Nestěžovala si, že konečně trávila čas na tak krásném místě. Ani nepočítala s tím, že by ji od svých bývalých starostí mysl odbíhala jinam. Ale dělo se to, a tak nádherně snadno. Cítila, jak ji okolí nabíjí novou energií. Usmívala se víc, konečně zase byla o něco víc veselá, povídala si s bratrem a nadšeně se rozhlížela, když spolu putovali po výletech v okolí. A Harry byl rád, že konečně svou sestru vidí tak nadšenou a živou. Podělané rozchody a zlomená srdce. Možná proto se nechtěl vázat. Viděl, co to s ní dělalo. Kolik trápení jí mnoho věcí přineslo.
Zachumlaná v dece sledovala západ slunce nad jezerem. Na rtech jí pohrával jemný uvolněný úsměv a konečně začala mít ten pocit, že je vyrovnaná. Nepřemýšlela nad tím, jestli je to jen chvilková domněnka, jestli se její zraněná stránka opět ukáže. Prostě si užívala momentu. Barvy se na nebi měnily v záplavách oranžové a rudé, od východu se po nebi táhla temně modrá. A v jednom úzkém proužku ta vzácná zelená. Měla ráda tuhle barvu. Tak klidná, na přechodě mezi dnem a nocí. Pousmála se o něco víc.
„Helen?" zaslechla za sebou bratra, ale úsměv nemizel.
„Hm?" zamručela jen, pohled stále přišpendlený k nebi. Usadil se vedle ní, chvilinku na ni koukal. Hřál jej její úsměv. Samotného ho donutil usmát se taky. Podal jí hrnek horkého čaje a paži jí dal kolem ramen. Taky koukl k nebi.
Byli jen oni dva. Pro Harryho nebyl v životě nikdo tak důležitý jako Helen. V dětství hodil cihlu po chlapci, který jí rozšlapal hrad z písku. Helen občas mívala pocit, že bratrovy ochranitelské pudy jsou silnější, než by bylo zdrávo. Nezdráhal se udělat cokoliv pro její ochranu. V pubertě se s ním kvůli tomu hádala. Cítila se díky tomu až moc kontrolovaná, slabá.
Helen zamrkala a koukla na bratra. Pousmála se.
„Říkals něco?" zeptala se s omluvným pohledem v očích.
„Jo, ptal jsem se, co podnikneme zítra," usmál se znovu Harry.
„Mohli bychom pro změnu někam do lesa, do přírody, hm? Ten prodavač ve městě mluvil o jedné stezce, tak bychom ji mohli projít," řekla Helen a upila čaje.
„Dobrý nápad," souhlasil Harry a dal své sestře pusu do vlasů.
Poslední den svého pobytu se tedy vydali na túru. Vyšli brzo ráno. Celou cestu si povídali. Kde kdo se pozastavoval nad tím, že si stále měli o čem povídat. Téma k hovoru nebylo pro ně složité najít. Ale pokud mlčeli, jednalo se o to příjemné ticho. Stmívalo se, když už dorazili do cíle cesty.
„Harry, bolí mě nohy a jsem unavená. Vážně, prosím, pojďme už zpět. Je to kus na penzion," zabručela unaveně Helen, když zastavili u vysokých skal. Harry na ni koukl, chvíli přemýšlel a už byl svolen k tomu přikývnout a vrátit se, když se ze skal ozval zvláštní zvuk. Jako houkání větru, až zpěv to připomínalo. I Helen se se zamrkáním ohlédla.
„Co to bylo?" zeptala se šeptem.
„Možná jen nějaký... přírodní úkaz? Třeba se to tak přihodilo, hm? V přírodě se dějou divný věci."
„Jo, ale ... přiznej si to sám. Vážně to znělo zvláštně," ušklíbla se Helen a postavila se na nohy, rozhlédla se a rukou se opřela o skálu. Asi se i obávala slova divné. Vzápětí však ruku stáhla k sobě a podívala se na chladný kámen. Ouh. Výboj energie? Podobný, jako když se dotkla kliky a ta ji kopla. Přitom ale tolik jiný. Polekaně na ni koukl.
„Harry, prosím... nekoukej teď na mě divně, ale něco se stalo. Cítila jsem rozhodně divný věci," řekla a podívala se na bratra. Až trošku vyděšeně mu zatěkala v očích, a tak ji chytil za ruku.
„Pojďme se jen podívat dál. No tak, Helen," usmál se na ni Harry. Vzhlédla k němu a chvíli přemýšlela. Viděla v něm toho malého nebojácného chlapce, který často prahl po dobrodružství.
„Tak jo, pojďme..." vydechla nakonec a spolu s bratrem tedy vyrazili. Opatrně našlapovala, koukala si hlavně pod nohy. Už byly unavené z chůze, a tak se malinko obávala, aby ji nezradily. Ještě by z toho mohl být dost velký průšvih.
„Hele, koukej," zastavil Harry s Helen, fascinovaně hleděl na průrvu mezi skalami. Helen se jej chytila za paži, dívala se dovnitř do tmy. Ale tam dál, nejspíš na konci úzké jeskyně, cosi jako by zářilo.
„Půjdeme tam," rozhodl Harry a shodil ze zad batoh. Helen však stáhla obočí.
„Hele, Harry, nemyslím si, že to je dobrý nápad. Neznáme to tady, může tam být nějaká díra a zahučíme dovnitř a ..."
„Zas ty tvoje katastrofy, Helen. Dýchej. Nic se neděje a nic se ani stát nemůže. Jsme spolu. A oba víme, že když jsme spolu, nemůže se nic strašného stát, že ano?" pousmál se Harry a chytil ji za ramena. Helen mu zatěkala v očích, ve stejných očích jako její. Tak známé a důvěrné.
„Bože, ale jestli se něco stane..."
„Neboj," přerušil ji pobaveně Harry a chytil ji zase za ruku. Spolu se tedy vydali zpočátku úzkou průrvou dovnitř. Helenino srdce začalo bít neskutečně rychle. Necítila však nebezpečí, jen chvění energie, co jí rezonovala pod kůží.
„Harry, stůj," zašeptala a se zamračením koukla do lesklého kamene přímo před sebou. Ouh. Zvedla ruku a dotkla se povrchu.
A v ten moment se celá jeskyně rozsvítila jasným světlem, vykřikla a ukryla se v pažích svého bratra, který sám polekaně zavřel oči.
Umřeme tu, prolétlo jí hlavou, jenže žádná bolest, nic. Pomalu otevřela oči a zvedla pohled, aby se mohla rozhlédnout. Stáli na kraji, přímo před nimi ještě jasné světlo. Jako by to byla zeď, nedokázali skrz světlo pohlédnout dál.
„Co to do hajzlu je..." zašeptal zaraženě Harry a svou sestru chytil za ruku. Promnula si oči, doufala, aby jí to pomohlo. A stalo se. Se zamrkáním konečně prokoukla světlo a zahlédla vysoké mohutné stromy, les.
„Kde to jsme," špitla téměř zoufale.
„To bych rád věděl..."
Helen mlčky pustila ruku svého bratra a vykročila z jeskyně. Snad poprvé za ní zmateně koukl on.
„Helen!" okřikl ji a už pospíchal po kamenech za ní. Ona uhranutě sledovala okolí.
„Znám to tady... Harry, znám to místo," vydechla tiše a krátce koukla na bratra. „Tam tím směrem je vodopád a tady ta jeskyně a tam..." zamrkala, když pátrala v paměti. „Oh bože... Tady nejsme v bezpečí..."
„Cože? Jak to jako myslíš, že to tady znáš? Odkud? Bylas tu? A jak víš, že je tady nebezpečí?" sypal jednu otázku za druhou, srdce zaslechl zběsile tlouct ve svých uších. „HELEN!" vykřikl najednou a srazil sestru k zemi, když přímo nad nimi prolétl šíp. Helen vykřikla, podívala se na bratra, který se už díval směrem, odkud šíp přiletěl. „Vstávej!" posbíral se ze země, zvedl i sestru a už oba uháněli rychle pryč. Mezi stromy kličkovali. Helen pořád překvapená, ohlédla se za sebe a mezi stromy zahlédla muže v černé zbroji, jak běží za nimi. Ani nepotřebovala dál popohánět, když se pustila bratrovy ruky, aby mohli oba běžet rychleji.
„KAM?!" zvolal zoufale Harry a krátce se ohlédl. Blížili se.
„Tam!" vykřikla Helen a odbočila, uháněla druhým směrem. Naštěstí ji bratr rychle dohonil a dál pokračovali rameno vedle ramena toho druhého.
Tohle taky znala. Tu zoufalou snahu utéct. Nyní se soustředila na úprk, ale bylo jí to tady povědomé. Ty velké stromy, dokonce i ta vůně! Ale jakto?!
Helen najednou vykřikla, když ji šíp zasáhl do paže. Klopýtla a padla k zemi.
„HELEN!" vykřikl Harry, který byl už o několik kroků dál. Nemyslel na nic jiného, ačkoliv se nacházeli v sebezvláštnější situaci než ochránit Helen.
„Běž!" zavolala na něj. „Tohle se mělo stát," dodala šeptem. Tak jako ve snu.
„Ne, Helen!" už běžel zpět, ale zavrčela a zavrtěla hlavou.
„Běž, Harry!" Její křik se mu zabodl do těla. Nemohl ji opustit. Jenže její pohled ho neochotně přesvědčil. Otočil se a uháněl pryč, sotva doběhl k řece, skočil do divoké vody plné balvanů a proudů.
Ti muži potřebovali ale získat oba. Po chvíli však les utichl, vojáci zastavili na břehu, s nimi i jejich důstojník hned v čele. Gestem ruky naznačil, aby se rozestoupili, muži tak provedli. Důstojníkovi bylo jasné, že ten mladík musel skočit do vody. Zvedl ruku nad sebe, muži na jeho pokyn zasadili šípy do tětivy a zamířili na hladinu. Když ruku sklonil, vystřelili. A ještě několikrát poté.