„Vše je připraveno k odletu, náš Nejvyšší."

Rag'ell stal na velitelském můstku ardánské mateřské lodi a průzorem hleděl ven na modrou planetu, jejíž oběžnou dráhu měli během chvíle  opustit. V té modré barvě stále viděl Gabrielovy oči a věděl, že nikdy nezapomene na pozemšťana, kterého na tomto světě potkal.

Současně se nemohl zbavit myšlenek na Kairena a osamělý život, který vedl poté, co musel opustit Marianu. Bude tohle osud, který čeká také na něj?

Srdce se mu svíralo, když sledoval, jak se poslední stíhačky a transportéry naloďují, zatímco velká plavidla se podobně jako tato loď připravují na dlouhou cestu.

„Nějaká zpráva ze Země?" zeptal se již po několikáté, aby mu operátor dal tu stejnou odpověď. 

„Ne, můj pane."

„Ale přišla zpráva z Ardany, Mieh-ga je velmi znepokojena a žádá vysvětlení," ozval se Maw-ghet, který doposud mlčky stál vedle ardánského vůdce a sledoval poslední přípravy ke startu.

„Vyřeším to s nimi po svém návratu," odvětil rázně, na svého rýpavého velitele nyní neměl čas ani náladu.

Na svém rozhodnutí stáhnout se ze Země si však trval a nezáleželo mu na tom, co řekne rada.

Udělal totiž přesně to, co měl udělat už dávno. Invaze byla chyba od samého začátku. A on se teď snažil tu chybu alespoň o něco zmírnit.

Samozřejmě že k tomuto závěru ho dovedlo hlavně setkání s Gabrielem, ale zdaleka to nebyl jediný důvod. Vzpomněl si také na slova ardánců, kteří od začátku ohnivé argumentovali proti válce. Ardánci jako Kairen. Ale on nebyl ojedinělým hlasem. Jeho názor podpořilo mnoho jiných.

Ale ti byli nakonec přehlasováni a umlčeni.

I tentokrát bude Mieh-ga jistě protestovat, ale Nejvyšší věřil, že se mezi radními najde dost těch, kteří jeho rozhodnutí ukončit invazi podpoří.

„Můžeme odstartovat?" zeptal se ho navigační důstojník sedící za řídícím pultem. 

„Pořád žádná zpráva?"

„Ne, můj pane," dočkal se další negativní odpovědi od operátora.

Na Rag'ella se upřely oči všech na velitelském můstku od navigátora, Maw-gheta až po ostatní techniky. Všichni napjatě očekávali pokyn ke startu.

Ale Nejvyšší mlčel.

Čekal.

Na co? Na zázrak? Že mu Gabriel na poslední chvíli pošle zprávu, aby neodlétali? 

„Pane, musíme odstartovat," promluvil navigátor naléhavě. „Výpočty pro časoprostorový posun vycházejí ze vzájemného postavením vesmírných těles v daném okamžiku a ten nesmíme promeškat."

„Ovšem," přikývl Rag'ell, aniž by se mu zachvěl hlas, přestože všechno uvnitř něj se svíralo bolestí.

Sebral poslední zbytky odhodlání a s těžkým srdcem vynesl rozkaz, který věděl, že ho navždy odloučí od muže, kterého miloval: „Odlétáme."

Nato se všechno dalo do pohybu, operátor poslal pokyn celé flotile, navigátor naposledy zkontroloval souřadnice.

Loď sebou trhla a krátce se otřásla, jak se obrovské přídavné motory zažehly a s nimi další složitá zařízení, která kolem lodi ohýbala čas i prostor a vytvářela časoprostorový tunel, který umožňoval rychlý přesun na extrémně velkou vzdálenost.

Vše kolem potemnělo, světla problikla a Rag'ell pocítil divné pnutí a nepříjemný pocit chladu, který vždy doprovázel start hvězdného plavidla.

Celé to však trvalo jen okamžik.
 
První skok byl vždy kontrolní.

Přesto během tohoto kraťoučkého časoprostorového posunu, urazila ardánská flotila vzdálenost mnoha milionů kilometrů.  

„Kontrolní skok proběhl v pořádku, všechny systémy fungují," oznámil navigátor. „Jsme v kvadrantu 565"876"66, odchylka činí 000"000"76. Uděláme propočet pro následují...."

Rag'ell dál neposlouchal technické detaily dalšího posunu, který bude tentokrát trvat mnohokrát delší dobu. Všichni ardánci na velitelském můstku rychle pracovali a kontrolovali systémy, zatímco zbytek flotily se postupně vynořoval z časoprostorového tunelu vedle mateřské lodi.

Stále se nacházeli v této hvězdné soustavě, ale během dalšího skoku ji opustí a vydají se do hlubin vesmíru.

Nejvyšší bez zájmu hleděl průzorem na jejich flotilu, která se znovu zformovala u jedné z největších planet této soustavy, velkého plynného obra s jeho rozsáhlými prstenci tvořenými ledovými úlomky, prachem a kamením. Prstence však neměly průměr větší než několik desítek metrů, takže ardánské lodě je dokázaly snadno podletět. 

Ten úžasný pohled, který by normálně přitáhl Rag'ellovu pozornost, ho nyní vůbec nezaujal.

„Pokračujte," řekl, než opustil místnost zanechávajíc techniky a navigátory jejich složité práci.

Beztak ho již k ničemu nepotřebovali a on chtěl zůstat sám se svým zármutkem. 

Mířil přímo do svých pokojů, míjel vojáky, kteří se mu uctivě klaněli, ale on je nevnímal. Až když mu známá postava zahradila cestu, zastavil se a pohlédl do klidných očí své sestry.

„Můj pane," promluvila s pokorou Rie'na dle přísných pravidel etikety, které jí nedovolovaly ani svého vlastního bratra oslovit jinak než s absolutní úctou náležící Nejvyššímu. „Nemohu vám nějak pomoci?"

Rag'ell zavrtěl hlavou: „Budu ve svých pokojích. Ať mě nikdo neruší."

„Rozumím. Mohla bych vám dělat společnost? Neměl byste nyní zůstávat o samotě."

„Nestojím o společnost," odvětil stroze, i když věděl, že jeho sestra mu nabízí pomoc z lásky k němu a nezaslouží si, aby se na ni utrhoval. Posledních pár dní se ho snažila všemožně povzbudit a on byl za její blízkost vděčný. Teď však potřeboval být opravdu sám.

„Prosím, nech mě jít," zašeptal potichu mírnějším tónem. „Já nemohu...nemohu o tom mluvit."

Dívka soucitně hleděla na svého zoufalého bratra, tak ráda by ho nějak utěšila, ale nevěděla jak. „Připravím vám něco na uklidnění, můj pane," nabídla se.

Rag'ell v sobě nenašel sílu se s ní dál dohadovat, proto unaveně přikývl a sledoval, jak odběhla.

Pomalu se dovlekl ke dveřím svého pokoje. Před nimi se na okamžik zarazil.

Všechno tam uvnitř mu připomínalo Gabriela. Stůl, u kterého jedli, klavír, na který černovlasý pozemšťan uměl tak nádherně hrát, a postel, na které se líbali, dotýkali a učili se poznávat, co se líbí tomu druhému. 

S povzdechem otevřel a vstoupil. 

Zarazil se, když uviděl, že jeden z jeho vojáků v bojovém oděvu a helmici stojí před velkým oknem a se zaujetím si prohlíží obří žlutohnědou planetu s jejími prstenci. Ardánské lodě ji právě míjely, zatímco se připravovaly na další časoprostorový posun.

„Co tady děláš?" vyjel na něj rozhněvaně a také udiveně nad tou neuvěřitelnou drzostí. Vstoupit bez pozvání do soukromých komnat Nejvyššího bylo nemyslitelné porušení všech předpisů.

Muž se otočil a stáhl si přilbu. 

Rozcuchané černé vlasy mu spadly do tváře, modré oči se zabodly do těch Rag'ellových. 

„Nikdy jsem neviděl Saturn a jeho prstence takhle zblízka. Říká se, že je to jedna z nejkrásnějších planet naší soustavy."

„Gabrieli?" vydechl šokovaně, zaskočeně, nenacházejíc slova. „Co tu...? Jak...?"  

Všechna ta tíha, všechny ty pocity zoufalství a ztráty z něj jako mávnutím kouzelného proutku spadly a on se cítil tak šťastný. Nepopsatelně šťastný, že nedokázal udržet slzy, které mu vstoupily do očí.

„Ta stíhačka," dovtípil se Nejvyšší, jak se Gabriel dostal zpět na mateřskou loď. Musel vyslyšet volací rozkaz a nalodil se s ostatními bojovými letouny na palubu těsně před odletem.

„Napadlo mě, že ti ji vrátím, aby vám nechyběla," pousmál se. 

„Tai'lí," zašeptal Rag'ell hlasem chvějícím se emocemi, udělal několik rychlých kroků a nedočkavě druhého muže sevřel v náručí.

Těžký a tvrdý materiál bojového oděvu, ve kterém byl pozemšťan oblečen, působil na opak nepříjemně a nepoddajně, ale to stříbrovlasému ardánci nebránilo, aby svého vyvoleného netiskl k sobě, jak nejvíce to šlo.

„Pomoz mi to sundat," požádal ho Gabriel.

Nejvyšší z něj začal postupně svlékat svůj vlastní bojový oblek, který si pozemšťan ještě jako jejich zajatec vypůjčil při svém útěku z mateřské lodi. 

„Bylo mi hrozně," přiznal černovlasý rebel, když se s ardáncovou pomocí konečně vysvobodil z toho nepohodlného oděvu určenému k boji a zůstal pouze ve svém civilním oblečení, které měl pod tím.

„Já vím, mně také. Cítil jsem se...," odmlčel se, protože nedokázal najít slova, kterými by popsat, jak příšerně mu bez Gabriela bylo. A ani nechtěl. Nechtěl na to vzpomínat. Právě teď mu všechno připadalo nádherné.

„Nebylo lehké opustit rodinu, opustit přátele, opustit Zemi," řekl pomalu Gabriel a pohlédl při tom na svého milence, „ale uvědomil jsem si, že bez tebe žít nechci."

Rag'ell se vděčně usmál.

„Vážím si toho, co jsi udělal. Nedopustím, abys svého rozhodnutí někdy litoval," slíbil dobře si uvědomujíc, co všechno musel pozemšťan opustit a obětovat, když se rozhodl odletět s ním. 

„A neopouštíš Zemi navždy. Vrátíme se a já doufám, že se nám podaří docílit toho, aby ardánci a lidé spolupracovali a žili v harmonii."

„Poněkud idealistická představa, ale líbí se mi."

„Když jsi se mnou, mám pocit, že dokážu všechno, dokonce i vytvořit jeden společný svět pro oba naše národy," sevřel druhého muže v náručí a přitáhl zpět k sobě ztrácejíc se v těch modrých tůních. Ta sytě modrá barva mu už navždy bude připomínat planetu, na které potkal muže, se kterým se rozhodl spojit svůj život. 

„To nás tedy čeká spousta práce," pousmál se Gabriel, ale oči se mu trochu leskly. Dojetím, radostí nebo snad steskem po svých blízkých. A Nejvyšší si předsevzal, že veškerou svojí mocí zajistí, aby jeho milovaný nikdy neměl důvod k slzám, aby s ním byl šťastný.

Černovlasý vůdce rebelů se pokusil vyprostit z ardáncova pevného objetí, ale Rag'ell ho zadržel.

„Neboj, nikam ti neutíkám, jen potřebuju..." Odtáhl se a ze zadní kapsy kalhot vytáhl malý datový přehrávač.

„Co je to?"

„Nahrávka pro Kairena od mojí matky. Chtěla, abych mu tu zprávu doručil."

„Co v ní je?"

„Netuším," zavrtěl hlavou a pak se ušklíbl, „ale jak ji znám, patrně mu klade na srdce, aby na mě dohlédl."

„Myslím, že na to se tvoje matka může spolehnout." 

Nejvyšší byl přesvědčený, že Kairen bude štěstím bez sebe až zjistí, že na Ardanu dorazil jeho jediný syn a on se s ním bude moci seznámit.

„Bude se mi tam líbit? Na Ardaně?" zeptal se Gabriel a bezmyšlenkovitě přejel po Rag'ellově tváři, jehož alabastrově bílá pokožka kontrastovala s tou pozemšťanovou od slunce opálenou.

„Udělám všechno pro to, aby ano," slíbil a opět ho nedočkavě stáhl k sobě. 

 A potom ho konečně políbil. 

Na Gabrielovy měkké rty myslel často. Myslel na ten opojný pocit, když se vzájemně dotýkaly a pohybovaly proti sobě nejprve zlehka, opatrně a pak s divokou naléhavostí. Nevěřil, že to ještě někdy zažije znovu. 

A teď se dočkal. 

Prsty zajel do těch neposlušných černých pramenů, zatímco nedočkavě ochutnával ústa svého milovaného a nemohl přestat, nemohl se toho nabažit. Něžné a opatrné polibky brzy vystřídaly vášnivé a dobyvačné. 

Až když oba sotva popadali dech, se jejich rty oddělily.

I poté Nejvyšší nadále držel Gabriela ve svém náručí jako by se bál, že mu snad opět uteče. Přestože nyní již vlastně nikam uprchnout nemohl.

Loď sebou trhla, světla problikla, a úžasný výhled na planetu za okny zmizel, jak se vše kolem ponořilo do absolutní tmy. Flotila vstoupila do dalšího časoprostorového tunelu a směřovala pryč z této hvězdné soustavy, dál do hlubin galaxie, na jejímž druhém konci je čekala Ardana.

„Uvědomuješ si, že tentokrát už nemůžeš utéct?"

Gabriel se pousmál a s nádechem ironie pronesl: „Máš pravdu, jsem na palubě kosmické lodi směřující do hlubokého vesmíru s všemocným vládcem ardánců vydán mu na milost a nemilost."

Přitiskl se k Rag'ellovi co nejtěsněji, aby jeho stříbrovlasý milenec jasně pocítil, co s ním ty předchozí divoké polibky udělaly a vyzývavě zašeptal: „Tak jak se mnou naložíš, můj Nejvyšší?"

Ardáncovy chladivé ruce vjely tomu drzému provokatérovi pod tričko, nedočkavě se dotýkajíc jeho horké nahé kůže. 

„Nejdříve z tebe svléknu tohle protivné oblečení," zašeptal zastřeným hlasem, protože blízkost druhého muže v něm probouzela všechny ty divoké tužby, které mu dříve připadaly tak nepřirozené a primitivní. 

Od té doby se však mnohému naučil. Například to, jak úžasné může být sdílet tyto intimní okamžiky s někým, koho miluje.  

Stáhl Gabrielovi přes hlavu tmavé tričko a hladovým pohledem přelétl po jeho odhalené hrudi. Vzápětí svoje ústa přitiskl na jeho krk, zatímco svými prsty mu jezdil po nahé kůži. 

Nejvyššímu se líbilo, jak se pozemšťan pod jeho doteky chvěje beze slov ho žádajíc o to, aby pokračoval.

„A co uděláš potom?" vydechl černovlasý muž hlasem zatřeným touhou. 

„Pak tě vezmu do postele a nepustím tě z ní, dokud mi nepodlehneš, nevzdáš se a nebudeš prosit o slitování."

„Tak to asi potrvá," zašeptal Gabriel chraplavě, v modrých očích mu proběhl náznak toho nezlomného vzdoru a ohně, který na něm stříbrovlasý ardánec tak miloval. „Protože já se nikdy nevzdávám."

Když se pak o nějakou dobu později dveře do pokoje otevřely, ani jeden z nich si toho nevšiml. Oba ztraceni ve svém vlastním světě neschopni vnímat nic jiného než vzájemné doteky, polibky a šeptaná slova lásky, vášně i něhy. 

Rie'na, která svému bratrovi nesla slíbený nápoj na uklidnění, se pro sebe usmála. Nyní už nic takového nebude potřeba.

Nebudou potřeba léky na klidný spánek ani její slova útěchy. To jediné, co Rag'ell potřeboval, aby se jeho srdce uzdravilo, právě držel ve své náruči. 

Dívka se v tichosti vytratila a dveře za sebou neprodyšně uzavřela.

Teď už ty dva nikdo rušit nebude.

~~~KONEC~~~

Závěrem:

Tak jsme na konci a na to, že jsem si původně myslela, že to bude jen krátká povídka, se to docela natáhlo:) 

Chci moc poděkovat vám všem, kteří jste se mnou příběh Rag'ella a Gabriela prožívali, kteří jste ho četli, hlasovali a povzbuzovali mě svými komentáři. Velice si toho vážím. 

Mějte se všichni krásně, užívejte si letních dnů, dovolené a prázdnin, které právě začínají. ❤

30.6. 2023