Garret vstoupil do Ericova doupěte, jak si zvykl nazývat místnost ostrahy pobořeného obchodního centra, které se před několika týdny stalo útočištěm rebelů, a pohlédl na zaměstnaného programátora. 

V temné místnosti plné tichých a vypnutých obrazovek kdysi používaného kamerového systému supermarketu se povalovalo snad úplně všechno od nejrůznějších ardánských zbraních, složitých technických zařízeních až po prach obyčejný mobilní telefon.

„Jak je Gabrielovi?" zvedl Eric pohled od displeje nějakého digitálního udělátka a zadíval na nově příchozího.

Oplácaný hacker se světlými ušmudlanými vlasy působil unaveně, poďobanou tvář měl bledou a kruhy pod očima značily, že se zase celou noc hrabal v těch svých technických nesmyslech a neměl čas na spánek.

Jako by nestačilo, že si Garret musel dělat starosti o jednoho ze svých přátel. Nechtěl na seznam těch, co poslední dny chodili jako tělo bez duše, nejedli a nespali, přidat také Erica. 

„Řekl bych, že stejně mizerně jako mu bylo včera, jako předevčírem a jako před dvěma týdny, co se vrátil," zkonstatoval prošedivělý žoldák. „A jaká je tvoje výmluva, že připomínáš oživlou mrtvolu?"

„Musel jsem dořešit jeden technický problém."

„Vždycky je tu nějaký problém, takže to polož a jdi se vyspat."

„Je teprve dopoledne."

„Pro někoho, kdo nespal celou noc, je právě čas jít na kutě," ušklíbl se Garret a natáhl se po zařízení, které Eric držel, aby mu ho třeba i násilím sebral a poslal svého nespolupracujícího přítele odpočinout si.

„Teď nemůžu," ucukl programátor, aby vlastním tělem chránil zařízení podobné tabletu, co měl v rukou, „děje se něco divného a já se potřebuju dostat do ardánské komunikační sítě, abych zjistil co."

„To můžeš zjistit později a teď mi to dej."

Jejich dohadování přerušil Matthew, který celý udýchaný vtrhl do místnosti.

„Gabriel tu není?" zarazil se světlovlasý mladík, když jeho zelenohnědé štěněčí oči zklamaně přelétly pohledem osazenstvo místnosti.

„Pokud se nekrčí v jedné z těch kovových beden, tak ne," pronesl ironicky Garret, kterému Gabrielův bývalý milenec šel neskutečně na nervy. 

Někdy si říkal, že to asi není špatný kluk, ale to jeho věčné fňukání a stěžování si, ho vytáčelo. Nechápal, jak to s ním Gabe dokázal vydržet. Na druhou stranu on to s ním zase tak dlouho nevydržel. A co mohl vypozorovat podle toho, jak se svému bývalému Gabriel poslední dobou vyhýbal, také on toho jeho dolézání začínal mít dost. 

Jenomže Matthew si patrně vzal do hlavy, že on je jediný, kdo dokáže jejich neohroženému veliteli zvednout náladu a rozptýlit jeho chmury. Bohužel to představovalo počin, který se nepovedl ani Garrettovi, jeho nejlepšímu příteli, (za kterého se žoldák hrdě považoval) ani Ericovi ani Alexe ani nikomu jinému. 

Proto pochyboval, že se to povede zrovna Matthewovi. Přestože ten na to šel poněkud jinak než všichni ostatní. 

Nicméně podle toho kolikrát Garret slyšel, jak na něj Gabriel křičí, aby ho nechal být, a kolikrát viděl, jak toho studentíka vyhazuje ze svého pokoje, se dalo usoudit, že ta jeho rozptylovací technika přes postel Mattíkovi dvakrát nezabírala. 

„Nemusíš být hned sarkastickej," ohradil se Matt uraženě. „Mám o Gabriela strach. Ve svém pokoji není a zdá se, že tam v noci vůbec nespal. Neviděl jsem ho ráno u snídaně a pokud vím nebyl ani včera u večeře."

Eric zvážněl a znepokojeným pohledem střelil po svém prošedivělém příteli, ale Garret zůstal v klidu. Tušil, kde se jejich vůdce schovává.

„Hele, zbytečně to hrotíš, on se ukáže," mávl rukou nevzrušeně žoldák. 

„Když si spočítáš, kolikrát už zmizel nebo ho zajali, zase tak klidný bych nebyl," odsekl podrážděně Matthew. „Jdu ho hledat," dodal a pak konečně opustil místnost.

„Ty víš kde Gabe je?" zeptal se Eric polohlasně, když za Mattem zapadly dveře.

„Mám takové tušení," prohodil starší muž a shrnul si šedivé vlasy z tváře. 

Programátor se na Garreta tázavě zadíval: „Řekl ti něco od doby, co se vrátil?"

„Vůbec nic a tobě?"

„No," ošil se Eric, „něco jsem z něj vytáhl a na něco jsem přišel sám."

„Tak to vybal."

„Nevím, jestli bych měl."

„Souvisí to nějak s tím, že dokázal ovládat tu jejich stíhačku?" 

Bývalý hacker mlčel, ale jeho tvář mluvila sama za sebe. Garret nebyl hloupý, a přestože nerozuměl všem těm technických věcem tak dobře jako Eric, dokázal si dát dvě a dvě dohromady.

„Musí v sobě mít ardanský gen, takže...?"

„Zjistil, že jeho biologický otec je ardánec," promluvil konečně mladší muž, „ale ode mne to nevíš."

Pro Garreta ta informace nebyla nijak zásadní. Překvapilo ho to, jistě, ale více ho překvapilo zjištění, že mu to Gabriel neřekl, nikomu to neřekl, protože si patrně myslel, že by ho kvůli tomu ostatní odsoudili. Taková pitomost. 

„Hm, takže tohle ho žere?"

„Tohle a pak... další věci," dodal neurčitě Eric.

„Bože," obrátil Garret oči v sloup, „z tebe aby člověk páčil každé slovo. O co jde?"

„O co asi? Tak na chvíli zapoj hlavu."

Starší muž se na okamžik odmlčel, jak se snažil srovnat si všechny indicie a narážky, nato střelil od boku: „Rag'ell?" 

„Rag'ell," souhlasil Eric.

„Ty si myslíš, že mezi nimi fakt něco je? Nebo bylo?"

 „A ty ne? Od té doby, co Gabriela poprvé chytili, na nás ardánci nezaútočili. Včera se Alexa s Markem vrátili z průzkumu a zjistili, že ta jejich podzemní základna je vyklizená. Nezůstalo tam vůbec nic."

„Třeba se jen přeskupují, může to být shoda okolností."

„Možná. A proto se potřebuji dostat na tu jejich zatracenou komunikační síť a zjistit víc."

Samozřejmě že tohle již také prošedivělého žoldáka napadlo. Věděl, že mezi Gabrielem a Rag'ellem muselo k něčemu dojít. To by vysvětlovalo všechny ty podivné události i ten dlouhý pobyt jejich černovlasého vůdce na cizácké mateřské lodi.

„A Gabe, on...," začal Garret, nechtělo se mu do toho šťourat, ale potřeboval si některé věci ujasnit. „On se do toho ardánce fakticky zabouchnul, co?"

„Řekl bych, že jo. A navíc je sám napůl ardánec, takže...," pokrčil rameny, „dává to smysl."

„No, ty vole, to nevymyslíš," ušklíbl se starší muž pobaveně, ale do smíchu mu vůbec nebylo. Nelíbilo se mu vidět svého přítele v takovém stavu. Nechtěl, aby trpěl.

Eric se vrátil ke svému zařízení, prsty mu přejížděly po dotykovém displeji, na který vyťukával jednotlivé příkazy. 

„A ty myslíš, že ten stříbrovlasej parchant...ehm..., že Rag'ell Gabriela taky...že je to vzájemný?"

„To netuším," zavrtěl hlavou programátor, který se najednou zdál podivně napjatý. Načež Garretovi přistrčil pod nos displej a rozrušeně ho vybídl: „Podívej se na tohle."

~~~

Garret šel najisto. 

Vyplížil se z rozbořeného obchodního centra, prosmýkl se podél zničených výškových budov a po zarůstajících ulicích dorazil až k tomu, co zbylo z dálničního obchvatu. Tam zůstala stát ardánská stíhačka, kterou Gabriel použil ke svému útěku z mateřské lodi.

A právě u ní svého přítele objevil.

Jejich neohrožený velitel stal vedle vesmírného plavidla a zamyšleně přejížděl prsty po lesklém kovu, na kterém se odrážely paprsky poledního slunce.

Začínalo být celkem horko. Garret si otřel zpocené čelo a přistoupil blíž.

„Tak tady jsi," oslovil Gabriela. „Je po tobě sháňka."

Mladší muž, aniž by odtrhl pohled od stíhačky, s povzdechem odvětil: „Kdo mě hledal? Matt?"

„Jo."

„Ale neřekl jsi mu, že jsem tady, " Gabriel se na něj konečně zadíval, jeho prsty sklouzl z tiše stojícího letounu.

„Ne, to bych ti neudělal," zašklebil se žoldák.

Gabe vypadal ještě o pár stupňů hůř než Eric. Pobledlý, vyčerpaný, oči zapadlé a jako bez života. Černé tričko na něm plandalo, džíny mu padaly z boků, zdál se pohublý. Ostatně nebylo se co divit, když poslední dobou skoro nic nejedl.

„Je mi jedno, kdo je tvůj otec," řekl zničehonic Garret. Nikdy neměl rád dlouhé chození kolem horké kaše, nejlépe když mohl jít rovnou k věci a všechno si vyjasnit.

Gabriel na něj rezignovaně pohlédl, ale nezapíral: „Takže ti to Eric řekl."

„Nechápu, pročs mi to tajil, to mi nevěříš?"

„Neřekl jsem to nikomu, Eric to nějak uhádl. Nechci to s nikým řešit, nechci čelit otázkám a dohadování. Víš, jak by na mě ostatní koukali? Jsem syn jednoho z nich. Jednoho z cizáků. Jednoho z nepřátel."

Garret pokrčil rameny jako by ho to vůbec nezajímalo. Jako by to nebylo podstatné. A pro něj opravdu nebylo.

„Hele, Gabe, já svého fotra neznám a matka se upila k smrti, když mi bylo osm. Jsem ten poslední, kdo by někoho soudil podle toho, jaký má rodiče."

Přistoupil ještě o dva kroky blíž a stiskl Gabrielovi povzbudivě rameno.

„Ale bojovat s někým bok po boku, to ti prozradí charakter člověka nejlépe. A já vím, že tobě můžu svěřit svůj život, můžu se na tebe kdykoli spolehnout. Nic jiného mě nezajímá." 

„Díky," usmál se vděčně černovlasý rebel a Garret doufal, že mu ten proslov alespoň trochu pomohl. Stál ho také nemalé úsilí. Hrabání se v pocitech totiž nesnášel. 

„Jenom máš teda příšerný vkus na chlapy," neodpustil si uštěpačnou poznámku pro odlehčení té příliš vážné atmosféry.

„No jo, no," zašklebil se Gabriel. „Vím, že Matthew ti dvakrát nesedl.

„Hm, to tedy ne. A teď Rag'ell?"

Gabriel ztěžka polkl a střelil po něm pohledem, ve kterém se odrážely obavy z toho, co si o tom bude jeho spolubojovník myslet.

„Hele, nic proti. Na druhou stranu to nebyla špatná strategie. Víš, co se říká: Když je nemůžeš porazit, přidej se k nim. Nebo v tvém případě: Když ho nemůžeš porazit, vyspi se s ním, hm?" rozchechtal se svému nemístnému vtipu.

„Garrete," zavrčel Gabriel podrážděně, „na tohle vážně nemám náladu."

„Tak se hned nečerti. Už jsem ti to říkal mockrát. Je mi jedno, koho si bereš do postele. A navíc... Zabralo to."

„Jak to myslíš?"

„Nevím, cos udělal nebo co jsi Rag'ellovi řekl, jestli mu tak učarovaly tvoje krásný modrý oči nebo jiné tvoje tělesné přednosti..."

„Garrete!"

„...ale ardánci se stahují. Nejde pouze o jednu základnu, děje se to po celé Zemi. Eric to právě ověřuje, ale je toho plná komunikační síť."

„Cože?" pohlédl na něj Gabriel udiveně a zaskočeně. „Ale...ale... co to znamená?"  

Starší muž pokrčil rameny: „Kdo ví? Všichni si myslí, že to prostě balí a letí domů. Lidi jsou nadšení, Eric mi ukazoval videa, že někde se už slaví. Jenom doufám, že ardánci nechystají nějaký úskok a ta radost není předčasná."

Vůdce rebelů vypadal cokoli jen ne potěšeně. Pokud by to bylo možné, vypadal snad ještě hůř než před chvílí. Obličej měl bledý jako smrt, oči se mu zaleskly a navzdory teplému dni se celý otřásl.

„Gabe, jsi v pohodě?"

„Musím za Ericem," řekl a rozběhl se zpět. Garret ho rychlých poklusem následoval.

~~~

Až zpět do Ericova doupěte se však nedostali.

Venku před poničeným obchodním centrem postávaly hloučky lidí a nervózně si povídali. Když zahlédli Gabriela, zvědavě se po něm otočili, někteří mu vyšli vstříc.

„Co se děje?" zeptal se žoldák Alexi, která stála vedle s několika dalšími ženami.

Než stačila černovláska, která se Garretovi tak líbila, odpovědět, vyběhl na ulici Eric s tím svých hitech zařízením v jedné ruce a ardánským komunikátorem v té druhé. 

„Ticho!" vykřikl tak silným a rázným hlasem, který by od něj nikdo tady nečekal. Štěbetající skupinky utichly a s úžasem pohlédly na obrovskou holografickou obrazovku, kterou programátor aktivoval přímo venku před zraky všech. Připomínala velký zářící billboard, na kterém probleskovaly záběry z dalekého vesmíru.

Prošedivělý žoldák po očku sledoval Gabriela, který sebou trhl a zprudka se nadechl, když se na obrazovce objevila tvář Nejvyššího.

„Obyvatelé Země," promluvil Rag'ell, „možná jste již zaregistrovali, že moji vojáci opouštějí planetu a stahují se zpět na naše lodě. Asi se ptáte, co to znamená. Je to prosté. Vracíme se domů." 

Po těch slovech propukl šílený povyk, křik a jásot. Ale hned zase umlkl, když Nejvyšší znovu promluvil.

„Byl to jeden z vás, kdo mi otevřel oči, a já pochopil, že jsem udělal obrovskou chybu, když jsem souhlasil s invazí."

Garret si všiml, jak se pohledy okolostojících stočily na Gabriela. Všichni tady totiž věděli, o kom stříbrovlasý ardánec mluví. Věděli, kdo je tím, který se dostal tak blízko k vůdci cizáků a dokázal nemožné. Přesvědčil ho, aby stáhl svá vojska, aby se vzdal dobytého území a odletěl pryč. 

Ale hrdina dne si obdivných pohledů vůbec nevšímal, jeho unavené oči jako v transu upřené na obrazovku, upřené na Nejvyššího, který sám vypadal vyčerpaně a ztrhaně.

Přestože ardánská pokožka byla vždy bledá, nyní Garretovi přišlo, že ta Rag'ellova je ještě světlejší, skoro průsvitná, navíc ji hyzdily šedivé kruhy pod očima, které na jindy suverénní tváři cizáckého panovníka vypadaly podivně nepatřičně.  

Poprvé totiž působil jinak než jako arogantní a chladný diktátor, vzdálený tyran na obrovské vesmírné lodi odkud svými rozkazy mohl ničit jedno město za druhým.

„Vím, že po všem utrpení, které jsme vám způsobili, nemohu žádat, abyste nám věřili nebo s námi spolupracovali. Přesto doufám, že k tomu jednou dospějeme."

Také Rag'ellův hlas zněl jinak a trochu se mu zadrhával. Znělo v něm odhodlání, ale též smutek, zněla v něm lítost a bolest. 

„Necháme pro vás otevřené naše komunikační kanály. Budou fungovat i poté, co ardánské lodě opustí tuto hvězdnou soustavu a pokud někdy budete otevřeni partnerství mezi našimi světy, můžete nám poslat zprávu." 

Na okamžik se odmlčel, zdálo se, že ho zradil hlas, ale po chvíli znovu odhodlaně pohlédl do kamery a vyrovnaným tónem pokračoval:

„Teď a tady mohu udělat pouze jediné gesto, které vás, doufám, přesvědčí, že naše úmysly jsou upřímné. Odletíme pryč a necháme vám vaši svobodu."

S tím obrazovka potemněla, proslov skončil. 

„Takže on letí domů," zaslechl Garret Gabrielova tichá slova, než se na černovlasého rebela vrhl nadšený Matthew, který se zjevil neznámo odkud, a radostně svého bývalého milence objal. A pak políbil. 

Ostatně objímání, polibky a výkřiky štěstí se šířily všude kolem a v troskách zničeného velkoměsta se nesl veselý jásot slavících lidí. Tolik radosti toto místo již dlouho nezažilo.

Garret stržen atmosférou stáhl do svého náručí Alexu a, když nic nenamítala, vlepil ji krátkou pusu. 

Gabe, který se vymanil z Mattova objetí, přijímal gratulace od všech jásajících rebelů. Sám však působil zaraženě, jeho úsměv neupřímný, obličej ztuhlý a ruce roztřesené.

Vypadal jako někdo, komu se právě zhroutil celý svět.