Ardánská mateřská loď se zachvěla, osvětlení na okamžik probliklo, jak s vesmírným plavidlem otřásl obrovský energetický náraz otevíraného komunikačního mostu.

Obrazovka před Rag'ellem, který seděl osamocený v jednací místnosti, však stále neukazovalo nic víc než temnotu, zatímco vibrace a otřesy narůstaly a pomalu ustávaly, jak se technici pokoušeli navázat přímé komunikační spojení na vzdálenost mnoha světelných let.

Technický počin tak složitý, že ani sám Nejvyšší celému procesu zcela nerozuměl a výpočty dokázali provést jen ti nejlepší vědci s pomocí nejmodernějších technologií.

Konečně se otřesy uklidnily a na obrazovce se objevila Kairenova tvář. Za ním se nacházela pouze bílá stěna neprozrazující vůbec nic o tom, kde se Gabrielův otec právě nachází. Rag'ell pevně doufal, že Mieh-ga poslechla jeho příkaz a umístila souzeného ardánce do domácího vězení a nikoli do toho opravdového.

„Můj Nejvyšší," promluvil Kairen jako první a na důkaz úcty sklonil hlavu. „Děkuji vám za zprostředkování tohoto rozhovoru."

„Jak se máte, Kairene?" zeptal se Rag'ell, který to rozhodně nemyslel jako zdvořilostní otázku. Chtěl skutečně zjistit, jak je s obviněným zacházeno. Kromě toho na zdvořilosti nebyl prostor. V rohu obrazovky červeně blikal vyměřený čas, po který zůstane komunikační most otevřený, a toho neměli nazbyt.

„Díky vám je to lepší, můj pane. Jsem nyní ve svém domě, ale nesmím ho opustit."

„Zvažuji, že obvinění proti vám anuluji," řekl Nejvyšší a viděl, jak se Kairenovy tmavě fialové oči rozšířily údivem.

„To je od vás velkorysé, ale nežádal jsem o milost," řekl po chvíli starší ardánec hrdě, a Rag'ellovi svým chováním znovu připomněl Gabriela.

„Není to žádná milost."

„A můj syn? Co bude s ním?"

„Gabriel je pod mojí ochranou. Nemusíte se o něj obávat."

„Děkuji," pohlédl na něj Kairen s vděkem. „Bylo by možné, abych ho viděl?"

„Snažil jsem se ho přesvědčit, aby se našeho hovoru zúčastnil, ale nedá si říct," povzdechl si Rag'ell a pak se rezignovaně pousmál, když dodával: „Je strašně tvrdohlavý."

Kairen se zdál zklamaný, ale přesto chápavě přikývl: „Musí to pro něj být složité."

„To ano."

„Jaký je?" zeptal se, upřel pohled na svého vůdce, aby mu neuniklo jediné slovo.

Nejvyšší pátral po výrazech, kterými by Gabriela dokázal popsat. Žádné z nich mu nepřipadalo adekvátní. Mohl říci, jak je odvážný, inteligentní, cílevědomý, ale také tvrdohlavý, drzý a nezkrotný. Mohl říci, že je skvělý pilot a umí hrát krásně na klavír. Že je prostě výjimečný.

Tak výjimečný, že si ho sám vůdce všech ardánců vyvolil jako toho jediného, koho by si přál mít navždy po svém boku.

„Gabriel je...", začal, ale umlkl. Připadalo mu, že ať by řekl cokoli, prozradil by tím hloubku svých citů, jenž ke Kairenovu synovi choval.

„Nikdy bych nevěřil, že lidé a ardánci by spolu mohli mít potomky," řekl nakonec, „a že ze spojení našich ras by mohl vzniknout někdo tak úžasný jako je váš syn."

Kairen se pousmál a potěšeně přikývl.

„Vy ho znáte dobře, můj pane?" otázal se, jeho oči se zkoumavě zadívaly na Rag'ellův zamyšlený a trochu posmutnělý obličej.

„Sblížili jsme se," přiznal a vědoucí pohled, který mu Kairen věnoval ho utvrdil v tom, že starší ardánec pochopil i to, co řečeno nebylo. Dál se nevyptával a místo toho změnil téma.

„Víte něco o jeho matce? O Marianě?" zeptal se a Nejvyšší si nemohl nevšimnout, jak se Kairenovi rozzářily oči, když vyslovil její jméno.

„Je nezvěstná od našeho útoku na planetu."

Tvář Gabrielova otce při těch slovech potemněla.

„Vyslal jsem jednotku vojáků, aby po ní pátrali. Ale vašemu synovi jsem to zatím neřekl, nechci mu dávat falešné naděje, dokud nezjistíme více. Zdá se, že by mohla být..."

Konec té věty přerušil syčivý zvuk hydraulických dveří, které se zničehonic otevřely.

Rag'ell se už už chystal ostře pokárat toho drzouna, který se ho odvážil rušit během tak důležitého rozhovoru. Výtka mu však uvízla v hrdle, když pohlédl na nově příchozího.

Byl to Gabriel.

Gabriel oblečený v perfektně padnoucí ardánské uniformě, kterou si na sebe od svého návratu sem na mateřskou loď nevzal.

Také jeho černé vlasy nepůsobily tak divoce a rozevlátě jako jindy, patrně se je kvůli této příležitosti pokusil zkrotit do uhlazenější podoby.

Nejvyššího zaplavila neuvěřitelná vlna radosti a vděku. Nemohl uvěřit, že jeho tvrdohlavý milenec nakonec přece jen změnil názor a přišel.

„Gabrieli," řekl zaskočeně, ale rychle se vzpamatoval. Nechtěje plýtvat drahocenným časem, kterého do konce přenosu zbývalo tak málo, postrčil černovlasého muže přímo před obrazovku, přímo před jeho otce, a sám se stáhl stranou, aby nezasahoval do tak výjimečného okamžiku.

„Jsi tak moc podobný matce," promluvil Kairen jako první, který se zdál tou nečekanou změnou situace překvapený. Nevěřícně ale též s radostí vepsanou ve tváři si svého syna prohlížel.

„A ty jsi zase mladší, než jsem čekal," vysoukal ze sebe Gabriel, i on se zdál zaražený, zkoumavě si prohlížel ardánce na obrazovce.

Ano, Kairen nebyl zase tak starý, nebo tak alespoň nepůsobil. Ve tváři měl teprve několik prvních vrásek, jeho pohled jasný a bystrý. Sněhově bílé vlasy nosil navzdory zvyklostem poměrně krátce sestříhané vlastně docela podobně jako jeho syn.

Nejvyšší se trochu obával, že jeho milovaný změnil svůj názor ohledně rozhovoru s Kairenem jenom proto, aby ho mohl konfrontovat a pěkně od plic mu říci, co si o něm myslí. A Rag'ell nepochyboval, že vůdce rebelů a jeho drzý jazyk by dokázal Kairena svými nevybíravými slovy hluboce ranit.

Kdyby Gabriel chtěl. Ale nezdálo se, že tohle byl jeho cíl.

„Mluvíš skvěle ardánsky," povšiml si Kairen toho, nad čím se již Rag'ell ani nepozastavoval, bral to jako samozřejmost.

„Ano, naučil jsem se to celkem rychle. Zdá se, že to mám v krvi." Konec té poznámky zazněl s trochou jízlivé ironie, kterou si Gabriel zkrátka nedokázal odpustit.

„Slyšel jsem, že jsi také výborný pilot," reagoval na to Kairen s úsměvem. „Patrně také to máš v krvi," dodal, neboť on sám byl za mlada jedním z nejlepších pilotů Ardany.

„Očividně," ušklíbl se pozemšťan sarkasticky, nato jeho soustředěný a lehce nervózní výraz trochu povolil a on se na svého otce krátce usmál.

V tu chvíli se mateřská loď opět otřásla, světla problikla a obrazovka zčernala.

Čas vypršel.

~~~

Cestou zpět do jejich pokojů panovalo ticho. Nejvyšší nechtěl rušit Gabrielovy myšlenky, neboť se zdálo, že si druhý muž potřebuje všechny ty nové události uvnitř sebe trochu srovnat.

Teprve když se za nimi zavřely dveře a oni osaměli, řekl Rag'ell to, co měl celou dobu na jazyku:

„Děkuji ti. Jsem rád, že jsi změnil názor. Pro Kairena to moc znamenalo."

Pozemšťan hned neodpověděl, místo toho ze sebe začal strhávat ardánskou uniformu jako by už nedokázal vydržet ani vteřinu v tom světlemodrém stejnokroji.

„Udělal jsem to pro tebe," odvětil po chvíli, zatímco se v rychlosti převlékal do svých civilních šatů. „Ber to jako můj dárek. Na rozloučenou."

„Co?"

„Odcházím."

A tím se veškerá Rag'ellova radost rázem vypařila. Ztěžka polkl a mlčky sledoval, jak si černovlasý muž natáhl i svoji koženou bundu, čímž mu dal najevo, že je připraven k odchodu. Všechno uvnitř ardánce se bolestivě sevřelo pocitem strachu, ztráty a smutku.

Nemohl však tvrdit, že by to nečekal.

Gabriel přistoupil blíž, ze svého zápěstí si stáhl komunikátor, co mu Rag'ell nedávno daroval, a podal mu ho.

To byla poslední kapka. Nejvyšší pevně sevřel obě ruce v pěst, aby se mu nerozklepaly.

„Nech si ho. Prosím."

Pozemšťan zavrtěl hlavou a odložil zařízení podobné hodinkám na desku klavíru.

„Promiň," zašeptal pak chraplavě. „Nechci to prodlužovat, dávat ti naději, že se ozvu, že se vrátím, protože...protože...," Gabrielovi se zlomil hlas, odvrátil pohled a Rag'ell si všiml, jak se chvěje, jak se mu klepou ruce. Musel se cítit úplně stejně mizerně. Přesto svoje rozhodnutí nezměnil.

„Takže tohle je konec?"

„Ano."

„Tai'lí," vydechl potichu Nejvyšší a udělal krok směrem k druhému muži, aby ho objal. Ten se ale odtáhl. „Řekni, co mohu udělat, abych tě přesvědčil? Co mohu udělat, abys zůstal?"

„Nevím," zavrtěl hlavou a ještě o krok ustoupil. „Asi nemůžeš udělat nic."

„Neodcházej, Gabrieli, neubližuj nám oběma," zaprosil Rag'ell, který nikdy v životě nemusel o nic prosit. Ale teď skoro žadonil a kdyby si myslel, že by to pomohlo, snad by před ním padl na kolena. „Vím, že ke mně cítíš to samé, co já k tobě. Proč bychom se měli trápit každý sám, když můžeme zůstat spolu?"

Vůdce rebelů ho probodl pohledem plným ohně, vzdoru a také vzteku: „Mám zůstat tady s tebou? S tím, kdo mi zničil domov, kdo napadl a podrobil si moji planetu? Proč bych to měl dělat?"

„Miluješ mě."

„Jenomže láska někdy není to nejdůležitější, někdy jsou tu jiné věci: povinnost, loajalita, oddanost.

„Oddanost komu? Tvým přátelům? Zemi?"

„Přesně tak."

„Ne, ty prostě zase utíkáš. Ode mě, od závazků, od pravdy o svém původu. Vymlouváš se na okolnosti, hledáš důvody, proč to nejde, ale ve skutečnosti se jenom bojíš přijmout to, co cítíš," zvýšil Rag'ell hlas, doufaje že něco z jeho argumentů pronikne i k jeho tvrdohlavému milenci.

„Tvojí postelí patrně prošlo tolik mužů, kolik já si ani nechci představovat, ale to, co je mezi námi, jsi ještě nezažil. A to tě děsí."

Gabriel na něj hleděl, ale stále neřekl jediné slovo.

„Neměl jsem tě za zbabělce."

„Možná jím jsem," promluvil nakonec černovlasý rebel tiše, jeho bojovnost vyprchala, zbyl pouze smutek a několik slz stékající po jeho tváři.

Zavládlo dlouhé tíživé ticho.

Rag'ell marně hledal další důvody, další argumenty. Pak natáhl ruku a prsty něžně setřel těch několik zbloudilých slz z Gabrielovy tváře. Pozemšťan se nepohnul, jenom zavřel oči, ztěžka se nadechl, vychutnávajíc si ten opatrný dotek.

Poslední.

Pak se odtáhl a pomalu odstrčil ardáncovu ruku, ty modré oči plné smutku ale též neoblomného odhodlání se zabodly do těch fialových: „Slíbil jsi, že mě necháš jít. Byla to opět lež?"

Pomalu, jako ve snu, jako ve zlém snu, aktivoval Nejvyšší svůj komunikátor a přivolal jím vojáky.

Celou tu dobu, co mlčky čekali, Rag'ell hleděl na svého milovaného, kterého měl již za pár okamžiků ztratit navždy. Ze všech sil se snažil ovládnout své emoce, aby ty pocity bezmoci a ztráty nenechal proniknout na povrch a udržel je uvnitř sebe pod tou ledovou fasádou, kterou byli ardánci pověstní.

Protože kdyby to nedokázal, kdyby z jeho fialových očí skanula jen jedna jediná slza, už by ten příval zoufalství nedokázal zastavit.

„Volal jste, můj pane?" Do pokoje vstoupil Maw-ghet v doprovodu skupinky vojáků.

„Eskortujte Gabriela Cassela zpět na Zem. Bezpečně ho dopravte na místo, které si sám vybere," poručil rozhodným a pečlivě kontrolovaným hlasem, který ani náznakem neprozrazoval bouři emocí, která zuřila uvnitř něj, a svíravou bolest, která mu rvala srdce na kusy.

Zachytil Maw-ghetův nesouhlasný pohled, ale zbylí vojáci bez zaváhání uposlechli a jednohlasně odvětili: „Rozkaz, pane."

Gabriel naposledy pohlédl na Rag'ella, a pak následoval svůj doprovod ven z pokoje. Nejvyšší pozoroval, jak jeho vyvolený odchází, a bylo mu příšerně, tak strašlivou bolest snad nikdy předtím nezažil.

„Propustit ho na svobodu není moudré," vytrhl ho Maw-ghet z jeho mizérie.

„Dovoluješ si odporovat mi?" utrhl se na něj ostře.

„Omlouvám se za svou opovážlivost, můj pane," sklonil velitel s pokorou hlavu. „Ale uvažte... Gabriel Cassel může ovládat naše zbraně, naše stíhačky, dá to pozemšťanům obrovskou výhodu."

„Je to jen jediný člověk, nic co by výrazně změnilo poměr našich sil," řekl zdánlivě klidně, přestože všechno uvnitř něj se svíralo, všechno ho příšerně bolelo. Odvrátil pohled od svého podřízeného a zadíval se ven na tichý vesmír a modrou planetu.

„On přece není člověk," namítl Maw-ghet.

„Ale není ani jedním z nás," pronesl Rag'ell pevným hlasem, který se nezachvěl, ani když mu do očí vstoupily slzy, „má právo rozhodnout se, ke komu chce patřit."