Lidi, ani nevíte, jak jsem z Vás nadšená! Opravdu mi dělá radost, že tuhle povídku někdo čte c: A pokud budete mít zájem, až tady tento příběh skončí, (což bude bůhví za jak dlouho :D) mohla bych napsat na tyhle dva další povídku c: Pokud byste chtěli další příběh na tento pár, dejte vědět v komentářích~

*****

Nastalo mezi nimi hrobové ticho, sem tam přerušované hrábnutím nočních běsů. Jack stál v jejich čele, hůl pevně svíral v ruce a ty prázdné oči směřovaly na Škyťáka, nedávno dobrého kamaráda, nyní nepřítele. Stínův hlas v podvědomí mu šeptal, aby se k němu přiblížil a ukázal mu svou novou moc. Nabádal ho, ať mu ublíží. Ať celý Blp slyší jeho bolest a zoufalství, až bude prosit o rychlý a milosrdný konec.
Škyťák se snažil přemýšlet a vymyslet nějaký nový plán, ovšem Jackův prázdný, skoro až děsivý pohled, mu to nedovoloval. V ruce stále třímal Inferno, avšak jej nechtěl použít proti němu, pokud by nemusel. O to více to pro něj snad bylo horší. Věděl, že Jack pod Stínovým vedením mu bude chtít ublížit a on se bude muset nějak bránit.
Musel přemýšlet opravdu rychle, z vesnice vycházely výkřiky jeho přátel, kteří se snažili bojovat se Stínem a bandou vyděděnců, a tak ochránit své blízké. Kdyby jim měl přijít na pomoc, Jack by ho okamžitě pronásledoval a tím by ve vesnici napáchali ještě větší škody. Když ale zůstane tady, nikdy se tam nedostane včas.
A pak najednou jeho oči upoutal kus ledovce pokrytého pískem nad Jackem a ostatními nočními běsy. Kdyby jim odřízl cestu a nechal je zavalit sněhem, dostal by trochu času navíc. Zhluboka se nadechl a naposledy se podíval na svého zotročeného kamaráda. „Odpusť mi to," jestli z tohohle vyváznou živý, bude se mu muset pořádně omluvit. Rychlým a ladným pohybem naskočil na Bezzubku. „Ten ledovec, bráško!" vyřkl a drak vypálil podle jeho přání. Ozvala se rána, která se přenesla přes celý ostrov až do širokého moře. Následovalo zapraskání a v onu chvíli se led zřítil na jejich nepřítele.
A i když vše proběhlo strašně rychle, oba dva si stačili všimnout, že noční běsy sníh a led zavalil, ale Jacka Frosta nikoliv. Stál tam a vypadal, jakoby se vůbec nic nestalo. Stále ve stejné pozici, prázdné oči pořád zabodnuté na Škyťákovi. Než se stihli z toho šoku vzpamatovat, Jack pozdvihl svou volnou ruku a ze sněhu vyšli nová noční běsové, tentokrát však byli napůl propojeni se sněhem. Na nic nečekali a rozběhli se proti svým dvěma nepřátelům.
„Leť!" vykřikl Škyťák a nemusel ho ani pobízet. Bezzubka rozevřel svá křídla a v další vteřině oba dva vynesl do vzduchu, v pokusu zbavit se těch pronásledovatelů. Ale naivně si oba dva mysleli, že budou v bezpečí. Noční běsy dokázaly díky svému černému písku běžet i po vzduchu
„Sakra! Bezzubko, střemhlav dolů!" pokud se jich nešlo zbavit ve vzduchu, museli to zkusit pomocí země. Škyťák přes rameno viděl, jak se ti tvorové k nim přibližují a vůbec nepřemýšlí nad tím, co mají v plánu. Jen malý kousek od země Bezzubka znovu roztáhl křídla, proletěl jen pár centimetrů nad zemí, div ho tráva nepolechtala na břiše, a zase se vznesl zpátky do vzduchu, zatímco noční běsy se o zem rozrazili jako kusy keramiky. Když se však z písku a ledu znovu neobnovili, Škyťák si dovolil vítězný úsměv. Ten však netrval dlouho, protože před nimi se zjevili další černí koně. Bezzubka však vypálil jednu ze svých střel a nechal koně se rozprášit ve vzduchu.
Vypadalo to, že vše je na dobré cestě, že konečně našli způsob, jak se vypořádat s těmi hrůznými nočními běsy! Avšak jejich radost netrvala dlouho. Stačila jedna dobře mířená rána, aby dračí ocas zamrzl v obrovský kus ledu a oba dva tak ztratili kontrolu nad letem.
„Bezzubko!" padali neskutečně rychle, i když se drak snažil brzdit pád svými roztaženými křídly. Bylo jen otázkou času, kdy ucítí tvrdý dopad.
Ten přišel velmi brzy. Země přijala těla dvou bratrů, nechala rozprasknout konstrukci dračího sedla a nakonec je od sebe tvrdě a dalece oddělila. Škyťákovo tělo zastavil jeden z mnoha stromů, zatímco Bezzubka se svalil ke kraji útesu. Celý zmatený se od okraje snažil dostat pryč, ale v další chvíli se před ním zjevil Jack Frost. V jeho očích nebylo žádné pochopení ani politování.
Škyťák se mezitím dostal z lehkého bezvědomí. Hlava mu třeštila jako šílená a cítil se jako vhozený do ohně. Při jakékoliv snaze o pohyb ho rozbolelo celé tělo a chvíli si připadal, jakoby si dělalo to, co chtělo ono samo. Snažil se otevřít oči, ale při té snaze viděl vše rozmazaně. Cítil, jak se mu víčka neustále klíží zpátky k sobě, jak ho opět volá náruč bezvědomí, ale tomu se nemohl poddat.
Ne, když viděl a hlavně slyšel, co se před ním děje!
Adrenalin mu dodal novou sílu. Zhluboka se nadechl a ignorujíc bolesti, se postavil alespoň na všechny čtyři. „Nech ho!" vyjekl, aby na sebe upoutal pozornost. Zapíral se o strom, aby se dokázal postavit na nohy, ale cítil, jak byl slabý a stále dezorientovaný z toho pádu. „Chceš snad mě, ne?! Mě chceš zabít, ne jeho!" Bezzubka mu odpovídal řevem, protestoval. Nechtěl, aby na sebe stáhl pozornost. On ho chtěl ochránit tak stejně!
Jack se ale stále nehýbal. Prázdné oči upíral na bezmocného draka, který se snažil vyškrábat se na pevnou zemi, ale útes pod jeho zadníma nohama se neustále podlamoval. Ať už sebevíc mával křídly, země ho stále zrazovala.
Tak stejně i bývalý Strážce.
Prsty omotal kolem své hole a pak s ní bouchl do země. Okolo něj se vytvořil kluzký led a mířil rovnou k drakovi, aby mu sebral poslední pevnou půdu pod nohama, co jej ještě držela.
„Ne!" Škyťák se za ním rozběhl, nohy jej ale zradily a on padl do černého sněhu. Zvedl hlavu a chtěl pokračovat dál, ale další chvíle mu zasadila krutou ránu. Bezzubka se ani pomocí svých drápů neudržel na zemi a se srdcervoucím řevem se zřítil z útesu. „Bezzubko!" přestal myslet na všechnu tu bolest, co mu obmotávala tělo. Ignoroval krev tekoucí, která ho mírně lehtala na pravém spánku. Přestal myslet na to, že na onom místě stojí jeho nepřítel. Rozběhl se tak rychle, jak jen mohl, aby mu situace vrazila další ránu do srdce.
Jak doběhl ke konci útesu, padl na všechny čtyři a těkavě se rozhlížel po širé hladině oceánu. Vlny byly divoce rozbouřené a Bezzubka, jeho nejmilejší přítel a bráška, byl v nedohlednu. „Bezzubko!" vyjekl, oči se mu naplnily slzami. Stále doufal, že uslyší jeho řev. Že se vynoří z hladiny a bude se snažit vzlétnout.
Ale nic takového se nestalo.
„Ne." Zničen touto chvílí úplně zapomněl na Jacka, který se za ním tyčil jako temný stín. „Bráško." Vyhrkl a nechal slzy, ať mu stečou z tváře. Nedokázal jim nijak zabránit. Celý svět se mu rozlomil na několik částí a on nebyl schopný racionálně uvažovat.
S tímhle ale Jack neměl problém. Necítil teď city ani emoce, proto hnědovlasého mladíka svou holí odtáhl od útesu a silně jej předhodil před sebe. Díval se na něj jako na trošku, skrze ty polomrtvé oči, zatímco Škyťák před ním klečel a své oči plné bolesti nasměroval k němu. Jejich vždy zářivá zelená barva, která mu připomínala nádhernou jarní trávu nebo prosvítání slunečních paprsků skrze listí v hustém lese, byla zastřená smutkem a hluboko v tom pohledu jej soudily za to, co udělal, ovšem nic z toho ale nevyšlo na povrch jako slova. „Soudíš mě?" to bylo poprvé, co promluvil. Hlas podobný zimní vichřici, kdy by nejeden poutník umrzl, se pronesl celým místem.
„Čekám." Odpověděl pouze hnědovlásek a nepřerušoval oční kontakt.
„Nemohu za to, co je předepsáno mým pánem. Musel jsem tak udělat."
„Lži!" vykřikl Škyťák, jehož vztek se nyní dral na povrch, aby zastínil slabost a slzy, které se stále kutálely z jeho očí. „Jen ti nasadil do hlavy, že je tvůj pán, ale tak to není!" v tu chvíli mu ale došla jedna věc. Jestli se s ním hodlal bavit a rozmlouvat, Jack hluboko v něm se probral a chtěl jít na povrch. Chtěl dostat zpátky kontrolu nad svým tělem! „Ty jsi svým pánem! Žádný Stín ti nemůže poroučet!" ihned na to pocítil prudkou ránu do ruky. Očividně se tomu temnému nelíbilo, jak mluvil o jeho pánu. Pokud to bude potřeba, klidně schytá i další rány, jen aby Jacka znovu dovedl napovrch. „Lže ti! Vzal ti tvou svobodu, tvé myšlení! Copak jsi tohle někdy chtěl?! Chtěl jsi někdy ublížit Bezzubkovi?!" opět schytal další ránu, tentokrát však do hrudníku. Bolestně se za něj chytil, ale nepřestával. Jen se nadechl, sklopil pohled dolů a postavil se na nohy. Pak znovu, ale ještě odhodlaněji se podíval do těch prázdných očí. „Chtěl si snad někdy ublížit nevinným lidem?!" přikročil k němu blíže. „Podívej se na to!" rukou ukázal na vesnici, kde se stále bojovalo a nevypadalo to nijak slibně. „Tohle jsi někdy chtěl? Násilí, smrt, strach?!" při tom posledním slově Škyťák spatřil, jak v Jackovi hrklo. Jak se i v jeho očích zaleskl nesouhlas. „Chtěl jsi jen roznášet radost, ne? Bavit se s dětmi, mít kamarády." Když udělal další krok, Jack ho opět praštil svou holí, nyní však zasáhla břicho. Hnědovlásek se zhroutil na jedno koleno, na chvíli nemohl popadnout dech. Slabost hned po něm napřáhla své pařáty a společně s bezvědomím si jej chtěli vzít zpět, avšak mladý viking se nenechal. Bezzubka by mu to nikdy nedovolil. „Nikdy jsi nechtěl..." s těmi slovy se zakuckal, dech mu ještě pořádně nesloužil. „Nikdy jsi nám nechtěl ublížit, ne?" vzhlédl ke svému kamarádovi a doufal, že mu poslední část plánu vyjde. Sebral všechny zbytky sil, postavil se na nohy a dobelhal se k tomu ovládnutému Strážci.
K tomu, kdo měl šířit sníh, zimní radovánky, smích a radost. To bylo jeho úkolem, ne být pod nadvládou někoho jiného a ještě k tomu všemu šířit strach a smrt! Musel využít této chvíle, kdy Jack přemýšlel nad jeho slovy a nijak na něj neútočil.
Při posledním kroku se mu podlomila kolena a on ho v rychlosti objal, aby nepadl na zem. Rukama ho pevně svíral kolem ramen. „Nikdy jsi nám nechtěl ublížit, Jacku. Nikdy nikomu. Chtěl jsi jen šířit radost, smích... mít nějaké kamarády." Šeptal už unaveným hlasem, stále se však držel. „A to jsi všechno dostal. Děti tě milují, tvou zimu ještě více." Zaskuhral. „Ale ze všeho nejvíc, Jacku Froste, dostal jsi i kamarády. My dva, jsme dostali možnost vidět se, i když to je zcela šílené." Zasmál se s lehkým kašlem. „A díky té šílenosti, kterou jsme oba dva přijali a dala nám cenné zkušenosti, nám oběma, jsem si uvědomil, že tě vlastně mám strašně rád." Vydechl. Slova mu brala veškerou sílu a on cítil, že je možná nejlepší čas přijmout tichou náruč bezvědomí, která se postará jak o jeho fyzické, tak i psychické rány.