„Ale, ale... Neříkej mi, že cítím strach samotného Jacka Frosta." Hlas probral Jacka z přemýšlení a neúprosně se šířil dál mezi stromy. „Tedy, že ho cítím znovu, ale tentokrát silnější, než předtím. Pověz mi Jacku, stalo se něco?"
Mladík se zvednul na nohy, v rukou pevně držel svou hůl. „Co zase chceš?!" byl naštvaný. Stín ho ani na chvíli nemohl nechat o samotě s jeho myšlenkami, které si potřeboval protřídit.
„Jenom si s tebou popovídat." Aby jeho slova zněly pravdivě, objevil se před svým největším nepřítelem s úsměvem, avšak beze zbraně nebo svých nočních běsů. „Vím, že tě trápí to lidské mládě, Jacku. Řekni, jak bych ti mohl pomoci? Znám lidi daleko déle, než ty."
„Nepotřebuji tvoji pomoc, Stíne." Zavrčel nebezpečně, avšak na tváři se mu vykouzlil hravý úsměv. „A víš proč? Protože nepotřebuji s ničím pomoc."
„Jacku, drahý Jacku." Zasmál se Stín a pohlédl mu do těch modrých očí. „Proč lžeš sám sobě? Chápu, kdybys lépe lhal mně, ale nejde ti to. Vážně ti chci jenom pomoci. Kdybys znal jeho největší strach, možná by ti to pomohlo překonat to, co tě teď tak moc trápí. To, co je tvým strachem."
„Na co bych to potřeboval vědět!" vyjekl a svou hlavu už nedokázal nechat klidnou. Pomocí své hole vyprskl svůj led, avšak Stínovy stačilo, aby mu do cesty seslal černý písek. Kombinace jejich síly vytvořila něco temného, ale přitom tak nádherného, že obyčejný člověk by na tom oči mohl nechat. Černý písek se třpytil v ledu a dodával mu takovou hloubku, že se zdálo, jakoby se dokonce i pohyboval. Avšak jejich celek působil i strašidelně, když se člověk na tu krásu podíval z dálky. Všechny hrany byly špičaté a připomínaly ostře řezané skály. Stačil jeden nepatrný pohyb nebo úder, špička mohla povolit a hroutit se na svou oběť.
„No tak Jacku, promluvme si." Stín se nedal odradit a s úsměvem přešel jeho symbolickou krásu. Opravdu, spojení jeho a Jackovy síly se mu náramně líbilo. „Opravdu to nechceš vědět?"
„K čemu?" neustále zůstával ve střehu, nemínil se jim tentokrát nechat zmást. Nemohl dopustit, aby udělal špatný krok a jeho nepřítel toho využil. „Co bys vlastně za to chtěl? Ty nikdy věci neříkáš jen tak."
„To máš pravdu." Stín s nezájmem pokrčil rameny a otočil se zády. „Ale to, co jsem chtěl... to už jsem dostal." Pousmál se a koukl se na zmateného mladíka. Cítil, jak jeho strach a panika narůstá.
„Co?!"
„Tak tedy naposledy, chceš slyšet jeho největší obavu? To, co ho zahání do kouta? To, co ho činí slabým?"
Jack věděl, že to nechce vědět. Bojoval proti své zvědavosti, ale cítil, že prohrává. Kdyby znal Škyťákův strach, mohl by ho před ním ochránit. Jak ale mohl věřit Stínovi? Tomu samému Stínovi, který chtěl zničit jeho vesnici a dokonce všechny Strážce, kteří existovali? Ale jeho slova byly jako šípy, před kterými se neměl jak chránit. „Přestaň!" vyjekl a zakryl si uši, aby neslyšel další jedovatá slova. „Přestaň s tím!"
„Nemáš se čeho bát, tahle informace nikomu neublíží."
„Dost!" vykřikl znovu, tentokrát mnohem ztrápeněji. Vyslal proti Stínovi další led, ale ten ho jen odrazil a změnil do té samé krásy jako předtím. „Nechci,..." Jack si musel vydechnout, tohle ho stálo opravdu dost úsilí. „Nechci od tebe nic slyšet." Zašeptal nakonec a odhodlaně, i když slabě, zvedl hlavu, aby se podíval do očí svého nepřítele. „Nic." Poslední slovo se ztratilo v temné noci, která oba dva obepínala.
„Tak dobře, Jacku. Jak myslíš." S vítězným úsměvem jedním mávnutím ruky zmizel v oné tmě. Nikdy by nevěřil tomu, že srazit na kolena samotného Jacka Frosta bude mnohem snazší, než na ně srazit toho ubohého člověka.

***

Další ráno měl Škyťák co dělat, aby si urovnal své myšlenky a s naprosto čistou hlavou šel hledat Jacka. Celou dobu chodil po domě, přemýšlel nad vším, co se včera stalo, a mluvil si sám pro sebe. Bezzubka z toho měl vcelku zábavnou podívanou.
„Místo toho, aby ses mi smál, bys mi mohl trošku pomoct! Vůbec mi to neusnadňuješ!" zavrčel hnědovlásek na svého draka. Ale jak by mu mohl pomoci? Měli snad draci taky takové potíže jako lidé? Od doby, co je Škyťák pozoroval a studoval, ještě nic takového neviděl.
Bezzubka mu dal ale jasnou odpověď. Postavil se na nohy a hlavou ukázal směrem ke dveřím. Tím svému lidskému bráškovi jasně naznačoval, že by to měl s ním probrat co nejrychleji.
„To snad nemyslíš vážně!" vydechl unaveně a posadil se do židle. „Co bych mu měl říct? Jak bych na něj měl reagovat? Něco ve stylu: ‚Poslyš Jacku, tohle nejde. Jsem syn náčelníka, byl by jasně proti, kdyby mezi námi-'" v té jisté chvíli ho zarazila jeho vlastní slova. Opravdu to chtěl říct? Cítil, jak jeho srdce silně zabušilo a v hlavě mu nastal ještě větší zmatek než teď. Byl rád, že seděl, protože tohle uvědomění by s ním pravděpodobně pořádně praštilo.
Drak vycítil, jak je jeho pán ztracen. Proto došel od dveří až k němu, hlavou se mu otřel o visící ruku a své velké zelené oči namířil přímo do těch jeho stejně barevných.
„Bezzubko," Škyťák si povzdychl a hlavu si opřel do dlaně. „Co mám dělat?" byl opravdu zmaten a až se jeho city uklidní, co bude dělat potom? Jak by to měl vysvětlit tátovi? Ten tohle jen tak nedopustí.
A pak ho to napadlo! Možná tohle všechno bylo jen zlý sen! Stačilo se pořádně štípnout a všechno mohlo být pryč!
Bohužel pro Škyťáka tohle byla krutá realita a únik z ní neexistoval. Bude to muset všechno rychle vyřešit, aby měl pak ode všeho klid. „Pojď, bráško, jdeme ho najít." S načerpáním nové síly se zvedl ze židle a společně se svým drakem vyšel před dům.

***

Uběhlo už několik hodin od doby, co se Jacka rozhodli spolu s Bezzubkou hledat, a Škyťák svého rozhodnutí začal pomalu litovat. Za tu dobu hledání a celé noci už mohl být kdekoliv jinde. Dokonce i daleko od nich, možná až na druhé straně světa.
Ale odešel by, i když slíbil, že Škyťákovu vesnici ochrání, ať se stane cokoliv? Jeho slova, výraz a vlastně celou tu chvíli si pamatoval až příliš dobře. Ne, na jeho slib nešlo zapomenout. Určitě jej myslel vážně a hodlal ho vyplnit, i kdyby se mezi nimi mělo stát cokoliv! Jack přeci jen byl Strážce, měl dávat pozor na všechny lidi nehledě na to, kdo mu jak ublížil nebo jak se zachoval! Určitě myslel i na ty další, nevinné, kteří by si věčný strach nezasloužili.
A najednou to spatřil.
Obrovský nebezpečný ledovec, ve kterém se díky slunečním paprskům zatřpytil černý písek. „Co to je?" hnědovláska tohle neobvyklé spojení vyděsilo, ba mu dokonce na chvíli vzalo i dech. A pak si vzpomněl, že černý písek mohl znamenat jenom přítomnost Stína. Ale co ten led?
„Tak dobře. Ale neboj se. Vím, že jednou tu pravdu budeš chtít znát. Ale to už pak bude příliš pozdě."
Škyťák pocítil, jak se s ním najednou zatočil celý svět a k tomu všemu se přidala i prapodivná bolest u srdce. Co to všechno mělo znamenat? V hlavě a hlavně v srdci měl teď daleko větší zmatek, než když seděl doma a přemýšlel nad tím, co by v budoucnosti mohlo být.
Mohla to být TA pravda, o které Stín před ním mluvil?
„Bráško, jdeme dolů." Chtěl si to pořádně prověřit, prozkoumat ten led, ve kterém se jako had hýbal onen černý, zákeřný a temný písek. Než však stačil Bezzubka cokoliv udělat, jen tak-tak se vyhnul ledové ráně. Vyděšeně zařval a oba dva bratři hledali, co to mohlo být a odkud to mohlo vzejít. Než se však stačili včas otočit a uhnout, k zemi je srazila další ledová koule, která je od sebe násilně oddělila.