Gabrielovy prsty běžely po klaviatuře v přesném prstokladu a místností se nesla melodie, kterou nikdo z těch nacházející se na této obrovské kosmické lodi nemohl nikdy předtím slyšet.

A patrně ji nikdo z nich neslyšel ani teď, neboť soukromé pokoje Nejvyššího se nacházely daleko od obytných prostor ostatních.

Jediný z ardánců, kdo poprvé poznal kouzlo klavírních tónů v jedné z nejobtížnějších pozemských skladeb byl proto Rag'ell.

Gabriel věděl, že Nejvyšší vstoupil dovnitř i to, že ho již několik minut tiše poslouchá. Přesto a, možná právě proto, nepřestal a pokračoval s ještě větším úsilím. Hrát zpaměti bylo obtížné, mnohokrát chyboval, přesto však cítil uspokojení a radost, že si na tuto matčinu oblíbenou skladbu vzpomněl a dokázal ji zahrát až do konce.

„Nikdy jsem nic podobného neslyšel," promluvil Rag'ell poté, co dozněly poslední tóny. „Je to nádherné."

Pozemšťan sedící u klavíru odvrátil pohled od bílých a černých kláves a otočil se na svého milence.

„Je trochu rozladěný, ale to se dalo čekat," podotkl a usmál se, když se jeho modré oči potkaly s těmi fialovými. „Děkuji, je to od tebe...," na chvíli se zarazil, jak pátral po vhodném slově, které by vyjádřilo, jak moc ho dárek potěšil, „pozorné."

Klavír bylo něco známého, lidského, pozemského, něco připomínající mu domov, dětství, rodinu. Ale nejvíce mu tento dar připomněl matku. Pamatoval si, že u něj vydržela prosedět celé hodiny a pouze tiše naslouchat, jak hraje. To ona ze svého syna chtěla mít hudebního virtuosa a o to hůře pak nesla jeho rozhodnutí zvolit si místo toho dráhu armádního pilota. 

„Těší mě, že se ti líbí, vzpomněl jsem si, jak jsi říkal, že na klavír hraješ."

„To ano, ale už je to dávno. Chybí mi cvik."

„Mohl bych to také zkusit?" požádal Gabriela. „Ve tvém podání se to zdá tak snadné."

„Ale není," usmál se černovlasý pianista a posunul se na úzké lavici, aby se Nejvyšší mohl posadit vedle něj. 

Pozemšťan položil ruce zpět na klaviaturu a prsty té levé pomalu zahrál několik tónu jednoduché dětské písně.

„Zkus to zopakovat," vybídl Rag'ella, který ho bedlivě pozoroval a nato svého učitele bez chyby napodobil.

Je dobrý, problesklo hlavou Gabrielovi, když viděl, že Nejvyššímu nedělá problém zapamatovat si melodii ani dodržet správný rytmus. Jak už se mohl přesvědčit dříve, ten nejlepší z ardánců byl opravdu všestranně nadaný a nyní se ukázalo, že mezi jeho nesporné kvality patří též hudební sluch.

„Dobře, a teď tohle," vybídl ho a přidal několik dalších tónů, které jeho neobyčejně chápavý student opět bez problémů zahrál.

„Skvěle a teď to zkus celé."

Netrvalo dlouho a Rag'ellovi se podařilo zapamatovat si celou melodii. Jakmile měl Gabriel jistotu, že jeho žák dokáže bez chyby zahrát tuto kratičkou skladbu, přidal se i on se svým doprovodem. Dohromady to znělo krásně, oba dva se dokonale doplňovali a stvořili úžasnou improvizaci. 

A pozemšťanovi již nepřišlo, že vedle něj sedí vůdce vzdálené rasy, ale někdo mu blízký, někdo z jeho rodiny. Připomnělo mu to okamžiky, kdy sedával u piana se svými sestrami a učil je zahrát jejich oblíbené písně.

Pokojem se znovu nesly nádherné tóny klavíru a přestože se nyní nejednalo o vrcholné dílo hudebních mistrů, i tak se ta jednoduchá dětská melodie vryla Gabrielovi hluboko do srdce.

„Nakonec nám to spolu jde překvapivě dobře," usmál se potěšeně, když skončili.

„Jsem rád, že si to myslíš," přikývl Rag'ell a dlouze se na svého milého zadíval, „a věřím, že by nám to společně fungovalo také ve všem ostatním. Kdybys nám dvěma dál šanci."

Gabriel tu narážku přešel mlčením. Do podobných úvah se pouštět nechtěl.

Místo odpovědi proto raději vstal od klavíru, aby se protáhl. Ani nevěděl, jak dlouhou dobu strávil hraním. Podle ztuhlého krku by soudil, že dost dlouhou. 

Pohled mu padl na ovládací panel vstupních dveří. Všiml, že to fialové blikající světlo se změnilo na bílé, a zámek, který ho držel uvnitř a současně chránil před realitou světa venku, je najednou pryč. Znamenalo to snad, že den, kdy si bude muset vybrat, konečně přišel?

„Nezamkl jsi," poznamenal zcela neutrálním tónem, přestože žaludek se mu uvnitř kroutil podivně nepříjemným pocitem.

„Řekl jsem ti, že nejsi můj vězeň a proto se od této chvíle můžeš volně pohybovat po lodi," vysvětlil Nejvyšší a také on vstal, aby se  mohl svému bývalému zajatci podívat do očí. 

„Takže když opustím tyto pokoje, nevzburcuju tím polovinu vojáků na palubě?"

„Ne, všichni jsou o tvém novém statutu informováni."

„A co když budu chtít odejít a vrátit se zpět na Zem ke svým lidem?"

Ardánec se zarazil, v jeho pohledu krátce problesklo něco jako zármutek, ale rychle se ovládl. „Pokud budeš chtít odejít, nikdo ti nebude bránit."

„Ani ty?"

„Ne. Když si to budeš přát, moji vojáci tě eskortují zpět na tvoji planetu. Přesto," pevně mu stiskl ruku,„ bych byl rád, kdybys zůstal se mnou." S tím mu vložil do dlaně komunikátor.

Gabriel na cizácké zařízení nechápavě pohlédl. 

„Pokud se rozhodneš vrátit na Zem, chci, abys měl možnost se se mnou kdykoli spojit. Neudržím tě tady, chápu, že máš vazby také jinde, ale přál bych si mít jistotu, že i když odejdeš, neztratím tě navždy a ty se ke mně zase vrátíš."

Rag'ellova nabídka pozemšťana překvapila a zároveň trochu vyděsila. Přesto byl Nejvyššímu za jeho vstřícnost vděčný. Co asi změnilo jeho názor? Ještě před pár dny ho od sebe nechtěl pustit ani na krok a teď mu dá takovou volnost.  

Chvíli si prohlížel komunikátor a pak zvedl pohled zpět k ardánci: „To je od tebe velkorysé."

„Chci, abys měl možnost volby," řekl a zlehka se dotkl pramenů jeho věčně rozcuchaných vlasů. „A ať se rozhodneš jakkoli, budu to respektovat."

Gabriel nevěděl, co na to říci, proto místo slov obmotal svoje paže kolem Rag'ellova krku a přitáhl si ho k sobě do náručí. V duchu však věděl, že existuje jediná správná cesta. A to ta, které bude bolet je oba. 

„Zahraj mi ještě něco," vybídl ho Nejvyšší a propustil svého bývalého zajatce z objetí, aby si mohl sednout zpět ke klavíru. 

Chvíli poté se již pokojem nesly uklidňující tóny romantické a trochu smutné melodie.

Ardánec chvíli tiše naslouchal a potom neodolal, přistoupil blíže a svými prsty se zlehka dotkl šíje druhého muže. Přestože to narušilo Gabrielovo soustředění, hrál bez chyby dál, dokud  neucítil, že se k prstům přidaly také měkké rty.

Potom už bylo o dost obtížnější melodii udržet. Opatrné a jemné polibky jako kdyby kopírovaly jednotlivá písmena na vytetovaném nápisu na jeho krku. A pak ta horká ústa sjela na jeho tvář a dále až k jeho soustředěním semknutým rtům.

Pozemšťan zavřel oči a otočil hlavou do strany, aby měl jeho milenec lepší přístup k jeho rtům. Ten toho okamžitě využil. 

Dokonce i poslepu a se svými ústy pevně spojenými s těmi Rag'ellovými dokázal ještě chvíli pokračovat ve hraní, než jeho ruce sklouzly z kláves a místo toho se obtočily kolem ardáncova krku. 

Ten hned nato vytáhl Gabriela k sobě nahoru, paže obtočil kolem jeho pasu a přitáhl si ho těsně k sobě, zatímco prohloubil jejich polibek, svým jazykem nenasytně prozkoumávajíc ústa svého vyvoleného.

„Tai'lí," zašeptal mezi polibky, vyhrnul černovlasému muži tričko a zajel pod něj, aby se mohl dotknout nahé kůže na jeho zádech. Gabriel se celý zachvěl a stačily k tomu pouze ardáncovy prsty klouzající po jeho horké pokožce.

„Jak je možné, že nedokážu být ve tvé blízkosti, aniž bych se tě netoužit dotknout, políbit tě."

Gabriel to tak cítil také. Marně doufal, že časem se žár touhy zmírní, že ty intenzivní pocity odezní, jenomže to se nestalo. Naopak jeho láska k tomu, kdo si podrobil celou Zemi, každým dnem sílila.  

Tohle nikdy nezažil. Patrně proto, že nikdy nebyl doopravdy zamilovaný.

Dříve na lásku nevěřil. Dokud ho nezasáhla nečekaně, neplánovaně, nezastavitelně. A nesmetla ho jako obrovská vlna tsunami. 

Proč zrovna Rag'ell? Proč zrovna ten, s kterým nemůže být?

„Svlékni se," přikázal Nejvyššímu nedočkavě a sledoval, jak si jeho milenec začal rozepínat svojí světle modrou ardánskou uniformu.

Gabriel si mezitím rychle stáhl tričko přes hlavu. Cizáckou uniformu si od doby, co zjistil pravdu o svém otci, na sebe nevzal. Už to nedokázal. Dříve mu to tolik nevadilo, ale nyní mu připadlo, že by tím stvrdil svojí příslušnost k nepřátelům Země a ke své ardánské polovině. 

A to nechtěl. On si svoji stranu dávno vybral. Proto také věděl, že tento vztah nemá budoucnost a tohle jsou jen poslední ukradené chvíle.

Horká ústa na jeho krku a prsty přijíždějící po nahé hrudi ho naštěstí brzy zbavily schopnosti rozumně přemýšlet a všechny ty znepokojující úvahy se vytratily. Zbyly pouze myšlenky na Rag'ella, na jeho doteky, na jeho obratné prsty a dokonalá ústa.

„Vezmi mě do postele," vydechl. 

Ardánec i tento jeho příkaz ochotně vyplnil. Chytil ho a vyhoupl na sebe jako by druhý muž nic nevážil a Gabriela s údivem napadalo, jak silný musí být, když ho dokáže s takovou lehkostí zvednout.

Obtočil mu nohy kolem pasu a ruce kolem krku pro lepší stabilitu, aby ho jeho stříbrovlasý milenec mohl donést bez nehody k posteli.

„A jaký je tvůj další rozkaz?" pousmál se Nejvyšší, který opatrně položil svůj drahocenný náklad mezi precizně ustlané přikrývky.

„Copak absolutní vládce všech ardánců od někoho přijímá rozkazy?" ušklíbl se Gabriel potutelně a Rag'ell se neudržel, aby toho černovlasého provokatéra nezačal znovu líbat. Divoce a vášnivě jako by se těch drzých úst nemohl nabažit, zatímco jeho dlaně putovaly po pozemšťanově těle s cílem ho co nejrychleji zbavit posledních kousků oblečení. 

„Od tebe ano," zašeptal chraplavě, když se jejich rty na okamžik oddělily. „Jenom od tebe," dodal a Gabriel cítil troufalou ruku, která ho vyzývavě sevřela přes látku džínů přesně tam, kde po tom jeho napjaté tělo toužilo nejvíce.    

Zprudka se nadechl a poddal se ardáncovým dráždivým dotekům a také šikovným ústům, která laskala jeho rozpálenou kůži postupně na krku, na hrudi, na břiše...jako by chtěla ochutnat každý odhalený kousek.

Frustrovaně vydechl, když se ty horké rty odtáhly.

„Myslím to vážně," zaslechl tichá slova Nejvyššího, který na něj pohlédl. „Chci, abys byl se mnou šťastný. Splním ti jakékoli přání, udělám pro tebe cokoli. A já můžu cokoli."

Gabriel však nechtěl, aby ta úžasná a šikovná ústa nyní mluvila, chtěl aby se ho dotýkala, speciálně na jednom konkrétním místě, kde ho již jemně svíraly Rag'ellovy prsty, které si našly cestu pod látku kalhot.

„Řekni, přikaž mi, přej si cokoli a já to udělám."

Jestli si Gabriel uvědomoval, jak obrovskou moc Rag'ell těmi slovy vložil do jeho rukou, ta myšlenka se vypařila v okamžiku, kdy se ho ardáncova horká ústa konečně dotkla na tom správném místě.

~~~

„Mieh-ga vyslechla Kairena. Jestli chceš, řeknu ti, co zjistili."

Rag'ell ležel nahý mezi rozházenými přikrývkami a jemně si pohrával s neposlušnými prameny svého milence, který se mu opíral hlavou o rameno a též na sobě neměl jediný kousek oblečení.  

Gabriel při těch slovech ztuhl, všechny příjemné pocity, které v něm vyvolaly jejich vzájemné doteky a polibky, všechna ta radost a uspokojení z jejich milostného aktu, celá ta uvolněná atmosféra se jako mávnutí kouzelného proutku vypařila.

„Nechci to slyšet," odmítl stroze, odtáhl se z ardáncova objetí a posadil se na posteli. 

„Kairen tvoji matku skutečně miloval," nenechal se Nejvyšší odradit a pokračoval. „Chránil ji a byl jedním z těch, kdo se snažili zabránit invazi na vaší planetu. Zasloužil by si, abys..."

„Řekl jsem, že nechci nic slyšet!" odsekl pozemšťan podrážděně.

Stříbrovlasý ardánec se také posadil a vyhledal svojí rukou tu Gabrielovu, aby ji mohl pevně stisknout. „Kairen moc stojí o to, aby si s tebou mohl promluvit."

„Ale já nechci mluvit s ním. Už jsem ti to říkal," vyprostil svoji ruku a vstal z postele.

„No tak, tai'lí, ještě to zvaž," zaprosil a s povzdechem sledoval, jak se černovlasý muž obléká. Na jeho prosbu ani nezareagoval. 

„Přikázal jsem otevření přímého komunikačního mostu. Promluvím si s Kairenem, ať se ty rozhodneš jakkoli. Přesto bych byl rád, kdyby ses ke mně připojil," pokusil se znovu.

Gabriel, který měl již natažené džíny, si přetáhl přes hlavu také svoje černé tričko a teprve pak, zcela oblečený, se na ardánce otočil, v modrých očích žhnul ten známý oheň vzdoru. „Ne. A to je moje konečné slovo."

„Proč jsi tak tvrdohlavý?"

„Proč?" zopakoval a udělal pár kroků zpět k Rag'ellovi, který stále seděl na posteli. „Copak to nechápeš? Chceš po mě, abych přijal svého ardánského otce, stal se jedním z vás. Chceš, abych zůstal s tebou. Ale já jsem člověk! Cítím se jako člověk. A všichni moji přátelé a rodina jsou tam na Zemi."

„To nikdo nezpochybňuje, nechci ti brát tvoje..."

„Jenomže já nemůžu být ardánec a člověk současně!" vyhrkl, ruce se mu chvěly rozčílením. 

Rag'ell na něj zmateně hleděl, ten všemocný vládce cizí rasy najednou působil úplně bezradně. Připadal Gabrielovi jako úplně obyčejný kluk, stejně starý jako on sám, krásný kluk sedící nahý mezi rozházenými přikrývkami s dlouhými rozpletenými vlasy a smutným pohledem v těch nadpozemsky fialových očích. 

Ještě před pár okamžiky si užívali nádherné společné chvíle.  Avšak ty náhle neznamenaly vůbec nic ve světle všech překážek, které stály mezi nimi.

Tohle nikdy nebude fungovat.

Pozemšťan se zhluboka nadechl a pak o něco klidněji pokračoval: „Naše rasy jsou ve válce, a já, ať je můj biologický otec kdokoli, můžu patřit jen k jedné straně."

Krátce se odmlčel váhajíc zda pokračovat, ale nakonec znovu promluvil. 

„Proto nechci vědět nic o tom, jak je Kairen skvělý, nechci nosit vaší uniformu a nechci....," do očí mu vstoupily slzy vzteku a frustrace, „neměl bych chtít být tady s tebou. Neměl bych tě milovat."

Protože všechno tohle budu muset stejně nakonec opustit, ale to již Gabriel neřekl. 

Rag'ell to však i tak pochopil. „Znamená to, že už ses rozhodl."

Fialové oči studovaly ty modré, ve kterých se zaleskly slzy. Nato Nejvyšší nekompromisně stáhl černovlasého muže zpátky k sobě a pevně ho sevřel v náručí.  Gabriel se v první chvíli chtěl odtáhnout, ale nedokázal to. Nechal se těmi pevnými pažemi objímat, nechal si dlouhými prsty jemně cuchat vlasy, nechal ty měkké rty, aby se nakrátko přitiskly k těm jeho. 

„Pokaždé, když se mě dotkneš," zašeptal a zabořil svůj obličej do ardáncova krku, „pokaždé, když mě políbíš nebo uděláš nějaké pozorné gesto, se moje odhodlání hroutí víc a víc, ale nakonec...nakonec..."

„Nakonec stejně odejdeš," doplnil Rag'ell potichu chraplavým hlasem, který se mu zlomil zármutkem.