„Stejně mi přijde zvláštní, jak Bezzubka ke mně změnil postoj. Před chvílí by mě nejradši snědl, abys měl ode mě klid, ale včera i dnes o mou osobu neprokazuje vůbec žádný zájem. Čím to? Jsi trenér draků, mohl bys mi na to odpovědět." Zasmál se Jack a upil si z medoviny, kterou s sebou Škyťák vzal na dlouhé odpoledne.
„Možná na tebe něco chystá." Pokrčil rameny se smíchem. „Možná zjistil, že se nám opravdu nesnažíš ublížit, ale nechce to přiznat hned. Chápej, je stejně tvrdohlavý jako my, vikingové." Škyťák se znovu zasmál a pak pohlédl do dálky. Seděli na jednom z útesů, kde byl vždycky krásný výhled, když se Slunce začalo dotýkat hladiny moře. Avšak, na tohle byl ještě čas.
„Takže říkáš, že když uděláš chybu, nepřiznáš ji?" rýpnul si do něj Jack se škodolibou tváří.
„Spíše se těch chyb snažím vyvarovat." Odpověděl mu hnědovlásek. „Ale když mám pravdu, tak ano, stojím si za tím, i když jsem takový prcek na rozdíl od ostatních."
„Ale chytrý prcek."
„Hah, díky."
„Ne, vážně." Pousmál se Frost a otočil se, aby měl před očima Bezzubku, který se snažil napodobit včerejší tanec na ledě. Ovšem místo hole měl velký kus klacku a místo toho, aby kreslil a dupal po ledu, běhal po pevné zemi zasypané bílým sněhem. „Koukej se, cos dokázal. Skamarádil ses s drakem, což by někoho ze silných vikingů nenapadlo. Sestrojil si mu postroj, díky kterému zase dokáže létat a ty společně s ním. Vlastně jen díky tobě vaše vesnice prosperuje. Máte dostatek ryb, dřeva, a když na to přijde, tak i ohně."
„Taky jsi zapomněl, že jsem to byl já, kdo ho sestřelil."
„Ale to jen kvůli tomu, aby ses zalíbil otci. Kdybys nemusel, tak bys to neudělal. Ale podívej, co to spustilo za koloběh! Potkal jsi draka, kterého bereš jako bratra. Oba dva si navzájem pomáháte. Vesničané se spřátelili s draky a začala nová, nádherná éra přátelství a soužití! A to jen díky vám!"
Škyťák se musel nad jeho vyprávěním ze srdce pousmát. Vyprávěl to tak živě a tak nadšeně, že na něm mohl jen oči nechat. Z jeho úst to znělo jako pohádka pro děti s dobrým koncem. „Asi máš pravdu." Přijal a upil z medoviny. „Vyprávíš to jako někdo, kdo ten příběh miluje. A přitom jsi ho slyšel jenom jednou a před malou chvilkou."
„Možná ten příběh opravdu miluju." Jack pocítil, jak mu lehce zrudly tváře při tom jediném slově. A když se teď tak na Škyťáka díval, opravdu mu docházelo, že toho kluka možná miluje. Jeho osobnost, která všem chtěla pomáhat, byla milá a nepřipisovala si cizí zásluhy, byla pro něj okouzlující. To, jak si nepřipouštěl svoje skutky a ničím se nechlubil, přišlo Jackovi krásné. A co teprve jeho tvář a ty nádherné zelené oči, které byly jako lesy v plné zeleni v létě? Člověk se v jejich hloubce, která sahala až do duše, mohl lehce ztratit.
„Jacku, jsi v pořádku?"
Lehce s ním jeho slova trhla a on si uvědomil, že na něho celou tu dobu zíral bez jediného slova. Rychle se snažil najít dobrou výmluvu. „A-Až teď jsem si všiml té protézy na tvé noze." Vykoktal ze sebe to první, co ho napadlo, a v hlavě se několikrát praštil. Opravdu to muselo být tohle?! Určitě o tom nebude chtít mluvit a jenom ho to zraní!
„Ah, tohle." Škyťák se pousmál a rukou si projel kus chladné oceli. „Myslel jsem, že jsem ti o tom říkal v souvislosti s tím příběhem, který tak miluješ."
Naštěstí se nic hrozného nestalo a Jack děkoval osudu za to, jak to dopadlo. „Ne, něco takového bych si pamatoval. Teda, pokud o tom chceš mluvit, jestli ne, já to-"
„Pffr, to je v pohodě." Zasmál se hnědovlásek a mávl nad tím rukou. „Víš, drakovi oheň nic zvenčí neudělá, ale nám lidem ano. Po jednom souboji, kdy jsme s Bezzubkou letěli, nás oddělil ocas, který vycházel z hořícího dračího těla. Já v bezvědomí padal do ohně, zatímco se mě Bezzubka snažil zachránit. A tak mám dojem, že mi tak trochu oplatil ztrátu svého ocasu. Nemohl mě přeci zachránit celého."
Jak Jack poslouchal jeho příběh, přišel mu ten malý, hubeňoučký, ale za to chytrý viking silnější, než většina lidí, kterou kdy poznal. Jeho optimismus byl obrovský a dokonce ztrátu nohy bral s lehkostí a hlavu si s tím nedělal. „Páni." Vydechl s úžasem. „Je obdivuhodné, jak si z takových věcí vůbec nelámeš hlavu a jdeš prostě dál."
„Věř mi, šokovalo mě to asi na prvních pár minut. Pak jsem ale zjistil, že s tou ortézou dokážu ty samé věci jako s nohou, ba ne i lepší. Díky tomu jsem mohl Bezzubkovi sestrojit nový postroj, který zachytí mou ortézu a pevně tam drží, takže je minimální riziko pádu."
„Jsi prostě dokonalý." Jackovi až teď došlo, jak jeho slova musela vyznít a moc mu nepomáhalo ani to, když jeho líčka nabrala ještě červenější barvu. „No... totiž... já..."
„To je v pohodě." Zasmál se Škyťák a mávl nad jeho slovy rukou. Ovšem, pro Jacka Frosta to nebylo v pohodě. Svá slova myslel zcela vážně, ale vůbec nevěděl, jak by to měl Škyťákovi říct. Tápal ve svých pocitech a o to více se topil ve slovech, které mu chtěl říct.
A najednou Jack pocítil, že není cesty zpět. Sebral všechnu svoji odvahu a vůli, sťal dlaně v pěst a spojil jak svoje, tak i Škyťákovi rty v jedny. Avšak když se po chvíli oddálil, pocítil náhlou paniku. Srdce se mu rozbušilo jako šílené a on ucítil, že by od něj měl okamžitě zmizet. Pevně stiskl svoji hůl, rozběhl se a odletěl pryč, přičemž na ostrově nechal Škyťáka a Bezzubku zcela o samotě.
Zastavil až na jiném, vzdálenějším ostrově, odkud měl bezpečný výhled na jejich vesnici. Když se jeho nohy dotkly země, sklouzl se po nejbližším stromu až k zemi. Hlavu si schoval do kapuce své mikiny a tvář mu zakryly dlaně. „Co jsem to udělal?" Celý rozhořčený si teď tu chvíli vyčítal. Co když ho tím vyděsil? Co když jen díky tomu přišel o jediného kamaráda, kterého měl?
Díky svým pocitům si ani neuvědomil, že se z nebe začaly líně snášet sněhové vločky, které odrazovaly jeho nynější pochmurnou náladu.

***

Slunce se už pomalu začalo ztrácet nad obzorem a jemnou modř vystřídal temný noční plášť. Škyťák s Bezzubkou doletěli teprve teď, dalo by se říct, že na tom ostrově, po té chvíli s Jackem, zůstali ještě několik dlouhých hodin, kdy se mladík snažil utřídit svoje myšlenky rozházené po celé hlavě. Nešlo mu to předtím a nešlo mu to ani teď. S plnou hlavou nakrmil Bezzubku a popřál mu dobrou noc, pak se odebral k sobě domů.
Když ovšem vešel, čekalo ho nemilé překvapení. Při otevření dveří, kdy do domu propustil trochu posledního světla, zjistil, že na zemi leží černý písek.
„Skvěle." Povzdychl si a nechal dveře pootevřené. „Baví tě chodit na návštěvu? Doufám, že sis aspoň něco nabídl." Zavrčel a očima hmouřil do tmy, jestli ho někde neuvidí.
„Baví mě sledovat Frostův narůstající strach o tebe. Nikdy jsem se více nebavil než teď. Musím uznat, že svou práci odvádíš dobře." Ozval se ze tmy pobavený hlas.
Škyťáka ovšem nebavilo, aby se Stín schovával ve své tmě. Vytáhl své inferno a zapálil jej, aby domu dal trochu více světla. Spatřil ho u zavřených okenic, kde se opíral o parapet a hrál si se svým černým pískem v rukách. „Neodvádím žádnou práci." Odpověděl opatrně a zavřel za sebou. Nechtěl riskovat, že by kdokoliv z vesnice viděl, co se tu zrovna děje. I když, mohli vidět Stína? Pravděpodobně ano, pokud byl ztělesněním všech strachů a nočních můr.
„Ani o tom nevíš, lidské dítě." Zasmál se a tentokrát své světlé oči stočil Škyťákovým směrem. „I tvůj strach pomalu narůstá, je to tak? Nezapřeš to, cítím to z tebe." S vítězným úsměvem udělal krok vpřed, avšak když hnědovlásek neustoupil, Stín se lehce zarazil. Pak mu ale úsměv naběhl zpátky. „Zapřeš? Tak dobře, ale lžeš jenom sám sobě."
„Co tu vlastně chceš?"
„Nic zajímavého, jen se bavit." Odpověděl mu na otázku pobaveně. „Víš, chtěl jsem ti prozradit něco, co ti Jack jenom tak nepoví."
„Tak vypusť tu lež." Škyťáka tahle, ani ta předchozí Stínova návštěva nebavila. Byl by nejradši, kdyby úplně odešel. Proč si vlastně vybral jejich vesnici jako svůj úkryt? Co měl přesně v plánu? Jestli se stane komukoliv cokoliv, nebude váhat a s radostí ho pošle tam, odkud přišel.
„Není to lež, ale mysli si co chceš. A pokud mám něco říct, musíš mě nechat přistoupit."
Škyťák se jen od srdce zasmál. Byl to snad vtip? „Nenechám tě, aby ses znovu přiblížil."
„Když se nepřiblížím, nespatříš pravdu."
„Nevěřím tvým slovům, Stíne." Zavrčel hnědovlásek pohrdavě. Ustoupil a infernem ukázal cestu ke dveřím. „Jestli nemáš co říct, aniž by ses přiblížil, tak prosím. Tam je východ, můžeš odejít."
„Pak se nikdy nedozvíš pravdu." Zkusil to ještě naposledy, ale když spatřil mladíkův neústupný výraz, jen se křivě usmál. „Tak dobře. Ale neboj se. Vím, že jednou to budeš chtít vědět." Promluvil a o krok se přiblížil. „Ale to už pak bude příliš pozdě."