Haha! Hádejte, koho škola nezabila a ani mu nevzala (téměř) všechen volný čas! Ano, Tereki se vrací! Lépe řečeno, na chvíli odběhla od školních povinností, napsala Vám nový díl a znovu se jde ke školním povinnostem vrátit c:
Tak kdybychom se zde už neviděli, tak Vám přeji krásný Nový rok a děkuju Všem, co jste vydrželi!

***** 

Trvalo několik dní, než Škyťáka všichni pustili z postele. Každý den ho musel hlídat někdo jiný a vysvětlovat mu, že není v tak dobré kondici, aby někam šel. On si trval na svém, ale většinou ostatní byli v přesile a jemu nezbývalo nic jiného, než jen ležet a odpočívat.
Pak ale nastal den, kdy už mu nikdo nebránil v tom vylézt z postele, jít do kovárny a opravit Bezzubkovi postroj!
Opatrně se rozhlédl z pokoje, aby zjistil, že nikdo, krom Bezzubky, není doma a nebude ho zdržovat v posteli. Jak moc se chtěl se svým bráškou prolétnout! Už jim to chybělo. Rychle sešel schody, znovu se rozhlédl a až poté vyšel ke dveřím. Nepatrně je otevřel, aby viděl před sebe. Vypadalo to, že ani v okolí domu nikdo není, proto je otevřel ještě více, aby se nadechl čerstvého vzduchu a uvítal sluneční paprsky na své tváři. V tu samou chvíli však jeho tvář byla místo slunečních paprsků pohlazena studenou sněhovou koulí.
„Dobré ráno ti přeji." Zasmál se hlas pobaveně.
Škyťákovi hned bylo jasné, kdo za tohle mohl. Ovšem, když se začal smát i Bezzubka na jeho účet, nevěřil vlastním uším. I on byl zapleten do tohohle plánu?! „Dobré, Jacku." Odpověděl mu, zatímco si stíral sníh z tváře.
Strážce se jen znovu zasmál, pak přešel k hnědovlasému mladíkovi blíže, přitom nezapomněl pozdravit nového dračího přítele. „Jak se cítíš?" zajímal se, když ho zbavoval zbytku sněhu.
„Cítím se dobře, odpočatě, bezbolestně." Začal jmenovat všechna pozitivní slova o jeho stavu, aby si nemusel jít znovu lehnout. Ta postel ho jen zdržovala od práce a on už se vážně cítil zdravě a odpočatě! „Mimochodem, kdy jste se vy dva stihli spřátelit?" zajímal se a pohledem přejel z Bezzubky na Strážce.
„Věř mi, měli jsme dost času, když jsi spal." Odpověděl mu s úsměvem Jack, pak se opřel o svou hůl. Nenápadně si ho prohlížel a ujišťoval se, že nelže. Byl by nerad, kdyby zkolaboval nebo se mu stalo něco jiného. „Jsem rád, že se už cítíš dobře."
„Dobře jsem se cítil už před třemi dny." Odpověděl mu Škyťák, aby mu připomněl chvíli, kdy ho nechtěl pustit z postele a ještě mu hravě hrozil sněhovou koulí. „Ale vy ne, musíš ještě odpočívat." A přitom pohodil rameny.
„Byl jsi bledý a tvoje kruhy pod očima byly hrozivější než letní bouřka." Odůvodnil mu jejich rozhodnutí Jack s lehkým úsměvem. „A neházej tolik těmi rameny, radši mi řekni, co máš teď v plánu?" zajímal se.
„Mám v plánu jít do kovárny, opravit postroj pro Bezzubku a pak si chceme jít společně zalítat, že, bráško?" pousmál se na draka, zatímco on mu jen s radostí přikývl hlavou. Pak se ale oba dva podívali na Jacka. „A co ty, přidáš se k nám?"
Ten váhal a přemýšlel, jestli může. Od té doby, co ho políbil a pak jej Stín změnil ve svého vojáka, si nenápadně držel odstup. Ano, sice se o Škyťáka staral, když musel ležet v posteli, ale tohle se mu zdálo jako naprosto jiná situace. Teď byl zdravý a už ho nepotřeboval. Postaral se o něj, jak jemu a Bezzubkovi slíbil, ale teď se cítil, že mezi ně nepatří. Cítil, že by měl odejít a nechat jejich životy na pokoji.
Tohle mu alespoň radil rozum, ale srdce? To ukazovalo zcela jinou cestu. Chtělo tu zůstat, poznat nový život a nové city, zcela určitě se odmítnutí nebálo tak moc jako rozum.
„Jacku?"
Strážce se tím oslovením trochu vyděsil, málem upustil svou hůl, ale po pár vteřinách na sobě nenechal nic znát. „Jo?"
„V pohodě? Vypadal jsi dost zamyšleně a s tím, jak se ti krčilo obočí, tak i dost nervózně a utrápeně."
Jack jen s hraným úsměvem zatřepal hlavou. „To nic, přemýšlel jsem. A jo, rád se k vám připojím! Jen si půjdu ještě něco zařídit, takže..."
„Takže bychom se mohli sejít na místě našeho prvního setkání, co ty na to?" navrhl najednou Škyťák a Jackovi se zdálo, že to bylo pohlazení pro jeho ztrápenou duši. Dával mu tím místem snad nějakou naději, že se vše bude vyvíjet tak, jak si přál?
„Dobře." Přikývl s rozzářeným úsměvem. „Budu vás tam čekat!" byla to ta poslední slova, které oba bratři slyšeli, neboť Jack v další chvíli jedním skokem, zmizel ve vzduchu.

*****

Když výstroj byla zase v pořádku a vše na ní fungovalo tak, jak mělo, Škyťák neváhal, vyhoupl se do sedla a Bezzubka s ním vylétl až nahoru do oblak. Ani jeden z nich nebyl zvyklý být tak dlouho bez létání, a proto si tuhle chvíli společně vychutnávali. Konečně se znovu mohli dotknout oblak nebo je dokonce přeletět, ba ne i rozprášit!
„Leť, bráško! Leť!" Křičel hnědovlásek a užíval si čerstvého vzduchu a větru, který mu ovíjel tvář a čechral vlasy. Byl tak svobodný, že na něho žádné problémy nemohly dosáhnout.
Ale přeci jen si jeden vzal s sebou do nebes.
Jakmile Bezzubka uklidnil svůj let a pluli nad mraky, Škyťák si lehl na jeho záda a sledoval oblohu nad ním. „Bráško, co mám dělat?" zeptal se, ale věděl, že si odpověď nejspíše bude muset najít sám. Noční běs se na něho jen nepatrně ohlédl. „Myslím to s tím Jackem." Osvětlil mu a rukou pohladil mrak pod nimi. „Nevím, jak se ohledně toho všeho cítit. Já... já k němu opravdu cosi cítím a je to více než přátelství, ale..." povzdychl si a znovu své zelené oči namířil k nebi nad ním. „Nevím, jak by to mohlo přijmout okolí. Je to kluk, Strážce, nadpřirozená bytost... není náhodou tohle všechno zakázané?" odpovědí mu bylo dračí zamručení. „Já nevím, bráško. Co by na to řekl táta? Ostatní z Blpu?" chtěl znát odpověď na své otázky, ale místo toho byl čím dál více zmaten. Srdce mu říkalo, ať se neohlíží na názor ostatních a řídí se podle sebe – tak přesně jako když potkal Bezzubku. Ale rozum namítal a křičel na něj, aby neudělal žádnou chybu.

*****

Seděl na kraji útesu, očima pozoroval klidné moře před sebou, ale ve skutečnosti byl ztracen ve svých myšlenkách. Přemýšlel nad budoucností – jejich budoucností. Jak to s nimi bude dál?
Jackovi bylo jasné, že i nadále bude muset plnit své povinnosti vůči dětem a všem, kteří v něj věří i nevěří. Bylo mu jasné, že Škyťáka z domova nedostane a ani jej násilím odsud nevytrhne.
„Znovu přemýšlíš?" hlas, který se ozval za ním, ho naprosto vyděsil tak stejně jako jeho myšlenky. Okamžitě se ohlédl, a když nad sebou spatřil ty jasně zelené oči, myšlení se mu trochu vrátilo do normálu.
„Tak trochu, no." Zasmál se nevinně a přizval hnědovláska, aby se posadil vedle něj. „Spíše jsem se ztratil v tom nádherném výhledu." Zalhal a očima se znovu zakoukal do dáli, kde se nebe setkávalo s mořem. „Přemýšlel jsem nad budoucností." Řekl najednou a koutkem oka viděl, jak v mladíkovi hrklo.
„Když už jsme u té budoucnosti, Jacku..." Škyťák cítil, jak se mu najednou zlomil hlas a nedovedl pokračovat dál. Obzvláště, když se na něho koukly ty nebesky modré oči. „J-Já..."
„Nevíš, jak to bude dál, že?" i když ho tahle věta ranila uvnitř srdce, chápal, že to tak asi musí být. Kdo by chtěl být s nestárnoucím a nesmrtelným duchem, který je skoro pro všechny neviditelný? Navíc, chápal to, že Škyťák je jediný pokračovatel jeho rodu. Budoucí náčelník. Člověk a ještě k tomu všemu smrtelný.
„Přál bych si, aby budoucnost byla růžová, ale takovou ji nevidím." Skoro to vypadalo, že se mu do očí derou slzy, a když to Jack viděl, jen si ho přitáhl do objetí. „Jsem zmatený."
„Ano, jsi." Přikývl mu na to Strážce a rukou mu prohrábl vlasy. „Proto jsem se rozhodl, že tě nechám přemýšlet a dám ti trochu času, aby sis urovnal myšlenky a zjistil, co pro tebe bude nejlepší."
Škyťák se najednou odtáhl, chvíli měl zrak sklopený dolů, ale pak se mu podíval přímo do očí. „Ale co ty?" nikdy nedělal věci kvůli sobě. Nechtěl být sobecký, vždy chtěl blaho i pro druhé, ale teď?
„Já to přežiju." Zasmál se Jack, ovšem byl to jen hraný smích. „Stále bychom byli přátelé, ne? A i to je pro mě důležité." Vzal svou ruku a dlaní ji přiložil na místo, kde se nacházelo Škyťákovo srdce. „A o to více pro mě je důležitější, že na mě nezapomeneš." Dodal s mírným úsměvem. Ano, bolelo ho nechat jít k někomu jinému, ale to mírné pohlazení, to, že stále v něm má přítele, mu ulevovalo na duši.
„Takže zůstaneme přáteli?" zajímal se Škyťák a vzal Jackovu ruku do té své.
„Ano. Sice tady nebudu celý měsíc, rok nebo život, ale budu tě docházet kontrolovat a navštěvovat. Navíc, slíbili jsme si s Bezzubkou, že si dáme závod. Myslí si, že mě předhoní." Oba dva se na to zasmáli, protože drak vloudil svou hlavu mezi ně. „Ale neříkej mu, že jsem rychlejší." Zašeptal Jack a Bezzubka v další chvíli po něm skočil, čímž ho pořádně vyválel ve sněhu.
On se ale smál a Škyťák taky. „Bezzubko, ještě nám kvůli tomu naplánuje odvetu, nech ho!" ale drak se sněhem ne a ne přestat. Ocasem ho mrskal do všech stran tak, že oba dva kluci po chvíli vypadali jako zabalení sněhuláci.