Byla jsem ztuhlá a netušila jsem, zda se vůbec dokážu pohnout. Mitch mezitím usedl za stůl a velmi naštvaně něco vyhledával. Občasně jsem zaslechla brblání či bouchnutí do klávesnice a doufala, že z ní nezůstanou pouze kousky plastu. Po chvíli však přestal a několika kroky se přiblížil ke mně, vytrhnul mi telefon z ruky a odešel do ložnice. Zabouchl za sebou dveře a bylo slyšet pouze, když zvýšil hlas. Netušila jsem, komu volal, a v tu chvíli mi to bylo jedno.

Celá roztřesená jsem se po čase dokázala aspoň posadit, ale divný pocit v celém těle stále přetrvával. Čekala jsem pouze na chvíli, kdy se mi udělá zase zle. A nemusela jsem čekat dlouho. Rozběhla jsem se do koupelny v chodbě. Bylo to jen tak tak. I to minimum, co jsem snědla, letělo do záchodu, což mému stavu zrovna moc neprospívalo.

Hned jak vyšel z ložnice, tak mi telefon vrátil. Koukal se na mě už mileji, ale neřekl, s kým tak dlouho mluvil. Podívala jsem se do seznamu hovorů, ale byl prázdný. Začala jsem být podezřívavá, ovšem dokázala jsem to zamaskovat. Už jsem ho chtěla odložit, když se znovu probudil a zabrněl. S roztřesenýma rukama jsem ho odemkla a všimla si sms zprávy. Nebyla příliš dlouhá, ale i tak mě dokázala dostat do kolen. Vlastně jen dvě slova, která znamenala až příliš mnoho. ,,Jsi mrtvá", a nezapomněl přiložit obrázek nože, který jsem měla přitisknutý ke krku, pamatovala jsem si každý jeho záhyb. To byl tak naivní, že na sebe posílal důkazy? Nebo doufal, že se z toho složím dřív, než to někomu řeknu? Hlavou se mi v tu chvíli míhalo několik myšlenek, ale žádná z nich neměla řešení. Většina se chtěla pouze někde schovat a již nikdy neopustit tento byt. Oči se mi zalily slzami a několik z nich mi už teklo po tváři. Nechala jsem je. Což zalarmovalo Mitche. Zvedl se a přešel za mě. Přes rameno mi nahlédl do mobilu a hněv byl zpět.

Tentokrát však neodešel a mohla jsem slyšet každé slovo. Nevěděla jsem, kde vzal číslo, ale později mi to došlo. Jistě dostal vizitku od vyšetřovatelky, která mě onehdy vyslýchala v nemocnici. Měl zatnutou pěst tak silně, že mu úplně zbělaly klouby. Vytočil číslo a čekal na spojení. Několikrát se zhluboka nadechl a jeho zrak byl přilepený na mně. Jako kdyby mě kontroloval.

Po chvilce ticha nakonec promluvil klidnějším hlasem, než jak vypadal: „Zdravím, tady Mitch Singer. Volám kvůli tomu, že se ozval. Co máme dělat?" Reakci druhé strany jsem neslyšela, ale jen souhlasně pokyvoval a občasně něco málo odpověděl.

Z ruky mi nakonec vzal telefon a vložil si ho do zadní kapsy kalhot. Koukla jsem se na něj plna otázek. Místo odpovědi odešel do předsíně a vrátil se s mojí i svojí bundou. Nabízel mi ji a kontroloval, aby se mě nedotkl. Když viděl můj výraz, řekl: „Máme tam okamžitě dorazit. Nenechám tě samotnou. Hlavně ne po té zprávě!" Mírně jsem se usmála, bylo hezké, že mě nechtěl opustit, i když jsem se k němu chovala odporně od první chvíle po probuzení. I když jsem ho stále viděla jako kamaráda nebo bráchu.

Cesta na stanici byla delší než do práce, i když ne o moc. Nacházela se až kousek za budovou nemocnice. Takže jsme museli jet Mitchovým autem. Jako vždy tam na mě čekala deka. Neustále mi byla zima a teď obzvlášť, navíc jsem se do ní mohla schovat před celým světem. Hned po dosednutí si některé věci Mitch odložil do kastlíku, aby ho neotravovaly. Jenže chvíli poté se opět ozvala další zpráva ze skrytého čísla. Nevydržela jsem to a vzala si ho alespoň na chvíli zpátky.
„Hlavně neodpovídej," houkl na mě Mitch, když viděl moje počínání.

I tak jsem si ji hodlala přečíst. Kam to míříš, puso? Odhodila jsem mobil na palubní desku a pokoušela se uklidnit. Snažila jsem se dýchat zhluboka a z kapsy jsem vytáhla léky, které jsem u sebe měla téměř pokaždé. Nebylo zbytí, nešlo to vydržet. Doufala jsem, že zaberou rychle. Mezitím jsem se podívala z okna, zrovna když jsme minuli nemocnici. Hned, jak jsme vešli do budovy, již tam stála vyšetřovatelka ve stejném sáčku, jako když byla u mě. Jakmile mě uviděla, pokynula rukou a řekla: „Pojďte za mnou."

Odvedla nás do své kanceláře. Posadila se a zeptala se: „Takže, co se tedy stalo? Znělo to velice důležitě. Máte vše, co jsem vám řekla do telefonu?" Nedokázala jsem odpovědět, ale nevadilo to, protože se obrátila přímo na Mitche. Byla jsem vděčná, že tu se mnou byl a vyřizoval to za mě. Pomalu mi začal zabírat lék a mozek se vyprazdňoval. Ale bolesti břicha přetrvávaly. Kroutila jsem se na židli, ovšem snažila jsem se být nenápadná. Mitch začal mluvit a tak veškerá pozornost směřovala k němu. „Dnes kolem desáté jí volal ten člověk, co jí to udělal. A od té doby přišly ještě dvě zprávy. Vše ze skrytého čísla."

Z kapsy vytáhl můj mobil a položil jí ho na stůl. Kývla a ze šuplíku vytáhla uzavíratelný plastový pytlík, do kterého ho v rukavici hodila. Stal se z něj důkaz a já měla smůlu. Pápá, kontakte s normálním světem. Děkovala jsem všem svatým, že mi na stole v druhé ložnici ležel notebook. Poté se zvedla a ve dveřích zavolala na svého kolegu, který zrovna procházel chodbou. S několika instrukcemi mu to předala a hned nato se vrátila zpět za stůl.

Zvedla telefon a vytočila číslo. Zněla velice profesionálně a neprojevovala žádné nadbytečné emoce, které by jí překážely. Byla jistě velice vážená ve své práci. Odvrátilo to mou pozornost od bolesti, která se alespoň na chvíli začala tvářit jako nevolnost. Asi po deseti minutách kdosi zaklepal, když ho pozvala dál, zahlédla jsem horu svalů v podobě dalšího policisty. Ztuhla jsem a netušila, co se bude dít. I proto promluvila nahlas a vše mi ve chvilce vysvětlila: „Potřebujeme výpověď tady od vašeho přítele." odmlčela se než promluvila směrek k Mitchovi. „Běžte tady s kolegou a slečna Stirsová tu zůstane se mnou. Potřebuji se jí také na něco zeptat." Hodil po mně zvláštní pohled a nakonec svěsil ramena a následoval policistu ven z místnosti. Uhnula jsem raději očima a místo toho sledovala opačnou stranu místnosti.

Zůstala jsem pouze s vyšetřovatelkou Hlockovou. Bylo ticho, a proto jsem se zeptala první: „Proč potřebujete jeho výpověď?" Opravdu mě to zajímalo. Zvedla zrak, a když viděla můj překvapený až vystrašený výraz, poznamenala si ho do papírů na stole. Odpověděla stále píšící, bez jediného pohledu navíc: „Je to jen proto, abychom ho vyloučili z okruhu podezřelých."

Zvedla se a přešla ke kartotéce, ze které vytáhla modrou složku. Neviděla jsem, co na ní bylo, ale tušila jsem, že to se mnou souviselo. Listovala si v nějakých papírech a na čele se jí mezitím vytvořily vrásky. Po chvíli se zamračila a řekla: „Takže, mám zde vaši zprávu ze vstupního vyšetření a podle něj byste mohla být těhotná. Budeme potřebovat, abyste se podrobila gynekologickému vyšetření, abychom to věděli jistě, protože by to mohl být další usvědčující důkaz." Byla jsem v šoku, nemohla jsem dělat nic jiného než přikývnout. Je tu možnost, že bych mohla mít dítě? Vyděsila jsem se ještě více než před chvílí. Omluvila jsem se a vyběhla z místnosti. Zvedl se mi žaludek a myslela jsem, že to vyhodím přímo na místě.

Hned po mém návratu jsem se omluvila, vyšetřovatelka se pouze usmála a ukázala zpět křeslo, ve kterém jsem seděla předtím. Zničehonic se zvedla a přes stůl mi podala nějaký papír. Byla na něm adresa, jméno a zpráva pro ordinaci. Sdělení bylo napsáno jasně. Bylo to zjištění gravidity. Tentokrát se mi žaludek nezvedl, i když k tomu nebylo daleko. Raději jsem poprosila o trochu vody. Přičemž se mě vyšetřovatelka zeptala na velice neobvyklou věc: „Mohla byste si prosím sundat bundu a tílko? Potřebovala bych se kouknout na ty rány. Samozřejmě s vaším povolením," poslední slovo převedla do otazníku, ale neměla jsem důvod něco skrývat. Přeci jen to byla kůže, kterou někdy ukazoval každý z nás. Kývla jsem a žena na to ihned zareagovala tím, že zatáhla všechny žaluzie, aby do místnosti nebylo vůbec vidět.

Zůstala jsem tam stát jen v podprsence a nehýbala se. Studený vzduch kanceláře zapůsobil na moji kůži, z čehož jsem se trochu oklepala. Po chvíli to však nebylo zase tak hrozné. Možná také proto, že stáhla klimatizaci regulátorem u dveří. Otočila se zrovna ve chvíli, kdy jsem byla více natočená k ní. Zůstala v šoku stát na místě.

„Panebože." Naprosto jsem chápala její reakci. I když jsem tušila, že viděla i horší věci, než jen pořezanou holku. Přišla blíž a začala je zblízka zkoumat. Nebylo mi to nepříjemné, věděla jsem, že to bylo důležité pro případ. A navíc také byla žena jako já, přestože na kolegy jistě řvala hůř než kdejaký svalovec. Pořád se jí v očích zračil šok.
„To máte i na nohou?" zeptala se více potichu, než bych čekala. Znovu jsem přikývla. Nenutila mě to ukazovat, horní polovina pro ni byla i tak dostatečným důkazem.

Přešla ke stolu a v předklonu si to vše zapsala. Bylo to zvláštní, měla jsem čas přemýšlet, ale jako kdyby vše bylo blokováno. Málem jsem totiž zapomněla na to, že jsem si v autě vzala ten prášek. Místo toho se mi v mozku nakupily celkem smysluplné otázky vzhledem k situaci. Byla jsem sice oběť, ale doba, kdy se budu moct v klidu vyspat, by mě potěšila. Moje svědomí to nevydrželo a při oblékání jsem se zeptala: „Mohu se zeptat, co se už ví?"

Nejdřív evidentně nechtěla odpovědět, ale nakonec se odhodlala: „Našli jsme na místě činu prsten s lebkou a roubík, který jste měla v puse. Naši specialisté na něm našli vlasy. Máme zatím nedokončený profil pachatele, ale nebojte, děláme, co můžeme, abychom ho našli, co nejdříve to bude možné." Tím mě moc neuklidnila, ale i přesto jsem se usmála a poděkovala.

Nakonec mi opatrně potřásla rukou a pokynula, ať počkám venku na Mitche. Netrvalo dlouho a ze dveří vyšel úplně bledý, bez jiskry života. Bylo mi ho líto, a proto jsem se raději na nic neptala. V krku se mi vytvořil knedlík, i když jsem netušila, na co se ho asi mohli ptát.

Při cestě do nemocnice se auto topilo v relativním tichu, rádio bylo na nejnižší hlasitost a Mitch ani jednou nepromluvil. Pouze křečovitě svíral volant a stále kontroloval vozovku. Nepodíval se na mě ani jednou. Doufala jsem, že se z toho dostane, ale měla jsem alespoň čas přemýšlet. Zrovna ve chvíli, kdy se v rádiu ozvalo dnešní datum, jsem si vzpomněla na tátu.

Bylo pondělí ráno, jako pokaždé jsem šla tátu probudit, jenže postel byla prázdná. Vyděsilo mě to, protože jsem netušila, kde byl. Chvilku jsem tam jen tak stála, jako kdyby se tam mohl za tu dobu objevit. Uslyšela jsem kašlání z koupelny, zrychlila jsem krok na maximum. Netušila jsem, co se dělo, můj taťka nebýval nemocný. Tedy alespoň ne vážně, že by musel trávit hodně času v nemocnici. Když jsem otevřela dveře, polil mě studený pot. Ležel na zemi vedle záchodové mísy, jež byla celá od krve. A nejen tam, krev byla i v umyvadle. Rychle jsem si klekla před něj a zeptala se: „Jsi v pořádku?" No, nic blbějšího mě nenapadlo.

To, co udělal, mě velmi překvapilo, usmál se na mě a vyčerpaným hlasem řekl: „Všechno bude dobré, zlatíčko, uvidíš." Na nic jsem už nečekala a zavolala záchranku. Vše se zpomalilo, když jsem popadla ručník a otírala mu zakrvácenou pusu. Objala jsem ho a doufala, že to nebylo naposledy.

Sanitka tu byla během deseti minut, za což jsem byla vděčná. Předala jsem jim ho a snažila se nerozbrečet. Cítila jsem někde hluboko uvnitř, že ho ztrácím. Ptali se mě, jestli chci jet s nimi, ale řekla jsem ne, protože bych to nezvládla. Navíc jsem se musela postarat o koupelnu, i když ta mohla počkat. Až po jejich odchodu jsem padla na kolena a začaly mi téct slzy.

Ten den mě nic nezajímalo, jen to, jak se má táta. Díky mé nejlepší kamarádce Thee jsem to přežila, protože během přestávek mě utěšovala, že bude vše dobré. Věřila jsem jí, nemohla jsem si dovolit myslet na opak. Viděla jsem před sebou tátův výraz, když na mě v té koupelně mluvil. Můj mozek mi říkal, že to asi bylo naposledy, co jsem slyšela jeho hlas a viděla jeho usmívající se tvář.

Ihned po škole mě její rodiče odvezli do nemocnice. Šla se mnou jako duševní podpora. Držela jsem ji za ruku a tiskla tak silně, že jsem se divila, že se mi nevytrhla. Občas mě ale pohladila po rameni, abych se více uklidnila. Hlavně ve chvíli, kdy viděla, že se začínám klepat. Dokonce se zeptala, na kterém pokoji otec leží, za což jsem jí byla velmi vděčná. Hned přes sklo do jeho pokoje jsem viděla trosku. Vypadal hůře než v té nejčernější myšlence, která mě mohla napadnout, ale byl živý. Byl hodně bledý a v těle měl hrozně moc hadiček. Teď mi hlas v hlavě říkal, že je bojovník. A taky že jo.

Můj otec se po několika týdnech vrátil domů, sice byl slabý, ale byl naživu. Pořád mi říkal, jak jsem statečná a že už je doma, že bude dobře. Věřila jsem mu každé slovo, co vypustil z úst. Nebyl důvod věřit opaku, stíral mi slzy, pokud je viděl, a objímal mě ve své medvědí náruči. Potřebovala jsem to.

Ovšem po roce a půl bylo vše zase na začátku. Všímala jsem si jeho pomalých změn a úbytku váhy. Stále mě ale chlácholil tím stejným, dokud vše nedošlo do neúnosného stavu, který již vyžadoval lékařskou péči. Nedokázala jsem tu nemoc ani vyslovit, natož ji někomu vysvětlit. Táta byl nemocný, opakovala jsem stále dokola. Tentokrát táta strávil v nemocnici dva měsíce, protože ho kvůli jeho mozku uvedli do umělého spánku. Doktor se mi opatrně snažil naznačit, abych nepočítala s návratem domů. Vlastně záleželo jen na mně, jestli ho odpojí, nebo se ho pokusí vzbudit.

Ten den jsem vůbec nespala, probírala jsem pro a proti obou variant. Když se ho pokusí vzbudit, nemusí být stejný jako dřív. Pokud ho odpojí, nebudu mít nikoho, jen mámu, o které jsem věděla méně než velmi málo. Byl má jediná rodina, kterou jsem milovala. I proto jsem ihned druhý den zašla za lékařem pro důležitou odpověď. Zeptala jsem se, jestli hodně trpí. Vysvětlil mi docela podrobně, co se uvnitř jeho schránky dělo. Můj otec si procházel strašnými bolestmi, které ho zároveň pomalu zabíjely. A proto jsem se rozhodla se slzami v očích pro odpojení od přístrojů a tátův odchod na onen svět.

Byla jsem s ním, když vypnuli přístroj, jeho plíce se přestaly pohybovat. Stiskla jsem mu naposledy ruku a lehla mu uchem na hruď. Loučila jsem se s každým zatlučením srdce skrze myšlenky. Brečela jsem a nestyděla jsem se za to. Procházela mnou bolest, která se nedala přirovnat k ničemu z normálního světa. Zůstala jsem v pokoji sama, bylo to vyjádření od personálu směrem k nám. Políbila jsem ho na čelo a odešla. Ve dveřích jsem se naposledy otočila a poslala poslední myšlenku.

Budeš mi chybět, tati.

„Viky, jsme tady," probudil mě známý hlas. V první chvíli jsem se lekla, kde jsem se to ocitla a zda se mi to všechno nezdálo, ale stačilo zvednout ruku a všechny pocity byly zpět na svém obvyklém místě. Veškeré mé vnímání bylo uvězněno v emoční bublině, kam jsem se propadla před chvílí. Bolelo mě na hrudi, ale musela jsem fungovat. Chodící schránka plná bolesti, jež se na ni stále nabalovala. Nevěděla jsem, kolik jí ještě zvládnu. A přesto tohle mělo být jedno z hezkých vyšetření, která mě od toho večera čekala. Mohlo se mi splnit to, o čem jsem již léta snila a kvůli čemuž jsem se budila se slzami v očích.

A i přesto jsem měla vzadu v mozku podivný pocit, který mi říkal, že si dělám pouze plané naděje. Chtěla jsem se obrátit a utéct, myslet na otce a zapadnout do teplé náruče temnoty, kde se mi tolik líbilo. Byla to snadná cesta, která jako jediná prozatím dávala smysl. Myslela jsem, že jsem své temné období překonala, ale vypadalo to, že se mě hodlalo držet ještě dlouho.

Nevnímala jsem, ani když probíhalo samotné vyšetření. Doktorka na mě koukala velice zajímavě, ale nevšímala jsem si toho. Avšak předtím, než mě propustila ze svých okovů, zeptala se mě na několik věcí, jedna z nich byla obzvláště pikantní. Zabolela mě až v nitru srdce, které na chvíli začalo bít pomaleji.

„Kdo bude otcem dítěte?" Držela jsem se, abych nic neřekla, zvlášť když na žádance bylo přidané i razítko policie. Jako kdyby si ze mě dělala záměrně srandu. Na plášti jsem zahlédla jméno. Krista Grahan. Něco mi to říkalo, ale nemohla jsem si vzpomenout. Nenechala jsem to být, ovšem nebylo to něco, po čem bych začala pátrat během několika chvil.

Před ordinací čekal Mitch a četl si noviny, když však vyšla i doktorka, schoval je a snažil se koukat jinam. Najednou mi to dávalo smysl. Ono jméno měl jednou napsané v diáři, když mě poslal něco přepsat. Netušila jsem, o co tehdy šlo, ale znamenalo to, že se ti dva znají.

„Počkám v autě, než si to tady vyřídíš," sykla jsem a naštvaně odešla. Na studeném vzduchu jsem si sedla na první schod a z kapsy vytáhla cigarety. Byly odporné, ale pomáhalo mi to se alespoň trochu uvolnit. Byla jsem hloupá, protože jsem se nechala vyštvat ven a zapomněla jsem požádat o klíče od auta. Musela jsem tedy čekat a pomalu mrznout. Doufala jsem, že mu jeho křepčení nebude trvat příliš dlouho, nechtěla jsem skončit jako rampouch. Nežárlila jsem, neviděla jsem důvod, i když úplně jedno mi to nebylo. Momentálně byl přítel to poslední, na co jsem myslela. Přesto mě napadly myšlenky na to, co bych té cuchtě udělala, kdybych ji našla ve svém bytě. V té souvislosti jsem se vrátila ke svým pokusům. Byl tohle jejich výsledek? Že by nahradila mé místo? Navíc jsem úplně nepočítala s tím, že bych další svůj pokus dokázala přežít. Což by se jí mohlo náramně hodit. Mé tělo nebylo tak silné, jednou se to povést muselo. Málem jsem usnula, než se konečně objevil venku. Nevypadal příliš šťastně, když se na mě podíval. Chtěl mi pomoct vstát, ale odmítla jsem. Ztuhlá kůže se ozvala a vyslala do mého mozku vlnu bolesti, byla však únosná a nebylo nutné ji tlumit. Byla jsem ráda, že konečně pojedu do bezpečí, kde jsem se mohla schovat pod peřinu a nic jiného neřešit.

Jenže Mitch to vzal oklikou. Stále jsem neměla svůj telefon, a tak to byl první bod na seznamu, samozřejmě i s novým číslem, aby se to neopakovalo. Poslal ho pouze Thee, za což jsem byla vděčná. Jenže věděla jsem, že trpěla. Nejen podle obsahu zpráv, které mi stihla napsat během jedné hodiny. Podporovala jsem ji, jak jsem jen mohla, i když jsem chvílemi měla co dělat, abych neusnula. Musela jsem tu pro ni být, ona by to pro mě udělala taky. Když se další tři hodiny neozvala, dostala jsem strach a v teplákách a první bundě, co jsem našla, jsem se vydala za ní.