Gabriel měl pocit, že ho všichni zradili.

Hleděl ven na tichý vesmír, na planetu Zemi, ale ani ten úchvatný pohled mu klid nepřinesl.

Ardánci ho transportovali zpět na svoji mateřskou loď, zpět do pokoje Nejvyššího, který nabízel veškerý luxus a nehrozilo, že by ho tady ve spánku pokousaly krysy.

Je pravda, že čisté oblečení, teplá sprcha a jídlo, které nepocházelo z prošlé konzervy, bylo příjemné, ale to neznamenalo, že Rag'ellovi jen tak odpustí ten jeho podraz.

Zaostřil na svůj odraz v tom velkém okně do vesmíru a poprvé ho napadlo, že se svému pozemskému otci vlastně vůbec nepodobá. Podobal se však matce, měl její rysy, její tmavé vlasy a modré oči. Nebylo pochyb, že ona jeho matkou skutečně je.

Avšak kdo je pak jeho pravým otcem? A chtěl to vůbec vědět?

Ten pocit zrady, který nyní vůči matce cítil, nedokázal potlačit. Ona musela znát celou pravdu a zamlčela mu ji. Celou tu dlouhou dobu lhala.

Možná pro to měla svoje důvody, ale Gabriel nebyl ve stavu, aby její činy jakkoli omlouval. Zradila ho, lhala mu. Vlastní matka. Ta, která svého syna vždycky tak chápala, rozuměla mu, akceptovala jeho rozhodnutí. Ta stejná žena ho od narození klamala.

Když mu tolik bránila stát se pilotem, nebylo v tom více než strach o jeho bezpečí? Když tak naléhala, aby se neúčastnil bitvy proti ardáncům a chtěla, aby se lidé cizákům vzdali, nebylo to proto, že věděla o jejich nezvaných hostech více než by měla?

Podezření narůstala a sílila a Gabriel vůbec nevěděl čemu a komu by měl věřit.

Přestože se na svoji matku nyní hněval, stejně se v duchu modlil, aby byla stále naživu. Přál si, aby se znovu shledali a on si s ní mohl o všem promluvit. A konečně zjistit pravdu.

Zaslechl zvuk otevíraných dveří, ale neotočil se. Dál hleděl průhledem ven do tichého vesmíru.

Věděl, že je to Rag'ell. Nebylo to poprvé od jeho opětovného zajetí, co za ním přišel a snažil se ho přimět k hovoru. Naposledy mu nějací poskokové v bílé uniformě odebraly vzorek krve, patrně k dalším testům. Nejvyšší se mu snažil objasnit, o co jde, ale Gabriel ho ignoroval.

A ignoroval ho i teď.

„Máš právo se na mě zlobit," zaslechl po chvíli ten hluboký hlas a nedalo mu to, aby se neotočil a nepohlédl do ardáncových fialových očí. „Lhal jsem ti, ale pochop mě, prosím. Neměl jsem moc na vybranou."

Gabriel si ho prohlížel, studoval jeho nadpozemský vzhled, jeho ostré rysy, jeho nepřirozeně zbarvené oči a stříbřitě bílé vlasy dnes pečlivě zapletené dozadu. Imponovalo mu jeho vzezření snad proto, že podvědomě toužil právě po tomhle? Po ardánci?

Ne, to je přece hloupost.

Na Rag'ellovi se dalo poznat, že ho současná situace mrzí. V obličeji se mu odrážely všechny emoce od lítosti, pocitu viny až po lásku, která se v jeho tváři zrcadlila jasně a zřetelně pokaždé, když na černovlasého muže pohlédl.

„No tak, Gabrieli. Slibuji, že se ti nic nestane, nestane se nic ani tvým přátelům. Ale musel jsem to udělat. Potřeboval jsem tě mít zpátky tady...zpátky u sebe."

Jedna pozemšťanova část se chvěla radostí, že je zpět, a nabádala ho, aby překousl svoji hrdost a stříbrovlasému ardánci odpustil.

Jedna jeho část chtěla Rag'ella obejmout a políbit.

Gabriel se ze všech sil snažil tuhle svoji zrádnou část zadupat do země a nadobro zničit.

Nejvyšší pochopil, že se reakce nedočká. S povzdechem přistoupil k malému stolku, kde jim Rie'na, ta mladá ardánka, připravila jídlo. Ale nevzal si. Dokonce ani po svém oblíbeném oranžovém ovoci nesáhl, jen se trochu napil vody.

„Poslal jsem zprávu na Ardanu, snažíme se tvého otce vypátrat," ozval se po chvíli neutrálním tónem. „Nemělo by to být těžké, musel se účastnit některé z průzkumných misí tady na Zemi. Nebylo jich tolik, aby se to nedalo zjistit a navíc test DNA ho spolehlivě identifikuje."

„Nechci o něm nic vědět," promluvil konečně zajatec odměřeně. „Nezajímá mě. Můj otec je člověk, který mě vychoval. To, že jeden z vašich mojí matku kdysi znásilnil, z něj nedělá mého otce."

„Nevíme, co přesně se stalo, ale nemyslím si, že by někdo z ardánců tvoji matku znásilnil," namítl Rag'ell.

„Protože jste všichni tak civilizovaní a tohle neděláte?" vyštěkl na něj druhý muž, hlas se mu zachvěl rozčílením. „Navzdory všem těm vznešeným kecům se chováte stejně jako lidé, podléháte stejným pudům jako lidé. Ty sám jsi toho zářným příkladem."

Tohle byla podpásovka a Gabriel to věděl.

Bylo znát, jak Nejvyššího ta slova zaskočila a hluboce se ho dotkla. Chvíli na svého vězně mlčky hleděl, načež přikývl a odměřeně pronesl: „Máš pravdu. Moje chování vůči tobě bylo neomluvitelné. Nechám tě o samotě."

S tím zamířil ke dveřím.

Když však procházel kolem černovlasého muže, ten ho chytil za rameno a zadržel. Rag'ell s naději pohlédl do těch modrých očí, které působily tak ztraceně. „Počkej, nechtěl jsem, aby to takhle vyznělo. Zůstaň tady, nechci být sám."

Gabriel se za svoji slabost nenáviděl, ale dál již nemohl. Potřeboval si o tom s někým promluvit, potřeboval něčí společnost. A přestože mu Nejvyšší také lhal, současně to byl právě on, ke komu se nyní z nějakého důvodu cítil nejblíže.

Rag'ell se na něj s pochopením zadíval a druhou rukou překryl tu Gabrielovu, která ho stále držela za rameno.

„Nerozumím ničemu, vůbec ničemu," přiznal pozemšťan a odvrátil pohled, když cítil, že se mu do očí tlačí slzy. „Nevím, kam patřím, kdo jsem...člověk nebo ardánec, nějaká hříčka přírody, kříženec, který nezapadá nikam."

„Tai'lí," vydechl Nejvyšší a bez dalších okolků si ho přitáhl k sobě do náruče. Vůdce rebelů ten výraz slyšel prvně a vůbec netušil, co znamená, ale nezeptal se na význam. „Tai'lí," zašeptal znovu Rag'ell něžně, „nějak to vyřešíme."

Gabriel věděl, že tohle by neměl. Přesto se zdálo tak příjemné skrýt se před krutým světem v jeho náručí, přijmout útěchu kterou mu stříbrovlasý ardánec ochotně nabízel.

Nenašel v sobě sílu ho od sebe odstrčil. Obmotal mu ruce kolem krku, zabořil tvář do jeho ramene, vnímal jeho blízkost, jeho cizokrajnou vůni, jeho pevné paže kolem svého těla a do očí se mu draly slzy.

Udělal přesně to, co si zakázal. Nechal se ovládnout svými city k Rag'ellovi. City, které věděl, že musí potlačit.

Několik okamžiků sbíral vůli k tomu se od něj odtáhnout.

Ještě chvilku, říkal si v duchu. Ještě vteřinu, ještě další, ještě jednu poslední.

S vypětím všech sil se vyprostit z jeho objetí a o krok ustoupil. Zamrkal, aby zahnal protivné slzy.

„Aspoň už znáš odpověď na to, proč jsem to byl zrovna já, kdo tě přitahoval," řekl pak.

Odvrátil pohled zpět k nekonečnému vesmíru a trpce pokračoval: „Víš, chtěl jsem ti dokázat, že i ty opice, jak lidi nazýváš, stojí za tvoji pozornost. Líbilo se mi, že Nejvyššího z ardánců zaujal obyčejný člověk, jeden z té podřadné rasy. Jenomže já nejsem obyčejný člověk, že? Jsem ardánec, alespoň z části, a proto sis mě vybral."

„Nemáš pravdu," zavrtěl Rag'ell odmítavě hlavou, znovu si přitáhl druhého muže k sobě do náruče a zblízka mu pohlédl do tváře. Gabriel v sobě již nenašel odhodlání, aby se tomu bránil.

„Vůbec nic jsem netušil. A od začátku to byla právě tvoje lidská část, co mi učarovala," zašeptal a prsty se dotkl tmavých pramenů, „tvoje černé vlasy, modré oči, tvoje divoká povaha, horké rty...," prsty přejel po jeho měkkých ústech, kterých se viditelně toužil dotknout těmi svými. „Vyrostl jsi na Zemi, byl vychován lidmi, jsi mnohem více člověk než ardánec."

„Říkáš to, co chci slyšet," vydechl Gabriel, který nemohl popřít, že ho Rag'ellova blízkost a jeho slova uklidňovala, ale také v něm probouzela ty nebezpečné pocity, kterým nechtěl podlehnout.

„Říkám to, co vidím," namítl potichu, než pomalu a jemně spojil jejich rty.

Ten polibek byl nádherný, něžný, opatrný a rozechvěl něco hluboko uvnitř Gabriela. Všechny ty zapovězené city se draly napovrch a hrozily, že ho smetou. Nedokázal se tomu dál bránit.

Vjel prsty do Rag'ellových vlasů a přitáhl si ho k sobě blíže, aby mohl prohloubit jejich polibek. Toužil po té známé chuti ardáncových úst, po tom opojném pocitu, který mu dával zapomenout na vše kolem.

Přesto to byl on, kdo se nakonec odtáhl a přerušil jejich polibek, neboť mu tohle celé začínalo přerůstat přes hlavu.

„Říkal jsi, že naše rasy jsou si podobné," promluvil tiše Nejvyšší, který svého zdánlivě nedobrovolného zajatce nehodlal propustit z náručí a nadále ho pevně svíral kolem pasu. „Nyní vidím, že je v tom větší kus pravdy, než jsem si uvědomoval. Možná jsi měl pravdu i v dalších věcech, mohli jsme se zachovat jinak, mohli jsme se pokusit s lidmi spolupracovat, možná tahle válka byla chyba. Bohužel, teď už je příliš pozdě něco změnit."

„Nikdy není pozdě," hlesl pozemšťan a zvedl lesknoucí se oči k těm Rag'ellovým, ve kterých se ztrácel. Nedokázal předstírat, že po stříbrovlasém ardánci netouží, že si nepřeje jeho doteky, jeho blízkost.

Fyzická touha, sexuální přitažlivost... Tohle všechno by si v sobě ještě dokázal ospravedlnit, jenomže Gabriel si již nemohl nalhávat, že jde pouze o to.

Přitáhl si Nejvyššího k sobě ještě těsněji, líbilo se mu mít to silné tělo přitisknuté na tom svém, líbilo se mu v jeho objetí. Cítil se tam bezpečně. V náručí svého úhlavního nepřítele.

S tím, že ho Rag'ell přitahoval fyzicky, by se ještě dokázal srovnat, ale on mu propadal stále více a více. Marně se snažil, aby ho city k tomu ardánci úplně nezaslepily, marně se je pokoušel dostat pod kontrolu.

„Chtěl bych...," zašeptal vůdce cizáků a otřel svoje rty o ty Gabrielovy, „chtěl bych...," znovu se zarazil jako by se bál, aby svojí žádostí druhého muže nevyděsil. Ten však po tom toužil také, toužil po tom, co Rag'ell nevyslovil a co se zřetelně odráželo v jeho očích.

„Kar'ette," pronesl s lehkým úsměvem vůdce rebelů. „Vzdej se mi."

Nejvyšší se pousmál snad nad tou ironií nebo možná při vzpomínce na to všechno, co se událo od chvíle, kdy po vyhraném souboji držel tohoto vzpurného pozemšťana pod krkem a ten se mu tvrdohlavě odmítal vzdát.

„Kar'ette," zopakoval znovu Gabriel tiše, jejich ústa se skoro dotkla.

„Ai'e," vydechl ardánec, než se jejich rty na krátko spojily. „Vzdávám se ti a zcela se odevzdávám do tvých rukou."

Nesnažil se zakrývat, že se do svého zajatce zamiloval, že mu naprosto propadl. Nesnažil se skrývat svoje city, přestože musel předpokládat, že je Gabriel neopětuje nebo opětovat nechce.

„Zdá se, že nakonec jsi nade mnou přece jen zvítězil," připustil trpce Rag'ell, jehož oči se leskly láskou a oddaností k černovlasému muži. „A já prohrál."

Jenomže Nejvyšší netušil, že tenhle souboj nemá vítěze ani poraženého, že jsou v tom oba dva stejně, ať se to jeho vězeň snažil popírat sebevíc.

Gabriel pevně přitiskl svá ústa na ta Rag'ellova a současně pevně sevřel víčka k sobě. Nechtěl už slyšet další slova svědčící o ardáncově lásce k němu, nechtěl hledět do těch nádherných fialových očí, jejichž pohled byl výmluvnější než jakákoli vyznání.

Nemohl to snést.

Bylo jednodušší podlehnout touze, hodit všechny ty nedořešené emoce za hlavu a cítit pouze vášeň a touhu, která ho pohlcovala každým okamžikem více, jak se jejich něžný polibek měnil na divoký a dobyvačný.

Bez dalších zbytečných řečí postrčil Nejvyššího směrem k velké posteli, na kterou ho povalil, aniž by se jejich ústa rozdělila.

Nechtěl se již zabývat žádnými myšlenkami, nechtěl se donekonečna zaobírat svojí matkou, která mu lhala, nebo otcem, který nebyl jeho otcem, ani tímhle nepochopitelným vztahem, co měl s Rag'ellem. Přál si vnímat jenom slast, kterou mu přinášely jejich vzájemné polibky a doteky.

Bylo to opravdu jiné než s Mathewem, jiné než s kýmkoli předtím. Protože...protože Rag'ella miloval.

Jeho rty drtily ty ardáncovy, zatímco z něj strhával horní díl světlemodré uniformy, aby pak své prsty skoro brutálně zaryl do odhalené kůže na nahé hrudi druhého muže, až tam zůstaly rudé otisky. Chtěl přebít veškeré ty zrádné city, které se v něm míchaly, a on si s nimi nevěděl rady.

Při zběsilém polibku kousl Nejvyššího, který stále ležel pod ním, do spodního rtu a ucítil železitou příchuť krve ve svých ústech. Skoro jako by se chtěl vůdci cizáků pomstít za to, že ho přinutil tohle k němu cítit.

Navíc potřeboval, aby to, co se stane na té posteli, bylo o vášni, o chtíči a divoké touze, ale ne o lásce. To už by nezvládl.

Jenomže stříbrovlasý ardánec ho měl očividně přečteného a tušil, co prožívá. Pevně ho sevřel v náručí a přetočil je oba tak, že pozemšťan se najednou ocitl dole pod ním na zádech. Opatrně ho znehybnil pod sebou a zpomalil a zjemnil svoje doteky.

Rag'ell na něj shlížel, prsty mu něžně shrnul nezkrotné prameny vlasů z tváře, a když se ho Gabriel pokusil znovu divoce políbit, zadržel ho, ty fialové oči se vpily do těch modrých.

„Tai'lí," zašeptal tiše a černovlasý muž si všiml, jak mu z rozkousnutého rtu stéká kapka krve. Rudé ardánské krve, která, ať chtěl nebo ne, z části kolovala též v jeho žilách.

Nevěděl, zda to byla ta drobná kapička krve nebo ten láskyplný pohled ve tváři Nejvyššího, co mu vehnalo slzy do očí. Nechtěl vypadat jako slaboch, ale všechny ty emoce ho definitivně přemohly.

Hned nato ucítil měkké rty, jak něžně slíbávají jednotlivé slzy z jeho kůže, cítil prsty které ho opatrně hladily po nahé hrudi, cítil ta horká ústa, jak ho laskají na krku, cítil každý sebemenší dotek.

Srdce mu zběsile bilo a celý se chvěl pod náporem všech těch vjemů, všech těch citů.

Neschopný to v sobě dál dusit vydechl Gabriel ve své rodné řeči slova, která potvrdila, že také on tenhle souboj prohrál:

„Miluju tě."