Gabriel Cassel si s cvaknutím připnul kovový náramek na předloktí. Při tom pohledu ho napadlo, jak směšně to komplikované cizácké zařízení působí na rukávu jeho ošuntělé uniformy letectva.

On a dva jeho nejvěrnější se skrývali v suterénu jedné z polorozpadlých budov zničeného a dávno vylidněného města a narychlo dokončovali poslední detaily jejich dlouho připravovaného plánu.

Zbytek jeho spolubojovníků, kteří se přihlásili k této nebezpečné akci, již vyčkával na svých pozicích.

„I když jsem zprovoznil ten jejich elektromagnetický štít, uvědom si, že baterie je téměř vybitá," vysvětloval Gabrielovi Eric, který si před válkou přivydělával jako hacker. Opravdový génius s IQ vysoko přes 150 byl tím, kdo dokázal dekódovat ardánskou techniku.

„Jak dlouho vydrží?" zeptal se vůdce rebelů.

„Pět minut max."

„Pět minut mi musí stačit, abych se dostal k Rag'ellovi a zabil ho."

Jejich plán spočíval v tom, že předsunutá jednotka přiláká nepřátele přímo sem do stísněných ulic zničeného města, přímo do jejich pasti, kde na ně rebelové zaútočí. Gabriel předpokládal, že arogantní cizáci je nebudou považovat za hrozbu a ochotně jim do této očividné léčky vlezou.

A to, že teď lidé konečně dokázali využívat mimozemskou technologii, byla další věc, která ardánce jistě nemile překvapí.

Všechny štíty a zbraně měly genetický zámek, proto je žádný pozemšťan nemohl aktivovat. Avšak geniální Eric dokázal zámek obejít a stejně tak prolomil i šifrování u komunikačních zařízení.

Bohužel energii používanou v těchto technologiích nahradit nedokázali. Poté, co se napájení zbraní či štítů vybilo, staly se pro lidi nepoužitelné.

„Zaskočíme je," plánoval Gabriel a tep se mu zrychlil při pomyšlení, že se již brzy střetne s Rag'ellem. Týdny tohle celé plánoval a konečně se dočkal. Dnes nastal ten den, kdy toho mimozemského zmetka zlikviduje.

„Máme pouze tenhle jediný pokus," promluvil znovu Eric. „Když to nevyjde, zjistí, že jsme se jim nabourali do systému. A pak už si dají pozor. "

„Vyjde to," řekl sebevědomě černovlasý vůdce rebelů a sevřel v ruce ardánskou zbraň.

Cizácké střelné zbraně byly oproti těm pozemským velice vyspělé, s neuvěřitelnou palebnou silou. Střely prorazily skrz na skrz obrněný transportér nebo tank. Sestřelily dokonce letadlo.

Tyto zbraně, které používaly ardánské pozemní síly, byly podstatně menší než pozemské útočné pušky. Vyrobeny z neznámého kovu, s automatickým zaměřováním a velice intuitivním ovládáním. Mohlo se z nich střílet podobně jako z lidských zbraní nebo se daly připevnit na předloktí, čímž se střelba a míření ještě zrychlilo.

„Ten jejich zázračný štít," poklepal Eric na blikající náramek na Gabrielově předloktí, „bude mít na sobě jistě také Rag'ell. Je navržen tak, aby pohltil střelu či výbuch s obrovskou energií. Neprostřelí ho žádná z našich či ardánských zbraní. Propočítával jsem to a patrně by dokázal pohltit i výbuch z naší nejsilnější termonukleární bomby."

„No, ty vole," ozval se Garret, který se opíral o špinavou začernalou zeď a na půl ucha poslouchal rozhovor obou mužů. „A co s tím?"

„Při boji na blízko," pokračoval Eric ve vysvětlování, aniž by věnoval žoldákovi pozornost, „bys měl být schopen dostat se přes něj. Úder s tak nepatrnou energií jako je třeba rána pěstí, ten štít ani nezaznamená a proto projde skrz."

„No, je fajn vědět, že mu můžu jednu ubalit."

„Jestli na sobě bude mít ten jejich bojový oděv a helmici, dřív si zlomíš ruku, než on něco z tvých úderů pocítí."

„Nůž?" přispěchal s návrhem Garret, který se viditelně nudil a nemohl se dočkat nějaké akce.

„Ne," zavrtěl hlavou Eric, jehož žlutě pískové vlasy vypadaly, že si je jejich majitel několik týdnů nebo spíš měsíců nemyl. „Naše čepele tím bojovým oděvem neproniknou."

Hacker, který za tu dobu co pracoval s rebely, ztratil hodně ze své dřívější nadváhy, vytáhl z kapsy malý kovový předmět. Gabrielovi připomínal zavírací nůž, který dostal od svého otce k desátým narozeninám.

Tohle ale nebyl kapesní nůž. Eric stiskl malý výčnělek na straně, čímž vyjela asi patnáct centimetrů dlouhá čepel. Ostří vypadalo jako by bylo celé ze skla, jen na okrajích se mihotalo podivné světle fialové světlo.

Garret uznale hvízdl a naklonil se blíž. „Ardánská laserová čepel."

„Jo, konečně jsem obešel genetické zabezpečení a dokázal ji zprovoznit," řekl Eric a podal dýku Gabrielovi.

Ten ji deaktivoval a schoval v kapse. „Qar'a."

„Co?"

„Tak té zbrani říkají oni," vysvětlil.

„Nepředváděj se," zašklebil se Garret na Gabriela, než svoji pozornost obrátil na Erica. „Takže tahle jejich nablejskaná kudla tím oblekem projde?"

„Provedl jsem pár výpočtů a mohla by. Když se trefíš přesně sem," dotkl se Eric místa na pravé straně Gabrielova krku. „Tam se nachází zapínání obleku a je to jeho nejslabší část."

„Jasně, chápu. Takže, zatímco je zabavíte, já si zapnu štít, dostanu se přes Rag'ellovu ochranku, bodnu ho do krku a budu se modlit, aby tvoje propočty byly správné."

„A máš na to všechno pět minut, nezapomeň," ušklíbl se pobaveně Garret a poplácal mladšího muže po rameni. „Pak se štít vybije a oni tě odstřelí jako toulavého psa."

„Ty nikdy nezklameš, Garrete, vždycky umíš povzbudit," ušklíbl se Gabriel pobaveně.

Do jejich ukrytu vtrhla udýchaná žena.

„První skupina už udeřila," nahlásila a pohlédla na jejich černovlasého vůdce. „Vše jde podle plánu, ardánci je sledují a za chvíli budou tady."

Alexa se k rebelům přidala po té, co přišla o celou svoji rodinu. Žena kolem pětadvaceti s uhlově černými vlasy a uhrančivýma očima, které za poslední měsíce viděly až příliš mnoho krve a smrti.

„Děkuji, Alexo," kývl na ni Gabriel, „jsme skoro připraveni."

Mladá žena se na něj usmála a hned nato odběhla.

Garret se za ní otočil a zálibně přejel pohledem její mizející postavu. „Ta by stála za hřích."

„Jenomže ona má oči pouze pro našeho neohroženého vůdce," poznamenal jízlivě a trochu závistivě Eric, který se svojí malou, oplácanou postavou a nevýraznými rysy k lamačům dívčích srdcí nikdy nepatřil.

„Tak to má Alexa smůlu, ona není Gabrielův typ," uchechtl se Garret.

„A jaký je jeho typ?" zeptal se nechápavě Eric.

„Třeba ten studentík, co se k nám připojil před třemi týdny. Ten s těma velkýma štěněčíma očima, světlými vlasy a protivně sluníčkovým úsměvem. To je Gabrielův typ."

Eric na Cassela ohromeně pohlédl. „Vážně? Ty a on...?"

„Do toho vám vůbec nic není a vraťme se k našemu plánu," odbyl ho Gabriel, který nesnášel, když se mu někdo pletl do soukromí. Kromě toho se o Mattovi bavit nechtěl.

Bohužel umlčet Garreta nebylo jednoduché, měl nevymáchanou pusu a absolutně žádné zábrany.

„Není to ten, co včera odešel? Matt... Matthew Gates," vzpomněl si Eric, který toto zajímavé téma nehodlal jen tak opustit.

Matthew nebyl zdaleka jediný, kdo se rozhodl od rebelů odejít. Ne každý s tímto sebevražedným plánem souhlasil a byl ochotný riskovat život. Proto jejich řady po včerejšku prořídly.

„Jo, to je on. Zbabělec jeden. Ale hlavně když má pěknej zadek, co Gabe?" zachechtal se Garret svému nemístnému vtipu.

„Přestaň už s těma blbýma kecama," odsekl Gabriel, kterému žoldákovy řeči vtipné nepřišly.

Celou dobu se mu dařilo na Matthewa nemyslet, ale zrovna teď, když to nejméně potřeboval, se mu vzpomínky na jejich ošklivou hádku začaly vracet a úplně rozhodily jeho soustředění.

„Hele, nemusíš hned vyšilovat," zašklebil se na něj Garret poťouchle, „mě je úplně jedno, koho pícháš, fakt. Vlastně ti to přeju. Aspoň někdo z nás si stihl užít, než nám ardánci ustřelí hlavu."

Gabriel si povzdechl a myšlenky se mu proti jeho vůli stočily k Mattovi a jejich poslednímu vyhrocenému rozhovoru.

Nelitoval toho, že mladík odešel. Bylo to správné rozhodnutí. On na tohle neměl náturu, nikdy v životě nebyl v opravdovém boji, poslední dva roky studoval dějiny umění. Nevěděl ani, jak se drží zbraň.

Nicméně uměl nádherně malovat a vůdce rebelů se neubránil úsměvu při vzpomínce na svoji podobiznu, kterou Matthew jednou u snídaně neuvěřitelně věrně a detailně nakreslil obyčejnou tužkou na papírový obal od sušenek.

Ano, bylo správné, že ten kluk odešel. Alespoň si Gabriel nebude muset vyčítat jeho případnou smrt. Mrzel ho však způsob, jakým se jejich cesty rozešly. Přece jen spolu strávili pár příjemných chvilek a on nechtěl, aby to poslední, co si kdy řekli, byla slova pronesená ve vzteku a nenávisti.

Přesně to se ale stalo.

~~~

„Řekni mi, ať zůstanu s tebou, a já to udělám, Gabe."

„Nebudu rozhodovat za tebe. Je to tvůj život a je pouze na tobě, jestli ho chceš riskovat. Nikoho tady nebudu držet. Jestli chceš jít, jdi. Jestli chceš zůstat a bojovat, zůstaň. Ale mě do toho netahej."

Velké hnědozelené oči se zalily slzami: „Bude tě vůbec mrzet, když odejdu?"

Gabriel mlčel.

Nechtěl mu lhát.

Nechtěl tvrdit, že to, co bylo mezi nimi, pro něj znamenalo něco víc. Šlo jen o pár nocí vášně, způsob, jak na okamžik zapomenou, že kolem probíhá válka, že každý den může být tím posledním.

„Nikdy ti na mě nezáleželo," obvinil ho Matt, který pochopil, že odpovědi se nedočká. „Máš v hlavě jenom jedno. Rag'ella. Jsi jím posedlý, nic jiného tě nezajímá."

„Jsme ve válce, Matte, copak to nechápeš? Víš, jak dlouho tohle plánuju? Víš, co by znamenalo pro nás, pro celou Zemi, kdyby se mi to podařilo? Kdyby Rag'ell..."

„Dost!" vyjel na něj Matthew hystericky. „Nechci už nikdy slyšet to jméno!"

„Na tohle vážně nemám čas," pohodil Gabriel netrpělivě hlavou. „Až se uklidníš, můžeme si promluvit."

„Ne, já odcházím," podíval se na něj světlovlasý mladík vyčítavě přes oči plné slz, „půjdu s Michaelem a ostatními, co mají trochu rozumu, a nenechají se zabít kvůli tvoji posedlosti."

Gabriel netušil co říct, ale nechtěl, aby to mezi nimi skončilo takhle. Nechtěl Mattovi ublížit.

Přiblížil se k viditelně rozrušenému klukovi ve snaze ho uklidnit objetím a usmířit polibkem.

Matthew ho odstrčil.

„Doufám, že zítra uspěješ, Gabe," vypravil ze sebe nenávistně, zatímco se snažil zadržet vzlyky. „Doufám, že se ti podaří ho zabít. A až to uděláš, tak ho snad konečně dokážeš dostat z hlavy!"

~~~

Alexa, která znovu nakoukla do místnosti, přerušila jeho myšlenky.

„Jsou tady," oznámila, hlas se jí trochu zachvěl.

Gabrielovi se rozbušilo srdce rychleji, celé jeho tělo zaplavil adrenalin.

„A Rag'ell?"

„Je stále s nimi," potvrdila mu.

„Jeho veličenstvo se chce osobně podívat, jak nás jeho vojáci rozstřílí na kusy," ušklíbl se Garret.

„Jen ať se dívá," pousmál se vůdce rebelů a v rychlosti si překontroloval svoji výzbroj. Štít, ardánská střelná zbraň a dýka Qar'a. Víc nepotřeboval.

Garret podal Gabrielovi ruku: „Bylo mi ctí s tebou bojovat."

„I mě."

Muži si stiskli ruce, načež Gabriel stáhl prošedivělého žoldáka do pevného objetí. Oba věděli, že je velmi nepravděpodobné, že by následující útok přežili.

Ale pokud se jim podaří Rag'ella zabít, jejich oběť bude stát za to. Jestli zabijí ardánského vůdce, Země bude mít naději.

„Sejmi toho hajzla," popřál mu ještě Garret.

Gabriel přikývl. Nepochyboval o tom, že se mu to podaří. Byl si svým úspěchem jistý.

Tak, Rag'elli, pomyslel si v duchu, konečně zaplatíš za všechna vypálená města, za všechny zničené životy. Dnes zemřeš. Možná ti říkají Stříbrovlasý kat, ale za pár okamžiků se setkáš se svým popravčím.