„Škyťáku, slyšíš mě?" ten hlas znal. Znal ho až moc dobře, ale vůbec mu nešel přirovnat. Když se o to pokusil, hlava ho rozbolela tak moc, že si chvíli nebyl jistý, jestli chce otevřít oči. „Prosím, musíš být v pořádku!" Nakonec ho k tomu ale přinutila jeho vlastní zvědavost. A tak, když otevřel své zelené oči, první co spatřil, byl ustaraný a ztrápený obličej Jacka Frosta.
„Jacku?" oslovil ho, nechápal, ale po chvíli se začal rozpomínat. Ten černý písek uvnitř ledu, zmatenost, ledová rána a nakonec pád.
„Díky bohu!" napětí mu okamžitě zmizelo z tváře. „Moc se omlouvám, nevěděl jsem, že jste to vy. Myslel jsem, že je to-"
„Kdo jiný by to mohl být, Jacku." Zavrčel Škyťák skrze zuby a pokusil si sednout. Ovšem bolest v hlavě byla horší, než předpokládal a tak pořádně zasyčel, ale s vypětím všech sil si sedl. Ruku si položil na bolavé místo, aby se přesvědčil, že mu neteče krev. Necítil však nic a tak usoudil, že si z toho pádu odnese jen pěknou bouli. „Kde je Bezzubka?" zajímal se okamžitě, jakmile si na svého kamaráda vzpomněl. Odpovědí mu ale naštěstí bylo letmé šťouchnutí do zad, kdy se potom drak ukázal přímo vedle něj. I on vypadal, že se o Škyťáka bál.
„Promiň, vážně se omlouvám! Tohle se nemělo stát." zakňučel Jack. Připadal si hrozně, kvůli tomu, že ho sestřelil. Ještě z takové výšky, která je pomalu mohla zabít! Nebýt Bezzubky, který Škyťáka zahalil do svých křídel a zjemnil mu pád svým tělem, pravděpodobně by jeho zranění vypadalo mnohem hůře.
Hnědovlásek svého draka pořádně přesvědčil o tom, že je v pořádku. S jeho pomocí se postavil na nohy, aby zkontroloval i jeho. Naštěstí, Bezzubka vyvázl bez jakéhokoliv zranění. Bohužel, jejich postroj po tom pádu nebyl vůbec použitelný. Kovové spony náraz nezvládly a zlomily se, takže některé popruhy vysely zcela volně. „To snad ne."
„Co se děje?" Jack se obával nejhoršího. Sice Bezzubku, s mírným odstupem, prohlédl, ale byla zde možnost, že si nějakého zranění nevšiml.
„Postroj je v háji." Škyťák se snažil uklidnit, jenomže v hlavě měl příliš velký nával myšlenek. Jak se teď dostanou domů? Byli sice na blízkém ostrově, svou vesnici mohl odsud vidět, ale jak by měli překonat moře a tu vzdálenost? Nikde nebyla pevnina, po které by tam mohli dojít!
„To je mi lito, já-"
„To by ti mohlo být líto!" cítil, jak ho pomalu zaplavuje hněv, i když se tomu stále snažil vzdorovat. Doslova skřípal zuby, jen aby ho nenechal jen tak vypustit. „Jak se teď asi dostaneme domů?! Bez postroje nemůžu ovládat Bezzubkův ocas, nezvládne let! Nemám tady ani nic, čím bych to mohl spravit!"
„Promiň." Jack se cítil jako pokárané štěně. Věděl, že to byla jeho vina, měl se pořádně podívat a ne vypálit bez rozmyslu. Navíc, Škyťák měl pravdu. Jak by se z tohohle ostrova měli potom dostat? Sklopil hlavu a ze strachu zabořil pohled do země. „Opravdu jsem to nechtěl udělat." Jediné na co se zmohl, bylo zoufalé omlouvání.
Mladík se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Měl v hlavě tolik zmatených myšlenek a otázek, které by na Jacka nejradši v tomhle náporu vychrlil. Když však viděl, jak mu svými slovy ublížil, pořádně se nadechl a vydechl. Zkusí s tím začít znovu. „Promiň." Vyslovil a znovu se snažil uklidnit. „Ale jsem strašně zmatený, než abych byl v klidu. V hlavě mám několik otázek, které se bijí přes sebe a dělají se nejdůležitějšími na světě."
„Tak je zkus vypustit, možná ti potom bude lépe."
„Tak za prvé, co má znamenat ten led s tím černým pískem?!" vypískl Škyťák, když si uvědomil, že to ohromné spojení dvou sil vidí před sebou a neví, co si myslet. Tak strašně rád by věřil Jackovi, že je nevinný a tohle je pro Stína jen nějaké upozornění, ale v hloubi duše mu důvěru podkopávala ta temná slova.
„Tak dobře. Ale neboj se. Vím, že jednou tu pravdu budeš chtít znát. Ale to už pak bude příliš pozdě."
Hnědovlásek se při těch slovech oklepal, opravdu mu teď naháněla husí kůži a působila mu nepříjemný tlak u srdce.
„Tohle? To je..." Jack se snažil vymyslet, jak to nejlépe vysvětlit, ale uvědomil si, že většina slov by v této situaci zněla až příliš špatně. „...nic." Pokrčil rameny a povzdychl si. Přišel blíže k ledu a rukou sáhl na jejich společný výtvor. Sám nevěděl, co na to říct. Bylo to tak děsivé a přitom to hluboko v něm vyvolávalo jakýsi pocit euforie a krásy. Nad tím ale nemohl přemýšlet, už jen kvůli tomu, že tohle spojení, které ho přímo vábilo, bylo spojené se Stínem!
„Ale no tak, Jacku, nenalhávej si to." Oba dva chlapce vrátil zpátky do reality ten temný hlas, který je donutil se ohlédnout jeho směrem. Když spatřili majitele, Škyťák sáhl po svém infernu a Bezzubka mu byl oporou a ochranou, zatímco Jack se postavil do bojové pozice a v rukou pevně třímal svoji hůl. Stín se ale zhluboka zasmál. „Ale no tak, takové uvítání si nezasloužím."
„To máš pravdu, nezasloužíš." Škyťák ho měl už po krk a kdyby věděl jak, nejradši by se Stína zbavil. Už jen pro dobro své vesnice.
„Nebuď hrubý." on si s ním však hlavu nelámal, a když jen lehce mávnul rukou, ze země poprášené sněhem se vynořily dva noční běsy, aby měl od toho lidského mláděte klid. Věděl, že jeho noční můry jej zaměstnají na dost dlouho.
Dost dlouho na to, aby měl čas si před ním popovídat se samotným Jackem Frostem.
„Koukal jsi a obdivoval naše dílo, mám pravdu?" usmál se a sám pohlédl na spojení jejich dvou sil. „Je to jako kdysi, když jsem tě potkal a o své síle jsi nevěděl zhola nic." Tak stejně jako mladík předtím, i on si pohladil jejich ledové a děsivé spojení.
„O čem to zase mluvíš!" zavrčel Jack a marně se pokoušel mít nad nočními běsy dohled, ovšem Stín mu to jenom zhoršoval. Nejenže nemohl pomoci svému kamarádovi, ale i to, jak se jeho nepřítel k němu sebejistě přibližoval, se mu vůbec nelíbilo.
„Neříkej, že jsi tyhle vzpomínky zatlačil do svého temného kouta, Jacku." Hrál si na raněného, přitom ale cítil, jak každou chvílí dostává od Jacka větší sílu. Ještě chvíli jej bude trápit a pak vše vyjde podle jeho plánu. Dokonce i to lidské dítě nebude tak k neužitku, jak si prvně myslel.
Naopak, jeho přítomnost zde poslouží jeho plánu až příliš dobře.
„Jaké vzpomínky?! Nic takového neexistuje!" Strážce se snažil zbavit jeho slov, ale byla silnější, než jeho vůle. A jak přibývala, on cítil, že slábne.
„Ty nejstarší, které jen můžeš mít. První noc, co jsi zjistil, že tě nikdo nevidí. Lidé tebou procházeli jako vzduchem, vůbec tě neslyšeli ani neviděli. A pak jsem se objevil já. Jediný, kdo v tebe věřil, viděl tě a promluvil na tebe. Byl jsi tak šťastný, že jsem tu byl pro tebe."
„Ne, ne, ne! To není pravda!" v očích se mu vyrojily slzy, stisk hole neúmyslně povoloval. Proč se musel soustředit jen na Stína? Proč ho prostě nemohl oběhnout, rozrazit na prach ty noční běsy, aby byl Škyťák s Bezzubkou v pořádku a pak se mu postavit?!
Proč najednou neměl žádnou sílu proti němu bojovat a zdálo se mu, že se podvoluje jeho síle?

***

Bezzubka výhružně, na dva černé koně vytvořené z písku, zavrčel, když ale pochopil, že ho neberou vážně, stočil se kolem Škyťáka jako ochrana a čekal na vhodnou příležitost.
Mladík musel dělat to samé. Netušil, čeho jsou ti koně schopni a jak by jim mohli ublížit. Nevěděl o nich vůbec nic, a tak mu padl plán na to se k nim přiblížit s pouhým infernem. Jakmile se ale jeden z nich začal přibližovat a nebezpečně přitom hrabal kopytem do země, Bezzubka po něm vypálil svůj plazmoplamen. Kůň se ve vzduchu rozplynul jako pára.
„Dobrý nápad, bráško!" zaradoval se Škyťák, ale bohužel předčasně. Noční běs se vrátil do své původní podoby a vypadal ještě nebezpečněji, než předtím. „Ale ne." Jestli je nedokázal zničit plazmoplamen, co potom? Co teď měli dělat, jak se z téhle situace měli dostat?!
A najednou uslyšel smích, který ho mrazil až v kostech. Jeho srdce pocítilo ledový závan a plíce se mu stáhly tak, že se nemohl nadechnout. Oba dva noční běsy ustoupili, aby mu poskytli co nejlepší výhled, jak jim to pán nařídil.
Nyní před sebou viděl Stína s vítězným úsměvem na rtech a Jacka, jak se drží na kolenou, vysílen se opírá o svou hůl a ztěžka dýchá. „Jacku?!" Škyťák doslova vyjekl jeho jméno, ta scéna mu drásala srdce snad ještě více, než ten předcházející smích.
„Dívej se a rozluč se." Usmál se muž a přistoupil k zesláblému mladíkovi. Přiklekl si k němu, jednu rukou ho chytil za bradu, druhou mu projel přes jeho stříbrné vlasy, které se začaly měnit na černé.
Škyťákovi ztuhla krev v žilách, nebyl schopný jediného slova nebo činu. Připadal si jako zamrzlý a svázaný, nemohl proti tomuto problému nic udělat!
A nakonec se Stín naklonil a políbil mladého Strážce na čelo, s čímž se všechna čistá námraza z jeho hole zbarvila do třpytu černé a všechen sníh získal barvu onoho černého písku, jen sníh byl o pár odstínu světlejší, aby se od sebe tyto dvě síly rozeznaly. Jackovo tělo nakonec padlo na zem, vysílené a bezvládné, jakoby jeho život zmizel neznámo kam.
„Jacku!" až tahle chvíle mu umožnila se nějak pohnout. Přes všechen svůj strach, ztuhlou krev i svaly, přes své otázky v hlavě, se rozběhl za svým kamarádem a zastavil se až tehdy, když jeho tělo svíral v náručí a snažil se přijít na to, jestli ještě žije.
Stín se nad tou scénou jen pousmál. „Naše síly se spojily jako onehdy. Bylo jen otázkou času, až se to stane."
„Co tím chceš říct?!" zavrčel hnědovlásek a znovu v sobě pocítil ten potlačovaný hněv. Opět pevně svíral v ruce své inferno a jen čekal, až mu tohle Stín vysvětlí.
„To byla ta pravda, kterou jsem ti chtěl říct, ale neposlouchal jsi." Pokrčil s nezájmem rameny, ale i přesto pokračoval. „Jack je se mnou už od začátku své existence propojený. Proč si myslíš, že naše síly spolu vydrží v jednom spojení?" usmál se a nevinně pohladil svou příchozí noční můru, přitom se koukl i na draka, který varovně vrčel a nespouštěl ho z očí. „Být tebou, nechám ho být. Je dost možné, že si tě vůbec nebude pamatovat, ba, jestli tě nebude považovat za nepřítele, když mu to nechám jako rozkaz." Uchechtl se nad tou ironií. Kdysi přátelé, ale jakmile rozkáže, Jack bude muset poslouchat a smrtí jediného přítele, jej zažene do takové temnoty, že jej bude poslouchat už navždy. „A taky bych ti radil, abys odešel do své vesnice. Blíží se tam totiž bouřka." Poznamenal naposledy s úsměvem, než zmizel. Všechno mu šlo přesně podle plánů a nikdo zde mu nemohl zarazit přicházející vítězství v podobě strachu.