Gabriel ležel na posteli a hleděl do stropu. Jeho myšlenky se vracely k uplynulé noci, vracely se k stříbrovlasému ardánci, ale též vzpomínal na svoji rodinu a přátele. 

Avšak nejčastěji si v hlavě přehrával okamžik, kdy držel dýku Rag'ellovi na krku.

Jak mu Nejvyšší řekl, lepší příležitost k tomu ho zabít již nedostane. Mohl sám sebe přesvědčovat, že je lepší nechat ho naživu a využít své pozice, aby získal informace, ale teď už dobře věděl, že to jsou pouhé výmluvy.

Držel dýku Stříbrovlasému katu na krku a nedokázal ji použít. Ještě nedávno by neměl problém podříznout mu hrdlo, ale nyní se z něj stal slaboch.

Myslel na zničená, rozbombardovaná města, na svoje druhy, kteří padli, na svoji ztracenou rodinu, ale stejně to nepomohlo. 

Protože též pomyslel na to, že Rag'ell ho několikrát ušetřil, že ušetřil i Garreta a ostatní rebely, přestože nemusel. A hlavně myslel na jejich společné chvilky, na jejich vzájemné doteky, na všechnu tu divokou vášeň.

Něco tak intenzivního s nikým nezažil.

Popravdě spoléhal na to, že když spolu stráví noc nebo dvě, když podlehne tomu, po čem jeho tělo očividně tak moc touží, tyhle pocity pominou. To samé ostatně řekl také Rag'ellovi, jenomže stejně jako on cítil, že to nefunguje úplně tak, jak očekával.

Proč se mu neustále vrací myšlenky na ty fialové oči zastřené žárem touhy, na obratné prsty laskajícího jeho rozpálené tělo, na ta horká ústa, která... ach bože, ještě chvíli a bude si muset dát studenou sprchu. 

Ardánec, který teprve před pár dny zjistil, co je to polibek, se jich od té doby nemohl nabažit. A nejen jich. Minulé noci mu předvedl, že není tím nejlepší z nejlepších pro nic za nic. A mezi jeho nezpochybnitelné nadání se patrně řadilo i to, že se učil opravdu rychle. A on si nyní dal předsevzetí, že se naučí a zapamatuje všechno, co se Gabrielovi líbí a co ho nutí sténat Rag'ellovo jméno.   

Povzdechl si a překročil se na bok.

Má asi nějaký pokřivený stockholmský syndrom, kdy se oběť zamiluje do svého únosce. 

Ne, počkat. On přece Rag'ella nemiluje. Byl ochoten si připustit, že k němu chová jisté sympatie, navzájem se přitahují, jiskří to mezi nimi, ale to je vše.

Gabriel Cassel se do Stříbrovlasého kata rozhodně nezamiloval.

Za prvé on na lásku nevěří a za druhé... Prostě to není možné. To, co cítí, je silná fyzická přitažlivost a kdo by se mu divil, když vůdce cizáků vypadá tak, jak vypadá.

Kdyby to byl šilhavý, proplešlý stařík, tohle by se nestalo.

Bohužel vůdce ardánců byl snad ten nejkrásnější muž, co kdy potkal. Ty pronikavé oči, dlouhé stříbřitě bílé vlasy, dokonalé tělo připomínající antickou sochu... Ale nebyl to pouze vzhled, co k němu Gabriela táhlo. To ta jeho absolutní sebedůvěra, se kterou dělal všechno, co si usmyslel. Ta arogantní namyšlenost, že je tím nejlepším z nejlepších. Ve všem.

A ať tohle chování pozemšťana sebevíc vytáčelo, stejnou měrou mu též podivně imponovalo.

Potřásl hlavou a prudce se zvedl z postele. Musí svoje myšlenky zaměstnat jinak než fantazírováním o Rag'ellovi.

Nakonec se rozhodl pro tu sprchu. Studenou.

Když se osprchovat a oblékl, znovu prošel celou místnost a přemýšlel, čím by se zabavil, než se jeho věznitel vrátí.

Pohlédl na připravené jídlo na stolku, které před chvílí přinesla mladá ardánka. Už dávno se vzdal naděje, ze mu odpoví na jeho dotazy. Nejvyšší jí výslovně zakázal se zajatcem mluvit a ona se neodvážila jeho příkaz porušit. 

Dívka mu pravidelně přinášela jídlo, pití a čisté oblečení a vlastně všechno, na co si vzpomněl. Stačilo si říct. A přestože mu nikdy neodpověděla, při další návštěvě mu donesla přesně to, o co ji požádal. Včera to například byl šálek kávy, který mu neznámo jak opatřila, a on ji za to měl sto chutí obejmout. 

Jmenovala se Rie'na, což zjistil jen proto, že ji tak jednou oslovil Rag'ell, a její klidná a ticha přítomnost ho uklidňovala. Pokaždé, když přišla, ji řekl nějakou hloupost nebo vtip, i když věděl, že mu neodpoví. Někdy se ale usmála.

Nalil si vodu do sklenice a napil se. Na jídlo však chuť neměl. Nějakou dobu hleděl ven na ten úžasný výhled do vesmíru a na modrou planetu plnou světel, což značilo, že na této polokouli je právě noc.

A pak si všiml ovládacího panelu dveří.

Malá kontrolka, která vždy svítila fialově, nyní žlutě blikala. Přistoupil blíže a stiskl malé tlačítko, kterým se dveře ovládaly. S hydraulickým zasyčením se otevřely.

Bylo odemčeno!

Rychle dveře zase zavřel, zatímco srdce mu tlouklo jako o závod.

Zapomněla snad Rie'na zamknout, když odcházela? Nebo to udělala schválně? 

Nicméně si uvědomoval, že nemůže jen tak vyběhnout ven. Přestože v pokojích Nejvyššího se kamery nenacházely, v prostorách kosmické lodě určitě budou. Což znamenalo, že dříve nebo později si ho někdo všimne. Navíc, přestože na sobě měl tu světle modrou cizáckou uniformu, každý kdo zahlédne jeho černé vlasy pozná, že není ardánec.

Rychle zvažoval svoje možnosti, když si vzpomněl, že při svém průzkumu našel skrytý ve skříňce pod podlahou Rag'ellův bojový oděv s helmicí. 

Kdyby si ho oblékl dokázal by nepozorovaně proklouznout ven z pokoje?

Jakmile se rozhodl, už ho nic nezastavilo. 

Během minuty vytáhl těžký bojový oděv i tmavou přilbu, pod kterou, jak doufal, dokáže skrýt svoji tvář. 

Vůdce ardánců byl oproti němu o něco vyšší a mohutnější, ale ne o tolik, aby mu jeho oblek neseděl. Přesto nasoukat se do toho černého oblečení z poměrně tvrdého materiálu mu zabralo více času, než očekával.

Jako poslední si nasadil helmici a stáhl hledí.  

Alespoň teď konečně dokáže, že se z něj nestal pouze ochočený mazlíček do postele Nejvyššího. Možná Rag'ella nedokáže zabít, ale pořád by mohl lidem pomoci jinak. Prozkoumá tuhle loď a získá informace. A třeba se mu podaří ještě něco dalšího. 

S bušícím srdcem a dlaněmi zpocenými pod černými rukavicemi odhodlaně stiskl tlačítko na panelu a otevřel dveře. 

Nato vyšel ven.

Přivítala ho prázdná chodba bez oken s šedivými kovovými zdmi, která se před ním rozdělovala. Zprava se ozývaly kroky a vzdálené hlasy, vlevo panoval klid.

Bez jakéhokoli plánu či představy, kde se nachází, se vydal doleva. 

Vzrušení z toho, že se tajně blíží vesmírnou lodí cizáků překonalo jakékoli obavy z dopadení. Kromě toho si byl celkem jistý, že i kdyby ho chytli, nic by mu neudělali.

Rag'ella by jeho útěk jistě rozzlobil, a to asi opravdu hodně, ale pochyboval, že by dovolil, aby Gabrielovi někdo zkřivil třeba jen vlásek na hlavě.

Ne poprvé ho napadlo, jak tohle mezi nimi vnímá Nejvyšší. Připadalo mu, že stříbrovlasý ardánec se do něj zakoukal a propadá mu každým dnem víc a víc. Asi by ho to mělo těšit, a hluboko uvnitř ho to skutečně těšilo, ale také se díky tomu nyní cítil provinile za to, že utekl. Že utíká od něj.

Přestaň s tím, Gabrieli, napomenul se v duchu. Jsi zajatec. Proč bys měl brát ohledy na to, jak se bude cítit tvůj nepřítel, až zjistí, že jsi pryč? 

Ze všech sil pohřbil ty zrádné pocity a vyrazil dál.

Chodby se podobaly jedna druhé, některé končily zamčenými dveřmi, jiné ho odrazovaly přílišným hlukem. Po chvíli bloudění dorazil k výtahu.

Na okamžik zaváhal a poté stiskl tlačítko se třemi tečkami nad sebou, což jak věděl, byl cizácký symbol pro výraz "dolů". 

Výtah se zahučením dorazil k němu, dveře se otevřely a on vstoupil dovnitř.

Jízda dolů trvala jenom pár vteřin, pak se výtah zastavil a dveře se otevřely. Před ním stálo několik nepřátelských vojáků a užasle na něj hleděli.

Srdce se mu skoro zastavilo úlekem.

Zůstal mlčky stál doufajíc, že helmice a bojový oděv skryjí jeho podobu. Ardánci se mu hluboce poklonili a uhnuli z cesty.

A on pochopil. Oblékl si Rag'ellův oděv, který sice na první pohled vypadal stejně jako všech ostatních, ale měl na sobě symbol pravidelného trojúhelníku s hvězdou nad ním. Symbol Nejvyššího.

Stejné značky si všiml již dříve, když svému milenci svlékal uniformu.

Ti ardánci si myslí, že jsem jejich Nejvyšší, došlo Gabrielovi.

Věděl, že nemůže promluvit, proto je odbyl pouze mávnutím ruky, které považoval za dostatečně arogantní. Tak jak si představoval, že by to jistě udělal i Stříbrovlasý kat s tou svoji neochvějnou sebejistotou.

Snad si nevšimli, jak se mu při tom zachvěla ruka.

Patrně ne, protože skoro všichni hleděli do země a šli mu z cesty, jak nejrychleji dokázali.

Chodit tady s odznakem Nejvyššího by přitahovalo nechtěnou pozornost, proto ihned, jak znovu osaměl, ho ze svého oděvu strhl.

Cizáků kolem něj však přibývalo, ale naštěstí mu již nikdo nevěnoval pozornost. Mnoho z nich mělo na sobě ten stejný bojový oděv a on se mezi nimi dokázal lehce ztratit. 

Chodba před ním se rozšiřovala a narůstal také křik a hluk.

Ohlušující hluk motorů. 

Dalších několik cizáků kolem něj proběhlo a nechtěně ho postrčilo směrem k otevřeným dveřím do obrovského hangáru.

Téměř oněměl úžasem, když pohlédl na všechna ta vesmírná plavidla, cizácké transportéry a stíhačky srovnané jedna vedle druhé, kolem kterých pobíhali piloti a technici.

Stále si ho nikdo nevšímal. Vypadalo to, že skupina malých ardánských stíhaček se chystá k odletu, a každý tady má jiné starosti.

Cizácké bojové letouny měly podlouhlý tvar a Gabrielovi připomínaly vlaštovky z papíru, které rád skládal jako malý kluk. 

Neodolala, aby k té nejbližší nepřistoupil a nepřejel rukou v rukavici po jejím vyleštěném lesknoucím se povrchu. Byla to jedna z takových, která ho sestřelila ve vzdušné bitvě, jenž rozhodla o osudu Země.

Stáhl si rukavici a holými prsty se dotkl chladného kovového pláště. Naskočila mu husí kůže při pomyšlení na to, jak úžasné by muselo být se takovou stíhačkou proletět.

Nevědomky se dlaní dotkl malého ovládacího panelu, který tichý a neaktivní splýval s okolním šedivým kovem. Když se však konečky čtyř Gabrielových nejdelších prstů přitiskly do vyznačených kroužků, panel se rozblikal a stíhačka se aktivovala.

Uprchlý zajatec s divoce bušícím srdcem stáhl ruku a rozhlédl se kolem, zda si ho nikdo nevšiml. Ale zdálo se, že nikdo mu nevěnuje pozornost, kolem vládl organizovaný chaos. Několik dalších pilotů podobným způsobem aktivovalo své letouny a chystalo se ke startu.

Pozemšťanovi krátce problesklo hlavou, že tohle by nemělo fungovat. Že Eric jim vždy kladl na srdce, že všechny ardánské bojové systémy mají genetický zámek, a proto jim výslovně zakázal, aby se pokoušeli aktivovat jakoukoli ukořistěnou zbraň dříve, než šikovný hacker tuto pojistku nevyřadí. 

Gabriel to proto nikdy nezkoušel, ale byl svědkem toho, jak se cizácká zbraň zkratovala a sama znehodnotila, když se ji Garret nedbaje Ericových doporučení pokusil použít dříve, než prošla úpravami.

Přesto se tato stíhačka pod jeho dotekem zapnula a otevřela průlez do své kabiny jako by ho sama vyzývala, aby se v ní proletěl. 

Černovlasý rebel věděl, že je to šílené, nebezpečné a riskantní, ale nedokázal odolat pokušení. Napodobil ostatní piloty a vlezl do stísněné kabiny letounu. 

Dosedl do ergonomicky tvarované sedačky, před sebou měl ovládací panel s kontrolkami. Průhled ven z letounu mu připadal malý a zúžený, velký rozhled neposkytovat. Ardánští piloti se při letu zřejmě spoléhali více na navádění počítačem než na svůj zrak. 

Vedle sedačky se nacházely brýle trochu podobné těm, které lidé používali pro virtuální realitu, a v pravém opěradle byl zabudovaný další ovládací panel, který představoval věrnou kopii toho, co viděl na plášti venku.

Malému panelu dominovaly čtyři fialově svítící kroužky, do kterých už věděl, že by měl přitisknout konečky svým prstů.

„Připravte se ke startu, cvičný let 256 započne za 0,0023 časových jednotek. Pomocný personál ihned opustí prostor hangáru," rozeznělo se ardánské hlášení a všichni, kdo nebyli uvnitř letadel, začali urychleně opouštět okolní prostor.

Gabriel ztuhl, když mu došlo, co to znamená, ale na to, aby utekl, bylo pozdě.

Sedačka se náhle sama posunula do startovací polohy, pásy ho pevně obepnuly a přidržely na místě.

Motor naskočil a stíhačka se pomalu rozjela.

Viděl, jak se obrovská vrata hangáru otevírají, a zahlédl kousek z okolního vesmíru, do jehož hlubin se pravděpodobně za okamžik vydá.

Jen vzdáleně vnímal slova palubního počítače odpočítávající poslední vteřiny do startu. 

Nato motor hlasitě zaburácel a stíhačka hladce odstartovala. Společně s několika dalšími opustila mateřskou loď v dokonalé formaci.

Autopilot ji jistě a bezpečně navedl ven do vesmíru.

Gabriel nepocítil žádný větší náraz ani přetížení, které si spojoval se startem a letem v pozemských stíhačkách. Naopak. Bylo to skoro stejně pohodlné jako sedět doma před televizí.  

Navzdory klidnému letu mu srdce zběsile bilo a na rukou měl studený pot. Avšak na rtech mu hrál úsměv. Po tomhle vždycky toužil, proletět se vesmírem, vidět pod sebou jejich domovskou planetu v celé své kráse.

Let stále řídil autopilot, který letoun držel ve formaci se zbytkem skupiny.

Kolem mateřské lodi bylo podobných plavidel mnoho, nejen malé stíhačky, ale také větší transportéry a hranaté útočné lodě. Obrovská palebná síla, které se lidé nemohli rovnat.

Pomalu proletěli kolem a směřovali dále po oběžné dráze planety.

Pozemšťanův tep se zklidnil a on se uvolnil, když pochopil, že mu vůbec nic nehrozí, řízení bylo zcela pod kontrolou autopilota. 

Rozhlédl se kolem sebe a všiml si vysílačky. 

Napadlo ho, zda by se mohl spojit se svými přáteli. 

Eric se již dříve dokázal nabourat do vysílání ardánců a využít jejich rádiové kanály pro komunikaci mezi rebely. Gabriel si snažil vzpomenout na frekvenci, na které mu Eric říkal, že nalezne jejich šifrovaný kanál.

Stiskl tlačítko pro hlasové ovládání palubního počítače a přikázal mu v ardánštině: „Otevři soukromý komunikační kanál na frekvenci 136,43."

„Ovšem, otevírám soukromý, komunikační kanál s  frekvencí 136,43," ozval se milý ženský hlas a vysílačka se aktivovala. 

Nečekal, že to bude tak jednoduché a proto ho zaskočilo, když náhle zaslechl Ericův hlas, který na dané frekvenci s někým hovořil: „Snažím se zvětšit rozsah, ale..."

„Ericu?"

„Gabe?!" ozval se šokovaný hackerův hlas. 

„Jo, jsem to já," zasmál se. „Živý a zdravý. Teda zatím."

„To je Gabriel!" zaslechl jak Eric ječí na celé kolo.

A pak se ve vysílačce ozval i druhý nadšený hlas patřící dalšímu z jeho věrných spolubojovníků: „Gabe, ty parchante, ty jsi asi jediný, kdo dokáže přežít svojí vlastní popravu."

„Zdravím tě, Garrete, a ta poprava byla jenom trik, aby..." Gabriel se odmlčel, protože netušil, jak vysvětlit, proč to Rag'ell udělal.

„Kde jsi?" promluvil znovu Eric, zatímco v pozadí byly slyšet hlasy a radostné výkřiky opakující jméno vůdce rebelů.

„V ardánské stíhačce na oběžné dráze Země," odpověděl.

Na několik okamžiků zavládlo šokované ticho, načež udivené "cože?" bylo to jediné, co z Erica vypadlo. 

V rychlosti jim vysvětlil svoji situaci. 

„Když nějak nepřevezmu řízení, autopilot se stíhačkou dokončí cvičný let a vrátí se zpět na mateřskou loď. A pak mě zase drapnou," ukončil Gabriel svoje vysvětlování, zatímco úzkým průzorem sledoval planetu Zemi ozdobenou chuchvalci světel na jejím temném povrchu, podle kterých se dalo určit, kde se nacházejí ta největší města. Tedy ta, která přežila útok cizáků.

„Když vypneš autopilota a nebudeš tu stíhačku moct ovládat, zůstaneš viset někde ve vesmíru," namítl Eric.  

„Já tu stíhačku aktivoval, proč bych ji nemohl také řídit?" zeptal se a pohlédl na malý ovládací panel, kde stále blikaly čtyři fialové kroužky. 

„Je divné, žes ji sám aktivoval," ozval se Eric zamyšleně, „patrně nějaká chyba v jejich systému. Ale ovládání bojových letounů je napojené na další bezpečnostní obvod s genetickým zámkem, nepustí tě to. Jejich stíhačky může pilotovat jen ardánec."

„Uvidíme. Pokud je tahle stíhačka porouchaná, možná bych ji díky té chybě mohl řídit."

„To si nemyslím. A být tebou to ani nezkouším."

Gabriel však Ericovy chytré rady ignoroval zcela pohlcen myšlenou na to, že by mohl pilotoval nepřátelský bojový letoun.

„Pošli mi vaše souřadnice a čekej, za chvíli jsem u vás."

„Chceš s tím přistát na Zemi?!" zaslechl v pozadí Garretův hlas.  „Gabe, zabiješ se."

„Ale no tak, jsem přece pilot." 

Ten šílený nápad Gabriela nadchnul. Dokonce natolik, že zapomněl úplně na všechno ostatní. Na riziko havárie, na to, že se může snadno zranit nebo zabít, na svůj útěk od Rag'ella. Zbylo nadšení a vzrušení z nebezpečí, z pomyšlení, že by mohl on sám pilotovat vesmírnou stíhačkou.

Sáhl si na tetování, co měl zezadu na krku. Find what you love and let it kill you.

A tohle bylo přesně to, co miloval, a jestli ho to zabije, tak ať. 

Sundal si helmici a místo toho sáhl po brýlích, které si nasadil. Pocítil, jak se mu na spáncích pevně přisály ke kůži, ale jinak se nedělo nic. Přes temná skla brýlí viděl pouze vnitřek stíhačky. 

Pak konečky prstů přitiskl na malý blikající panel. Fialové kroužky kolem jeho prstů se bíle rozzářily.

„Řízení bojového letounu PPS55 je aktivní," oznámil mu ženský hlas palubního počítače. „Přejete si vypnout autopilota?"

Gabriel ztěžka polkl, když mu došlo, že to proti vší logice fungovalo a on za pár vteřin sám poletí vesmírem.

„Ano, vypni autopilota," potvrdil a i když věděl, jak je to bláznivé a nerozumné, nemohl jinak než se cítit jako malý kluk, co právě k narozeninám dostal čtyřkolku, po které tak dlouho toužil.

V temných sklech brýlí se mu zobrazila navigace letounu: výška, rychlost a kurz, zatímco pod svými prsty ucítil slabé vibrace. Uvědomil si, že pohybem ruky po panelu dokáže určovat směr a rychlost lodi. 

On tu stíhačku opravdu řídil.

Stačil mu jenom okamžik, aby se s ovládáním naprosto sžil. Připadalo mu to velmi intuitivní, v mnoha směrech jednodušší než pilotovat pozemská letadla.

Stíhačka ho poslouchala, jako by předem věděla, co po ní chce, jako by byla spojena přímo s jeho myslí, stala se jeho součástí. 

Srdce mu tlouklo vzrušením, dlaně se mu potily a tělo mu zaplavoval adrenalin. Bylo to nepopsatelné. 

Pohlédl na souřadnice, co poslal Eric. Ještě nějakou dobu poletí ve formaci s ostatními a pak se pokusí odpojit a změnit kurz pro přistání na Zemi.

„Deaktivoval jsem autopilota a řízení mám pod kontrolou," oznámil hrdě svým přátelům. „Sežeňte nějaký alkohol, dneska se spolu opijeme."

„Gabe, ty jsi naprostý cvok," zaslechl Garretův hlas, ve kterém čistě a jasně zazněl obdiv.

„Za chvíli se dostanu na odvrácenou stranu planety a rádiový signál se přeruší. Takže mi popřejte štěstí a sledujte oblohu."

„Gabrieli," ozval se znovu Eric, „musíš ještě odpojit dálkové ovládání stíhačky, jinak si tě, až to zjistí, stáhnout zpátky na mateřskou loď a ty s tím nic neuděláš."

„Jak?"

„Někde pod hlavním panelem musí být obvod dálkového navádění letounu. Vypoj ho a stíhačka je tvoje."

„Tvoje bude jen do té doby, než zjistí, žes ji ukradl, a pak tě sestřelí," ozval se znovu starší žoldák.

„Pořád optimista, Garrete," usmál se Gabriel, který si žádné nebezpečí nepřipouštěl. Sáhl pod ovládací pult a podle Ericových instrukcí odpojil daný obvod.

„Dálkové ovládání lodi je porouchané, aktivujte, prosím, autopilota a neprodleně se vraťte zpět na mateřskou loď," oznámil mu milým hlasem palubní počítač.

To tak, pomyslel jsi v duchu černovlasý pozemšťan a zadal souřadnice, které mu poslal Eric. Přímo zpátky na Zem. Zpátky ke svým přátelům.

Ten sžíravý pocit, že za sebou nechává něco, co bude bolestivě postrádat, se snažil ignorovat.

„Ericu, Garrete, ještě tam jste?"

„Už ztrá...cí...e sig..."

„Nevadí. Uvidíme se na Zemi."

~~~

Doufám, že jste se touto extra dlouhou kapitolou zvládli prokousat až sem na konec. Potřebovala jsem se zase trochu posunout v ději a nechtěla scénu rozdělovat, tak snad vás tento díl moc nenudil.

Mějte se krásně!❤