skoro stejnou starost jako o milované osoby. A to jsem ho právě parafrázovala. Tenkrát mi poprvé řekl, že mě miluje, i když to bylo v garáži, kde stáli dva veteráni a dvě normální auta. Od té doby se moc nezměnilo, krom toho, že si pořídil Huberta. Ať mu je šroťák lehký, popřála jsem mu jedním pohledem k zemi.
„Tohle má být ono?" Tušila jsem, že z něj něco podobného vypadne. S tím jsem do našeho vztahu šla, jeho vkus byl na mě trochu drahý, ale bylo mi to jedno. Milovala jsem ho bez ohledu na peníze.
„Vypadá to, že jo," měla jsem co dělat, abych se nezačala smát.

Vystoupili jsme, Mitch se opřel o auto, přičemž si zkřížil ruce na prsou a zašklebil se. Nechápala jsem, co mu vadilo. Bydlet v tom přece nemusel. Ach jo, to zas bude něco. Jestli něco řekne blbě, tak se osobně postarám o to, že si týden nesedne. Přestávalo mě to bavit, zvlášť když jsme čekali dítě. Nechal mě dokonce i zazvonit, gentleman jeden. Po chvíli se zevnitř ozval Alan. Cítila jsem, že se začínám klepat, i proto jsem se objala rukama. Najednou mě však obemkly ruce zezadu a mým tělem projela vlna tepla, kterou potřebovalo.

„Jste v pořádku? Slyšel jsem, že jste kousek odtud měli nehodu. Ježiš, já jsem nezdvořák. Pojďte dál." Uhnul kousek, abychom mohli společně projít. Mitch mě pustil a místo toho chytl za ruku a společně jsme vešli dovnitř. Alan měl matčiny vlasy a oči, pamatovala jsem si to z onoho snu, který jsem také zatlačovala kamsi hluboko a nikomu o tom neřekla. Usmíval se, i když v očích měl smutek. Hned, jak jsme přišli blíž, tak už se natahoval, aby mě objal. Udělala jsem pár kroků zpátky. Evidentně jsem ho zmátla, jenže ve mně už jenom tento krok probouzel to špatné, které mě mohlo poslat do nepěkných míst, jimž bych se raději již vyhýbala velikým obloukem. Prohlédl si mě od hlavy až k patě, u břicha se lehce zastavil, přimhouřil oči a až poté se zeptal: „Proč tě nemůžu obejmout?"

Měla jsem předpokládat, že taková otázka dříve či později nastane, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že hned po příjezdu. Zvlášť když jsme měli denní zpoždění s mezizastávkou na pohotovosti místní nemocnice. Pokusila jsem se ale i tak zformulovat něco, co by ho neposlalo do kolen, to samé mě. Napadala mě samá nevhodná vyjádření, která jsem rozhodně použít nemohla. Až na několikátý pokus se mi povedlo cosi vymyslet. Sklopila jsem hlavu a ospale promluvila: „Nesnesu dotyk jiného muže krom Mitche. Není to nic proti tobě, neboj."

Kývl a trochu posmutněl. Pokynul rukou, ať jdeme chodbou dál. Přišlo mi to trochu divné, ale neptala jsem se na nic. Musel začít sám, třeba to bylo jen tím, že jsem byla unavená. V tu chvíli jsem plně nemohla ovládat žádné z myšlenek a špatně se mi rozeznávala pravda od vnucených věcí. Dovedl nás přímo do obýváku. Sedl si do křesla a já s Mitchem naproti na pohovku. Bedlivě jsem ho sledovala, ani na minutu ho nespustila z očí. Opřel se, několikrát se nadechl a poté se zeptal naprosto jiným tónem, než když nás pouštěl dovnitř: „Viktorie, tohle číslo bylo, když se matce něco stane, takže co se jí stalo?" Skoro jsem až nemohla uvěřit, že se zeptal takto přímo. Na očích jsem mu však poznala, že měl strach, i proto se choval tak odtažitě a nepřítomně. Najednou mi to dávalo smysl. Koukla jsem se na Mitche a pohledem ho poprosila, zda by to nemohl vzít za mě. Hlas mě zrazoval na všech frontách. Kdykoliv jsem začala myslet na mámu, vzpomněla jsem si na její chladné tělo. Položil mi ruku na stehno a tím mi dal najevo, že pochopil. Proto si odkašlal a pokusil se spustit, i když ne příliš sebevědomým hlasem. Byl tam také, ale teď jsem konečně viděla, že i na něm to něco zanechalo. Promluvil nebývale potichu a klidně: „Alane, tvojí matce ublížil jeden chlap, který to samé provedl Viky. Jenže u matky to dokončil, je mi to moc líto. Navíc, že se to dozvídáš takto."

„Dokončil? Co to má sakra znamenat? Jsem tu zavřený už měsíce a nevím, co se komu stalo. Dostal jsem dopis, adresu tohohle baráku a musel jsem i s Maxem zmizet. Řekni mi prosím, co s ní je. Prosím, Viktorie," otočil se ke mně, aby na mě viděl. Netušila jsem, co jsem mu dokázala ukázat, ale hleděli jsme si do očí tak dlouze, až jsem ucítila několik slz, které opustily jejich bezpečí. Prozradila jsem mu tím víc než slovy. Po chvíli jsem uviděla, jak se Alanovi začaly také lesknout oči. Chtěli jsme mu nechat soukromí, ale nevěděli jsme, kam jít. Jejich dům nám byl záhadou a netušili jsme, co kam vede. I přesto jsme se to rozhodli risknout. Jedny dveře vedly do koupelny a druhé do ložnice, kde jsem na posteli spatřila dopis. Táhlo mě to k němu, jako kdyby moje podvědomí vědělo, že byl adresován mně. Až když jsem přišla blíž, uviděla jsem, že byl opravdu můj. Vzpomněla jsem si, že Alan o něčem takovém mluvil, ale nějak se mi to vypařilo z hlavy. Stále jsem byla malátná, a proto jsem si jeho čtení raději nechala na později. Ale hned, jak se za námi zavřely dveře, tak jsem uslyšela jeho velice tiché vzlyky. Snažil se je ztlumit, ale příliš se mu to nedařilo.

Mitch si z tašky, které jsem si ani nevšimla, vytáhl notebook a zasedl za stůl, který byl přímo pod oknem. Nechala jsem ho a lehla si na velice příjemně vypadající postel. Objímala mě a kolébala ke spánku, nebránila jsem se jí. I když moje podvědomí mě nenechalo v klidu na moc dlouho. Rozcuchaná a s podivnou náladou jsem se probudila o dvě hodiny později. Za stolem stále seděl pracující Mitch, ale z obýváku nevycházelo vůbec nic. Přemlouvala jsem se, abych se zvedla a šla se tam podívat. Nechtěla jsem však Alana rušit, přeci jen s ní prožil život, který já ne. To samé by pro mě udělal v případě otce, nebo jsem v to alespoň věřila. Vymyslela jsem si výmluvu pro vlastní lenost, abych se tam mohla zajít podívat. Slíbila jsem jí, že se potom vrátím do peřin a budu pokračovat v nenásilném povalování.

Bylo tam ticho a všechna světla ztlumena na minimum. Celou místnost osvětloval pouze měsíc, který se již ukazoval nízko na obloze. Je asi víc, než jsem doufala, zasmála jsem se pro sebe. Chvilku jsem tam jen tak stála, ale po chvilce jsem zahlédla siluetu sedícího člověka. Popošla jsem blíž, ale zůstala jsem ve stínu. Alan zvedl hlavu a zadíval se před sebe. Všimla jsem si rámečku s fotkou v jeho klíně. Byli na ní spolu, smáli se, i když jim někdo chyběl. Znamenalo to tedy, že si po tátovi nikoho nenašla? Až poté se mi objevila palčivá myšlenka, kterou již nešlo zahnat. Tenhle zážitek já nemám. Vždy jsem měla jen tátu. Chvíli trvalo, než jeden z nás promluvil. Nakonec jsem to nevydržela a ticho prolomila já. Měla jsem spoustu otázek.
„Jaká vlastně byla?" Neviděl mě, a přesto se usmál. Evidentně na ni vzpomínal rád. Bylo mu to vidět dost jasně na očích. Ale hlas prozrazoval něco jiného. Zlomeně a stále zasněně začal mluvit: „Pořád se usmívala. Byla jako světlo v temném tunelu. Laskavost by se dala považovat za její jméno. Ale hádám, že bys ráda věděla, zda se o tobě zmínila, že? Nebo se pletu?" Měl mě přečtenou a to dokázal za pouhých několik pohledů do očí. Mohla za to naše společná krev?

„Odhadl jsi mě dobře," rozhodla jsem se nakonec vystoupit ze stínu a sednout si na pohovku. Nejen kvůli tomu, že jsem začínala být unavená, chtěla jsem, aby na mě alespoň trochu viděl a nepovídal si s tmou. Navíc by se mě mohl ptát na otce a to bych vestoje opravdu nedala. I vzpomínky stále bodaly do srdce malé dýky, přestože už to bylo celkem dlouho.

„Zmínila se jednou nebo dvakrát. Měla takovou krabičku s iniciály V. R. Vždy držela něco v ruce a říkala tvoje jméno se slzami v očích. Jednou jsem viděl, jak píše něco do sešitů, také s tvým jménem. Ale když jsem se zeptal, tak se zlobila. Doteď nevím proč," na chvíli se odmlčel, jako kdyby se musel zamyslet, ale poté pokračoval trochu veselejším tónem: „A vlastně bych zapomněl, nechal jsem ti ten dopis na posteli, jak jsem ti o něm říkal." Snažil se vyhýbat tématu, ale stejně mi nasadil brouka do hlavy. Začala jsem z toho i přemýšlet nahlas.
„Iniciály V. R.? Ale já je mám V. S."

„A nemáš něco jako druhé jméno? Třeba jsi pokřtěná a tvůj otec ti o tom neřekl," při slově otec se lehce zarazil. Chtěla jsem ho opravit, ale místo toho jsem se zvedla a došla do ložnice pro onen dopis. Možná tam mohlo být něco pro oba, zvlášť když to nechala u něj. Věděla, že neodolám a budu chtít poznat svou rodinu. Nebo alespoň její zbytek.

Milá Viktorie,

pokud tohle čteš a já nejsem poblíž, tak jsem měla pravdu. I proto jsem Alana poslala pryč, aby ti alespoň někdo zbyl. Musela jsem ochránit prvek, který by ti připomínal nás oba. Je mi líto, že jsem vás od sebe držela takhle dlouho a doufám, že i přesto k sobě najdete cestu. Sdílíte nejenom společnou krev vašich rodičů, ale také sourozenecké pouto, které se doufejme projeví. Alan tě bude potřebovat, stejně jako ty jsi potřebovala rodinu po smrti otce. Buď mu prosím oporou a pokud to nebudeš chtít udělat pro mě, tak alespoň pro něj.

Vyprávěj mu o otci. Peter by si to jistě přál, tvůj brácha bude nejspíše naštvaný, protože to nebylo moje oblíbené téma a já ho od sebe odháněla, ale měla jsem k tomu dobrý důvod. Bolelo to, každá vzpomínka ode dne, kdy jsem utekla. Trápí mě ještě teď, když to píšu, a bude i do posledních vteřinek, než naposledy vydechnu. Neměla jsem to udělat, to už teď vím, ale změnit to již nejde.

Doufám, že jsi v pořádku. A ať už najdeš v mé ložnici cokoliv, věř mi, že jsem tě nikdy nepřestala milovat. I když jsi byla daleko, hleděla jsem k noční obloze a doufala, že se taky díváš, abych mohla být stále s tebou. Nebyla jsem tam, když jsi mě potřebovala a nebudu tam, ani když jsi v podobně zlé situaci. Ale věř mi, že bych tam moc ráda byla a objala tě. Tak pevně, že bys chvíli musela zadržet dech.

S láskou a bolestí v srdci tvoje máma

Nedokázala jsem to přečíst nahlas, hlas by mě jistě zklamal. Ale chtěla jsem splnit to, o co mě prosila. Budu tu pro svého bratra, i když mi to slovo stále nejde přes pusu. V životě toho nesl o mnoho méně než já a nechtěla jsem, aby ho měl tak zničený. Na hladkém papíru přistálo několik nekontrolovaných slz. Alan se na mě díval a chtěl vědět, co v něm bylo. I proto jsem mu ho podala a měl podobnou reakci jako já, ovšem s jedním rozdílem. Promluvil chraplavým hlasem a zeptal se na to, o čem jsem zrovna přemýšlela: „My máme stejného otce?"
„Ano, máma... Odešla, když už byla těhotná, ale tátovi to neřekla. Vlastně táta ani nevěděl, že jsi na světě," šlo to těžce, hlavně najednou říct slovo máma. Chtěla jsem ho obejmout, ale nemohla jsem. Mozek mi to nedovolil, i když jsem se mu vzpírala.
„Mohu mít stejnou otázku, jako jsi měla ty? Akorát s tátou? Vždy jsem nějakého chtěl mít, který by si se mnou hrál. Třeba s autíčky nebo letadélky. Ale máma si nikoho nenašla, a tak jsem byl jen s ní," nálada se mu otočila o sto osmdesát stupňů a najednou jsem před sebou viděla malého chlapce, který chtěl být s tátou, stejně jako já s druhým rodičem.

Trvalo nám hodiny vyčerpat veškeré informace, které jsme si sdělili. Alan přinesl dvě svíčky a zapálil je za ně, bylo to hezké. Taková citová podpora mi chyběla a jemu jistě taky, kdyby se to dozvěděl od někoho jiného. Nemohla jsem ho v tom nechat, máma na mě spoléhala. Byla jsem přece starší sestra.