Musela jsem však zařídit ještě jednu věc, která by mě ani ve snu nenapadla. Poprosit soud o to, abych nemusela vypovídat v soudní síni. Stále se mi o tom těžko mluvilo a stačilo, že jsem to musela vyprávět již několikrát. Navíc by to v této chvíli mohlo vyvolat předčasný porod. Mitch mě objal a tím mi dodal potřebnou sílu. Stále jsem sice měla problémy zpracovávat některé pokyny od mužů, třeba objednávání jídla či u pokladny v obchodě. S ním po boku to však nebylo zase tak těžké, vždy byla nějaká možnost, jak z toho vybruslit. Ovšem v případě soudce to nešlo. Záleželo na jeho rozhodnutí, zda se budu muset účastnit soudu či nikoliv.

Nedokázala jsem si představit, že bych se mu postavila a koukala mu do tváře. Jen jsem na to pomyslela a začalo mi být zle. Nemohla jsem to dopustit, proto jsme se téměř hned dali do sestavování žádosti. Znamenalo by to pouze jeden výslech na kameru, což znělo mnohem lépe než sedět příliš blízko jemu. Stále jsem si pamatovala, co mi to udělalo, když jsem ho pouze slyšela. Rozhodně by to mohlo být ještě silnější a zpátky na psychiatrii nechci ani za nic.

Myslela jsem, že to vším skončí. Bouchnutí kladívka by zpečetilo jeho osud a mě konečně nechalo se normálně nadechnout. Jenže malá Rose se rozhodla přijít na svět dřív a všechny priority se najednou obrátily v prach. Nikdo z nás to nečekal, ale museli jsme se tomu přizpůsobit co nejrychleji. Najednou existovala jen ona a Mitch. Musela jsem tu být pro ně, ať už by se dostal ven či nikoliv. Byla jsem ochránce své dcery, která nemohla za to, že její otec byl parchant, který mě oplodnil při znásilnění. Povídali jsme si o tom s Mitchem a shodli jsme se na tom, že jiný otec neexistoval. Nehodlala přiznat svému dítěti, že je dcerou někoho jiného. Mitch ji miloval od prvního kopnutí, ještě když byla pod mým srdcem. Netušila jsem, jak bude reagovat, až ji uvidí, ale doufala, že to bude stejně krásné. I když mě to samozřejmě děsilo dnem i nocí, co kdyby onemocněla? Její pravý otec jistě nehýřil dobrými geny, zvlášť když si mozek vyléval alkoholem. Nestačilo nic jiného než se modlit, aby se jí nic z toho nedotklo. Ale rozhodně jsem se tím nenechala nijak rozhodit. Malá potřebovala klid a já už po té strastiplné cestě také.

Svoji schovávací ložnici jsem bourala sama, nechtěl mi do toho nijak zasahovat. I když jsem večer padala na hubu, potřebovala jsem to dokončit. Končila jsem chvíle, které mi změnily život. Uvnitř těch čtyř stěn se rodila nová Viktorie. Ještě silnější a odhodlanější než kdy dříve. Sice s jizvami po těle i na duši, ale to mě nemohlo zastavit. Dokud jsem na to všechno nebyla sama, tak to bylo snesitelnější. Když bych ale byla otrok čtyř stěn, uzavřená před lidmi, jistě by se mi to stalo osudným. Teď patřil pokoj naší holčičce, která potřebovala své království. Navíc už mi byl k ničemu, byla jsem zpět v ložnici vedle svého muže, kam jsem celou dobu patřila. Stihla jsem pouze dokončit vnitřek, zbytek byl na Mitchovi, kterého jsem však zainstruovala přesnými pokyny, jak má co vypadat.

Dokonce musel i jako záskok za mě do soudní síně vyslechnout si rozsudek. Díky předčasnému porodu byla schválena má žádost o nepřítomnost v soudní síni. Ale i tak Rose vyčkávala. Nejspíše chtěla zpečetit náš osud a narodit se přesně ve chvíli, kdy by dopadlo kladívko s rozsudkem. Dávala si na čas. Vznikl tak prostor k přemýšlení, co se asi dělo doma. I proto jsem vytáhla telefon a napsala Thee, potřebovala jsem od ní nakoupit nějaké věci. Nechtěla jsem si z ní dělat otroka, ale sama bych to poté nezvládla. A Mitch bude jistě unavený, nebo po dlouhé době zase normálně v kanceláři. Pomalu se totiž vracel do normálního režimu, kdy tam jezdil častěji než jednou měsíčně.

Odpověděla téměř okamžitě a vypadalo to, že nebyl problém. Řekla, že mi to přinese, jakmile se vrátíme domů. Viděla jsem v tom jedinečnou příležitost vidět malé jako první. Nemohla jsem jí to mít za zlé, byla jako moje sestra, se kterou jsem sdílela všechno dobré i špatné. I když jsem netušila, že nás taková hrozná věc může spojit až do takového přátelství. Přesahovalo to jistou míru, do které se tomu tak dalo říkat, považovala jsem ji za rodinu.

Viky: Jsi zlato. A rádi tě uvidíme, až se vrátíme domů. Stále máš klíče, nebo ti je má Mitch dovézt?
Thea: Myslím, že bych je měla mít na věšáku.Takže jo, mám je. Pokud je nenajdu, zavolám mu. Proč vlastně není s tebou?
Viky: Musí za mě k soudu. S tím prasetem a jeho bratrem. Soudce mi povolil to, abych tam nemusela být.
Thea: Jejda, a neměla bych s ním jít já? Aby měl alespoň nějakou podporu? Známe jeho výbuchy vzteku a tak...
Viky: Možná by to chtělo, nevím, jak to on má s bratrem. Dlouho se už neozval, ale kdybys byla tak hodná a dohlédla mi na něj? Budu na vás myslet, jak to jen bude možné.

...

Přišlo to nakonec uprostřed noci, nečekaně. Probudila mě bolest, kterou jsem do té doby nezažila. Měla úplně jiný ráz než všechna zranění, které jsem do té doby měla.

Neslyšela jsem brečení a cítila jsem, že bylo něco špatně. Malá byla modrá a ani při masáži srdíčka nebylo nic slyšet, nesnažila se o křik. Čas se zpomalil, všechno zešedlo, ztrácela jsem s ní kontakt, onen první nádech, kdy víte, že to celé mělo smysl. Necítila jsem ho. Rose, vrať se, prosím, křičela jsem na ni vnitřně, ale pupeční šňůra u jejího tělíčka byla podivně zelená. Zavřela jsem oči a začala brečet. Kolem pobíhali doktoři, ale věděla jsem, že nic nezmohou. Byl konec. Žila jsem s mrtvolkou pod srdcem, alespoň to se mi mozek snažil naznačit. Nevinila jsem sebe, vše jsem shazovala na jejího otce. Který už doufám uhnije za mřížemi. Přála jsem si to z celého srdce.

Rose jsem mezitím poslala za svým otcem. S bolestí horší než při znásilnění jsem se musela oddělit od svého pokladu. Ani když mě za ruku chytila doktorka, nezačala jsem vnímat. Říkala jen to, co já už dávno věděla. Malá nebrečela a modrá již zůstala. Zabalili ji jako novorozence a odvezli pryč z místnosti. Chtěla jsem ji pohladit, alespoň jednou. Vždy jsem cítila jen její pohyby přes stěnu břicha. Klepala jsem se a nemohla přestat brečet, nechtěla jsem tomu věřit. Nemohlo to tak být. Kéž by tu byl Mitch se mnou a držel mě za ruku. Všechno by bylo snazší. Zavřela jsem oči a chtěla zmizet z povrchu zemského.

Všude kolem jsem slyšela křik miminek, která se narodila. Nutilo mě to akorát k pláči. Psycholožka mi poradila věc, kterou jsem chtěla zkusit. Navíc byl čas, jenž jsem nechtěla trávit trápením se. Rose by to jistě nechtěla. Slzy mi padaly na papír během toho, co jsem to psala. Občas to byly i kraviny, ale každým slovem jsem cítila, jako kdyby mi ležela na prsou a utěšovala mě.

Moje malá růžičko,

ležíš zabalená do šedé dečky, která skrývá tvé studené tělíčko. Tak moc bych chtěla, abys poznala, kdy se tě dotýkám a mohla odpovědět svým pláčem, kterým bys mi dala najevo svůj boj. Ale nebyl ti dopřán ani jeden nádech. Cítila jsem slzy, ale tentokrát nebyly štěstím. Žily jsme spolu několik měsíců, byla jsi mou alfou i omegou. Důvodem, proč neopustit tento svět. Vzala jsi všechno mé trápení na sebe a obětovala se. Tak moc bych si přála tě obejmout a vědět, že jsi v pořádku.

Ale věřím, že i s křidélky budeš ta nejroztomilejší holčička. Byla jsi má spása, když jsem ji potřebovala. Doufala jsem, že naše setkání bude velkolepé. Celou dobu jsem tolerovala tvé kopání do žaludku a dalšího, protože jsem věděla, že přijdeš a rozsvítíš náš svět do jasnějších barev. A že jich bylo málo.

Byl tvůj odchod snad splátka za to, co jsem tehdy v nemocnici provedla? Kala jsem se a myslela, že to stačilo. Nyní však vidím, že ne. Ani citát o nejkrásnější růži mi nepomohl. Bůh si utrhnul mé poupátko velice brzy, nestačila jsi ani ukázat svou krásu. Tak moc jsme tě chtěli poznat, já i tvůj táta. Jenže ten, co mi tě přivedl do života, mi tě zase vzal. Zničil to jediné hezké, světlo na konci předlouhého tunelu.

Při posledních slovech jsem už neměla ani sílu na dopsání S láskou, máma. Zakončila jsem to pouze srdíčkem a poté mi zrak zakryla nová vlna slz.

Dokonce jsem si ani nevšimla, když se ve dveřích objevil Mitch. Nesl obří květinu, ale jakmile uviděl můj výraz, spadla mu na zem. Rychle pochopil, co se asi stalo, a místo toho udělal několik kroků až ke mně a stiskl mě do náruče. Seděli jsme tak velice dlouho, nemohla jsem se uklidnit. Tiskl mě silněji, což mi dávalo najevo, že to nezasáhlo pouze mě. Cítila jsem na krku mokro. Brečel, což jsem u něj zažila pouze jednou. Tohle by položilo i toho nejsilnějšího muže. Zapadalo slunce a nějakým zázrakem se mi podařilo přestat brečet, zůstala jsem však v jeho objetí. Cítila jsem se tam bezpečněji. Chraplavým hlasem jsem překvapila samu sebe. „Chtěla bych ji vidět a dát jí tohle," ukázala jsem na dopis, který byl napůl mokrý od slz. Pochopil to, a proto na chvíli odešel. Vrátil se společně se sestrou a bílým uzlíčkem. Byla nádherná a vypadala, jako kdyby spinkala. Již nebyla tak fialová, ale možná se mi to jen zdálo. Dokonce jí dali i růžovou čepičku, která ji dělala ještě krásnější. Byla studená, ale přesto jsem tam chtěla cítit teplo. Pohladila jsem ji po tváři a podala ji Mitchovi. Z očí mu tekly slzy, ale nepřestal na ni koukat. Viděla jsem v nich lásku, veškerou, kterou měl. A zároveň obří bolest.

Byl čas ji předat sestře, aby ji odnesla. Složila jsem list a natáhla se k její dečce, zasunula ho do ní a jen sledovala, jak mizí. Chytil mě za ruku a věnovali jí poslední pohledy.

Netušila jsem, co bude, až přijdu domů. Pokojík zářil barvičkami pro princeznu a všechny věci vybalené a připravené. Nemohla jsem se tam vrátit a vidět to. Už tak její místo nahradila prázdnota, která bolela stále víc. Měla jsem pocit, že bych tam přišla a začala vše ničit. Ovšem pravda by byla někde na druhé straně. Sedla bych si doprostřed a ptala se Boha, proč mi to udělal. Proč si ji musel vzít zpět tak brzy. Mého malého andílka, který ani nestihl roztáhnout křidélka.

Už tehdy, když jsem necítila kopání, měla jsem zpozornět, jenže myslela jsem si, že je vše v pořádku. Všude se psalo, že může v posledním trimestru přestat a jen se převalovat. Měla jsem chuť ji následovat, můj důvod k žití se zmenšil na neúnosné minimum. Jen sestra, co pravidelně přicházela, to přirovnávala k poporodní depresi, tak to nebylo. Byla jsem prakticky mrtvá, chtěla jsem být. Vzpomněla jsem si na to, co jsem zkoušela ještě tehdy v nemocnici. Třeba by to tentokrát zabralo také, jenže co s Mitchem? Když ho tu nechám, nebude mít pro koho žít. Všechno padne jako domeček z karet. Zničila bych všechno a roztrousila kolem sebe jen bolest.

Čekalo mě ještě několik dnů, než jsem mohla konečně vypadnout z porodnice. Se mnou propouštěly ještě dvě maminky, ale jako jediná jsem nesla pouze tašku. Sklopila jsem hlavu a pokusila se nevnímat brekot všudypřítomných miminek. Dělalo se mi neskutečně zle. Musela jsem jít pomalu, abych neupadla. Nezvládala jsem to a netušila, zda se to někdy vůbec zlepší. Chtěla jsem svůj život vyměnit za její, kdyby to bylo možné. Zastavilo mě několik lidí z personálu, že bych se neměla namáhat a tašku bych si měla nechat odnést. Dokonce mi nabízeli i pomoc. Jenže to nebylo nic oproti otázce jednoho z nich, který mě evidentně neznal. Byl z jiného oddělení, ale i tak.
„Kde máte miminko?" V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale najednou se všechna síla vytratila. Před očima jsem zahlédla mžitky a myslela, že na místě upadnu. Až po nějaké chvilce přiběhla sestra, která mě ošetřovala. Neslyšela jsem jejich slova, sluch mi vypověděl službu, ale podle artikulace mu něco vysvětlovala. Hned poté jeho výraz zmrznul. Snažil se omlouvat a chytat mě, ale všechno bylo marné. Akorát to zhoršil. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Raději bych v té chvíli dopadla na tvrdou zem a třeba se už neprobrala. Možná by to tak bylo lepší.

Nakonec jsem se probrala na kolečkovém křesle. Taška ležela vedle něho a opodál stál onen muž, který mi předtím položil otázku. Už jsem se cítila o mnoho lépe. Všiml si toho i on. Udělal několik kroků, ale držel si odstup. Skleněné oči ho prozradily. Zhluboka se nadechl a velice potichu promluvil: „Moc se omlouvám, netušil jsem to. Je mi to líto, co se stalo. Potřebujete s něčím pomoci?" z každého slova byla cítit upřímnost. Litoval toho, i proto jsem se mírně usmála a řekla: „Odvezl byste mě prosím ke vchodu? Měl by tam čekat můj snoubenec." Dávala jsem si pozor na to, abych neměla hlas příliš roztřesený, ale podle jeho výrazu se to moc nepovedlo. Alespoň jsem to zkusila.

...

Její pokoj jsem po příjezdu domů našla s normálními dveřmi a zamčený. Ale i přesto všechno můj mozek tušil, co je uvnitř a vytvořil výbuch, který mě přišpendlil k zemi. Opřela jsem se zády ke dveřím a nechala slzám volný průběh. Mitch na mě nespěchal, nejspíše už seděl v obýváku a čekal, kdy přijdu sama. Jistě to pro něj také nebylo lehké. Někdo musel všechno připravit na můj příjezd. I bez kousku srdce, který se dostal na lepší místo. Ale v obýváku nebyl a nebylo divu. Mitch za mnou potajmu vynášel věci z auta, které chtěl hodit k ostatním do zamknutého pokoje, ale nepustila jsem ho tam. I proto všechno vytáhl zpět na chodbu a odnesl do garáže. Nebo jsem si to alespoň předpokládala. Nebyl ten typ člověka, který by něco bez důvodu vyhodil. Malá Rose sice vypadala jako velký důvod, ale nevěřila jsem, že by toho byl i tak schopný.

Bez jediného pohledu na mě mezi dveřmi promluvil: „Viky? Nechceš vědět, jak dopadl ten soud?" Zněl o něco lépe, než bych čekala. Rozhodně méně unaveněji, než jak po několika hodinách vstříc vrahovi a násilníkovi. Sedl si ke mně na zem a až poté si všiml mých opuchlých očí, kterým došly slzy. Nebylo mi lépe, ale musela jsem začít nějak fungovat, alespoň částečně. I proto jsem otočila hlavou a podívala se na něj. Ovšem bylo to, jako kdybych hleděla do zrcadla, fialové kruhy pod očima a v nich vyhaslá jiskra. Nesl to těžce, ale i přesto to držel v sobě. Nenapadlo mě lepšího než ho pohladit po tváři. Přidržel ji tam a zavřel oči. Netušila jsem, že zrovna jeho dokáže něco takto zlomit, ale dělo se to.

Po nějaké době se ovšem vrátil k výrazu, ze kterého se nedalo poznat nic. Přisunul se blíž, chytl mě za ruku a do ucha mi zašeptal to nejhezčí, co jsem zatím mohla slyšet: „Ven se nepodívají hodně dlouho." Každé jedno slovo mi rozzářilo tvář, i když uvnitř zuřila válka. Neměla bych být šťastná, někoho jsem ztratila. Ale zároveň jsem vyhrála nejdůležitější bitvu o naše bezpečí. Konečně jsem věděla, že své blízké neohrozím.

V zámku se ozvaly klíče. Oba jsme se naráz podívali s hrůzou v očích směrem ke vchodovým dveřím. Nikoho jsme nečekali, ale když návštěvník vstoupil do bytu, oddechli jsme si. Thea upustila obě nákupní tašky, které s sebou měla, a jen tam tak stála. Pochopila naše výrazy až příliš rychle. Instinktivně zašmátrala dozadu a zabouchla dveře, čímž vzedmula vlnu studeného vzduchu. Zarýval se mi do kůže, i proto jsem se přisunula blíže k Mitchovi, z něhož vycházelo teplo. Ani jeden z nás nepromluvil. Až poté jsem se podívala na tašky, které přinesla. Zahlédla jsem několik věcí, které ve mně probudily nepříjemný pocit. I na dálku jsem rozpoznala krabičku čaje pro kojící matky.

„To nebude potřeba, Theo," nepoznávala jsem svůj hlas, ale oba účastníky jsem vyděsila vůbec tím, že jsem dokázala promluvit. Chtěla vycouvat a raději všechno odnést, ale vyhrabala jsem se na nohy a obě tašky jí vzala. Bylo to od ní šlechetné, že nakoupila. Bolel mě každý krok, měla bych odpočívat, ale to by se mi opět všechno spustilo. Nemohla jsem čekat na smrt s dekou pod krkem. Pokud mám čekat na setkání se svým andílkem, tak rozhodně aktivně. Byla tam spousta věcí pro novopečené matky, naházela jsem to do jedné tašky a mrskla ke koši. Zbytek vypadal velice použitelně, i proto jsem se rozhodla všechno odizolovat v kuchyni.

Až poté jsem si vzpomněla na otázku, kterou mi položil těsně poté, co ke mně přišel. Vzbudil můj zájem a už jsem nemohla dál čekat. Bylo divné, že jsem si nemohla vybavit, co mi vlastně odpověděl. Možná se mi už odpovědi dostalo, ale nevěděla jsem to jistě. Vřelo to ve mně, ovšem kdyby je pustili, nejspíš by mi to už řekl. Anebo ne, abych se znovu nezhroutila. Netušila jsem, co z toho mohla být pravda. Když jsem měla pochybnosti, instinktivně jsem přejížděla rukama po břiše. Ale už to nemělo cenu, tentokrát mi to akorát přitížilo. Neměla jsem už co brečet, a tak jsem tam jen stála a dívala se směrem k zemi. Nikdo se během té doby neodvážil vejít dovnitř, musela jsem se tedy oklepat sama. Nakonec to vždy zůstane na mně samotné. Zavřela jsem oči a zkusila něco, o čem jsem četla někde na internetu. Nezbaví to bolesti, ale pomůže to alespoň trochu.

Zlatíčko, máma tě neopouští, jen musím své slzy poslat dále. Navíc tě jimi držím zde a to bych ti nemohla udělat. Jistě tě k sobě volá, neohlížej se. Roztáhni křídla a leť. Držet tě zde násilím, je to ta poslední věc, co bych chtěla. Vím, že tam na mě počkáš, budu v to doufat, že tě poté najdu.
Potom mi spadla slza na zem a já cítila, že se bolest opravdu zmenšila. Díra v srdci se smrskla a záhadně zahojila. Možná to ale bylo jen placebo. Třeba se ráno probudím a bolest bude zpět. Dokud budeme žít, Rose bude taky.