Tohle bych neměl dělat, tohle nesmím, probíhalo Rag'ellovi hlavou, když Gabriela položil na postel, když mu rozepínal ardánskou uniformu, když svými prsty nedočkavě vklouzl pod látku slabé košile a dotkl se jeho horké kůže.

Takovéto intimní kontakty s jinou rasou byly přísně zakázané. Důvod tohoto zákazu ale spočíval primárně v zabránění smíchání genů obou ras, neboť se nedalo odhadnout, co by z takového spojení vzešlo. K tomu však u nich dvou dojít nemohlo.

Přesto se porušení tohoto pravidla považovalo za něco vysoce nemorálního a on přece byl tím nejlepším z ardánců, vzorem pro všechny. Místo toho se chová jako primitiv ovládaný svými nejnižšími pudy.

Jenomže zastavit to nedokázal.

Stejně jako nedokázal oddělit svoje rty od těch Gabrielových, nemohl se nabažit těch horkých úst, jejichž návyková chuť v něm probouzela stále divočejší představy.

Něco takového v životě nezažil. Něco tak intenzivního, silného, živočišného. Něco, co ho nutilo, strhat z druhého muže veškeré oblečení a prozkoumat každičkou část jeho těla.

Také černovlasý zajatec se pokoušel rozepnout mu horní díl ardánské uniformy, která se od té Gabrielovy lišila pouze našitými znaky, které zdůrazňovaly jeho titul Nejvyššího.

Titul, který si svým současným chování vůbec nezasloužil. Když se však šikovné prsty jejich vězně dostaly pod látku oblečení a rozeběhly se mu po nahé hrudi, veškeré myšlenky na to, jak je tohle celé nevhodné a nemorální, se naprosto vypařily.

A jakmile ty hbité prsty sjely ještě níže k zapínání kalhot, musel zastavit tu troufalou ruku, přestože nechtěl nic jiného více, než aby se ho pozemšťanova horká dlaň dotkla přesně tam.

Tohle všechno ale bylo příliš rychlé, příliš nové. Potřeboval trochu času to zpracovat a potřeboval, aby, pokud má k něčemu takovému dojít, se tak stalo podle jeho pravidel. Kromě toho, jak mu Gabriel sám přiznal, nemohl tomu člověku věřit a musel si proto zachovat alespoň kapku soudnosti. Bohužel ta každým okamžikem mizela někde v nenávratnu.

„Ne," sevřel vězni obě zápěstí. „Bude to tak, jak řeknu já. Ty mě buď poslechneš nebo hned končíme," pronesl pevně a dokonce i tu lež se mu podařilo říci naprosto rozhodným a věrohodným tónem. Ve skutečnosti by svoji pohrůžku asi jen s obtížemi dokázal splnil.

Čekal, že se v modrých očích objeví ten mu již známý vzdor, ale tentokrát se spletl. Černovlasý muž se na něj místo toho usmál a souhlasně přikývl.

„Dej obě ruce za hlavu a nech je tak, dokud ti neřeknu jinak," přikázal.

„Jak si přeješ, můj Nejvyšší," pronesl a přestože mu v hlase zazněl náznak ironie, splnil do puntíku daný rozkaz.

Bylo to poprvé, co Gabriel dobrovolně udělal přesně to, co mu Rag'ell přikázal, a pouze taková zdánlivá maličkost stačila, aby stříbrovlasému ardánci projela tělem další vlna vzrušení.

„Nevěřil bych, že dokážeš být tak poslušný."

„Řekl jsem ti přece, že postel je jediné místo, kde se ti podřídím," ty nádherné oči se leskly touhou a Nejvyšší si přál věřit, že tohle není nějaký úskok a že to druhý muž prožívá stejně silně jako on. Nemohl se tím však nechat ukolébat, pořád to byl jeho nepřítel.

To pomyšlení mu připomnělo, jak je celý tenhle vztah šílený a pokroucený a on by s tím měl okamžitě přestat. Jenomže, jak se zdálo, na to již bylo příliš pozdě.

„Jsem zvědavý, jak dlouho ti ta pokora vydrží," prohodil pološeptem a přejel nedočkavým pohledem Gabriela ležícího před ním na posteli.

Jediným prudkým pohybem shrnul stranou rozepnuté části bílé košile i ardánského kabátce, aby odhalil co nejvíce z pozemšťanovy hrudi. Svými prsty jel po linii jeho prsních svalů a ruce se mu zachvěly netrpělivostí, když se jimi dostal níže na ploché břicho a pak ještě dál k okraji kalhot, které začal pomalu rozepínat.

Nato se jeho ruka odtáhla a ve svém troufalém průzkumu nepokračovala.

„No tak, netrap mě," zašeptal Gabriel upínajíc na něj prosebný pohled plný chtíče a současně se prohnul v zádech ve snaze o kontakt s Rag'ellovou dlaní, která zatím jen nehnutě spočívala na jeho bedrech.

„Jestli nevíš, co máš dělat, rád ti to ukážu," dodal černovlasý muž a nedočkavě se natáhl, aby ardáncovu ruku navedl na správné místo.

To však Nejvyšší nepřipustil.

„Poradím si sám a ty máš mít ruce za hlavou," upozornil ho s předstíranou příkrostí a chytil ho za zápěstí, aby mu je přirazil zpět nad hlavou, „nechci, aby tě napadla nějaká další pitomost jako na mě v nestřežené chvíli zaútočit."

„Věř mi, že zrovna teď myslím na něco úplně jiného."

„Řekl jsi, že ti nemám věřit."

„Pravda," vydechl frustrovaně. „Tak se alespoň svlékni, chtěl bych tě vidět."

Ardánec se trochu oddálil a rozhodl se té prosbě vyhovět. Přemýšlel, zda by neměl cítit nervozitu, že ty modré oči hladově sledují každý jeho pohyb, každý rozepnutý knoflíček, každou část odhalené kůže, ale ten upřený pohled ho naopak vzrušoval.

„Taková ironie," povzdechl si Gabriel nespouštějíc zrak ze svého věznitele, který si svlékl horní díl uniformy společně s košilí, čímž odhalil svou vypracovanou hruď, silné paže a široká ramena, kolem kterých se mu rozprostřely stříbřitě bílé vlasy. „Proč ten nejkrásnější chlap, co jsem kdy potkal, musí být ten největší parchant v celé naší hvězdné soustavě?"

„Jenom ve vaši hvězdné soustavě? Myslel bych, že v celém známém vesmíru," pousmál se a nechtěl si připustit, že ho ta chvála potěšila, ať už byla upřímná nebo ne.

„Zase si tolik nefandi," odvětil pobaveně vězeň.

Rag'ell přestal se svlékáním, fialové oči se vpily do těch modrých. „Ta tvoje drzost je neuvěřitelná, uvědomuješ si, že jsi jediný, kdo si dovolí se mnou takhle mluvit, aniž by za to zaplatil životem?" pronesl tiše a sklonil se zpátky k ležícímu muži.

„Čím to asi tak bude," ušklíbl se pozemšťan a Nejvyšší tvrdě umlčel ta drzá ústa těmi svými a hned nato bez dalších cavyků zajel pod látku kalhot, aby Gabriela konečně sevřel na tom správném místě.

Všechno to dlouhé oddalování se na nich obou podepsalo, a ardánec s úžasem sledoval, jak zajatec intenzivně reaguje na každý pohyb jeho ruky, na každý stisk prstů. Nepřemýšlel nad tím, jak je tohle zvrácené a že to zašlo až moc daleko, naplno se ponořil do toho nepoznaného pocitu dotýkat se takhle intimně jiného muže.

„Nepřestávej," vydechl chraplavě Gabriel, který se chvěl rozkoší, lapal namáhavě po dechu, divoce rozcuchané černé vlasy mu padaly do obličeje, na tvářích se mu lesklo několik kapek potu a k tomu ty přivřené modré oči upínající se na něj plné ohně a vášně...Ten pohled Rag'ella téměř odrovnal.

Prsty druhé ruky mu přejel přes plné rty a náhle povolný vůdce rebelů se jich dotkl jazykem, než je ochutnal svými ústy, jako to udělal už jednou před pár dny, když mu nabízel oranžovou kuličku hakkri. To Nejvyššímu připomnělo, že podle všeho lidé rádi do svých milostných interakcí zahrnovali ústa.

Přitiskl proto svoje rty k zajatcově krku a pak jel níž ochutnávajíc jeho lehce slanou pokožku a nedalo mu to, aby nezapojil také zuby a zlehka neskousl. Tím z pozemšťanových úst vydoloval další tiché zasténání, a ten zvuk projel Rag'ellovi tělem jako elektrický výboj přímo do slabin.

Během chvíle stáhl z Gabrielových boků veškeré přebytečné oblečení, aby se svými prsty mohl lépe dotknout toho citlivého místa dobře si vědom, jak druhý muž namáhavě dýchá, jak se chvěje, jak křečovitě zatíná ruce v pěst.

Tahle situace, celý ten výjev před ním byl neuvěřitelný, a on nevěděl kam dříve upřít svůj zrak, ale nakonec ho nejvíce upoutala vězňova tvář lesknoucí se potem, jeho pevně sevřená víčka, semknuté rty, svaly napínající se skoro v bolestivé křeči.

„Počkej...," zaslechl jeho chraplavý hlas. „Já už...to..."

Svými rty přikryl ty Gabrielovy, slíbal z nich jednotlivé vzdechy a přitiskl se k zajatcově chvějícímu se tělu, toužíce s ním prožít ten okamžik vrcholné slasti, který ho právě pohlcoval.

A Rag'ellovi chybělo málo, aby ho následoval. Nevybavoval si, že by byl někdy tak vzrušený a vydrážděný jako nyní, když sledoval černovlasého muže, jak se snaží popadnout dech, jak přivírá oči a celý se chvěje v dozvucích prožité extáze, kterou mu on způsobil a jejíž důkaz nyní zasychal na jeho dlani.

„Promiň, už jsem to nevydržel," pousmál se pozemšťan a bez sebemenší známky studu se natáhl pro zahozenou košili, aby si do ní otřel zpocený obličej, potřísněné břicho a poté i Rag'ellovu ruku.

Hned jakmile odhodil použitý kus oblečení zpět na zem, přitiskl se znovu ke svému vězniteli s cílem přetočit ho zády na postel, aby se tentokrát dostal nahoru on. Ardánec očekávající nějaký podraz ho chytil pevně za zápěstí a nedovolil to.

„Neboj, jen jsem ti chtěl oplatit službu," usmál se nevinně a protože mu Nejvyšší stále držel ruce, vypomohl si svým stehnem, které stříbrovlasému ardánci přitiskl na to místo, které se tak zoufale dožadovalo něčí pozornosti.

„Tak si lehni na záda a nech mě, abych ti ukázal, co umím já," vydechl provokativně. „Navíc jsem vážně dobrý."

Bylo těžké odolávat.

A přestože věděl, že se tím zcela vydá do rukou toho pozemšťana, nemohl jinak, než to riziko podstoupit.

Pustil zajatcova zápěstí a odevzdaně se položil na záda, aby hned vzápětí ucítil Gabrielovy horoucí dlaně na svém těle zbavující ho všech zbývajících svršků.

Jakmile také poslední část jeho oděvu dopadla na zem, černovlasý muž se na pár vteřin zarazil a zkoumavým pohledem přejížděl po odhaleném těle před sebou snažíce si zapamatovat každičký detail.

„Děje se něco?"

„Nic," pousmál se. „Jen se dívám. Jsi první ardánec, kterého vidím nahého. "

„Anatomicky jsme naprosto stejní jako lidé," pronesl, protože netušil co jiného říci. „Takže na mě nic zajímavého neuvidíš."

„Tak to bych rozhodně netvrdil," usmál se Gabriel a sjel ho tak lascivním pohledem, že i když se ardánci nečervenali, Rag'ell měl dojem, že pod těma žhnoucíma očima zkoumající každý detail se mu horkost hrne do tváří. A kdyby měl být upřímný tak nejenom tam. Připadalo mu, jako by byl celý v jednom ohni.

Hned v dalším okamžiku ho ten člověk znovu šokoval, když se toho citlivého místa na jeho těle nedotkl svými prsty, jak očekával, ale svými rty. Nejprve zlehka, opatrně, aby nakonec ucítil ta horká, hříšná ústa, jak ho úplně pohlcují a dělají něco, co muselo být zcela jistě zakázané.

Pevně stiskl zuby k sobě, prsty zajel do černých rozcuchaných vlasů a sevřel je neschopný se rozhodnout, zda od sebe chce druhého muže odstrčit nebo naopak přitáhnout ještě blíže ke svému klínu. Jeho bytost zaplavila nepopsatelná slast, jeho smysly až bolestivě zjitřené, paralyzované pocitem dokonalé rozkoše.

Gabriel nelhal, byl v tom skutečně dobrý. Věděl přesně co udělat, aby mu způsobil tu největší slast a zdálo se, že si dal za úkol připravit ho svými ústy o poslední zbytky rozumu. Nikdy se takhle necítil a ve srovnání s tím, co zažíval nyní, jeho předchozí sexuální zkušenosti bledly.

Už se ani neptal, proč zrovna s tímto člověkem je to tak jiné, proč jenom s ním cítí ten spalující žár, který nevěřil, že by v něm dokázal rozdmýchat kdokoli jiný.

Nedivil se, proč je to právě černovlasý vůdce rebelů, ten, kdo mu vrazil dýku Qar'a do krku, kdo mu řekl, že ho nenávidí a využije každé jeho slabosti, kdo se ho opakovaně pokusil zabít a jehož horká ústa a hbitý jazyk ho nyní přiváděly za hranici šílenství.

A když si myslel, že už víc nevydrží, že už větší nápor nesnese, jeho bytost zaplavila vlna extáze a uvolnění tak silná, že na okamžik netušil, kde je a co se s ním děje. Lapal po dechu, třásl se v nepopsatelné bouři slasti, načež si pevně skousl rty, aby se ven nevydraly všechny ty vzdechy a také jméno muže, jenž celé tohle způsobil.

Kdyby tuto chvíli pozemšťan využil a pokusil se Stříbrovlasého kata zabít, patrně by uspěl. Rag'ell by mu v tom nedokázal zabránit, byl bezmocný, zaskočený nečekanou silou toho prožitku, jeho smysly omámené, reflexy ochromené. Zůstalo pouze chvějící se tělo na posteli schopné vnímat jen doznívající vlny rozkoše.

Avšak Gabriel té chvíle slabosti nevyužil.