A hádejte, kdo má po zkouškách a je zpět! Ovšem, zpět s tím, že tohle už je konečná kapitola a já raději půjdu utéct do zahraničí, aby mě nikdo nenašel! Každopádně, asi to nevyjde, protože už chystám další příběh... ahaha - aneb neukamenujte mě, děkuji předem c:

Ale děkuji všem, kteří příběh četli a dotáhli to až tady! Jsem za Vás všechny neskutečně ráda a doufám, že se uvidíme znovu u nového příběhu! Takže děkuji a kdyby něco, komentář k poslední kapitole vždy potěší~

*****

Užíval si pohled na tu malebnou vesničku zabalenou sněhem, kdy střechy, náměstí, dokonce i vozy byly pokryté tím bílým popraškem, co tady chtěl nechat. Chvíli i přemýšlel, že by zde nechal trochu ledu, aby to všem klouzalo, ale nechtěl, aby ho proklínali.
Hodlal se totiž vrátit a jak tak věděl, určitě by mu ten led neodpustili a ještě by mu to dvojnásobně oplatili.
Ale upřímně, nechtělo se mu odtud. Měl tohle místo rád, o to více tu chtěl zůstat kvůli jediné osobě, kterou miloval. A jak tak stál a přemýšlel, napadlo ho, že se s ním nešel ani rozloučit. Proč by to ale dělal? Až udělá svojí práci tak jak má, zase ho přijde navštívit.
Slíbil mu to.
A tak se naposledy podíval na tu vesnici, šťastné lidi a doufal, že ho ještě před odletem uvidí. Ale on nikde nebyl.
Jack si jen povzdychnul. Pořádně uchopil svou hůl a vyskočil do vzduchu, kde se nechal unášet severním větrem. Jakou zemi asi navštíví jako první?
„Nad čím přemýšlíš?" ani nevěděl kdy a jak a vedle něj se objevil noční běs s jezdcem na jeho hřbetě. Strážci v další chvíli poskočilo srdce samou radostí. Tak on nakonec přišel!
„Kde všude je u vás led." Zalhal s hravým úsměvem a jezdec si ho podezřívavým výrazem změřil.
„Doufám, že jsi ho neumístil přímo před dveře mého domu. Bylo by nemilé hned po ránu uklouznout nebo se stále vytrácet oknem. Táta by měl podezření, že mám něco v plánu."
„A nemáš snad?" zajímal se mladík a ve vzduchu se na něj otočil tak, aby mu viděl přímo do očí.
Škyťák se při té otázce jen nervózně usmál. „No, možná..."
„Takže neví, že jsi tady."
„Hele, to teď není vůbec podstatné!" obránil se hnědovlásek a společně s Bezzubkou se zastavili na jednom místě. Tak stejně to udělal i Jack, nechtěl jim někam utéct a přitom si svého nového společníka pořádně prohlédl, skoro ho popichoval pohledem, aby mu řekl, co měl v úmyslu. A kvůli tomu se Škyťák kousl do rtu a i přes tu zimu, která tady nahoře v oblacích byla, cítil, jak rudne a pomalu ho spaluje vnitřní žár. Strážce nechtěl věřit ani svým myšlenkám, které se k němu najednou přihnaly. Že by změnil názor?! „Letěli jsme za tebou, protože jsem ti chtěl něco říct, než odejdeš..." odmlčel se na chvíli, jakoby hledal vhodná slova. „Rád bych tě na Blpu znovu uvítal, ovšem ne jako dobrého kamaráda a Strážce, ale jako..." když se Škyťák znovu odmlčel, Bezzubkovi to nedalo. Stáhl svaly své tváře do sarkastického výrazu a pořádně svého jezdce pleskl uchem. „Au!"
Jack se té scéně musel zasmát. Obzvláště tomu, jak se oba dva před ním tvářili a Škyťák se snažil vymanit ze svého draka důvod, proč ho praštil.
„Prostě bych tě tam chtěl přivítat jako svého partnera!" vylétlo mu najednou z úst a očima kmital všude možně, jen aby se jeho zrak nestřetl s tím od Jacka. Líce měl nafouknuté a celý nervózní čekal, jak na to Strážce před ním bude reagovat.
A Jack? Ten nemohl věřit svým vlastním uším a v jednu chvíli si i myslel, že po těchto slovech roztál všechen led na světě. Tvář mu prolilo štěstí a v očích se zjevilo tolik radosti jako dětem o Vánocích. S úsměvem přilétl blíže k chlapci, aby ho pohladil po tváři a s trochou odvahy, ho stejně jako poprvé, políbil na ústa.
Škyťák se jen na malý okamžik zalekl, avšak pak nechal odeznít svůj strach a jejich společný polibek si vychutnal. To by ale mezi nimi nesměl být Bezzubka, aby je nepřešil svým plesknutím s ušima.
Oba dva mladíci se od sebe s úsměvem odtáhli a drak se na ně díval pohledem, že jestli si to chtějí zopakovat, budou muset přistát na zemi.
„Tady někdo žárlí." Ušklíbl se Jack a drak se na něho podíval zamračeným pohledem, za kterým se skrývala hravost. Jakoby říkal: „Já a žárlit? To určitě!"
„Očividně." Zasmál se Škyťák a pohladil nočního běsa po hlavě. Pak se ale podíval na vznášejícího Strážce. „Budeme tě očekávat."
Jack se na něho usmál, a kdyby mu v cestě nebránil Bezzubka svým vypočítavým pohledem, hned by Škyťákovi věnoval další polibek. Tentokrát však na čelo, jako symbol ochrany. „Zjevím se hned, jakmile budu mít všechno hotové. Kvůli vám se budu snažit, aby to bylo co nejdříve." Řekl popravdě. „Tak se opatrujte. Dohlídni mi na něj. Víš, jaký je nešika na ledu." Svěřil své přání Bezzubkovi, který se jen po dračím způsobu usmál a nakonec mu dovolil, aby se rozloučil ještě s jezdcem.
„I ty se opatruj." Popřál mu Škyťák a naposledy jej políbil. Ještě než se od sebe oddálili, stačili si zamávat. Pak se už každý vydal svou cestou.

*****

Lesy, loukami, mořem i nebem se ten den proháněla pořádná ledová vichřice, která sebou nesla silnou vánici. Jen šílenec by v tomhle počasí vytáhl paty z domu.
Šílenec a Jack.
Jemu takové počasí moc nevadilo. Upřímně, skoro si ho ani nevšímal, protože myšlenkami byl úplně někde jinde. Tak neskutečně se těšil na Škyťáka a Bezzubku! Těšil se, až jim povypráví zážitky ze svého dobrodružství a nabídne jim, že je provede po světě a všechno jim ukáže! Jeho oči se rozzářily nad tou představou, kdy už jsou všichni spolu.
Ale když byl čím dál blíž k Blpu, něco mu nesedělo. Něco uvnitř mu narušovalo tu dobrou náladu a varovalo ho, že nic nemusí být tak, jak si myslí. A když dorazil tak blízko, že mohl vidět jejich ostrov a vesnici, jen mu to tu zlou obavu potvrdilo.
Nedivil se tomu, že nikde nebylo ani živáčka. Bouře byla pořádná. Mráz štípal v očích a sníh se dostal téměř všude. Spíše se divil tomu, že všechny domy před ním jsou v zchátralém stavu, náměstí je pobořené a vlastně se od jeho odchodu změnilo téměř všechno.
Až na jedny obrovské dveře zbudované do skály.
No samozřejmě, o tom mu vyprávěl Škyťák! Při všech velkých bouřích se tam vikingové shromáždili a žili tam pospolu, dokud bouře neutichla.
Okamžitě se rozletěl ke dveřím a jakmile byl u nich, překvapilo ho, že neslyší žádné hlasy. Všechny pocity mu potemněly strachem a on si musel říct, že se nic neděje, že jen všichni možná spí.
Jenomže když vešel dovnitř a rychle, ale s námahou, za sebou zavřel ty obrovské, těžké dveře, překvapila ho prázdná místnost. Jediné, co upoutalo jeho pozornost, byl hořící oheň v obrovském krbu a křeslo k němu přisunuté. „Haló?" někdo tu musel být. Proč by jinak ten oheň hořel? Možná se díky tomu jedinému človíčku dozví, kam všichni zmizeli. Našli si snad jiný ostrov, který byl pro ně přijatelnější? „Haló, je tu někdo?" Velkou síní se ozýval jeho hlas a zase se ozvěnou vracel zpátky k němu. Když se nikdo neozýval, rozhodl se přijít blíže ke krbu.
„Jacku?" a když byl v polovině cesty, přeci jen se jeden hlas ozval. Zněl staře, slabě, ale přitom i nadějně.
„Ano? Kdo je tam?" když jej vyzval, aby se ukázal nebo představil, všiml si staré ruky, která se vzepřela na opěradlech křesla, aby pomohla tělu vstát. A když se tak stalo, upíral svůj pohled na starou, ale velmi dobře známou tvář. „Škyťáku?" hlas se mu zlomil tím šokem, který teď utrpěl.
Starý muž byl skoro samá kost a kůže, oblečení na něm vyselo, i když šlo o kožešiny, vous měl zapletený a dlouhý tak stejně jako stříbrné vlasy sahaly po jeho pás. Tvář byla pod náporem let zvrásněná jako zvětrané skály, ale ty oči, oči plné života a radosti, které by Jack Frost poznal úplně všude, se vůbec nezměnily.
„Škyťáku." Přistoupil k němu, do očí se mu hrnuly slzy. Pohladil starého muže po tváři, ten jen zachytil jeho ruku, zavřel spokojeně oči a tváří se opřel do jeho dlaně. „C-Co se stalo?" nechápal a pocítil, jak se mu z očí vyvalily první slzy.
„Dlouho, předlouho jsem na tebe čekal." Odpověděl mu muž, když otevřel oči. Jack za ty léta vůbec nezestárl – jak by také mohl, když byl nesmrtelným Strážcem, takže ho stáří vůbec nemuselo trápit.
„C-Cože?" nechápal mladík a udělal krok zpět. „Byl jsem pryč jen chvíli... Jen pár týdnů..."
„Byl jsi pryč přes padesát let."
„To není možné." Zavrtěl hlavou Jack a znovu udělal krok zpět. Když ale viděl, jak se starému muži, jeho dobrému kamarádovi, třesou zesláblé nohy, okamžitě byl u něj a opatrně ho posadil zpátky do křesla. „Co se tady stalo? Kde jsou všichni?" a pak si najednou všiml, že chybí i další zásadní tvor, který si udělal místo v jeho srdci. „Kde je Bezzubka?"
„Všichni jsou pryč." Odpověděl mu Škyťák a neustále se díval Jackovi do očí. „Několik let poté, co jsi odešel, na nás zaútočili lovci. První jejich útok jsme odrazili, ve druhém už přišli lépe vybavení a v mnohem větším počtu, než bylo nás. Tehdy jsem byl náčelníkem, měl jsem daleko lépe reagovat..." povzdychl si, a když pocítil mírnou slabost ze stáří, opřel se. „Naše draky zajali, několik vikingů padlo. S Bezzubkou jsme se snažili dostat ostatní z těch lodí, jak jen to šlo, jenomže..." starcovou tváří projela první slza a i jeho dech se zrychlil, když začal vzlykat.
Jack se na to nemohl dívat a tak vstal z podřepu a otřel muži slzy tekoucí po tváři. „Nemusíš o tom mluvit." Zašeptal a přitom ho hladil na tváři, aby jej uklidnil. „Klid." Šeptal dál, pak se nahl, aby ho mohl obejmout. Položil si jeho hlavu na své rameno, jednou rukou ho hladil po vlasech, zatímco druhou ho uklidňoval na zádech.
„Promiň." Šeptl muž po chvíli a odtáhl se od něj. Sám si setřel zbývající slzy a Jack se znovu vrátil do dřepu.
„To já se omlouvám." Zašeptal mladík a s vinnou nechal svůj pohled klesnout dolů. Jak se mohlo stát, že uplynulo tolik led? Nestíhal snad vnímat čas? Jak mu přes prsty mohlo protéct padesát let a on si toho ani nevšiml. „Měl jsem tady pro vás být. Měl jsem vám pomoci. Měl jsem být při tvém boku a chránit vás." Nyní to byl on, kdo začal vzlykat, avšak s tím v sobě stále bojoval. Musel být teď ten silný, pokud ho Škyťák bude potřebovat.
„Nevím, proč jsi nepřišel celých padesát let. Nevím, jestli jsi na nás zapomněl, nebo ses nechtěl vrátit..."
„Ne." Zavrtěl hlavou okamžitě Jack a vyšvihl se na nohy. „Však víš, že jsem ti slíbil, že se vrátím nejdříve, jak jen to půjde."
„Já vím." přikývl mu na to starý muž. „Ta slova mi zní v hlavě stále tak čerstvě, jako bys je řekl před pěti minutami."
„A přitom to bylo padesát let..." šeptl Strážce a zrak nechával stále na zemi. Nemohl se na něho podívat, připadal si, že ho naprosto zradil. Že kvůli němu přišel vlastně o všechno, co kdy měl a co kdy dokázal. „A kde jsou teda ti ostatní?"
„Vydali se hledat lovce, avšak ani jedna z pátracích hlídek už nikdy nedorazila zpátky." Zašeptal Škyťák odpověď na jeho otázku. „Kdybych mohl, vydal bych se je hledat taky, ale po tom útoku jsem byl těžce raněn a takovou cestu bych nemusel přežít. A tak, jakmile jsem se dal alespoň trochu dohromady, jsem začal pomáhat starým lidem, kteří se taktéž už nemohli nikam vypravit. A jak se nikdo, vůbec nikdo nevracel, tak nás ubývalo. Jeden po druhém odcházeli a pak, zničehonic..." Rozhodil rameny tak, jako když byl mladý. „Zůstal jsem sám. Naprosto sám, ale každý den jsem doufal, že se vrátíš. Každým dnem mi tady, v téhle opuštěné vesnici, zůstávala jediná naděje, a to tvůj návrat." Ke konci se usmál a natáhl svou starou zesláblou ruku k Jackovi. „A hle, alespoň tohle se splnilo." Usmál se.
Jack už nemohl nadále udržet své slzy. Přiblížil se ke svému příteli tak, jak jen mohl a pořádně ho objal. „A zůstanu tady. Nikam už nepůjdu." Vypravil ze sebe a s uslzenýma očima se odtáhl, aby se mohl podívat do tváře, kterou stále tak silně miloval, i když zestárla. „Budu tady pro tebe... až do konce." Slíbil mu a na důkaz svých slov ho políbil do vlasů stejně stříbrných, jako měl on sám.
Přál si, aby šel zvrátit čas a on by nikdy neodešel. Zůstal by po Škyťákovém boku až do konce, stejně jako teď. Ale možná, kdyby neudělal tuhle hrubou chybu, nebo kdyby nezapomněl na čas, mohl by při jejich boku stát ještě Bezzubka.
„Odpusť mi, prosím."
„Jacku,..." donutil mladíka zvednout hlavu a setřel mu slzy, které byly jako vločky uvězněné ve vodě. „Já ti už odpustil." S těmi slovy ho Strážce pořádně objal a zavřel oči. Postará se o něj a bude s ním až do konce.
Už nikdy nebude sám a navždy, tu bude pro něj.