Jack Frost si byl jistý, že na Škyťákovém okně opět nechal námrazu, která by ho měla nasměrovat správnou cestou na dnešní setkání. Byl si více než jistý, že jeho nový kamarád ten ostrov znal. Včera se o něm bavili a Škyťák vykládal, jaké druhy draků tam s Bezzubkou nedávno našli.
Hlavou se mu honilo několik otázek, na které se snažil sám sobě odpovídat. Bylo snad ještě moc brzo ráno? Ne, slunce vyšlo už před pár hodinami a své paprsky nechávalo pobíhat po lesknoucím se sněhu. Možná měl nějakou práci, přeci jen, byl budoucím náčelníkem vesnice. Určitě musel pomáhat druhým nebo vykonávat nějakou jinou práci. Neříkal mu náhodou, že pracuje v kovárně? Nebo v něčem takovém? Sám si to už nepamatoval.
Po chvíli ho však napadla bláznivá myšlenka. Rychlým pohybem se vyšvihl na nohy a rukou si oklepal své kalhoty od sněhu. Pokud Škyťák nemohl za ním, proč by nešel on k němu?

***

Škyťák se po včerejší nevítané návštěvě necítil vůbec dobře. Neustále nad tím vyhrožováním musel přemýšlet a každou chvíli se otáčel za prapodivnými zvuky, které se z jeho vesnice vyrojily. Troufal si říct, že po včerejšku trpěl paranoiou z toho děsivého muže.
A tak nyní ležel ve své posteli, zahlouben v pochmurných myšlenkách a unaven. V noci mu jeho nový pesimismus nedal vůbec spát.
„Ahoj." Z polospánku jej vyrušil známý hlas. Vyděšeně se vyhoupl do sedu a roztěkanýma očima se díval po pokoji. Když nikoho neviděl, znelíbilo se mu to o to více. „Jestli mě hledáš, tak jsem tady za oknem." Škyťák stočil svůj zrak tam, kam ho hlas nabádal a až po chvíli si všiml Jacka Frosta, visícího hlavou dolu z domovní střechy.
„U Odina!" vyjekl, avšak po chvíli se uklidnil. Vzpomněl si, že Jack umí lítat. „Co tady děláš?"
„Přišel jsem tě navštívit." Odpověděl mu prostě Jack a otevřel okno více, aby mohl vstoupit do pokoje. Jakmile se jeho bosé nohy dotkly dřevěné podlahy, okno zpátky zavřel. „Když jsi nepřišel na naše místo setkání, tak jsem se rozhodl, že přijdu za tebou. Myslel jsem, že máš práci nebo že jsi s přáteli, ale očividně ses teprve teď probudil." Ušklíbl se mladík a hůl si přehodil do druhé ruky.
„Jo, probudil." Škyťák se pokusil usmát a vylezl z postele. „Večer byl o něco málo náročnější, než jsem čekal, tak jsem musel nabrat trochu síly."
„Takže to znamená, že jsi už dost odpočatý!" usmál se Jack s hýřivou radostí. „V tom případě bychom mohli jít něco prozkoumat! Mohl bys mi něco v okolí ukázat!" vyřkl nadšeně jako malé dítě.
Hnědovlásek však tak nadšený nebyl. „Rád bych, ale asi není vhodná doba na to odcházet daleko od vesnice." Řekl a bezvýznamně pokrčil rameny.
Jack si hned jeho nepříliš šťastného výrazu všiml. I jeho tón hlasu zněl mnohem vážněji. „Co?" nechápal. „Děje se snad něco, o čem nevím? Včera jsi říkal úplně něco jiného. Je tu nějaká práce, kterou potřebuješ udělat?"
„Ne, ale změnil jsem názor. Dnes na to absolutně nemám náladu."
Mladík se jen nešťastně zamračil a přišel blíže ke svému kamarádovi. Chvíli ho zkoumal pohledem, a když mu stále očima uhýbal, znervózněl. „Něco se stalo, je to tak?" vydechl a odstoupil o krok dál. Začal usilovně přemýšlet a jeho mozek si vyvodil jen jednu jedinou věc, která za Škyťákové nové chování mohla. „Byl tady Stín, že?"
„Jak-"
„Neublížil ti? Co ti řekl?" zajímal se a jeho hlas zněl za celou dobu poprvé ustaraně. Za ten krátký čas, co se tito dva mladíci znali, Jackův hlas zněl vždy vesele, škodolibě nebo vítězně. Nikdy ne ustaraně.
„Jsem v pořádku, nic se nestalo." Odpověděl mu Škyťák nechápajíc, jak to mohl uhádnout. Očividně už znal taktiky svého nepřítele, a tak nebylo těžké si dát dvě a dvě dohromady. „Jen vyhrožoval, nic víc."
„Vyhrožoval? Čím?" zajímal se. Cítil, jak v něm roste hněv vůči Stína. Pevně tiskl svou hůl, až na ni vytvořil novou ledovou námrazu. Jak si mohl dovolit přijít až sem a tahat do jejich sporu úplně nevinné cizí lidi?
„Že když se mi něco stane, přestaneš se zajímat o mou vesnici a on si ji bude moct potom ponechat ve svých temných spárech." Škyťák si vybavoval celý jejich rozhovor. Neustále před sebou měl jeho obličej, samolibý úsměv a v očích vepsanou pomstu a nenávist, ale nechtěl Jackovi popisovat každý detail jejich včerejšího setkání. „Je to pravda?" pro teď chtěl vědět pravdu. Jestli byl pro něj tak moc důležitý, aby jeho vesnice mohla být v ohrožení, musel to vědět. „Záleží ti na mě tak moc?"
Frost přemýšlel, jak by to měl říct, čímž i od Škyťáka poprvé uhnul pohledem. Ano, byl pro něj až příliš důležitý, než aby jej ztratil. Je to první člověk, co není dítě a vidí ho bez jakéhokoliv důvodu. Předtím v něj nevěřil a vlastně ani nevěděl, že existuje, ale i přesto ho nějakým zázrakem viděl. Je to jeho první kamarád a poslední noc se bez něj cítil prázdný a znuděný, proto se nemohl dočkat dalšího rána, až ho zase uvidí. „Ne úplně." Odpověděl mu a opřel se o svou hůl, aby mu poskytla jakýsi pocit bezpečí. „Jsi pro mě důležitý, to je naprostá pravda. Ale to, že bych nechal tvoji vesnici napospas Stínovi, kdyby se ti něco stalo, to je lež. Vím, jak ti na ní záleží, jak moc ti záleží na lidech žijících v ní. Máš tady kamarády a svého otce. A navíc, já bych nepřipustil, aby se ti něco stalo." S poslední větou se Jack usmál a jak zvedl zrak ke Škyťákovi, tak zjistil, že i on se šťastně usmívá. „Jsi můj první opravdový kamarád, nenechal bych osud, aby ti něco provedl."
„Děkuji." Přistoupil k němu blíže a vděčně svého kamaráda, ochránce jejich vesnice, objal.
Jack byl jeho krokem šokován, ale příjemným způsobem. Teplo z objetí, které mu bylo darováno jako poděkování, si užíval, a proto mu poděkování vrátil. Nikdy by nevěřil, že něco takového ho dokáže zahřát u srdce. A v ten moment si uvědomil, že pravděpodobně má Škyťáka rád úplně jinak, než kamaráda.
Pak se ale od něj odtáhl a s úsměvem, kterým chtěl zakrýt svou počáteční nervozitu, se koukl ven z okna. „Co myslíš, je čas protáhnout Bezzubku?" zeptal se s novou radostí v hlase.
„Jestli se ti po mém výlevu ještě chce něco jít prozkoumat, tak určitě neodmítneme. Minimálně Bezzubka si nenechá ujít šanci, aby tě znovu zasypal sněhem, ale tentokrát pořádně." S jeho slovy, která odkazovala na jejich první setkání, se oba dva rozesmáli.