Myslel jsem, že snad vyletím z kůže. Hodil jsem na sebe jen triko a zvažoval, co bych mohl udělat jako první. Hovor s Viky mě vytočil, ale neměl jsem jí to za zlé. A doufal, že mě konečně jednou poslechne a zůstane v bezpečí tam, kde byla. Tipoval jsem, že utekla k Thee, ke které to bylo nejblíže. Předtím jsem před domem slyšel túrovat auto a dal bych krk za to, že jsem ho už jednou viděl. I proto jsem zasedl k počítači a rychle se přihlásil do interního systému.

Nic, všechno vypadalo čistě. Žádné přístupy z tohoto bytu, pouze několik ze sídla, kam mělo přístup jen pár lidí. Doprdele, to si ze mě snad dělaj srandu. V tu chvíli mě nezajímalo, co mám na sobě, nebo zda s sebou mám vůbec všechno potřebné. Popadl jsem jen mobil, klíče, bundu a skrytě doufal, že nic dalšího nepotřebuji. Nejrychlejší cestou jsem si to zamířil do garáže, kde znatelně chyběl Hubert, kterého mi ten šmejd stále dluží. Musel jsem mu být pořád na stopě, protože jeho drzost dosahovala neudržitelné míry. A nejen kvůli tomu, že moje auto poslal na šrotiště, ale především kvůli tomu, že málem zabil mou rodinu. Taková věc se nezapomínala ani mezi nejlepšími kamarády, mezi které oni od prvního dne po útoku rozhodně nepatřili.

Oba Brandové ať shoří v pekle, mou práci mi ohrožovat nebudou, proletělo mi hlavou, i když jsem se měl soustředit na něco úplně jiného. Musel jsem dávat pozor na cestu, ale naštěstí to nebylo příliš daleko. V budově několik oken stále svítilo, proto mě napadlo, že by mohli být stále uvnitř. Neplížil jsem se, nemělo to cenu. Pípání osobního alarmu bylo stejně natolik slyšet, že pokud by někdo chtěl, tak by se mi vyhnul. I proto Vběhl jsem do budovy, kde na recepci seděl Bob, který měl na starosti noční chod firmy. Jakmile mě uviděl, zvedl se a ukázal směrem ke kamerám. Tušil jsem, že bylo něco špatně, a on mi to svým chováním jen potvrzoval.
„Pane Singere, někdo je už přes dvě hodiny u vás v kanceláři a zatím tam něco hledá. Na počítači byl asi deset minut, ale dovnitř se nedostal. Pro jistotu jsem však přesměroval všechny tajné operace jinam." Pracoval pro nás už dost dlouho, nikomu nebyl podezřelý a přitom měl pod pákou jeden z hlavních přenosů. V případě vloupání mohl servery vypnout a všechno se automaticky zálohovalo na speciální určené místo. Ale pokud se dostali k hlavním složkám, tak nic z toho již nemělo cenu. Vše by přišlo vniveč.

„Skvělá práce. Pokus se zamknout dveře a až ti dám znamení, necháš mě projít dovnitř, ano?" Na má slova jen kývnul. Neměl jsem příliš jasno, co dělám, ale otec nás na něco podobného v mládí připravoval. Museli jsme po dlouhé hodiny studovat techniky obrany. Až když umřel, pochopil jsem proč.

Můj bratr se z toho vykroutil snadno, stačila mu služba u policie a podle otce měl všechno potřebné do života. Místo něj jsem já vyfasoval snad tu nejhorší práci na světě, o které jsem musel zarytě mlčet. A teď mi ji chtěl nějaký blbec zmařit? Tušil jsem, co musím udělat, ale psychicky to nebylo dobré. Zvlášť pokud to dojde do krajních mezí, které budou na hraně zákona. Znal jsem praktiky mého otce, zvláště když jsem musel potají v noci před matkou schovávat zkrvavené oblečení. Pravidelně se vracel pomlácený a s krvavými klouby. Nikdo jiný si toho nevšímal, ale já ano. I proto jsem ho jednou sledoval.

...

„Vysvětlíš mi, co tady vlastně děláš a kdo sakra jsi? Nebo ti mám nejdřív jednu vrazit a pak se ptát?" nasadil jsem tvrdší způsob, doufal jsem, že se lekne a promluví, jenže to se nekonalo. Postavil se a vypadalo to, že se budeme rvát. I proto jsem za zády vytáhl mobil, ale než jsem stačil něco udělat, došlo mi, že poslepu asi nic nedokážu. A vytáhnout ho před ním by asi nebyl úplně chytrý plán. Než jsem se stihl podívat plně zpět nahoru, rozběhl se mým směrem a narazil mě na sklo. Telefon mi vypadl z ruky a obrazovka ztmavla. Nadechl jsem se a nastřádal všechen vztek, který jsem dlouho schovával. Konečně se objevil někdo, z koho bylo radno si udělat boxovací pytel. Napřáhl jsem se a jednu mu vrazil. Díky tomu o pár kroků poodstoupil, proto byl pravý čas na to ho uzemnit. Ale parchant se nechtěl za žádnou cenu vzdát. Musel jsem jednat rychle, protože sbíral všechnu zbylou sílu, aby mě znovu napadl. Někde vzadu v hlavě se něco probudilo. Zlom mu pazouru, zaslouží si to. Jenže to jsem bez důkazu udělat nemohl. Něco jsem však udělat musel, tušil jsem, že by mě mohl vypnout, což by v této situaci znamenalo konečnou.

Proto jsem popadl první věc, která mi přišla pod ruku. Nepřemýšlel jsem, ale hodilo se, že jsem si zakládal na tom, aby každá kancelář měla klasický věšák. Momentálně mi velice dobře posloužil. Praštil jsem ho jím, najednou se ozvalo křupnutí a málem jsem ho o něj zlomil. Bylo mi toho věšáku líto. Pomohlo to, protivník padl na zem a konečně se přestal zvedat. Dřepnul jsem si před něj a udýchaně se zeptal znovu a pomaleji: „Řekneš mi, kdo jsi nebo kdo tě poslal?"
„Ani hovno, prý se mám radši nechat zabít než ti něco vyžvanit. Pan B... by mě zabil stejně," i to mi stačilo k tomu, abych věděl, o kom mluví. Prozradil to, i když řekl pouze jedno písmeno. Jasně, že to byl ten šmejd Brande, kdo taky jinej.

Měl jsem toho akorát tak dost. Popadl jsem ho za ruku a přitlačil mu ji pořádně k zádům. Neměl jsem to rád, ale když to bylo potřeba... Násilí pro dobrou věc se dalo ospravedlnit, přestože už jsem trochu vyšel ze cviku. Cestou ven jsem popadl telefon a vytočil číslo, které mi poslední dobu nepřicházelo příliš na mysl. Byl ale sakra potřeba, i když to byl pěknej hajzl. Naštval mě, ale jeho svaly mohly být ku pomoci. Byl jsem ochoten ho snést, i přesto, že bude mít plnou hubu řečí.
„Michaeli, no to je taky dost, že jsi to zvedl. Sejdeme se v podzemí a ať na tebe nemusím čekat celej den," nepustil jsem ho ke slovu, protože bych se dočkal akorát smršti nadávek. Ale místo čehokoliv se ozvala překvapivě pozitivní reakce.
„No to je dost, že jsi mi našel nějakou zábavu," zněl až nějak moc pobaveně na to, jak se mnou obvykle jednal.

Dvakrát jsem si zkontroloval jméno volajícího a potom jsem mu odpověděl, stále s nechápavým výrazem i tónem. „Kámo, kdo jsi a do jaké díry jsi mi zastrčil mého otráveného bratra," zavtipkoval jsem, i když jsem na to náladu příliš neměl. Netušil jsem, co stálo za jeho rozpoložením, a nebyl čas to zjišťovat. Částečně mi to došlo, až když jsem uslyšel druhý hlas. No to je bezvadný, tak za tohle utápí prachy, které vydělá. To je fakt kus vola. Pomlácený a táhnoucí přede mnou neznámou osobu jsme stáli před výtahem, který nás měl zavézt zpět za Bobem. Jedině z přízemí vedla cesta do podzemí, kam měli všichni nájemci krom několika vyvolených zákaz vstupu. Roky praxe ve sledování a hledání toho nejméně nápadného místa na případné vyslýchací oddělení, se nakonec vyplatily.

Bylo těžké zrekonstruovat budovu do stavu kancelářské, ve kterém byla nyní, ale nakonec se to povedlo. Byl jsem ještě dítě, když ji otec dodělal, a utopil v tom zároveň dostatek peněz. Až když jsem ji přebral, pochopil jsem, že to byla investice. Do něčeho, co bylo velice na hraně a zároveň pokryté policií. Stačilo pouze dodávat informace, které potřebovala. Vytočil jsem recepci a mírným hlasem promluvil: „Dveře do podsvětí, honem. Zvenku sem míří parta lidí." Musel jsem jednat rychle. Naštěstí na to byl vymyšlený plán a předtím, než si nás všimli, se za námi zabouchly dveře od výtahu. Oddechl jsem si.
„Tohle sis mohl všechno odpustit, kdybys mi to řekl rovnou. To snad v tom svém pidi mozečku chápeš, ne?" Snažil se kroutit, ale nepouštěl jsem. Nemohl jsem dovolit, aby se mě zbavil ještě v kabině výtahu. Po dojetí dolů se východy neprodyšně uzavřou, pokud uvnitř budou všichni účastníci. Poté už to bude jen mezi námi. Na všech patrech budovy z recepce Sam aktivuje tichou hudbu a podle počasí venku i jiné ruchy, aby případné mučení nebylo tolik slyšet.

Dole už na nás čekal Michael, byl jsem rád, protože jsem toho hajzla mohl konečně pustit. Začínala mě brát křeč do ruky. Od té chvíle se má kompetence měnila. Mohl si začít hrát, bylo mu vidět na očích, jak se těšil. I proto nikdy nebyl vhodný kandidát na moje místo, pomyslel jsem si lehce nadutě. Otec v něm viděl zrůdu, kterou jistě byl. Právě proto jsem ho nepustil z dohledu, bylo bezpečnější ho nechávat řádit pod mým jménem, když to bylo potřeba.

Opřel jsem se o sloup a sledoval celou podívanou. Neužíval jsem si to, zvlášť poté, co se stalo to s Viky, ale cítil jsem, že to bylo nutné. Zamyslel jsem se i přes křik, který se rozléhal místností. Jen když jsme byli uvnitř, tak se dolů nechal pronikat signál. Bylo to i z důvodu, že tu občas zajatci čekali na příjezd policie. Nikdy však nepřišla až dovnitř, i když o něm samozřejmě měla tušení. Nebo alespoň z ran, které se občas na předávaných objevovaly. Tedy téměř furt. V tomhle jsem Michaela hlídal jen v jedné věci. Nesměl zabít či jinak těžce znemožnit další výslech. Všechno ostatní bylo v pořádku. Jenže tentokrát to bylo jiné. Nesledoval jsem ho vůbec, nezajímalo mě, zda přežije. Měl jsem starost pouze o to, aby Viky bylo líp.

Mitch: Zůstala jsi tam, že ano? Nerad bych zjistil, že jsi od ní odešla.

Viky: Neboj, sedím tu a bojím se o svého muže, který někde zbytečně riskuje krk a já ani nevím, co vlastně dělá.

Mitch: Někdy ti to vysvětlím, ale teď to musí být takhle...

Víc jsem napsat nestihl, protože jsem zaslechl, jak prosil Michaela o slitování. Jen jsem stačil zvednout oči a málem upustil telefon. Byl agresivnější než normálně. Držel mu nůž pod krkem a se zaťatými zuby mu něco vysvětloval. Ještě nenastala správná doba zasáhnout, tušil jsem, o co se pokoušel. Už jsem to jednou viděl. V dokumentech, kde byla popsaná výpověď Viky. Zastrašovací metoda.
„Takže řekneš mi to nebo ne? Ptám se naposledy," visel jsem na každém slově, protože se dostával do bodu, kdy by se to mohlo velice rychle zvrhnout. Dnes v tom bylo i něco jiného. Přivřel jsem oči a sledoval jeho pohyby. I to mi dokázalo mou teorii. Nekontroloval se, protože v tom zase lítal. Nevěřil jsem, že se budu muset starat o svého staršího bratra jako o kojence. Sám by se nedošel ani vysrat, když měl své nejhorší období. V tomhle stavu byl nebezpečný ještě o milion procent víc. Proto jsem udělal několik velkých kroků a převzal jeho pozici. Tušil jsem, že se naštve. Ale rozhodně ne to, že by mi dal přes hubu. Věděl, co bych mohl udělat, a proto mi šel na ruku. Nechtěl skončit v base. Ne s tím, co se dělo za oponou normálního podnikání.

Kavárny však sloužily jako skvělá zástěrka, navíc to přinášelo i peníze navíc. A přísun kofeinu se také nezdál zanedbatelný. Nakonec jsem ho vzal za krk a odtáhl do rohu místnosti. Plivl mi do ksichtu, což mě sice už nevytáčelo, ale přesto to zkoušel.
„Co máš zase za problém, zavoláš mě a pak mě to ani nenecháš dokončit."
„Možná kdybych věděl, že jsi do toho zase nespadl, vole. Vidím to na tobě a víš, že mě neoklameš," kladl jsem mu na srdce argumenty, které se nedaly popřít. I díky nim nic nenamítal a stáhl se. Potvrdil mi to, navíc ten chlap nevypadal příliš sdílně. Ovšem jeho věci mohly být. Udělal tu největší chybu, a to, že si zapomněl vymazat historii volaných. To číslo jsem poznával, když ho odhalila policie z telefonu Viktorie. Což stačilo k tomu, abych se postavil před něj a vytočil někoho, kdo znamenal konec.
„Zdravím vyšetřovatelko, myslím, že pro vás někoho mám. Najatého spolupracovníka Alexe Brandeho, a má u sebe velice zajímavé věci," celou dobu jsem sledoval jeho výraz. Byla to chvíle, kterou jsem si užíval. Zvláště to, když prosili o milost, ale už jim nebylo pomoci. Nikomu. Odpověděla téměř okamžitě: „Posílám za vámi dvě hlídky a doufejme, že bude v lepším stavu než ten poslední, pane Singere, jinak by to mohlo ohrozit naši spolupráci. Kroťte si vaše podřízené, z vedení se proslýchá, že by se to mohlo začít řešit." Podle tónu se mně snažila dát na pamětnou. Chápal jsem její naštvání. Taky se mi nelíbilo, jak někteří z nich končili, ale ukočírovat Michaela bylo stejné jako vychovávat stádo buvolů. Prostě nemožné. Avšak tenhle schytal více ran po těle než v obličeji, což vypadalo velice nadějně, i když jsem mu nejspíš tu ruku zlomil. To se holt stává. Onen pověstný sarkasmus mě po boku Viky chytal stále častěji, asi na mě měla špatný vliv.

„Michaeli, odvedeme tady pána do správných rukou. A najdeme ti jinou zábavu," dořekl jsem zrovna ve chvíli, kdy se parchantův telefon probudil. Přišly na něj souřadnice a podivná zpráva.

Flashku odvez na tohle místo a jestli tě bude někdo sledovat, tak jsi mrtvý. Zrovna včas, vypadalo to jako vhodná práce pro magora, jako byl můj bratr. A navíc si aspoň nezašpiním tuhle místnost, což bylo veliké pozitivum.

Ozvalo se několik skřeků, když muže Michael zvedal ze židle. Strhl mu pásku z pusy a ruce mu spoutal jednorázovými pouty, které vytáhl z malé kapsy, již měl přidělanou na pásek. Díky tomu byla přeprava zpět na povrch o mnoho snadnější. Z pout se nedalo vyvléknout, maximálně by si mohl ublížit, proto svou snahu vzdal. Byly vyzkoušené na větších chlapech, které bylo těžké dát i ve čtyrech. Naštěstí už hlídky čekaly na místě předání. Jako obvykle se musel podepsat Protokol o předání podezřelé osoby, ale jinak nic neobvyklého. Všiml jsem si nicméně jednoho nováčka. Nejspíše ho učili, jak se pracuje s naší firmou. Alespoň věděl, komu se neplést do cesty.
„Je to tvrďák a umí dávat dobré hlavičky, tak si dávejte bacha," řekl jsem chvíli před jejich odchodem. Dostalo se mi pouze kývnutí a byl konec. Ovšem nektěré věci stále pokračovaly a musel je vyřešit. Ještě čekal lov toho nejdůležitějšího, samotné svině, která patřila za svým bratrem, za mříže.

...

Nezbývalo nic jiného než vyrazit, jenže netušil jsem, zda pojede vůbec se mnou. Bylo mnoho otázek, které jsme si museli vyjasnit a nevěděl jsem, jestli na to cesta v autě bude dostatečně dlouhá. Ale šlo o naléhavou situaci, při které se nedalo sednout s kafíčkem do kanceláře a přivolat si nešťastníka na kobereček. I proto jsem se otočil k Michaelovi, který si zrovna zapaloval cigaretu, a pokusil se použít tón, který na nás používal otec: „Pro tohle bude několik pravidel, jsou dočasná, protože o zbytku si musíme promluvit potom. První je to, že nezabiješ jeho ani se nenecháš zabít. Budeš klidnit ten svůj feťácký nadopovaný mozek, jak jen to bude potřeba. Já jsem tu šéf a pokud na to zapomeneš, tak jsi se mnou jel naposledy, jasné?" Jen jsem doufal, že jsem na nic nezapomněl. Vypadal překvapeně, ale kývnul na souhlas, což mi v tuhle chvíli stačilo. Bylo nutné zkontrolovat ještě jednu věc. V kufru jsem odkryl zásuvku s legálně drženou zbraní a všemi potřebnými papíry. Nemohl jsem to schovávat doma, jinak bych Viky vyděsil. Což se stejně nejspíš dělo.

Než si milostpán dokouřil cigaretku, stihl jsem ještě poslat několik pracovních zpráv. Nejdůležitější šla zpět do budovy. Zkontrolovat poškození serverů a případně zkontrolovat, co všechno mělo ve svých záznamech změny. Navíc bylo nutné zavolat dva správce, kteří byli mistři svého oboru. Otec se synem, jež jsem převzal spolu s firmou. Po letech se z nich stali pracovníci na trvalý pracovní poměr, kteří se tímto mimo jiné kryli. Bylo to tak bezpečnější. Přepnul jsem telefon na handsfree, během čehož Michael dovalil zadek na sedadlo a mohlo se konečně vyjet. Nevypadal zrovna nadšeně, ale nedivil jsem se mu. I tak jsem z přihrádky vytáhl tablet a strčil mu ho do ruky. Měl jediný úkol, najít, kam to vlastně vůbec jedeme. Tedy pokud mu v té palici ještě něco zůstalo.

Asi po půl hodině jízdy se ozval první hovor. Nestihl jsem ani pořádně zjistit, kdo volal, když promluvil starší technik: „Pane, pouze jedno vlákno má změnu, kterou jsme dokázali zachytit. Jednalo se o složku vaší paní a její matky, která se na server přidávala jako poslední. Zbytek je v bezpečí. I tak jsme ale učinili celkovou kontrolu, která pár hodin bude trvat. Předám složky potom Samovi, pokud bychom vás nezastihli."
Vypěnil jsem, nelíbilo se mi, kterým směrem se tohle ubíralo. Hlavně to, že zloději vůbec nešlo o moji práci jako takovou. Dělal všechno, jen aby odstranil jednoho člověka. Nadechl jsem se a snad v klidu odpověděl: „Děkuji za tak rychlou reakci, Stefane. Report si rozhodně rád vyslechnu, až bude hotový. Já mu opravdu rozbiju držku, jak si to mohl ten hajzl dovolit? Tak počkat, on se ostatních složek vůbec nedotkl? Jsi si jistý? To se mi ulevilo, aspoň o jednu záminku méně k tomu ho zabít." Myslel jsem to naprosto vážně, každé slovo. Michael vedle mě vypadal alespoň o chlup veseleji, i když nebyl zrovna nadšený situací, ve které jsme se oba nacházeli. Po posledním slově Stefan zavěsil a já se konečně mohl soustředit na cestu. Mezitím se v navigaci objevila lokace místa, které tam musel zadat před chvílí. Alespoň mě poslechl, když už nic jiného. Nezbývalo mnoho, abychom se dostali za naším cílem. Hněv ve mně stoupal neskutečnou rychlostí, jak kilometry ubíhaly. Pro jistotu jsem si navolil číslo vyšetřovatelky Hlockové do rychlé předvolby, cítil jsem, že to bude potřeba. Nedalo se očekávat, co na místě můžu čekat. Dort s kartou na přivítání to rozhodně nebude.

Zato bratr se vedle mě uklidňoval až příliš. Bylo to poznat i na hlase, když se zeptal: „Už jsi přemýšlel, jak to Viky celé vysvětlíš? Přeci jen kvůli tomu prckovi nebudeš moct lhát." Pokládal dobré otázky, nad kterými nebyl úplně čas přemýšlet. Navíc jsem netušil, proč to vytáhl zrovna teď, ale možná to dávalo smysl, měli jsme po dlouhé době klid na popovídání. A před námi byla jen dálnice, která se nedala nijak zrychlit. I proto jsem se zhluboka nadechl, abych se zklidnil, a odpověděl: „Vím, že to přijde, stejně jako to táta musel říct mámě. Jenže doufal jsem, že to všechno počká, dokud neporodí. Má rizikové těhotenství a už teď snáší víc stresu než by měla. Bojím se o ně, i proto budu muset raději počkat. Vím, jaké průpovídky budeš mít, ale ty ses radši na celé manželství vysral, takže mě nepoučuj," utnul jsem to, protože jsem v hlavě slyšel jeho řeči, co vedl před pár lety. Nenáviděl Viky od prvního pohledu, co jsem ji přivedl představit rodičům.

K ničemu dalšímu jsme se nedostali, protože kousek od sjezdu z dálnice bylo přesně to místo, kam jsme mířili. Michael sáhl pod sedačku a vytáhl pálku, kterou jsem tam přendal z jednoho ze starších aut. Byl jsem rád, že je Viky nikdy nekontrolovala, našla by totiž celý arzenál, který se jí skrýval přímo pod nosem. Na přemýšlení o možných špatných scénářích ale nebyl vhodný čas.

Jako první mě do nosu trklo to, že se na pozemku nacházela jen polorozpadlá stodola, která rozhodně nevypadala jako doupě uprchlého vězně. Ale pochopil jsem, že to jistě byla jeho taktika. Většina by to jen objela a říkala si, že tady rozhodně nebude. To jsem riskovat nechtěl, navíc moje firma dělala v podstatě to stejné. Schovat se lidem přímo pod nosem. Pod svícnem byla největší tma a u tohoto to platilo dvojnásob. Kývl jsem na Michaela a doufal, že ještě nezapomněl všechen výcvik, který jsme absolvovali v policejním týmu. Věřím, že přesně toto nemohl bratr otci zapomenout, i když po mém boku často předstíral nezájem. Stejně jsem mu nevěřil ani jednu pózu, zvlášť když se po pohřbu na několik měsíců jen tak vypařil. Bylo to vlastně předtím, než se poprvé musel vyhrabávat ze závislosti. Už nešlo couvnout, a pokud by byl jen osina v zadku, tak bych v tom byl sám.

Stále ve vzduchu visela možnost, že bych svou rodinu už nikdy neviděl. Naše dítě by doopravdy nemělo otce a myslím, že bych tím Viky naprosto zlomil. Už jen to, co se dělo tenkrát v nemocnici, mi lámalo srdce. Jenže musel jsem se soustředit a ostatní myšlenky zatlačit hluboko, aby mě nerozptylovaly. Cítil jsem, že tu někde je. Na zátylku mi sedělo podivné brnění od chvíle, co jsme dorazili. Zatím mě můj šestý smysl nikdy nezklamal, proto jsem se podíval na soustředěného Michaela, který najednou vypadal úplně jinak. Ono monstrum v něm zalezlo za roh a konečně jsem spatřil svého skutečného bratra. I tak jsem ho ale nenáviděl a nechtěl, aby se přibližoval k mé rodině. A zvláště teď, kdy jsem ho shledával podobně nebezpečným jako Alexe. Jen by se napřáhl proti Viky a nejspíše by dostal něčím po hlavě. V tu chvíli by mohl jen doufat, že nebudu mít nablízku nabitou zbraň.

Rozdělili jsme se. Michael šel spodním patrem a prohledával již navlhlé kopky sena, jež vydávaly podivný zápach. Nebylo to vůbec příjemné, po chvíli to začalo štípat v nose i očích. Přetáhl jsem si lem trika přes nos a viděl, že bratr dole udělal to stejné. Rozhodně se Michaelovi nedala upřít kreativita, se kterou místo vybral, to jsem musel uznat bez výhrad. I přes blok ke mně přicházely myšlenky na útěk a záchranu svého zadku, přeci jen tohle byla práce podřízených. Neměl jsem tu vůbec co dělat. Anebo za tohle všechno mohla ta smradlavá hora? Musel jsem ven, a okamžitě. Oči mě pálily a nemohl jsem dál prohlížet vršek budovy, což ovšem nebyl problém, protože až venku jsem si všiml toho, že bych se dál nedostal. Další část byla rozpadlá. Ve tmavém rohu se cosi zablesklo. Namířil jsem k tomu místu zbraň a pomalým krokem se tam vydal. Bratr si toho všiml a následoval mé kroky. Kryl mě, což znamenalo, že si ten bastard něco pamatoval. To by tě mělo těšit, blbče. K Viky se díky tomu vrátíš, pokud teď neuděláš nějakou hloupost.

I proto jsem myšlenky odstřihl, zůstalo pouze prázdno, které se dokázalo soustředit. V tu chvíli jsem mohl děkovat otci za ty lekce, při kterých mě za každou chybu bil. Jen několik metrů před místem se Michael zastavil a kývl na mě. Zaostřil jsem a na krátkou chvíli zahlédl obrys postavy. Nedalo mi to a vykřikl jsem: „Vylez, ty bastarde. Já vím, že tam jsi." Nic hloupějšího mě v tu chvíli nenapadlo. Ale pomohlo to. Nečekal, že bych přijel se zbraní, nebo že se tu vůbec někdo ukáže krom jeho špeha, pomyslel jsem si posměšně.

Jakmile jsem Alexe spatřil, měl jsem chuť vystřelit, ale nemohl jsem. Musel stanout před soudem za to, co provedl, a že toho jistě bylo hodně. Ještě jsem nemohl schovat pistoli, protože by se mohl vzpírat. Naštěstí byla po ruce i zbraň, kterou se mohlo uštědřit spoustu bolesti bez zabití. Ale několik ran jsem si odpustit nemohl a nebylo to jen za Huberta, který měl speciálně navrženou přihrádku na velké množství zbraní, což nestálo zrovna málo. Dostal jsem ho od otce, který na mě byl tehdy pyšný, a teď už patřil vrakovišti. A nejen to. Rozhodně jsem nezapomínal ani na to, co udělal Viky. Vlastně na to nešlo zapomenout.

Chytl jsem ho za obě paže a nechal Michaelovi volné pole působnosti. Díky omezení na pálku jsem mohl mít jistotu, že ho dovezeme na stanici v jednom kuse. Být jako náš otec, ležel by teď s prostřelenou hlavou na zemi a jeho tělo by patřilo divoké zvěři. Jenže už jako teenager jsem se zařekl, že po jeho smrti se některé věci změní. Tehdy jsem musel napravovat hodně nepovedených případů, které málem zničila jeho brutalita k podezřelým. A můj bratr se mu nechutně podobal, v něm dokonce přese všechno viděl i sám sebe. Genům se holt nedalo utéct, i proto jsem byl rád, že doma na mě čekala žena, která mě krotila.

„Michaeli, myslím, že má dost. Hodíme ho do kufru a porozhlédneme se tady. Hlavně nesmíme zapomenout na pouta a pásku přes pusu. Tentokrát nemusíš být zrovna opatrný," jen co jsem to dořekl, nasadil mu stejný typ pout jako předtím jeho pomocníkovi a podržel ho. Pro všechny případy jsem musel vyprázdnit kufr a zkontrolovat mříž, která oddělovala vnitřek auta právě od prostoru vzadu. I proto jsem miloval stará auta, člověk tam mohl jen zaklapnout kapotu kufru a byl pokoj. Jenže v těch nových to prostě nešlo.
„Anebo víš co? Vezmeme ho s sebou, nenechám si zničit další auto," zavolal jsem na něj, když mi došlo, že by to mohlo být riskantní. Netušil jsem, co hledáme, ale věřil jsem, že tu někde musel mít schované své osobní věci. I proto jsem zamířil k místu, odkud vylezl. Vytáhl jsem telefon a posvítil do stínu, který se díky tomu rozestoupil a nechal nás objevit dveře. Na Alexovi bylo vidět, že jdu správně. Netvářil se zrovna nadšeně, když jsem zatáhl za kliku dveří. Uvnitř to smrdělo hůř než ono seno předtím. Po chvíli jsem pochopil proč. Musel se tu už nějakou dobu skrývat a udělal si z toho celu s kyblíkem. Otočil jsem se na něj a jen zakroutil hlavou.

„Na koho čumíš?" Zmohl se na jedinou větu, po které dostal od Michaela pěstí do břicha. Konečně měl můj bratr tu zábavu, po které toužil. Ještě chvilku svobody, kdy ho nikdo neuslyší. Jakmile jsem se otočil zpět od těch dvou, spatřil jsem plný batoh věcí. Kromě toho byla budka prázdná. A navíc už jsem potřeboval na čerstvý vzduch, dřív než vyvrhnu celý obsah žaludku a smradu pomůžu se šířením.

Čekala nás jen cesta zpátky. Michael si sedl dozadu s ním a pořádně ho připoutal, aby se mu nemohl vysmeknout a znovu zdrhnout. Navíc jsem musel dát echo vyšetřovatelce, což s hajzlem v autě nebylo příliš příjemné. Snažil se mi to ztížit a stále vydával nějaké zvuky. Koukl jsem se do zpětného zrcátka a povolil poslední ránu, která Alexe na chvíli vyřadila z provozu. Stejně si ji zasloužil, honilo se mi hlavou.

„Vyšetřovatelko Hlocková, máme pro vás Alexe. Je trochu pomlácený, ale myslím, že přímo zralý po studené sprše poputovat za svým bratrem za mříže," zněl jsem jinak. Šťastněji. Možná i proto, že to znamenalo, že bude Viky a její okolí trochu lépe spát. Neodpověděla hned, vyčkávala a v pozadí bylo slyšet, jak otevřela dveře nejspíše na chodbu. Až poté konečně promluvila: „Výborně, už se na pana Brandeho moc těšíme. A protentokrát do zprávy zadáme, že vzdoroval při útěku, ale ať už se to neopakuje. Rozumíte, pane Singere?" V hlase byla slyšet nezaměnitelná úleva a druhá věta nebyla přikazovací. Věřil bych tomu, že to myslela s humorem, alespoň tentokrát.

Po předání už mě čekal jen jeden hovor. Ten nejdůležitější.
„Viky, jedu domů. Jsem v pořádku."