Ty oči jako by ji pronásledovaly. Cítila přítomnost temnoty, zla a obávala se čehosi, co nedokázala určit. Utíkala černočernou tmou, zoufale křičela, ale žádné odpovědi se jí nedostalo. Tak jako ve snu, když se člověk nemůže pohnout, aby unikl nebezpečí. Byl to stejný pocit. Stejná bezmoc. Tak moc se bála. V zádech cítila ledové spáry, které se ji snažily zastavit. Otřásala se, sotva si představila tu bolest. Jako ledové rampouchy, které neváhají ji zabít. Blížící se zlo.
Zalapala po dechu, když se probrala. Sen?
„Oh bože, prosím," zašeptala se a nejistě se začala rozhlížet kolem sebe. Ale tma. Snad proto, že je noc a pod svými prsty cítí jen horkou peřinu. Jenže tvář se jí s pochopením vyprázdnila, když si uvědomila, že pod svými dlaněmi cítí chladný kámen a její hlasitý dech se rozléhá skalnatými zdmi.