„Co si o tom myslíte, náš Nejvyšší?"

Oslovený sebou trhl a pohlédl na Leic-ena, vedoucího vědeckého týmu, který se na něj obracel očekávajíc jeho reakci. On však vůbec netušil, o čem byla řeč.

Jednání se příšerně vleklo a zdálo se nekonečné. Rag'ell se přistihl, že se není schopen na nic soustředit, hlášení svých podřízených sotva vnímal.

„Je vám dobře, můj pane?" zeptal se Maw-ghet sedící na čestném místě po jeho pravici.

Služebně nejstarší velitel ozbrojených sil společně s dalšími vojenskými poradci, techniky a vědci se sešli v této jednací místnosti k pravidelné schůzce, aby prodiskutovali ty nejnaléhavější záležitosti. Celkem asi patnáct nejdůležitějších členů posádky sedělo kolem velkého obdélníkového stolu, uprostřed kterého se nacházela aktivovaná holografická obrazovka, na níž běžela 3D animace několika nových zbraní.

„Je mi skvěle," odmávl jeho obavy Nejvyšší a napil se ze sklenice vody stojící před ním. „Jen jsem se zamyslel."

Tázavě pohlédl na staršího ardánce v bílošedé uniformě, kterou nosili členové vědecké sekce.

„Ukazoval jsem vám nějaká vylepšení na našich zbraních," zopakoval stařec s netypicky krátkými vlasy, které mu na skráních již začínaly výrazně řídnout.

„Jistě, souhlasím s vaším návrhem," přikývl vládce ardánců stále trochu nepřítomně, jeho myšlenky se toulaly úplně jinde. Konkrétně u jednoho černovlasého rebela, který se nacházel v jeho pokojích.

Co asi teď dělá? Možná ještě spí. Také Rag'ell se cítil unavený, neboť skoro celou noc strávili objevováním toho, co se líbí tomu druhému. Vzpomínka na Gabriela, na jeho ústa, na jeho štíhlé prsty klouzající mu po nahém těle stačila, aby reálně zvažoval, že celé tohle nezáživné jednání zruší a vrátí se zpátky k němu.

„Můj pane, vnímáte?" vytrhl ho Maw-ghetův hlas z příjemných vzpomínek.

Podrážděně na svého velitele pohlédl, ale než stihl něco odvětit, Maw-ghet pokračoval: „Zrovna jsem se ptal vědeckého týmu, zda zjistili, jak pozemšťané obešli genetický zámek na našich zbraních a zda se můžeme spolehnout, že se nic podobného nebude opakovat."

To byla legitimní otázka a Nejvyšší věděl, že je to závažný problém, který je potřeba vyřešit. Bylo to též jedno z doporučeních, které ráno přišly z Ardany, poté co si tamní rada přečetla jeho tak namáhavě sepsanou zprávu. Tu jim posílal teprve předevčírem, protože ji nebyl schopen dát dohromady dříve, neboť jeho myšlenky neustále okupoval Gabriel.

Stejně jako teď.

Mieh-ga neboli ardánská rada byl poradní orgán, který měl za úkol vůdci podávat doporučení a pomáhat v náročným rozhodnutích. Padesát nejvýznamnějších ardánců se scházelo v této prastaré instituci, kam se tradičně vybírali ti nejmoudřejší a nejzkušenější ze všech oborů a zasedal tam také Rag'ellův předchůdce.

Konečné rozhodnutí však bylo vždy pouze na Nejvyšším, přestože existovalo nepsané pravidlo, že by se proti doporučení rady neměl stavět.

„Zkoumali jsme štít a dýku, kterou měl u sebe Gabriel Cassel."

Zbystřil, když zaslechl jméno svého milence, a pohlédl na velmi mladého technika, který se ujal slova. Nejvyšší tady toho kluka viděl prvně a připadal mu nervózní, patrně z toho, že má promlouvat ke všem těmto vysoce postaveným osobám.

„Jistě...ehm...víte, že naše bojové technologie: zbraně, štíty i letouny v sobě mají zabudovaný zámek...hm...genetický otisk velmi citlivý na DNA. Tato pojistka má zaručit, že naše zbraně nedokáže používat nikdo jiný než a...ardánec," vysvětloval překotně mladík, hlas se mu chvěl nejistotou. „Pokud by se je pokusil aktivovat někdo jiný, zbraň by se z...zkratovala a stala se nepoužitelnou."

Rag'ell si ho zamyšleně prohlížel, hodnotil ty těkající světle fialové oči a dlouhé bílé vlasy spletené do mnoha drobných copánků a uvažoval, zda ho ta pohledná tvář přitahuje, zda cítí alespoň zlomek z toho, co cítí v blízkosti Gabriela.

Ale necítil nic. Tedy možná někdy předtím by ho napadlo, že ten mladík má celkem zajímavé rysy, ale nyní všechny jeho myšlenky patřily pouze černovlasému vůdci rebelů.

„Bohužel pozemšťanům se podařilo tento zámek vypnout, aniž by narušili funkčnost zbraní," pokračoval již o něco jistěji mladý technik a položil na stůl dýku.

„Tohle je Qar'a, kterou použil Cassel. Pečlivě jsme ji zkoumali stejně jako štít, co měl na sobě, a myslíme si, že už víme, jak lidé obešli naše zabezpečení. U této dýky," ukázal mladík na ležící zbraň, která bez aktivované čepele nebyla větší než zavírací nůž a lehce se dala skrýt v dlani, „jsme obnovili genetický otisk a současně nainstalovali další ochranný okruh, který nedovolí vypnutí zámku. Musíme udělat ještě pár testů, ale doufáme, že tímto zajistíme, aby..."

„Doufáte nebo víte?" obořil se na něj Maw-ghet. „Opravdu je to pro mě a moje vojáky nemilé překvapení, když zjistíme, že po nás pozemšťané střílí našimi vlastními zbraněmi, které podle ujištění našich neomylných vědců neměli mít šanci použít."

„Jak se ukázalo, lidé nejsou tak technicky nevyspělí jako jiné rasy, které jsme potkali," ozval se znovu Leic-en, vedoucí vědeckého týmu. „Měli jsme počítat s tím, že se jim časem podaří do našich technologií proniknout."

„Byla to vaše arogance, že jste tuto možnost nevzali v potaz," odsekl Maw-ghet.

„Nepopíráme, že jsme situaci podcenili, nicméně se vám zaručím za to, že znovu se jim něco podobného nepodaří," oponoval sebejistě starší vědec.

Rag'ell následnou hádku mezi Maw-ghetem a Leic-enem příliš nevnímal, nebylo totiž nic nového, že si ti dva šli po krku. Zkrátka se neměli rádi a jen výjimečně se na něčem shodli. Místo poslouchání jejich vzájemného obviňování sáhl po dýce, která ležela na stole, a vzal ji do ruky. Stisknutím malého výčnělku na straně rukojeti ji aktivoval.

Hleděl na fialově zářící laserovou čepel, která se objevila, a bezděky si prsty druhé ruky zajel na krk, kde se mu úspěšně hojila rána, kterou mu způsobila právě tato dýka. Prostupovaly ho podivné pocity, které nedokázal identifikovat, pocity, které ho děsily. Deaktivoval zbraň a křečovitě ji sevřel v dlani, až se mu kov bolestivě zaryl do kůže.

Co to jenom dělá? Co se to s ním děje? Co s ním ten člověk provedl?

„Vaše neschopnost ohrozila samotného Nejvyššího," zaslechl Maw-ghetova slova. „Ten pozemšťan ho skoro zabil, uvědomujete si..."

„Stačí!" přerušil jejich dohadování Rag'ell, který toho měl právě tak dost.

Oba ardánci umlkli a omluvně pohlédli na svého vůdce.

„Můj pane," ozval se po chvíli ticha znovu Maw-ghet, „co chcete dělat s Gabrielem Casselem?"

To byla nepříjemná otázka, která, jak doufal, tady nezazní, ale to by nebyl Maw-ghet, aby do toho nezačal strkat nos.

Co chci dělat s Gabrielem Casselem? zopakoval si v duchu. Nejraději by ho povalil na postel, strhal z něj veškeré oblečení a ochutnal každou část jeho těla.

„Mám s ním své plány," odpověděl vyhýbavě a takovým tónem, který doufal, že velitele odradí od dalšího vyzvídání.

„Jistě, můj pane, mám jen obavy. Chtěl vás zabít, neměl byste s ním trávit čas o samotě."

„Mám to zcela pod kontrolou," odvětil odměřeně a Maw-ghet konečně ztichl.

To však byla další lež. Neměl to pod kontrolou. Právě naopak. Topil se v tom a nevěděl, co si počít. Gabriel ho úplně zbavil zdravého rozumu.

„Končím jednání," rozhodl se náhle a prudce vstal od stolu.

„Ale pane," ozval se zaskočeně Leic-en, „musíme ještě probrat..."

„Nemám náladu dál poslouchat vaše hádky. Sejdeme se znovu zítra," odsekl podrážděně, ale jeho špatná nálada jen částečně pramenila z toho nekonečného dohadování. Už tady nemohl vydržet ani minutu, musel za ním. Chtěl ho vidět, chtěl s ním promluvit, chtěl se ho dotknout.

Přejel ledovým pohledem po všech u stolu očekávajíc, zda mu někdo další bude oponovat, ale nikdo se již neodvážil. Dokonce ani Maw-ghet.

Mlčky vstali od stolu a Rag'ellovi se poklonili, zatímco jejich vůdce spěšně opustil místnost.

Nevnímal cestu spletitými chodbami rozlehlé kosmické lodi, nevnímal vojáky a další své podřízené, které míjel a kteří se mu klaněli. Chtěl jen, aby mu šli z cesty a on byl co nejdříve u Gabriela. Kdyby mu to nepřišlo hloupé, snad by se rozběhl, ale musel zachovat dekorum a vznešenost svého titulu, který mu nyní připadal spíše na obtíž.

Nicméně si dobře uvědomoval, že jenom díky svému postavení má možnosti, které by jinak neměl.

Jen díky svému titulu absolutního vládce mohl rozhodnout o osudu toho odbojného rebela, aniž by se musel s kýmkoli radit, mohl ho nechat žít, mohl ho nechat ve svých pokojích a pokud to někomu připadalo podivné, neodvážil se protestovat proti jeho přání.

Uvažoval, zda některý z ardánců tuší, co se odehrává za zavřenými dveřmi jeho ložnice. Většina z nich asi ne a navíc nebylo v jejich přirozenosti po něčem takovém pátrat.

Pouze na Maw-gheta si musel dávat pozor, jeho vědoucí pohled a zvědavé otázky naznačovaly, že postarší velitel se nenechá jen tak obelstít a dobře ví, že se s jejich vůdcem něco děje. Něco potenciálně velmi nebezpečného.

Konečně byl na místě. Nedočkavě odemkl dveře a vstoupil do svého pokoje.

Gabriel se právě oblékal, černé vlasy měl trochu zvlhlé, patrně ze sprchy. Dopnul si kalhoty, sáhl pro připravenou čistou košili a Rag'ell by mu nejraději řekl, aby s tím přestal, protože ho stejně během okamžiku z toho protivného oblečení zase vysvleče.

Jako by mu četl myšlenky, se pozemšťan usmál a košili odložil dávajíc tak na odiv svojí vypracovanou hruď.

„Jsi zpátky brzy," řekl potěšeně a Nejvyšší si tak moc přál, aby ta radost z jeho návratu byla upřímná.

„Nemohl jsem na tebe přestat myslet," vyslovil ardánec nahlas, než si uvědomil, že by tohle říkat neměl. Ale on už si nechtěl na nic hrát. Nechtěl předstírat, že není tímto člověkem naprosto uchvácen, že ho nemá plnou hlavu.

Několika rychlými kroky se dostal až k němu, pažemi ho objal kolem pasu a nedočkavě přitáhl k sobě. A pak hladově spojil jejich rty.

Ano, přesně tohle bylo ono. Na to myslel celou tu nekonečnou dobu nudného jednání, na tohle myslel místo, aby se věnoval svým povinnostem.

Aniž by se jejich rty oddělily ho Gabriel nasměroval k posteli a on se od něj nechal ochotně dostrkat až tam. Dopadl zády mezi přikrývky a pozemšťan ho následoval.

„Oklamal jsi mě," šeptal Rag'ell, mezi divokými polibky, zatímco si na něj jejich zajatec obkročmo sedl a snažil se ho co nejrychleji zbavit kabátce uniformy.

„Jak to myslíš?"

„Tvrdil jsi mi, že když těm touhám podlehnu, odezní. Jenomže je to ještě mnohem...mnohem... mnohem horší."

„Neoklamal jsem tě," pousmál se Gabriel, zatímco se ardánec snažil vymotat paže z dlouhých rukávů své rozepnuté uniformy a košile, co měl pod ní.

„Tohle není exaktní věda, někdy jedna noc stačí," vydechl a netrpělivě Rag'ella políbil, zatímco svými prsty jezdil po jeho odhalené hrudi. „A někdy jich ani stovka není dost," dodal šeptem, když se jejich rty na okamžik rozdělily.

Nejvyšší cítil ty obratné ruce na svém těle, cítil jak se mu do kůže zarývají nehty a připadalo mu, že je v jednom ohni. Prudce trhl pažemi, jak se je snažil konečně vyprostit z rukávů, aby se i on mohl svého milence dotknout.

Na matraci vypadla dýka Qar'a.

Rag'ell ztuhl, když stejně jako Gabriel pohlédl na deaktivovanou zbraň, a v duchu se proklel za svoji neuvěřitelnou hloupost. Tu dýku si patrně automaticky strčil do kapsy, aniž by si toho byl vědom, jeho myšlenky celý den bloudily bůhví kde a ta nesoustředěnost se mu nyní vymstila.

Pozemšťan, který na rozdíl od něj neměl paže uvězněné v rukávech, sáhl po dýce a sevřel ji v dlani.

Nejvyšší ztěžka polkl. Se zatajeným dechem pozoroval druhého muže, neschopný udělat vůbec nic. Mohl spoléhat už jen na to, že genetický zámek je opět funkční, jak mu tvrdil jeho vědecký tým, a člověk tím pádem nebude schopen zbraň použít.

Ta naděje se hned v následující vteřině rozplynula, když Gabriel stiskl malý výčnělek na straně rukojeti a napjaté ticho narušilo slabé zasyčení, jak se laserové ostří aktivovalo.

Při tom pohledu stříbrovlasého ardánce napadlo, že se již patrně nedožije toho, aby svoje vědce potrestal za jejich do očí bijící neschopnost.

„Co je to?" prohlížel si Gabriel nechápavě dýku ve své ruce a pak pohlédl na Rag'ella, který před ním ležel bezmocný na zádech, paže stále zamotané rukávech. „To je nějaký tvůj test?" zeptal se udiveně, patrně nevěřil, že by jeho věznitel udělal tak elementární chybu a očekával v tom nějaký úskok.

„Ne, jen moje nebetyčná hloupost," zašeptal chraplavě sledujíce každý pozemšťanův pohyb.

Stříbrovlasý kat si dobře uvědomoval, že jejich vězeň měl již dříve příležitost k tomu, aby ho zaskočil a pokusil se ho napadnout. Při tom všem, co spolu v posteli dělali, nešlo být věčně ostražitý. A on ani nechtěl. Jenomže jedna věc byla ztratit obezřetnost a úplně jiná dát svému nepříteli dýku do ruky a nabídnout mu odhalené hrdlo.

Jak mohl udělat tak obrovskou chybu?

Zajatec, který na něm stále obkročmo seděl, se naklonil k ardánci, přiblížil mu ostří ke krku a chladně pronesl: „Co očekáváš, že teď asi udělám?"

„Bodni," vybídl ho odevzdaně. „Čekal jsi na moje zaváhání a to přišlo. Zabij mě, lepší příležitost už nedostaneš."

Hleděli na sebe. Jeden úder srdce nebo celou věčnost. Rag'ell se ztrácel v těch divokých modrých očích a napadlo ho, že i kdyby to mělo být to poslední, co v životě uvidí, zemře šťastný.

Navzdory obrovské výhodě, ve které se oproti němu vůdce rebelů nacházel, se pořád mohl pokusit o nějakou obranu. Neudělal však nic. Zůstal ležet, vydán svému protivníkovi zcela na milost a nemilost

Neměl k tomu vůli, neměl k tomu odhodlání. Jestli ho Gabriel stále nenávidí, jestli tohle celé byla pouhá lest, jak získat vhodnou příležitost k útoku, pak nad ním právě vyhrál. Jestli tohle mezi nimi pro něj neznamenalo naprosto nic, jestli mu lhal a tak dokonale předstíral, že jeho náklonnost opětuje, aby ho zmátl a zamotal mu hlavu, pak docílil přesně toho, co si naplánoval. Přelstil ho a po právu nad ním zvítězil.

A on nyní přijme svoji porážku. Přijme smrt z jeho rukou.

Po nekonečných vteřinách napjatého ticha pronesl pozemšťan něco ve své rodné řeči, slova, která by ardánec podle rozčíleného tónu odhadl na nějakou nadávku. Nato prudce mrštil dýkou pryč od sebe. Zbraň s hlasitým zaduněním dopadla na kovovou podlahu a nárazem se sama deaktivovala.

Poté se Gabriel sklonil zpět k Rag'ellovi a divoce ho políbil.