Gabriel následující dny Rag'ella neviděl. Neviděl ho od toho nevydařeného vysílání, kdy se odmítl podřídit a slíbit poslušnost. Popravdě napůl očekával, že vůdce ardánců svoji pohrůžku splní a opravdu mu nechá na místě prostřelit hlavu. To se však nestalo. Prostě ho jen beze slova nechal odvést zpět do jeho cely.

Hodiny a hodiny čekal, že za ním Nejvyšší přijde, v duchu si nechtěl připustit, že jedna jeho část ho toužila vidět a promluvit si s ním.

Ale Rag'ell se neukázal.

Neukázal se ani následující den a Gabriel byl z toho ticha, podivného klidu a nevědomosti nervózní. Celý den přecházel po pokoji a sledoval dveře, zda se neotevřou a neobjeví se v nich stříbrovlasý ardánec. Nechápal, proč to dělá. Přece by měl být rád, že ho Nejvyšší nechává na pokoji, ne si přát jeho návštěvu.

V noci nemohl spát, v myšlenkách se donekonečna vracel k tomu vysílání a pak také k jejich polibku. Nechtěl, aby ho to všechno natolik ovlivňovalo, ale nemohl si pomoct.

Teprve třetí den se začalo něco dít.

Skupinka pěti plně vyzbrojených vojáků vstoupila k němu do pokoje. Nasadili mu pouta, zavázali oči a aniž by jakkoli reagovali na jeho opakované dotazy, ho vyvedli ven.

To, že ho transportují pryč z planety, zjistil záhy. Chladivý vzduch pocítil na tváři společně s několika zbloudilými paprsky slunce hned, jakmile opustili základnu. Když zaslechl dunění motorů, víření vzduchu a zvuky mnoha kroků pochopil, že v blízkosti přistál ardánský transportér.

Dovedli ho dovnitř a připoutali na sedadlo. Hned nato zaslechl ohlušující zadunění motorů, začalo mu pískat v uších a pocítil tlak na hrudi, jak vesmírné plavidlo odstartovalo.

Gabriel byl bojový pilot a přetlak v kabině dobře znal, znal i manévry a pohyby letadla, ale tohle mu připadalo přece jen jiné. Přestože roky sloužil v letectvu, nikdy nepilotoval vesmírnou loď.

Pomyšlení, že právě opouští Zemi, že se vznášejí v atmosféře a stoupají na oběžnou dráhu, bylo vzrušující. Chtěl si sundat šátek z očí a užít si ten zážitek všemi smysly. Tušil však, že jeho dozorci by něco takového nestrpěli.

Let netrval dlouho, pár minut maximálně, byl klidný a Gabriel vůbec nepostřehl, kdy na palubě sepnula umělá gravitace.

Když dosedli neznámo kde a zvuky motorů utichly, vyvedli ho ven. Slyšel kroky na kovové podlaze, tlumené hlasy, vnímal nezvyklé pachy, a po zádech mu přeběhla husí kůže, když mu došlo, že se ocitl na cizácké mateřské lodi. Byl ve vesmíru poprvé a přál si, aby mu sundali šátek z očí a on se mohl rozhlédnout.

A když se tak konečně stalo, skoro oněměl úžasem.

Stal uprostřed veliké místnosti, celá jedna stěna byla průhledná a sloužila jako okno do okolního vesmíru. V dálce spatřil obrys Měsíce, většího než kdy zahlédl z povrchu Země, ale nejvíce ho ohromil pohled na modrou planetu s obrovskými vodními plochami a bílými mraky, které se pohybovaly v atmosféře. Takový obraz znal pouze z nahrávek a fotek, ale skutečnosti se nic z toho nevyrovnalo.

Gabrielovi se tajil dech a několik minut nedokázal odtrhnout očí od výjevu před sebou.

Teprve po nějaké době se rozhlédl také po místnosti, která se nedala popsat jiným výrazem než luxusní. Tohle už nepřipomínalo vězeňskou celu ani omylem.

Velká postel byla potažena draze vypadajícími přikrývkami, látka na křeslech a nezvykle tvarované pohovce se leskla a v závislosti na světle měnila barevný odstín od světle fialové po tmavě modrou. Na zdech visely hvězdné mapy a na stropě tlumeně zářily desítky malých bodových světel připomínající měnící se galaxii.

Nechybělo ani občerstvení. Na nízkém kovovém stolku stála skleněná karafa s neznámým pitím a miska s oranžovými plody toho exotického ovoce hakkri.

Nic nenarušovalo tu iluzi dokonalého komfortu, dokonce ani to, že pokoj byl po ardánskem způsobu chladnější. Ale na to už si zajatec zvykl.

Vojáci, co ho sem přivedli, se beze slova odporoučeli, a on na pár minut osaměl, než se dveře do místnosti znovu otevřely.

Dovnitř vstoupila dívka.

Mladičká ardánka byla jedna z mála žen mezi cizáky, kterou Gabriel doposud potkal.

Vlasy měla bílé jako sníh sestřihané do krátkého účesu, oblečená v nachových splývavých šatech stydlivě klopila modrofialové oči a vyhýbala se pozemšťanovu zkoumavému pohledu.

„Jak se jmenuješ?" oslovil ji Gabriel, ale dívka mlčela, prošla pokojem a položila na stůl další dvě misky s neznámým pokrmem.

Chtěla odejít, ale muž ji chytil zlehka za zápěstí a zadržel.

„Proč jsem tady? A kde to vůbec jsem?" snažil se, ale ani pak mladá žena neodpověděla.

„Nikdo mi nic neřekne, nevím, co se děje. Mluv se mnou. Lie'te, prosím."

Ardánština měla několik výrazů pro slovo "prosím" v závislosti na kontextu a míře formálnosti. To, které použil Gabriel, zdůrazňovalo velkou úctu k oslovenému.

Bylo znát, že to dívku zaskočilo, nakrátko zvedla oči a pohlédla na zajatce.

„Toto jsou soukromé pokoje Nejvyššího," promluvila nakonec. „Přikázal mi, abych..."

„Nemáš dovoleno mluvit s vězněm," přerušil dívku chladný hlas, který už Gabriel dobře znal.

Ohlédl se a spatřil stříbrovlasého ardánce, který právě vstoupil.

„Velice se omlouvám, náš Nejvyšší," pronesla dívka, načež se svému vládci hluboce poklonila.

„Běž," přikázal ji a ona se kolem něho rychle prosmýkla a opustila pokoj. Hydraulické dveře se za ní neprodyšně uzavřely.

Rag'ell přejel Gabriela pohledem, ale neřekl nic.

Když napjaté ticho trvalo neúnosně dlouho, pozemšťan to nevydržel a zahájil konverzaci: „Proč jsi za mnou nepřišel dříve?"

„Možná se ti to zdá neuvěřitelné, ale mám také jiné povinnosti, než dělat společnost našim zajatcům," odvětil odměřeně, přešel ke stolku a bezmyšlenkovitě si utrhl jednu kuličku svého oblíbeného ovoce připomínající oranžové hrozny.

Gabriel tušil, že to není ten pravý důvod, kdyby chtěl, jistě by si čas našel.

„Neposlechl jsem tě, a ty máš teď vztek kvůli tomu zpackanému vysílání." To mu připadalo jako logičtější vysvětlení.

„Nemám kvůli tomu vztek," odvětil klidně Rag'ell a dal si do úst další kuličku hakkri. „Předpokládal jsem, že to takhle dopadne. A připravil se na to."

„Jak připravil?"

„Ten přenos skončil tvojí smrtí," vysvětlil a vrhl na svého zajatce krátký pohled, než se zadíval průzorem ven do dalekého vesmíru. „Všichni lidé na planetě sledovali tvoji popravu. Jsi pro ně mrtvý."

„Cože?"

„Tak jsi to přece chtěl, ne? Hrdina, který se přede mnou neskloní a raději zemře. Symbol odboje proti krutým utiskovatelům. Miliony lidí teď znají tvoje jméno."

„Proč bys něco takového dělal?" Gabriel se nemohl ubránit údivu. „Nedává to smysl."

„Ne, asi ne."

Čekal, zdá to Rag'ell více nerozvede, ale nedočkal se. Jeho věznitel k němu stál zády, hleděl ven do tichého hvězdného prostoru a vypadalo to, že se snaží jeho přítomnost ignorovat.

„Proč jsi mě nechal naživu?"

„Ty víš proč," odvětil, aniž by se otočil.

„Protože chceš pokračovat v našem soukromém experimentu?" poznamenal s úšklebkem Gabriel a přistoupil k ardánci.

Ten konečně odvrátil pohled od modré planety, která se zdála tak blízko, a zadíval se na pozemšťana stojícího vedle něj: „Musím pochopit, co je tohle mezi námi. Nerozumím tomu a potřebuju zjistit, co se to se mnou děje. Bez tebe na to nepřijdu."

„A co se s tebou děje?"

Nejvyšší si povzdechl, ale po chvíli vysvětlil: „Nemůžu spát, mám divné představy a sny, nedokážu se soustředit... to všechno kvůli tobě. Chci, aby to skončilo."

„Kdybys mě nechal zabít, jistě by to skončilo," odsekl jízlivě černovlasý muž.

„Jenomže co když ne? Anebo co kdyby se to stalo znovu s někým jiným? Chci, abys mi to pomohl pochopit."

„Na tom nic záhadného není. Copak ty jsi nikdy neměl s nikým vztah? Sexuální vztah?"

„Ovšemže ano. Ale nikdy jsem u toho neměl tak intenzivní pocity a znepokojující představy. Nepřipadá mi to normální."

„To, co popisuješ, je normální."

„Ne pro ardánce," zavrtěl hlavou, nato se jeho fialové oči tázavě upřely na Gabriela. „Znamená to, že i ty něco podobného cítíš v mojí blízkosti?"

„No...," zajatec si nervózně odkašlal, „do jisté míry ano," připustil neochotně. Nemohl popřít, že tomu tak opravdu je. Nicméně mu připadalo hloupé svoje pocity takhle rozebírat.

„Ale proč? Proč zrovna ty? Jsi člověk a k tomu muž. Navíc jsme nepřátelé. Nemáme nic společného. Je to zcela nelogické."

„Řekl bych, že právě proto," pousmál se černovlasý rebel. „Zakázané ovoce zkrátka chutná nejlépe." A tento jejich podivný rozhovor v něm vzbuzoval čím dál větší touhu přestat mluvit a začít ochutnávat.

Veden nějakým nepochopitelným impulzem, vzal Rag'ellovu ruku a vjel si s ní do svých věčně rozcuchaných vlasů. Už si stihl všimnout, že Nejvyššího jeho černé vlasy fascinují, možná proto, že samotní ardánci je takhle tmavé neměli.

Také si všiml, ne poprvé, jak má jeho věznitel studené dlaně, a uvažoval, zda to je věc společná pro všechny cizáky. Říkalo se, že oproti lidem mají o něco nižší tělesnou teplotu a Gabriel se nedokázal ubránit představě jaké by to bylo, kdyby se ty chladivé ruce přitiskly k jeho horké nahé pokožce.

„Tohle povídání je sice fajn předehra," vydechl a přivřel oči, když ucítil ty dlouhé štíhlé prsty, jak se jemně proplétají s prameny jeho vlasů, „ale nechceš přejít k činům?"

„Co?" nechápal Rag'ell hledíce mu do oči, přičemž ty jeho fialové se leskly zastřené oparem špatně potlačované touhy.

Elektrizující napětí mezi nimi přeskakovalo, sebemenší dotek vyvolával intenzivní reakci. Jiskřičky vzrušení probíhaly Gabrielovi celým tělem, tohle nebylo možné vydržet.

„Ale no tak," zachraptěl nedočkavě, „nafingoval jsi mojí smrt, vzals mě sem nahoru na svoji loď, zavřel u sebe v ložnici s touhle příhodně velkou postelí a to všechno jenom kvůli tomu, abychom si mohli popovídat?"

„Chtěl jsem mít možnost to v klidu probrat a rozhodně po tobě nechci nic jiného než rozhovor," řekl a odtáhl ruku.

„Jistěže chceš," pousmál se zajatec, který se nenechal ardáncovým odměřeným a chladným chováním zmást. „A já také. Kromě toho rozhovorem nic nezjistíš."

Gabriel cítil, jak se mu srdce rozbušilo rychleji, když hleděl na toho, kdo by měl být jeho úhlavním nepřítelem. „Chceš mě a já chci tebe," pokračoval šeptem, „nač to komplikovat. Pro tuhle chvíli zapomeňme, že stojíme na opačných stranách, a pojďme zase trochu... experimentovat."

„Ne. To, co se stalo předtím, se již nebude opakovat," řekl odmítavě Nejvyšší a odstoupil od pozemšťana, jako by nevěřil sám sobě. „Chci si jen promluvit."

Gabriel s povzdechem sledoval, jak ardánec přešel pokoj a posadil se na kraj precizně ustlané postele. Nikdy neměl problém získat každého, koho si usmyslel, ale nyní se před ním nacházel asi ten nejkrásnější muž, kterého kdy viděl, přitahoval ho tak, že se to nedalo vydržet a přestože bylo zřejmé, že také Rag'ell po něm touží, neudělají nic a budou si pouze povídat?

Mohlo být něco ještě více frustrující?

„Dobrá, tak mluv."

Chvíli panovalo ticho. Pak se Nejvyšší zeptal: „Ty máš za sebou hodně sexuálních interakcí?"

Sexuální interakce. Zajímavý obrat, kterým nazvat všechny Gabrielovy románky a nárazovky na jednu noc.

„Pár ano."

„S muži?"

„Většinou."

„Hm...Takže máš s touto situaci zkušenosti."

„No, jak se to vezme."

Protože s tím, že by byl sexuálně přitahován k vládci cizí rasy, která dobyla Zemi, že touží po někom, koho by měl nenávidět a ještě před pár dny plánoval, jak ho zabije... S tím rozhodně zkušenosti neměl.

„Tak jak se mám těch pocitů zbavit?"

Černovlasý muž přistoupil těsně k Rag'ellovi sedícímu na posteli a shlédl na něj. Čekal, že se odtáhne, ale nepohnul se.

„Ten nejrychlejší způsob je prostě udělat to, čemu se tak bráníš. Část těch pocitů pramení z toho, že toužíš po něčem, co víš, že bys neměl, co je zakázané," pronášel potichu uvědomujíce si, že teď již mluví i o svých vlastních pocitech.

Hlas se mu zadrhával v krku, jak těžké bylo ovládnout se. Sklonil se k sedícímu a vjel do jeho vlasů, aby mu je rozpustil, stříbřité prameny se zaleskly v umělém světle a rozprostřely se po ardáncově světle modré uniformě, kterou měl Gabriel na sobě též.

„Čím více se tomu bráníš, tím více to chceš," odvážil se dotknout Rag'ellova obličeje a protože druhý muž neprotestoval, sjel svými prsty po jeho tváři až k pevně stisknutým rtům.

„Když tomu podlehneš, když dáš průchod těm touhách, které ti připadají tak primitivní, ty pocity se zmírní."

Nejvyšší se nepohnul, připomínal sochu z ledu, přesto všechno na jeho těle jasně křičelo, že se jenom z posledních sil brání tomu, aby nestáhl Gabriela k sobě do náruče, nesvalil ho na tu velikou postel a pak už ho nikdy nepropustil.

A sám Gabriel to vnímal stejně intenzivně. Vlastně chápal, proč je tohle celé pro stříbrovlasého ardánce tak matoucí, protože také jemu to připadalo nepochopitelné. Proč se v jeho přítomnosti nedokáže ovládnout?

„Přeješ si tomu podlehnout, toužíš mě políbit, dotýkat se mě," zašeptal a sklonil se, aby přiblížil své rty k těm Rag'ellovým. „Vím, že na to myslíš a já také. Myslím na to od chvíle, co se to stalo poprvé," odhodlal se a obkročmo si na druhého muže sedl očekávajíc, že tak odvážný krok již nestrpí a shodí ho ze sebe. To se však nestalo.

Silné paže cizáckého vládce se mu naopak obtočily kolem pasu, když k němu vzhlédl a jejich toužebné pohledy se do sebe zaklesly. Pozemšťan si všiml, jak rychle a namáhavě ardánec dýchá, jak se mu chvějí ruce a má rozšířené zorničky a kdyby se k sobě přitiskli ještě blíže, asi by byl schopen pocítit i další jasný důkaz Rag'ellovy touhy.

Pro ně oba bylo stále obtížnější odolávat.

„Co když to na mě jen hraješ?" řekl Nejvyšší pokoušejíc se dostat do svého hlasu ten chladný a odměřený tón, ale nedařilo se mu to. „Co když je tohle celé tvůj další úskok, jak mě obelstít? Co když pak využiješ mojí slabosti k tomu, aby ses mě znovu pokusil zabít? Copak ti můžu věřit?

„Nemůžeš," vydechl a otřel svoje rty o ty Rag'ellovy, „a není právě tohle na tom tak vzrušující?"

Přitiskl se k Nejvyššímu co nejvíce, paže mu obmotal kolem krku, zatímco mu bez okolků celou vahou dosedl na klín, pokrčené nohy obtočil kolem jeho boků a potichu pokračoval: „Tvrdíš o kolik jsi lepší než já a bojíš se, že bych tě snad mohl zaskočit a přemoci?"

„Nebojím se ničeho," s tím zajel svými prsty do těch černých nezkrotných vlasů, přitáhl si pozemšťana k sobě a spojil jejich rty. Tvrdě, vášnivě, dobyvačně. S odhodláním někoho, kdo je zvyklý, že se mu ostatní podvolí.

A v tomhle se Gabriel svému vězniteli podvolil ochotně a rád a ten pocit, když se po tak dlouhém odříkání jejich ústa konečně přitiskla k sobě, se nedal popsat.

Na někoho, kdo se líbal podruhé v životě, se Nejvyšší učil rychle, jeho polibky byly úžasné a rozechvívaly každičkou buňku v Gabrielově těle. Jeho ústa chutnala sladkokysele po tom podivném ovoci, které před chvíli snědl, a přestože vůdci rebelů hakkri nezachutnalo, z Rag'ellových úst by je klidně slíbával navěky.

Teď už nemohl nikterak popřít, že ho Stříbrovlasý kat přitahuje tak, jak nikdo předtím. I ta jeho arogance a namyšlenost, přestože ho šíleně vytáčela, mu svým způsobem imponovala. Bylo znát, že je zvyklý poroučet, že je zvyklý, že se před ním ostatní skloní a splní každý jeho příkaz, že je zvyklý brát si to, co chce.

A on nyní chtěl tohoto vzpurného zajatce, který mu odmítl slíbit poslušnost.

Bylo neskutečně vzrušující vidět všechnu tu touhu pod doteď chladnou fasádou cizáckého vládce a Gabriel si přál spatřit, jak i ty poslední stopy po falešné zdrženlivosti a předstíraném ovládání shoří v žáru vášně.

Přál si být tím, kdo tomu odtažitému ardánci ukáže, jak divoké, vášnivé a nezapomenutelné to může být.

A když ho Rag'ell pevně sevřel v náručí, přetočil a pomalu pokládal na postel, neměl Gabriel sebemenší pochybnosti o tom, že přesně takové to mezi nimi bude.