Gabriel seděl ve své cele a hleděl na přinesené jídlo.

Místnost, kam ho zavřeli, vypadala lépe než cokoli, kde se za posledních pár měsíců ukrýval, a poskytovala komfort, o kterém si doteď mohl nechat jen zdát. Široké lůžko v rohu pokoje přímo lákalo k dlouhému odpočinku, přikrývky byly čisté a prodchnuté podivnou vůni, která mu neznámo proč připomínala levanduli zkříženou s peprmintem.

Tu iluzi dokonalého pohodlí narušovala pouze skutečnost, že místnost byla velice chladná. I Gabrielovi zvyklému na drsné podmínky připadalo, že je tady poněkud zima.

Ale to se dalo čekat. Ardánci špatně snášeli nejen přímé sluneční světlo ale též vysoké teploty. Na jejich domovské planetě muselo panovat daleko studenější podnebí. Proto ho nepřekvapilo, že také na jejich podzemní základně, kam Gabriela odvedli, bylo pro člověka nezvykle chladno.

Nic jiného než tuto místnost z nepřátelské základny však nezahlédl. Na to si cizáci dali velký pozor a šátek přes oči mu sundali až tady. Věděl pouze to, že se nachází nedaleko zničeného města, kde se pokusil Rag'ella zabít.

Vedle v miniaturní koupelně objevil sprchu s teplou vodou, na malém stolku leželo exotické jídlo a připravili mu i čisté oblečení.

Zkrátka dokonalý komfort.

Ničeho z toho se nedotkl. Přestože měl obrovský hlad a kořeněná vůně připraveného pokrmu ho lákala, udržel se.

Nebude jíst nic z cizáckého jídla a rozhodně se nebude oblékat do ardánského stejnokroje, který nosili Rag'ellovi vojáci, pokud na sobě zrovna neměli bojový oděv. Světle modrá uniforma s jejich znaky a symboly. To vážně čekají, že si něco takového oblékne?

To raději zůstane ve svém otrhané uniformě letectva.

Při tom ho napadlo, zda je někde v pokoji umístěná kamera, zda ho jeho věznitelé i teď pozorují a čekají, jak se zachová.

Jeho úvahy narušily hydraulické dveře, které se otevřely.

A sám Nejvyšší vstoupil dovnitř.

Bez doprovodu, v jednoduchém oděvu, bez štítu, beze zbraní. To se ho ve své nabubřelé aroganci ani trochu nebál? Co kdyby se ho ten zajatý rebel pokusil znovu zabít? Neznámo proč to Gabriela urazilo.

„Nechutná ti naše jídlo?" zahájil konverzaci stříbrovlasý ardánec a přistoupil ke stolku. „Nebo se bojíš, že tě chci otrávit?" Z malé misky vzal jednu kuličku neznámého ovoce, které připomínalo do oranžova zbarvené hroznové víno, a strčil si ho do úst.

„To je hakkri. Zbožňuju ho, jenom kvůli mně ho sem dopravili až z Ardany, naší domovské planety," utrhl další a nabídl Gabrielovi. „Ochutnej."

Ten jeho nataženou ruku ignoroval a probodl ho nepřátelským pohledem: „Co tohle znamená? Přišel sis popovídat? Teď si budeme hrát na kamarády?"

„Měl bys konečně pochopil, že odpor je marný," odvětil klidně Rag'ell a sám snědl nabízené ovoce. „A měl bys to říci také ostatním pozemšťanům. Pro jejich vlastní dobro."

„Jestli čekáš, že zradím Zemi, že se přidám na tvoji stranu a pomůžu ti s podrobením lidí, tak se hluboce mýlíš."

„Ale vy už podrobeni jste. Budete žít s naší nadvládnou tak nebo tak, vzdor je zbytečný. Tyhle vaše rebelie budou stát jen další lidské životy. Ty to však můžeš zastavit, tebe poslechnou. Ber to jako nabídku k mírové dohodě."

„Nestáli jste o dohodu, když jste nás napadli, zničili naše města a zabili miliony lidí," odsekl nenávistně černovlasý muž.

„Mýlíš se, Gabrieli. Nabídli jsme vám dohodu hned. Ještě předtím než jsme zaútočili. Za vaše mrtvé si můžete sami."

„To nebyla žádná dohoda, to bylo ultimátum!" vykřikl vztekle. „Vzdát se, odevzdat všechny zbraně, odstavit naše obranné systémy a vydat se vám na milost a nemilost?"

„Pokud byste tak učinili, zabránili byste smrti mnohých. Ale ve své pýše a hlouposti jste se nám postavili na odpor."

„Ceníme si svobody a rozhodli jsme se za ni bojovat!" odsekl Gabriel.

„A jak to dopadlo? Prohráli jste, vaše zbraně a obranné systémy do jednoho zničeny, stejně tak veškerá vaše technologie. K tomu máte miliony mrtvých a vypálená města zamořená radioaktivitou, protože jste použili primitivní nukleární zbraně bez přemýšlení."

„Snažili jsme se vás tím zastavit," oponoval černovlasý muž ovšem už zdaleka ne tak ohnivě. Nechtěl si přiznat, že na Rag'ellových slovech přece jen něco pravdy je.

„Nás nemůžete zastavit. Naše civilizace je mnohem vyspělejší a mnohem starší než ta lidská. Když vy jste ještě skákali po stromech, my již kolonizovali planety v naší hvězdné soustavě."

„Já vím, to už jsi říkal. Proti vám jsme pouhé opice, co se teprve naučili mluvit."

Nejvyšší se pousmál. Ne jízlivě, ne samolibě, ne arogantně. Usmál se opravdu krásně a Gabrielovi poskočilo srdce a úsměv mu automaticky vrátil. A pak se za to nenáviděl.

„To sice ano," přikývl ardánec a přistoupil blíže, aby se jeho štíhlé prsty mohly na okamžik dotknout těch rozcuchaných černých vlasů. „Přesto se mezi lidskou rasou překvapivě nacházejí i exempláře, které stojí za bližší prozkoumání."

Gabriel cítil, jak se mu zrychluje tep, když na něj ty nepřirozeně fialové oči shlížely a nedokázal se pohnout, ani když se Rag'ell přiblížil natolik, že narušoval jeho osobní zónu. Co se to tady děje? Kdyby mu to nepřipadalo zcela absurdní, myslel by si, že s ním flirtuje.

Bylo by něco takého možné? Ne, tomu nevěřil. Ale co když přece? Mozek mu jel na plné obrátky, jak se snažil vyhodnotit tu nezvyklou situaci a zda by ji mohl využít ve svůj prospěch.

Znovu se na Nejvyššího usmál, tentokrát trochu koketně. V duchu si vynadal za to, že ten úsměv nemusel vůbec předstírat.

„Jsi mladý na to, abys byl ardánským vůdcem," změnil téma. Stále se nacházeli až nebezpečně blízko u sebe, přesto se ani jeden z nich neodtáhl. „Kolik ti je?"

„Čtyřicet."

„Čtyřicet čeho?"

„Čtyřicet ardánských let, čtyřicet otočení Ardany okolo naší hvězdy."

Ani toto vysvětlení však Gabrielovi mnoho neobjasnilo. Rok na mimozemské planetě mohl trvat úplně odlišnou dobu než na Zemi.

„Kolikrát se za tu dobu otočí Země kolem Slunce?" zeptal se proto.

„Dvacet šest krát," vypočítal bez zaváhání Rag'ell.

Dvacet šest let.

Je příliš mladý na to, aby měl takovou moc, napadlo Gabriela. Na Zemi by nikdo v jeho věku nemohl stanout ani v čele státu. A přesto tenhle kluk, podobně starý jako on sám, vládne absolutní mocí nad celou rasou cizáků.

Poprvé o něm přemýšlel jako o svém vrstevníkovi, ale kromě věku si nebyli v ničem podobní. Dokonalé protiklady. Kontrastovali naprosto ve všem, dokonce i barvou svých vlasů. Černé rozcuchané oproti dlouhým elegantním stříbřitě bílým.

„Nebojíš se tu být se mnou sám?" nadhodil po chvíli ticha zajatec. „Co když tě znovu napadnu? Nemáš tu svoje vojáky ani žádnou zbraň a štít, co by tě ochránil."

„Nemůžeš mi nic udělat. Předtím jsme si přece vyjasnili, kdo z nás dvou je silnější," ušklíbl se s tím nádechem arogance, který vždy dokázal Gabriela vytočit do běla. Tentokrát ale svůj hněv ovládl a místo toho se provokativně usmál.

„Možná jsi silnější, ale stejně tě můžu zaskočit, už jednou jsem tvojí obranou pronikl," natáhl ruku a zlehka se dotkl zalepené rány na krku, kam svého protivníka bodl.

Rag'ell zůstal stát, neuhnul před tím dotekem, a nechal Gabriela, aby svými prsty přejel nejen po zranění ale také po kůži na jeho hrdle.

S prsty stále lehce přejíždějící po krku svého věznitele přiblížil obličej ještě o něco více, rty skoro zavadily o jeho tvář, když mu zašeptal do ucha: „Jestli mi dáš sebemenší příležitost, jestli tvoje ostražitost jenom na okamžik poleví, jestli uděláš jednu jedinou chybičku, využiju toho. A zabiju tě."

Hned potom Gabriel odtáhl ruku a o krok ustoupil.

Nejvyšší si ho měřil zpoza přivřených víček jako by se ho snažil odhadnout a pak s pobaveným úsměvem prohodil: „Cením si tvé upřímnosti."

Nato se znovu natáhl ke stolku s chladnoucím pokrmem, utrhl další oranžovou kuličku hakkri a podruhé ji Gabrielovi nabídl.

„Najez se. Pokud mě chceš zabít, budeš potřebovat sílu."

Pozemšťana nejprve napadlo, že se mu vysmívá, ale hlas stříbrovlasého ardánce zcela postrádal ten arogantní a nadřazený tón a zněl...zvláštně.

Proto, aniž by odvrátil pohled od těch fialově žhnoucích očí, se opět přiblížil a přímo svými rty pomalu převzal nabízené ovoce z Rag'ellových prstů.

Dal si záležet na tom, aby pohyb jeho úst, když se jimi dotkl těch dlouhých štíhlých prstů, působil smyslně, přestože trval jen velice krátce. Při tom v očích svého nepřítele pátral po nějaké reakci: odporu, nezájmu, nebo té oblíbené namyšlené přezíravosti.

Hlavně však pátral po jakémkoli důkazu, který by potvrdil, že se mu to předchozí flirtování nezdálo. Že se mezi nimi opravdu něco dělo.

Nepatrný záblesk vzrušení v té bezpochyby krásné ale také nepřístupné tváři ardánského vůdce, mu dal za pravdu.

Gabriel nebyl ve vztazích nováček, dobře poznal, když někoho přitahoval. Avšak, že ten toužebný pohled spatří ve tváři svého úhlavního nepřítele, nepřítele celé Země, by ho nikdy nepadalo.

Nezvyklá sladkokyselá chuť se mu rozlila na jazyku, když cizokrajné ovoce rozkousl. Příliš mu nezachutnalo, ale to bylo to poslední, na co teď myslel.

Pokud se jeho podezření ukáže jako správné, možná právě přišel na způsob, jak donutit Stříbrovlasého kata, aby udělal tu jednu jedinou fatální chybu.