Nikdy jsem si nemyslela, že když dopíšu povídku, rozbrečím tolik lidí a raním tolik nebohých dušiček, prosím, odpusťte mi to! :'D
No, každopádně jsem si taky nikdy nemyslela, že když dopíšu povídku, budu k tomu někdy dopisovat nějaký bonus. Nebo další kapitolu, sérii.. cokoliv. Ale mé srdce roztálo, když jsem četla všechny ty komentáře, moc Vám za ně děkuji, ani nevíte, jak moc tohle člověka potěší. A jelikož má Jedinečná zima už skoro 2000 shlédnutí (za to Vás neskutečně miluju, udělali jste mi ohromnou radost!), rozhodla jsem se, že teda onen bonus napíšu. Takže bonus věnuji všem čtenářům této povídky, přeji pěkné počtení a snad potěším oné duše, které jsem rozplakala :')

**********

Sněhové vločky se nechávaly odnášet větrem a nakonec jemně dopadávaly na zem a stávaly se sněhem halící kdysi zelenou zemi. Nebylo dne, kdy na tomhle místě přestalo sněžit. Neustále zde poletávalo to studené zlato a schovávalo onen kdysi známý ostrov.
Ostrov, na němž lidé nebyli obyčejní lidé, ale vikingové s ještě neobvyklejšími společníky – draky. Vytvořili tak společnost, která se sice dávno nenáviděla, ale nešváry šly stranou, když jeden chlapec srazil k zemi nejděsivějšího draka ze všech a postupem času se mezi nimi vytvořilo tak silné pouto, že by jej nikdo nikdy nedokázal roztrhnout. Společně ti dva dokázali vikingům, že nenávist se dá utišit a vyměnit za přátelství a důvěru.
Ale jak to tak bývá, všechno má svůj konec, dokonce i jejich pouto. Jediné místo, kde ještě stále žije a ti dva jsou spolu, je ve vzpomínkách mladíka, který si je pamatoval, jakoby je naposledy viděl včera.
Jack seděl na zasněžené zemi, hlavou se opíral o svou hůl a modré oči měl upřené na ledový náhrobek před sebou. Když jej vytvářel, vydal ze sebe to nejlepší, čeho byl schopen. A i když uplynulo už několik let a jeho obklopila samota, nikdy ze svého místa neodešel. Vzpomínal, přemýšlel a znovu vzpomínal. Jeden by si řekl, že smutek brzy pomine a on odejde, avšak to se ještě nestalo. Jeho přátelé, ostatní Strážci, se jej snažili přivést zpátky k zimním radovánkám, k dětem, k povinnostem, ale nikdy se jim to nepodařilo. Nikdy s nimi nešel. Nechtěl jej znovu opustit. Když ho opustil naposledy, způsobil mu tolik bolesti a samoty, že ho nechtěl opouštět znovu, i když jeho milovaný byl už dávno pryč.
Když nastala noc, měsíc vyšel vysoko na oblohu a okolo sebe nechal zmizet mračna, která celé dny zahalovala slunce. Byl jasnější než kdy jindy. Hledal mladíka, kterému kdysi vdechl život a uskutečnil ho nesmrtelným a silným. Jak ho ale spatřil dnes, skoro vůbec jej nepoznával. Bez síly, zlomený, nešťastný. Cítil z něj výčitky svědomí. Co se stalo s jeho oblíbeným Strážcem, který se vyhýbal slzám a nahrazoval jej smíchem? Kde byla zimní zábava mezi lidmi, proč okolo sebe nikoho neměl a jen seděl na studené zemi a pohlížel před sebe?
Vyslal za ním svůj měsíční svit, aby jej utišil. Při pohlazení jeho stříbrných vlasů ale zjistil, co se stalo. Proč byl tak zlomený a vlastně na něj neupřel ani svou vlastní pozornost. Tehdy se stáhl za tmavá mračna a onu noc se už neobjevil.

*****

Další ráno Jacka na víčkách polechtaly první sluneční paprsky vycházející za obzorem. Otevřel očí, jež pálily od neustálých slz. Musel přes noc nějakým záhadným způsobem usnout, při jeho spánku dokonce přestalo sněžit. Zvedl se z lehu do sedu a pohlédl na vycházející slunce. Jak dlouho jej neviděl? Kolik let uplynulo od doby, kdy jeho tvář pohladily sluneční paprsky? Už si to ani nepamatoval, všechny dny se mu slévaly do jednoho.
Zvedl se z lehu do sedu a shodil z vlasů kapuci modré mikiny. Připadal si, jakoby se probudil po hodně dlouhém zimním spánku. Světlo se mu zdálo nepříjemné, obzvláště když se ještě odráželo od jeho čerstvě napadaného bílého sněhu. „U bohů." Zaklel a rukou si zastínil oči, aby ho tolik nebolely. Chtěl se je následně protřít a zkontrolovat náhrobek před sebou, v tom jej ale zarazil podivný zvuk. Zvedl hlavu a i ohromnou záři slunečních paprsků se ohlédl okolo sebe. Už dlouhou dobu zde neslyšel nic jiného krom padajících vloček. Záhadný zvuk ale znovu nepřicházel, proto jen zatřásl hlavou. Jen se mu něco muselo zdát. Jak se ale chtěl postavit na nohy a zkontrolovat náhrobek, jestli nemá žádnou prasklinu, něco jej popadlo zezadu a švihlo to s ním o zem. Jack byl v naprostém šoku a ten odešel až tehdy, když byl otočen na záda a jeho obličej začal olizovat růžový jazyk. Nechápal, co se to děje. Sníh ho chladil na zádech a ten jazyk byl až příliš reálný a hřejivý, než aby tohle byl sen. Snažil se to odehnat stranou a očistit se od slin, ale jediné, co se mu podařilo spatřit, byla velký černá skvrna, sem tam se vzadu mihlo cosi červeného. Až po několika vteřinách mu došlo, co by se na něj v tomhle místě mohlo vrhnout, celého ho olízat a nezabít.
„Bezzubko?!" vyjekl a se vší silou odstrčil černého draka od sebe. Okamžitě se zvedl do sedu a zkoumal stvoření před ním. Ano, opravdu to byl on. Ty syté zelené oči a bezzubý úsměv by snad poznal už kdekoliv a kdykoliv.
Snil snad? Byl tak zmrzlý, že už si s ním jeho fantazie začala hrát a vytvářela iluze? Na tyhle otázky mu odpovědělo radostné dračí poskočení jeho směrem, kdy ho Bezzubka znovu povalil na zem. „Pro bohy." Jackovi do očí vytryskly slzy a šťastně nočního běsa objal. „Pro bohy... ty žiješ." Nemohl tomu uvěřit. Když o něm Škyťák mluvil naposledy, unesli jej. A on se po tolika letech zvládl dostat zpátky na Blp? Ten drak byl neskutečný.
V další chvíli ale Jackův úsměv potemněl a od Bezzubky se odtáhl. Jeho slzy štěstí nahradily slzy smutku. „Bezzubko..." pohladil ho po hlavičce a koukl mu do očí. Doufal, že v nich najde dostatek odvahy k tomu, aby mu řekl, že ten, kterého sem přiletěl hledat, byl už dávno pryč. Sílu ale nenašel, stále to bolelo i jeho. Se vzlyky opřel hlavu o dračí čumák a znovu jej objal. Když Bezzubka zamručel, Jack se opět odtáhl. „Promiň..." Setřel si slzy stékající z tváří. „Promiň, že jsem se nepostaral o to, abyste se zase shledali." Zafňukal a začínal v očích draka hledat pochopení nebo vinu. Noční běs ale naklonil hlavu na stranu v nechápavém gestu. „Škyťák... Už tady není, víš?" pohladil ho po čumáku a sklopil oči k zemi. Znovu se mu po tváři kutálely těžké slzy. „Kdybych udělal více..."
„A co víc bys chtěl udělat?"
Jack napřímil hlavu a vyděšeně se ohlédl okolo sebe. Ten sametový hlas... Bezzubka s úsměvem odstoupil, aby mu nepřekážel ve výhledu. Cítil, jak na něho jde další šok. Kráčel k němu. Mladý, plný síly a tak krásný, jak si jej Jack pamatoval. Vypadal úplně stejně, jako když se poprvé setkali. Nevěřil vlastním očím. Byl u něj, když umíral. Jeho tělo pokládal do hrobu, jak tedy...
Škyťák se zastavil a Strážce se postavil na rozechvělé nohy. Pusu měl mírně otevřenou a nechápavý pohled v očích. Nejistým a pomalým krokem se přibližoval. Bál se snad, že se Škyťák rozplyne ve vzpomínku, v nějakou iluzi? Ano, moc se bál. Až když byl blízko něj, natáhl svou roztřesenou ruku a opatrně ho pohladil po tváři. Odpovědí mu bylo chycení ruky a opření tváře do ní.
Jack zalapal po dechu, další slzy se mu hrnuly do očí. Nebyl schopen žádných slov. Tohle nebyla iluze, nebyl to ani sen. V další chvíli se mu vrhl kolem krku a své slzy nebyl schopen nijak zastavit. Škyťák si ho k sobě pevně přivinul a nehodlal ho pustit. Pak se nakonec odtáhli a Jack si osahal tvář svého milého. Kousal se do rtu, aby znovu nebrečel. Stále nebyl schopen uvěřit tomu, co se teď dělo a pokud to přeci jen svým způsobem byl sen, nechtěl se z něj nikdy probudit. „Jak...?"
„Byla tma a byla zima, a já měl strach... ale pak, jsem spatřil měsíc. Byl veliký a jasně zářil! Jeho světlo odhánělo tmu pryč. Tma zmizela a můj strach zmizel s ní." Jack na jeho slova vyvalil oči a znovu otevřel svá ústa dokořán. Recitoval začátek jeho příběhu přesně slovo od slova. Jak si to po tolika letech mohl pamatovat? „Věděl jsem, kdo jsem a co jsem. Nehledal jsem odpovědi na své otázky. Hledal jsem jen jednu určitou osobu, která se mnou byla až do konce a to, že mě měsíc obdařil mým nejdrahocennějším přítelem... to byl asi osud." Usmál se Škyťák a pohladil Jacka po tváři.
V tu chvíli to ale se Strážcem trhlo. „Takže..." zamumlal tiše.
„Seznam se s novým Strážcem a jeho pomocníkem." Usmál se hnědovlásek a jeho hřejivý úsměv rozzářil Jackovu tvář. Smutek v očích nahradilo štěstí a radost. Ani na chvíli neváhal, nechtěl promarnit už žádnou chvíli. Stáhl si ho znovu k sobě a se vší láskou spojil jejich rty v jeden hřejivý a něžný polibek. Až po chvíli se přihnal Bezzubka, oddělil je od sebe a sám se vmáčkl do jejich objetí. I on chtěl pocítil všechny ty hřejivé pocity a Jack se tomu musel zasmát, i když se mu po tváři stále kutálely slzy a on je nedokázal zastavit. Nemohl uvěřit tomu, že ty dva, které ztratil, měl znovu u sebe. Svíral je v pevném objetí a odmítal je pustit.
Kdy naposledy pocítil tolik štěstí, to už nebyl schopný si pamatovat. Jedno však věděl jistě. Tenhle okamžik plný lásky a začátku nového dobrodružství si živě zapamatuje až do své poslední chvíle.