„No nic, nerad končím naše shledání, ale budu už muset jít." Ani jeden z nich nevěděl, kdy ten čas tak rychle uběhl, ale slunce už zacházelo za obzor a na východě požíralo temné nebe bílá oblaka. „Tma se blíží, a jelikož měsíc není vidět, nechci letět po tmě, snad mě chápeš."
„Chápu." Jack na jeho oznámení kývl hlavou a sám se postavil na nohy. „Mám vás doprovodit?"
Škyťák se jen pousmál. „To raději ne." Zdvořile odmítl jeho nabídku, protože věděl, že by Bezzubka pak byl celou dobu protivný a dělal by potíže. „Ne, že bych si s tebou nechtěl povídat dál, ale spíše... jsi naštval mého draka. A cesta domů by pak pro mě nebyla moc pohodlná." Zasmál se a pro jistotu ještě jednou zkontroloval sedlo na svém drakovi, než se do něj vyhoupl. „Každopádně, díky."
„Za co děkuješ?" nechápal světlovlasý mladík a podezřele si dračího jezdce prohlédl.
„Za nové informace a nová poznání." Škyťákovi úsměv nemizel z tváře. „A taky si budeme dávat pozor na toho Stína."
„Buďte opatrní." Hlesl Jack a v jeho hlase se po dlouhé době objevila starost, kterou už tak dlouho k nikomu necítil. Naposledy tohle cítil na ledě, ke své sestře, když tam stála a led se pod ní podlamoval. Opravdu měl strach o naprosto neznámého kluka tak stejně jako o svou milovanou sestřičku, než ji ztratil? „Ochráním vaši vesnici před jeho útokem. Slibuji."
Škyťák se musel jen pousmát. „Pokusíme se ubránit sami, ale můžeš nám přijít na pomoc." Odpověděl mu a s následným rozloučením zmizel v oblacích i se svým drakem.
Jack Frost zůstal na ostrově zcela sám ponořen do svých myšlenek. Mátlo ho, že myslel na toho kluka. Proč? Ani ho pořádně neznal, za tuhle chvíli se o něm dozvěděl jen pramálo informací, ale i přesto se mu líbil. Bylo to snad tím, že ho viděl? Nebo jeho zcela neodkrytou povahou?
Jedno ale věděl jistě. Škyťák se mu zdál nehorázně roztomilý, hlavně když si z něho utahoval a dělal si legraci.
Pak se ale Jack Frost ušklíbl, přešel ke kraji ostrova a pouhým zrakem mapoval terén před sebou. Že by se ještě jednou podíval do jejich vesnice a zjistil, jak ti lidé žijí? Rovnou by o Škyťákovi mohl zjistit více informací. A tak se jen pousmál, skočil a nechal vítr, ať ho vede cestou k němu.

***

Zatímco se blížil večer a celé nebe bylo pokryto tmavými oblaky, Škyťák seděl ve svém pokoji u stolu s rozevřeným zápisníkem a hořící svíčkou, která mu osvětlovala potřebný prostor. Oči měl zabořené v knížce a tmavým inkoustem do ní dopisoval všechny nové informace. Byl do svého psaní tak moc ponořen, že si ani nevšiml jemné námrazy na oknech.
Jack Frost se svěsil pomocí své hole dolů k jeho oknu. Na hlavě měl nasazenou kapuci, i když sám nevěděl proč. Připadalo mu to tak bezpečnější a naivně si myslel, že by ho s kapucí Škyťák nemusel ani poznat. Dodávala mu jakýsi pocit bezpečí, který teď ani nepotřeboval.
Sledoval toho hnědovláska před sebou, jak zaujatě píše do knihy. Byl tak zvědavý a přemýšlel, co by tam mohl tak psát. Nějaký příběh? Nebo mu ten kus papíru sloužil jako deník?
Proč ho musel sledovat až domů? Proč teď visel z jeho střechy hlavou dolů, na okna mu bez vědomí kreslil nádherné obrazce a nemohl z něho spustit oči, i když o něm nevěděl? Jacka tyhle otázky trápily, ale pro něj možná bylo horší to, že na ně neznal dobrou odpověď.
Z přemýšlení a sledování ho vyrušily dvě velké zářivé oči, které se náhle objevily v temném rohu Škyťákova pokoje. Než Jack ale stačil uniknout na střechu, aniž by se lekl, přiblížily se k němu tak blízko, že je dělilo pouhé sklo na okně. V jednom rychlém okamžiku poznal Bezzubku, ale ve druhém už seděl na střeše, rychle oddechoval a snažil se uklidnit. Při tom slyšel, jak drak škrábe na okno, snaží se dostat ven, ale Škyťák ho uklidňuje. Za to Jack děkoval osudu, že ho nenapadlo se kouknout ven a najít ho na okraji své střechy. Co by mu na to řekl? A jak by se na jeho nevítanou přítomnost tvářil?

***

Večer byl pryč a místo něj nastoupila chladná tmavá noc. Všichni obyvatelé vesničky už dávno zkontrolovali draky, zhasli svá světla a ulehli do postelí. Mezi domy se šířilo nezastavitelné ticho a jediný, kdo se potuloval zasněženým chodníkem, byl Jack Frost. V jedné ruce držel svou zmrzlou hůl, zatímco v druhé si házel se sněhovou koulí. Byl hluboce zabrán do svých myšlenek, avšak nepřítomným pohledem na temném nebi hledal malý kousek měsíce.
„Co tu děláš?"
Jack se vyděšeně otočil za hlasem, který přeřízl to děsivé ticho a až tehdy, kdy spatřil osobu stojící před ním, se trošku uklidnil. Nevěřil, že ho dokázal tak vyděsit. „Na to samé bych se mohl ptát já tebe, Škyťáku." Pousmál se a zahodil kouli do nejbližší pořádné závěje sněhu.
Mladík před ním jenom pokrčil rameny. „Nemohl jsem spát, tak jsem se vydal na noční procházku okolo vesnice." S tím si přehodil hořící pochodeň do druhé ruky a nevinně koukl na Jacka. Když viděl jeho nechápavý pohled plný nedůvěřivosti, jen si povzdychl. „Fajn, přiznávám se. Věděl jsem, že tu budeš. Bezzubka tě večer prozradil."
„Takže jsi mě viděl?" Jack ucítil, jak se mu silně rozbušilo srdce.
„Jo." Přikývl mu hnědovlásek hlavou. „Minimálně, zima mi sama od sebe nikdy neudělala tak pěkné malůvky na sklech okna. Takže jsem si to odvodil a výsledek směřoval k tobě." S pousmáním a pokrčením ramen přistoupil blíže. „Tak jsem si řekl, proč si ještě nepopovídat."
„A nezmrzneš tady? Přeci jen musí být pořádná zima."
Škyťák se jen ušklíbnul. „Zima? Mě? Vikingovi, který nevypadá jako viking, ale spíše jako párátko pro draky?" zasmál se na svůj účet. „Až mi bude zima, tak se prostě seberu a půjdu domů. Nic zvláštního v tom není."
Jack Frost se nad jeho myšlením a uculením také jenom pousmál. Byl sladký, když se snažil vtipkovat. „Tak kam bys chtěl jít, abychom si popovídali?"