„Nar'e!" 

S nepolevujícím vzdorem na něj ten pozemšťan hleděl, jeho úžasné modré oči se leskly nenávistí a vztekem nad svou bezmocí.

A Rag'ell si to užíval. Bavil se tím. Popravdě kdyby se mu Gabriel tak rychle vzdal, zklamalo by ho to.  

Chtěl si jeho podrobení náležitě vychutnat.  

Nevěděl, proč zrovna u něj tolik stál o to, aby se mu podřídil. Všechny vlády a vůdcové tohoto světa před ním dávno poklekli, uznali ho za svého svrchovaného vládce. Kapitulovali před nezdolnou silou ardánců a odezvali veškerou moc nad touto planetou do jeho rukou. 

Přesto chtěl, aby to byl on, tenhle bezvýznamný pozemšťan, který se před ním skloní, poklekne do prachu a nazve ho svým pánem. 

Díval se na toho odbojného muže, jehož tváře se leskly potem, ruce se třásly únavou a oči plné ohně a hněvu na něj hleděly s nepopsatelnou nenávistí.

Stále ho držíce znehybněného pod sebou též vnímal jeho zrychlený dech a zdvíhající se hruď, jak mu srdce bilo ve zběsilém tempu a celé jeho tělo se chvělo vyčerpáním po právě přestálém souboji.  

Aniž by pustil zajatcova zápěstí, odtáhl dýku a odložil ji vedle mezi kamení a prach. Za pomoci zubů si stáhl černou rukavici. Ruka bez ní působila lehce a studený vzduch ochladil jeho zpocenou dlaň.  

Nato svými dlouhými prsty sevřel poraženému soupeři hrdlo. Ne tak silně aby mu to zabránilo v dýchání ale dost, aby to bylo nepříjemné. Nyní mohl Rag'ell pod konečky svých prstů cítit Gabrielův zběsilý tep, jeho horkou kůži.

Kolem nich se tyčily zbytky zničeného města, zápach kouře, prachu i krve se vznášel ve vzduchu a oni dva se nacházeli mezi tím vším na rozbité ulici mezi rozvalinami. Kolemstojící vojáci a zajatí rebelové v bezdechém tichu sledovali jejich střet, nikdo se neodvážil promluvit.

To však Nejvyšší vnímal pouze někde na okraji, protože celou jeho pozornost přitahoval černovlasý muž ležící na zádech pod ním, který se zatvrzele odmítal vzdát a slíbit mu poslušnost. 

Již při tom souboji ho mohl kdykoli zabít, bodnout tam, kde by rána byla smrtelná. Stejně tak mohl nyní zesílit tlak na zajatcově krku a vlastníma rukama ho udusit. Též mohl přikázat, aby toho vzpurného pozemšťana popravili pro výstrahu všem, kdo by se mu odmítli podrobit. 

Jak řekl, měl nad jeho životem absolutní moc. 

Jenomže Rag'ell nic z toho udělat nechtěl. 

Ze všeho nejvíce teď toužil zajet holými prsty do těch černých vlasů a dotknout se jich. Druhý muž je neměl natolik dlouhé, dosahovaly mu sotva na krk a lemovaly symetrický obličej rozcuchané a stejně nezkrotné jako jejich majitel.  

Uvolnil sevření na krku a rukou přejel výš až na tvář. Prsty se mu zachvěly nedočkavostí, když se dotkl tmavých pramenů a opatrně, skoro něžně, je shrnul z Gabrielova obličeje. 

Jejich pohledy se opět střetly a Nejvyšší spatřil, jak se výraz v těch modrých očích mění z nenávistného na překvapený a pak nechápavý. On sám netušil, co to vlastně dělá.

Hleděli na sebe, ta chvíle trvala zlomek vteřiny, jeden úder srdce, ale v tom pohledu bylo něco zvláštního, intenzivního a zakázaného, co ani jeden z nich nedokázal a nechtěl pojmenovat.

A pak kouzlo pominulo.

Gabriel doposud nehnutě ležící se pokusil využít situace a vykroutit se z železného sevření svého věznitele. To Rag'ella přivedlo zpátky do reality. Pevně sevřel svoji ruku v černých vlasech a neurvale zatáhl, aby si zajatcův obličej přiblížil k tomu svému.

„Jak chceš," ušklíbl se povýšeně, „nech si svoji hrdost, ale poneseš za ni následky." 

S tím se zvedl ze země a surově vytáhl i druhého muže na nohy. Bylo znát, jak moc je Cassel vyčerpaný, bylo také vidět, jak je pohublý dlouhým strádáním a marným partyzánským bojem proti ardáncům.

Přestože se mu ten pozemšťan v souboji nevyrovnal, a nikdo by to nedokázal, nevzdal se. Bojoval až do úplného konce. Líbil se mu proto ještě více.  Líbila se mu jeho divokost, nezlomnost a odvaha. O to větší zábava bude ho zkrotit a donutit k pokoře.

„Přiveďte sem ty ostatní," pokynul vojákům, kteří strážili zajaté rebely. 

Ti svého Nejvyššího okamžitě poslechli, v jejich očích naprostá poslušnost. Skutečnost, že tak lehce porazil svého soupeře, na ně zapůsobilo přesně tak, jak Rag'ell potřeboval. Připomenul jim, že on je ten neporazitelný. Nejenom tento člověk, ale ani žádný jiný z ardánců by nad ním v souboji nevyhrál. Byl tím nejlepším a nejsilnějším z nich. Jejich právoplatný vládce. 

Postrčil Gabriela mezi dva své vojáky a poručil: „Pečlivě ho hlídejte."

Všiml si, že k němu dokulhal Maw-ghet, kterého již zdravotní tým ošetřil. V tmavě fialových očích staršího velitele se jako u jediného z jeho podřízených zračil náznak nesouhlasu a obav. 

Nahlas se však protestoval neodvážil, pouze se s absolutní pokorou zeptal: „Co chcete dělat, náš Nejvyšší?"

„To uvidíš," odvětil mu stroze, „a dej mi svůj komunikátor."

Druhý ardánec mlčky poslechl a stáhl ze zápěstí zařízení podobné hodinkám z průhledného materiálu. Rag'ell si od něj komunikátor převzal a připnul na ruku. Poté přistoupil ke zbylým rebelům dobře si vědom toho, že Gabriel Cassel sleduje každý jeho pohyb obávajíc se toho, jak s nimi naloží.

A on mohl udělat cokoli. Mohl je všechny zabít, mohl je mučit a zmrzačit jen proto, aby donutil jejich odbojného vůdce k pokoře. 

Nic z toho se mu však příliš nechtělo. Netoužil použít podobné metody k vynucení si poslušnosti. Přál si, aby se mu černovlasý pozemšťan podřídil o své vlastní vůli. Ne ze strachu o životy svých přátel.  

Rag'ell přešel kolem řady rebelů. Vypadaly zuboženě, někteří krváceli, zranění z předchozí přestřelky, oblečení špinavé a potrhané.  

Mnoho z nich se chvělo strachem a nikdo se na něj neodvážil pohlédnout, oči upřené do země. Pouze jeden z nich, starší muž s prošedivělými vlasy a vrásčitým obličejem, mu jeho pohled vracel beze strachu. Ale ne se vzdorem a nenávistí jako předtím Gabriel, ale spíše tichou rezignací. 

„Poklekněte přede mnou, vzdejte se mi a já vám daruji život," oslovil je Rag'ell, zatímco jeho slova Maw-ghetův komunikátor bez sebemenší chybičky překládal do angličtiny, nejrozšířenějšího jazyka na Zemi. 

To byla další věc na tomto světě, kterou Nejvyšší nechápal. Na planetě existovaly stovky možná tisíce nejrůznějších nářečí, každý sebemenší státeček měl právo na vlastní identitu, zákony, kulturu a jazyk. Jak mohli lidé roztříštění do tolika národů, do tolika odlišných kultur, mluvící tolika různými jazyky efektivně spolupracovat?

I v tomto je ardánci jasně převyšovali. Jejich jazyk byl jednotný, společný pro všechny. Taktéž měli jen jediného vládce. A tím byl on.

Když zařízení k nepoznání podobným hlasem jako ten Rag'ellův zopakovalo jeho slova v angličtině, ve tvářích zajatců se objevila naděje, ale i nedůvěra. Báli se mu uvěřit, očekávali od něj zradu a lest.  

„Máte mé slovo. Poklekněte a já vám dám svobodu," zopakoval proto a s potěšením sledoval, jak hned po tom, co komunikátor větu přeložil, první roztřesený pozemšťan v poutech ochotně padl na kolena do prachu. 

Po něm další.

A další.

Poslední, kdo zůstal stát, byl ten starší muž s vrásčitým obličejem, který s omluvným výrazem pohlédl na svého vůdce.

„Promiň, Gabe, nemá to smysl, prohráli jsme," řekl s pragmatičností, která přichází se stářím, nato pomalu pokrčil koleno a s povzdechem poklekl také on. 

„Vidíš, takhle se to dělá, Gabrieli," ušklíbl se Rag'ell, přestože se nezdálo, že by měl vůdce rebelů svým lidem tuto očividnou zradu za zlé. „I oni jsou chytřejší než ty. Pochopili, že proti naší síle není možné vzdorovat a nemá smysl umírat kvůli falešnému hrdinství."

Pak ukázal směrem ke klečícím zajatcům, kolem kterých stáli vojáci a mířili jim na hlavu.  

„Jedno moje slovo a popraví je," pokračoval Stříbrovlasý kat a s převahou hleděl do těch nezkrotných očí plných nenávisti.

Aniž by odvrátil pohled od tváře černovlasého pozemšťana, uslyšel za sebou vzlyky a tiché modlitby.

„Co po mně chceš?" vyhrkl Gabriel zahnaný do kouta. „Chceš, abych před tebou taky klečel?"

Rag'ell se samolibě pousmál:  „Na to už je pozdě."

Nastalé ticho rušilo pouze drkotání zubů odsouzených a občasné prosby o slitování. A on hleděl do tváře muže před sebou a užíval si ten pocit, že může cokoli. Měl absolutní převahu, moc nad životy všech tady. Mohl udělat naprosto cokoli, aniž by se musel komukoli zpovídat.

Mávl rukou na svoje vojáky a přikázal: „Nechte je jít." 

Mít absolutní moc také znamenalo, že si mohl dovolit být shovívavý.  

„Necháš je jít?" podivil se šokovaný Gabriel, v jehož hlase zazněla kromě překvapení i značná dávka nedůvěry. 

„Oni se mi vzdali, uznali mě za svého panovníka," pohlédl na zajaté rebely, jejichž oči plné slz na něj nyní hleděly s vděkem. 

„Běžte a vzkažte všem, že váš nový vládce je k těm, kdo se mu podřídí, milosrdný." 

Zajatci na něj ještě nějakou dobu po tom, co jeho slova komunikátor přeložit, nevěřícně zírali. Patrně stále čekali nějakou zradu a báli se, že jestli se pohnou, ustřelí jim nejbližší ozbrojený ardánec hlavu. 

Nakonec se několik z nich nejprve pomalu a opatrně a posléze rychle a zbrkle začalo zvedat. Během chvíle všichni zmizeli v okolních sutinách a nebylo po nich vidu ani slechu.

Zůstal jenom ten prošedivělý rebel, který poklekl jako poslední. „Co bude s Gabrielem?" promluvil.

Rag'ell pochopil, na co se ptá, ještě dříve než ta slova komunikátor přeložil.  

„Jdi, Garrete," předběhl ho v odpovědi Cassel. „Nech to být a běž, dokud můžeš." 

„Měj bys svého velitele poslechnout," ušklíbl se Nejvyšší pobaveně. 

„Nechte ho odejít s námi," oslovil Garret přímo Rag'ella. „Pochopili jsme to, teď už víme že s ciz...ehm...ardánci nedokážeme bojovat. Vyhráli jste."

„Mám ho nechat jít? Pokusil se mě zabít a odmítl se mi podřídit. Za to si zaslouží smrt." 

Viděl, jak se na doposud klidné tváři staršího pozemšťana poprvé objevilo něco jiného než hraná pokora a rezignovaná přezíravost. Měl o svého přítele strach a nechtěl odejít bez toho, aniž by věděl, co ho čeká.

„Běž, Garrete," vyzval ho Gabriel naléhavě. „Běž! Přikazuji ti to!"

Oba muži se dlouho mlčky pozorovali. Nakonec ten starší přikývl a bez dalšího slova pomalu zamířil pryč. I jeho nechali ardánci svobodně odejít. 

„Co tedy uděláš se mnou?" zeptal se ho Cassel, když poslední z rebelů zmizel mezi ruinami. „Zabiješ mě?"

„To bych mohl," usmál se jeho věznitel škodolibě a naklonil se blíže k zajatci. Potlačil impulz znovu se dotknout těch tmavých neposlušných vlasů a doplnil: „Ale to by nebyla žádná zábava."

„Spoutejte ho, půjde s námi," kývl na svoje vojáky a ti se okamžitě jali příkaz vyplnit.

„Je to moudré, můj pane?" naklonil se k němu Maw-ghet. „Proč ztrácíte čas s tím pozemšťanem? Proč ho nezabijete?"

„Nemusím ti svoje rozhodnutí zdůvodňovat, ale budiž," odvětil stroze Rag'ell. „Nechci mu darovat mučednickou smrt, aby k němu lidé vzhlíželi, aby se stal symbolem odboje proti nám. Chci, aby všichni viděli na vlastní oči, jak poklekne a přijme naší nadřazenost. Když jejich opěvovaný Gabriel Cassel oficiálně uzná nadvládu ardánců, vezme to všem ostatním chuť k dalším rebeliím."

Maw-ghet přikývl. To, co jejich vůdce říkal, bylo dokonale logické a dávalo smysl.

Přesto se nemohl zbavit dojmu, že Nejvyšší měl zcela jiný důvod, proč toho muže nechal žít.