Láska stala se mi osudnou. Svět se najednou zbarvil do odstínů růžové a všechno vypadalo pozitivně. Ale byla to jen milná iluze, která jednoho dne skončila. Díky ní jsem si nevšiml, že se mi kolem krku objevila smyčka, kterou jsi jistě pletla delší dobu.

Nemělo cenu se ptát, z tvých úst by vycházela pouze slova, která by bodala a mé tělo by ztrácelo sílu. Navíc bych přicházel o cenné chvilky plných nádechů.

Nehodlal jsem se vzdát bez boje. Odstrkoval jsem tě od sebe, ale ty ses připlížila z druhé strany. Omotávala ses kolem mě jako škrtič a provazu najednou nebylo třeba.

Zrak rozostřený, ale bolest zmizela. Vychutnávala sis moment, kdy jsi měla možnost rozhodovat o mém životě. Jako kdybys to nedělala již dříve. Ovšem teď to bylo jiné. Netrpěl jsem dost, všimla sis toho brzo. Snad možná až příliš brzo.

Vzdálila ses a nechala mě ve tmě samotného. Bylo to horší než smrt. Vyčkávání ze které strany se vrátíš. Každým dnem jsem hleděl na oprátku stále častěji. Až jsem se přistihl, že stojím na stoličce s provazem kolem krku.

V tom ses zjevila a měla na tváři úsměv. Stačilo pouze dřevěnou stoličku podkopnout. Udělal jsem ti to až moc jednoduché.