Přešlo pár týdnů a doktoři konečně uznali, že bych mohla jít domů a být ve svém. I když jsem tu nechtěla nechávat Annu samotnou, měla jsem doma také své povinnosti. Musela jsem vědět, jak je na tom Thea a zda mi Mitch ještě nepodpálil byt.

Od policie jsem již dlouho neslyšela ani jednu zprávu, ale možná to bylo tím, že jsem ignorovala celý svět. Televizi jsem se vyhýbala jako čert kříži a internet mě nelákal. Knížky mi k přežití bohatě stačily. Navíc mi pak rychleji utíkala doba, kdy jsem byla zavřená tady. Občas si přijdu jako zdrogovaná ze všech těch léků, co jsem dostala. Nesebrali mi telefon, ale sama jsem ho odložila do stolku. Musela jsem však zavolat někoho, kdo by si pro mě dojel. Cestu autobusem už bych nedala, navíc mě chtěli předat někomu, o kom věděli, že by se o mě dokázal postarat. Můj prst se chvíli zastavil na Mitchově čísle, ale pak sjel k číslu se jménem mé kamarádky do nesnází. Zvedla mi to skoro okamžitě, i když opět zněla ospale.

„Ano? U telefonu Thea Glestová," řekla a téměř jí nebylo rozumět. Zakroutila jsem nad tím očima a usmála se. To byla prostě ona. Musela jsem promluvit, nebo by byla schopna usnout: „Promiň. Asi jsem tě vzbudila, ale potřebovala bych odvézt a ty jsi jediná ne mužského pohlaví, koho znám," přiznala jsem jí své zoufalství, kdy jsem nechtěla volat svého přítele.

„Když tam ještě hodinu počkáš, než se zkulturním, tak klidně přijedu, ale Mitchovým autem. Moje má půjčené kamarád, který odjel na koncert." Naplnilo mě to radostí, nemohla jsem uvěřit, že byla ochotná pro mě dojet. To jsem si snad ani nezasloužila. Jsi trouba, zachránila jsi jí kejhák. Jenže ona mně taky. Vedla jsem rozhovor se svým mozkem, který se probouzel do jiného života a mně se to částečně líbilo, ale nechápal spoustu věcí, které se děly teď.
„Klidně počkám. A díky, Theo."

Zavěsila jsem a otočila se ke komodě, ze které jsem samým nadšením začala vytahovat všechno oblečení. Anna ležela na posteli a koukala do stropu. Až teď jsem si začala připadat hloupě, hlavně proto, že tu zůstane sama. Personálu stále příliš nevěřila, ale viděla jsem krůčky, které za tu dobu zvládla. Byla jsem na ní neskutečně pyšná, nemohla je zahodit jen proto, že jsem měla odejít. To bych si neodpustila. Dost jsme se za tu dobu spřátelily. Mrkla jsem na svou pravou ruku a všimla si náramku od Anny. Dala mi ho před týdnem, abych na ni nikdy nezapomněla, až odsud jedna z nás odejde. Vrátila jsem se znovu k vytahování věcí a přitom se snažila navázat konverzaci. I když jsem věděla, že to nebude snadné.
„Ann, nezmínili se, že by tě taky pustili?"
„Ani slůvkem. Jsem šťastná, že jdeš domů. Hodně ses zlepšila a je na tobě vidět, že jsi šťastnější," zněla trošku zahořkle a všimla jsem si, jak jí tekla slza po tváři. Nechala jsem všechno být a šla k ní. Jednou mi vyprávěla, že se stejně nemá kam vrátit.

„Slyším v tvém hlase něco jiného než radost. Proč mi neřekneš pravdu, Anno?" Snaha byla marná, všechny mé pokusy vetovala a dala to dosti najevo. Přetočila se na bok a něco si mumlala. A tady naše přátelství nejspíše končilo. Podívala jsem se na hodiny, zrovna když dovnitř vešla Thea. Ihned jsem se k ní rozběhla a objala ji, div že jsem ji neporazila. O něco později do pokoje vešel doktor a nechal nás podepsat propouštěcí papíry. Naklonila jsem se k němu a zašeptala jsem mu do ucha, ať se o ní dobře postará. Kývl, čímž jsem udělala vše, co bylo v mých silách.

Několikrát jsem se pohledem vracela k posteli Anny a přála si, aby vše bylo znova hezké, pro obě, jenže to nejspíš nebylo možné. Chtěla jsem alespoň, aby ona měla štěstí. Mě čekala doba, kdy mi možná lépe nebude, ale její duše se stále mohla uzdravit. Thea vzala jednu tašku z postele a beze slova vyšla na chodbu. Popadla jsem ze židle bundu, druhou lehčí tašku přes rameno a vydala se za ní. Nemělo cenu dále čekat, nejspíše jsem Annu podrazila jako většina světa. Než jsem úplně zavřela, promluvila jsem dostatečně nahlas: „Všechno mě to mrzí a doufám, že jsme pořád kamarádky. Číslo na mě máš a zavolat můžeš kdykoliv."

Neměla jsem daleko k slzám. Thea si toho všimla a vzala mě kolem ramen, což mě alespoň trochu uklidnilo. Tak mladá a tak zlomená. V autě jsme ani jedna nepromluvila, vypadalo to, že nebylo o čem. I když jsem chtěla vědět, co se dělo venku, nemohla jsem sama začít. Až před domem promluvila první s pohledem zapíchnutým v silnici. Křečovitě svírala volant, až jí zbělely klouby.
„Před pár dny mi volala policie."

„Co chtěli?" vyhrkla jsem se zuřivostí, která se vzala bůhvíkde. Thea už toho měla tak nad hlavu a navíc mi bylo slíbeno, že do toho nebude příliš vtahována, když měla takové problémy. Zřejmě jim to bylo jedno. Zabolelo mě břicho, a proto jsem se rozhodla několikrát zhluboka nadechnout. Mezitím přemýšlela nad odpovědí. Až po nějaké chvíli řekla: „Ptali se mě na Mitche. A taky na to, co se ti stalo. Bylo to, jako bych tě nacházela pořád dokola. Musela jsem si potom vzít ty prášky tři, abych vůbec zvládla usnout," při posledním slově se podívala na mě a její vodnaté oči plné slz mluvily za ni.

Jen, co jsme s Theou otevřely dveře, tak se k nám hrnul Mitch. Chtěla jsem mu něco říct, ale Thea mě předběhla. Chovala se jako můj osobní bodyguard, což jsem rozhodně ocenila. Nejspíš to měla být její omluva za to v autě. K čemuž jsem se již nehodlala vracet, i když mi to ještě chvíli bude ležet v hlavě.

„Dej si odstup, Mitchi. Přece nechceš, aby se jí to stalo znova." Zaznělo to skoro jako zavrčení. Pousmála jsem se na ní, obešla je a šla do obýváku. Potřebovala jsem se natáhnout tak moc, že jsem mrskla tašku na zem vedle gauče a rozvalila se na něj. Všimla jsem si Mitchova výrazu a musela se začít smát. Vypadal tak šíleně roztomile, jako kdyby mě nepoznával. Nebo kdybych mu vyprala bílá trička s červeným prádlem. Oba se jednohlasně zeptali: „Co je tady k smíchu?", na což jsem zvedla prst, museli počkat, dokud jsem se nepřestala smát. Bez toho bych jim nic nevysvětlila. Během nádechů jsem ze sebe pouze vysoukala nuznou odpověď: „Mitchův výraz."

Mrkla jsem na telefon a tam na mě vyskočila připomínka na léky. Nahnula jsem se přes okraj gauče, zvedla tašku a vyštrachala z ní lahvičku s léky. Mezitím se Mitch posadil za počítač a začal pracovat. Thea si sedla do křesla a během chvíle usnula. Nejspíše ještě dobíhal účinek těch předchozích prášků, nevšimla jsem si, že by si vzala další. Nezbylo nic jiného než se zvednout a přikrýt ji, aby mi tu chudinka nezmrzla. Přepnula jsem na telefonu do režimu vibrace a na chvíli jsem se zahleděla na prázdný strop. Bylo to super, pokud si člověk chtěl pročistit hlavu. Začaly se mi klížit oči, až jsem taky ztuhla. Propadla jsem se do temnoty beze snů, konečně jsem netrpěla jako v nemocnici.

Vzbudila mě vibrace mého telefonu. Odemkla jsem ho a děsila se, co mi kdo poslal. Protože všichni, které jsem milovala, byli v bytě, tedy alespoň jsem si to myslela. Vyděsilo mě, když jsem nahoře uviděla jméno. Mitch očividně doma nebyl, protože to přišlo od něj. Bylo pět ráno, ale i přesto mě to dokonale probudilo. Všechny místnosti byly potemnělé a Thea dál spala zkroucená v křesle, což mě donutilo k malému úsměvu. Bude šíleně rozlámaná, ale neměla jsem sílu ji budit, když konečně spala.

Mitch chtěl, abych za ním přijela, což jsem nevěděla, zda zvládnu. Léky jsem měla slabší, což znamenalo, že jsem řídit mohla. Alespoň do jisté míry. Co nejtišeji jsem se vydala ke dveřím. Na papírek jsem radši napsala, kam jdu, aby se případně nebála. Přeci jen by se mohla probudit a zjistit, že tu zůstala opuštěná. Nechtěla jsem ji takto vylekat. Vzala jsem si z věšáku jedny z Mitchových klíčků od aut a vydala se vstříc vstupu do garáže. Když je poprvé přivezl, myslela jsem si o něm, že je magor. Nyní se to velice hodilo, měla jsem na výběr. I přesto jsem šla ke své oblíbené krásce, kterou jsem milovala. Rudá Mazda ve stylu limuzíny. Bylo na čase se vydat na policejní stanici.

Neřídila jsem už poměrně dlouho, ale stále jsem to dokázala. Ovšem jak jsem tam byla sama, bylo všechno těžší. Některé myšlenky si díky soustředění našly cestu zpátky do hlavní části mozku a vyžadovaly pozornost. Sevřela jsem volant a rozhodla se nemyslet na hovadiny. Ovšem ani tak jsem neměla klid. Auto za mnou mě nejspíše schválně vyblikávalo, i když jsem měla všechno správně. Zapnutá světla a vše opravené, na to byl Mitch velice opatrný. Když jsem konečně zatočila k policejní stanici, auto zmizelo a konečně jsem se mohla v klidu nadechnout. Ještě chvíli jsem tam ale zůstala a jen tak dýchala, vzalo mě to víc, než bych čekala.

Přímo před vchodem stála mužská postava a od ní stoupal šedý dým. Nemusela jsem dvakrát hádat, kdo to byl. Ale nejdřív začal pít a teď i kouřit? Ten se fakt chce vyšplhat na cenu nejvíc zničeného těla na světě. V myšlenkách jsem mu tleskala a nepřibližovala se na méně jak dva metry, protože i ze smradu se mi zvedal žaludek. Jakmile mě ale spatřil, zahodil cigaretu na zem a zašlápl. Jeho oči byly podivně prázdné a já nechápala, co se dělo, že to nemohlo počkat na nějakou normální dobu. Na recepci již čekala vyšetřovatelka Hlocková a vedla nás do zadní části k výtahům, které vedly do podzemí, nebo se to tam alespoň psalo. Nechápavě jsem ji pozorovala. Když nic neřekla, rozhodla jsem se to vzít do svých rukou a zeptat se: „Proč jedeme dolů?"

„Musíte se na něco podívat," odměřeně odpověděla a nijak to nerozvedla. Podívala jsem se na druhou stranu na Mitche, ale ten se tvářil snad ještě hůř než žena. Začínala jsem tušit něco opravdu špatného. Od té chvíle nikdo z nás nepromluvil. Jako první se ozval výtah, který oznámil, že jsme dojeli do patra s pitevnou.

Nikdo mě nepřipravil na to, že dole bude tak hrozná zima, ale vlastně mi to i dávalo smysl. Nestihla jsem si ani všimnout, že mi na ramenou přistála deka, do které jsem se mohla zabalit. Vyšetřovatelka nás odvedla do jedné z mnoha nevelkých místností, kde na stole leželo zakryté tělo.

„Vím, čím si procházíte, a tohle nebude příjemné, ale bohužel jsem nikoho jiného nesehnala. Zkusili jsme to i přes vašeho přítele, ale bohužel jste jediná, kdo to nakonec může udělat," mluvila tajemně, vůbec jsem nechápala, o co vlastně jde. Vzala za cíp pokrývky, která ležela na objektu, odkryla tomu tělu hlavu a poté chvíli čekala. Zakryla jsem si rukou ústa, protože jsem ji téměř okamžitě poznala, i když jsem ji neviděla velice dlouho. Myslela jsem, že už ji nikdy neuvidím, a teď tu ležela bez známek života. Vlasy sice měla již prošedivělé, ale na sto procent jsem si byla jistá, že to byla moje matka. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají proudy slz. Nemohla to být pravda, prostě nemohla.

„Už víte, co se jí stalo?" vypadlo ze mě najednou, i když úplně jiným hlasem, než jakým jsem mluvila normálně. Neřekla ani slovo a stáhla z ní zbytek plachty. Na břiše měla vyryt celkem jasný vzkaz, který patřil mě. Tak proto to musela schytat zrovna ona. Tohle jsi měla být ty, zněla mi ta slova stále dokola v hlavě. Nebyla jsem schopná ničeho jiného než tam stát na nohou, které by se při prvním kroku podlomily. Provedl mé matce to, co jsem já přežila, ale stihl to dokončit. Stále jsem s ní cítila pouto, i když odešla.

„Tohle měla na prstě, čímž jsme si to mohli jednoduše spojit s tím, co jste nám řekla vy." V prstech měla vyšetřovatelka prsten s lebkou, ještě na něm byla krev, ale nemohla jsem určit, čí byla. Rozhodně byla zaschlá a tvar odpovídal přesně mým otlačeninám, které jsem měla na krku. Věděla jsem to. V hlavě mi ležela ještě jedna otázka, kterou bylo nutné zodpovědět. Mitch byl celou dobu zticha a opíral se o zeď s pohledem k zemi.

„Byla také..." nedokázala jsem to vůbec dokončit, vyřknout to slovo. Jako kdyby mi někdo tlačil na krk a dusil mě. Přesně tak jsem se cítila. Vyšetřovatelka zřetelně kývla hlavou na souhlas. Pokud mě chtěl srazit na kolena, tak se mu to tímhle povedlo. Zbavil mě posledního žijícího rodiče, a ještě takto nechutným způsobem. Poslední, koho mám, je Mitch s Theou. Chytila jsem se za břicho a rozdýchávala svoje pocity, jež se hromadily přes sebe.

„Už máte nějakého podezřelého?" zeptal se najednou Mitch zničehonic. Naléhal zdůrazněním každého slova. Nemusela jsem mluvit já, a tak jsem mu byla vděčná. Mezitím se ale dělo něco špatného, nedostávalo se mi dechu. Před očima se mi začaly dělat mžitky, které se nedaly rozmrkat. Jednou rukou jsem se chytila stolu, ale vyšetřovatelka se o chvíli dříve otočila směrem ke zdi, kde stál. Tím pádem si ničeho nevšimla.

Rozhodla se mu odpovědět pravdu, neměla důvod něco skrývat: „Máme pár informací o několika kontaktech od slečny Glestové. Až zjistím něco dalšího, tak zavolám nebo napíšu zprávu. Teď byste měl odvézt slečnu Stirsovou domů, aby si odpočinula." Mluvili o mně, jako kdybych tam nebyla, a svět se dál pomalu rozmazával. Chtěla jsem se chytit i druhou rukou, ale podklouzla mi a letěla jsem vstříc studené podlaze. Nemohla jsem vůči tomu nic dělat. Odněkud z dálky jsem pouze slyšela vyděšené výkřiky těch, kteří tam byli se mnou, ale nic konkrétního. Najednou mi začala být zima a podivný hlas v mozku se na mě rozmluvil těsně předtím, než všechno kolem zčernalo. Něco se ale změnilo, temnota mě neobjala do svých křídel. Bála jsem se jí. Nechtěla jsem s ní mít nic společného.

Všechno bylo najednou příliš hlasité, ale nešlo to ztlumit. Houpala jsem se, myslela jsem, že to můj žaludek nevydrží. Nevěděla jsem, co se dělo potom, ale znamenalo to tedy, že mě černota pustila ze svých spárů. Klapání bot bylo natolik hlasité, že se mi zabodávalo do hlavy jako ostré hřebíky. Klap, klap, klap a nepřestávalo to. Nemohla jsem s tím ale nic dělat. Jen to trpět, i když jsem tak moc chtěla zařvat, aby toho nechal. Třeba ať ty boty zahodí a jde bos, všechno by bylo přijatelnější. To ovšem nebylo nic oproti tomu, co přišlo o malou chvíli později. Vítr se mi dostával skrze kůži až ke kostem a připadalo mi, jako kdyby tam chtěl vytvářet krystalky ledu. Ale netrvalo to dlouho, posléze ho nahradil teplý vzduch, který se dal přirovnat ke krbu v horské chatě, kam se člověk uchyloval po dlouhém dni s kakaem v ruce. Rozehřívalo to mé svaly a uvolňovalo je to z křeči.

Probudila jsem se až na sedačce, bylo to velice podivné, dala bych krk za to, že jsem byla na policejní stanici. Rozbrečela jsem se, když jsem si vzpomněla na důvod. Nechtělo se mi věřit, že kvůli mně někdo zemřel. Jako kdyby někdo podruhé vypnul všechna světla světa.

Otřela jsem si oči do rukávu a snažila se myslet na něco jiného, ale místo toho jsem si vzpomněla na tátu, který mohl být konečně zase šťastný. Už tam byli spolu a jistě jim to velice slušelo. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, a proto jsem si chtěla dojít do kuchyně pro něco k pití. Ovšem tělo mi to nedovolilo. Nohy jsem měla jako ze želatiny a po té se velice špatně chodí. Bylo to, jako bych všechno zapomněla. Na stolku jsem si ovšem všimla položeného lístečku, který napsal Mitch, poznávala jsem jeho rukopis. Musel jsem do práce, ale snídaně je v lednici. S láskou, Mitch. Až doteď jsem si vlastně nepřipouštěla, jaký jsem měla hlad. Jenže ten mě ihned přešel, když mi můj mozek nabídl obrázek matky na pitevním stole. Fakt díky ti, mozku. Nadávala jsem mu ještě další palbou sprostých slov, které jsem znala. Musela jsem do sebe něco dostat, když už ne kvůli sobě, tak aspoň kvůli tomu prckovi. Během chvíle jsem uslyšela zvuky z obýváku. Prošla jsem dveřmi a naskytl se mi pohled na totálně rozlámanou Theu. Snažila se protáhnout, ale vždy se ozvalo zlověstné zakřupání.

„Dobré ráno, Šípková Růženko," škádlila jsem ji, ale nemyslela jsem to nijak zle. Vlastně jsem si jí do té doby ani nevšimla. Což znamenalo, že ten lísteček v předsíni ani nečetla a mohla jsem ho v klidu odstranit. Jenže její odpověď mě udržela na místě.
„Tak počkat, ráno?" rozhlédla se kolem, a když za oknem zahlédla slunce, nahodila opravdu nasupený výraz, který spíš vypadal, jako kdyby zadržovala prdy. Kývla jsem a musela si zkousnout ret, abych zadržela smích. A to natolik, že jsem po chvilce ucítila kovovou pachuť krve. Takhle jsem ji už dlouho neviděla. Vlasy jí trčely do všech stran, oblečení měla pomačkané a pořád se protahovala, protože po noci v křesle by byl rozlámaný kdokoliv.

„Theo, až se pořádně probudíš, tak si potřebuji promluvit. A varuji předem. Najez se až po naší debatě." Věděla jsem moc dobře, proč jsem po ní hodila tuto radu. Udělala jsem si alespoň čaj, abych zahřála prsty na rukách a měla něco, co jim zabrání v klepání. Strašně jsem se bála, ale věděla jsem, že jí to budu muset říct dřív nebo později. Tím jsem ovšem vzbudila její zvědavost a probudila ji během chvíle. Přesedla si na pohovku a zaměřila svůj pohled na mě. Znala jsem ji dost dlouho na to, abych věděla, že teď už jí to musím prozradit. Opět jsem cítila, jak se mi do očí hrnou slzy.

„Ráno mi psal Mitch, že mám přijet na stanici, jenže mi nic neřekl. Šli jsme na pitevnu. A tam ležela žena, která mě porodila, ve stejném stavu jako já, když jsi mě našla. Jediná změna byla ta, že na sobě měla nápis a ten prsten s lebkou na ruce," řekla jsem skoro na jeden nádech, protože jsem nevěřila svému hlasu, že by se nezlomil. Což se také stalo o chvíli později. Jen, co jsem to dopověděla, tak se mi v krku objevil obrovský knedlík. Dokonce jsem neudržela slzy a nechala je proudit, pomáhalo mi to se uklidnit. Thea mě za ruku stáhla k sobě do objetí a šeptala mi do ucha, ať se vypláču. Byla jsem jí za to neskutečně vděčná. Hladila mě po vlasech a pomalu kolébala.

Jenže mě tentokrát chtěly ty stavy udusit a já už se jim nechtěla bránit. Byl to nekonečný kruh, který mě měl pronásledovat navždy.