Gabriel se mezitím zaobíral zcela jinými myšlenkami.

Konkrétně se snažil vymyslet plán, jak nejlépe využít toho, že k němu Rag'ell chová jistou náklonnost, a konečně ho zlikvidovat.

Kvůli tomu přehodnotil svůj dosavadní přístup, najedl se, osprchoval a dokonce zvažoval, že si oblékne tu světle modrou ardánskou uniformu, přestože jen při pohledu na ten oděv mu vařila krev v žilách. 

Ale ovládl se. Musí to vypadat, že se snaží spolupracovat. 

Bylo příjemné ze sebe smýt veškerou špínu, prach a krev a lákalo ho i to čisté oblečení.

Po několika minutách rozjímání si řekl, že nezáleží jakou uniformu bude mít na sobě, pokud jeho srdce zůstane věrné Zemi a jeho obyvatelům. 

Několika úspornými pohyby se oblékl do ardánského stejnokroje. Oblečení působilo na pokožce odlišně, chladivě. Uvažoval, co to může být za materiál.  Také mu přišlo, že v místnosti už není taková zima.

Celou dobu od svého rozhovoru s Rag'ellem přemýšlel, jak postupovat. Uvědomoval si, že jeho protivník je o dost silnější a v boji muže proti muži zkušenější, což dokázal při jejich předchozí konfrontaci. 

Proto ho bude musel zaskočit. A k tomu potřebuje zbraň.

Pokoj očividně nikdy nesloužil jako cela pro vězně, byla to standardní ubikace pro řadové vojáky a proto se v ní daly nalézt předměty běžné denní potřeby.

Co z toho by mu mohlo posloužit jako zbraň?

Příbory, co dostal k jídlu, se podobaly pozemské lžíci a vidličce. Byly vyrobeny z velmi křehkého materiálu stejně jako misky a talíře, a k boji se proto nehodily.  

V miniaturní koupelně, kde se sotva dokázal otočit, se kromě sprchy a základního sociálního zařízení na první pohled nenacházelo nic, co by mohl využít. Prozkoumal kovovou hlavici sprchy, ale ta nešla odmontovat a voda se ovládala tlačítky na zdi. Ovládací panel byl zakrytý průhledným materiálem připomínající sklo nebo plast. 

Po chvíli přemýšlení do něj udeřil loktem. Objevila se síť prasklinek. Ignoroval bolest a udeřil znovu. Ozval se zvuk rozbíjeného skla a kryt se rozpadl na několik menších kousků, které se zacinkáním dopadly na dno sprchy. 

Gabriel se sklonil a ten největší si vybral, na dlani mu ležel asi pět centimetrů dlouhý ostrý střep.

V tom zaslechl, jak se hydraulické dveře vedle v místnosti otevírají. Rychle vstal a improvizované ostří skryl co nejhlouběji do pravého rukávu.

Pak vkročil zpět do pokoje.

Ve dveřích stál Rag'ell.  

Gabriel sebou leknutím trhl. Překvapilo ho, že se za ním Nejvyšší vydal znovu v ten samý den, navíc teď v tuto pozdní hodinu. 

Že by nějak zjistil, co právě udělal? Ardáncův postoj ani výraz však neprozrazoval, že by měl nějaké podezření.

„Přišel sis zkontrolovat, zda jsem snědl večeři?" prolomil napjaté ticho zajatec.

Nejvyšší pohlédl na prázdný talíř a pak na misku s ovocem.

„Takže ti nechutná?" poznamenal a ukázal na oranžové kuličky hakkri.

„Hm, nejsou špatné, ale myslel jsem, že je nechám tobě, když je máš tak rád," zalhal bez mrknutí oka pozemšťan a pečlivě sledoval Rag'ellovu reakci. Něco s ním nebylo v pořádku, zdál se roztěkaný, nesoustředěný a na čele se mu objevila kapka potu. V pokoji skutečně nebylo už takové chladno a ardánec tu změnu viditelně nesnášel úplně nejlíp.

„Ani v té uniformě nevypadáš jako jeden z mých vojáků," poznamenal vůdce cizáků poté, co ho přejel pohledem.

„To bych ani nechtěl," odvětil Gabriel, snažil se o koketní tón, ale nějak se mu to nepodařilo a do hlasu se mu připletl náznak sarkasmu a odporu.

Nebylo lehké hrát si na poslušného zajatce, když všechno uvnitř něj toužilo svému vězniteli vzdorovat. Ale dočká se, říkal si v duchu. Až ukolébá jeho obezřetnost, všechno tohle ponížení a předstíraná spolupráce přinese plody. 

Černovlasý muž se znovu pokusil o flirt. Tentokrát do toho dal všechno a obdařil svého nepřítele zářivým úsměvem, kterým už získal nejedno srdce. A kterým nejedno zlomil.

„Jaká je vlastně tvoje domovská planeta?" zeptal se a o krok se přiblížil.  „Mezi lidmi se říká, že je to jen koule sněhu a ledu."

Rag'ell ho ostražitě sledoval a pak odpověděl: „Ardana je menší než Země a skutečně studenější. Nebyla taková vždy, ale jak naše hvězda stárne a chladne, také podnebí na Ardaně se ochlazuje. Nyní již na třetině planety leží věčný led. Ale i tak je krásná."

„O tom nepochybuji," řekl vězeň a vlastně ani nelhal. Jaké to asi je vidět cizí planety, hvězdy a vzdálené galaxie? Musel to být úchvatný zážitek. „Chybí ti?"

„Co myslíš?"

„Chybí ti Ardana? Domov?" Gabriel se k němu znovu přiblížil, stáli teď těsně u sebe.

Rag'ell mlčel, zdálo se, že ho ta otázka vyvedla z míry. Možná byla příliš osobní? A nebo ho vyváděla z míry Gabrielova blízkost? Nebo možná...

„Je tenhle pokoj monitorovaný?" zeptal se pozemšťan, kterého napadlo, zda toto není důvod ardáncovy neochoty odpovídat na osobní otázky.

„Všechny pokoje na základně jsou. Je to kvůli bezpečnosti."

„Hm," přikývl černovlasý muž a o něco se odtáhl, když si uvědomil, že je může kdokoli sledovat. A to poněkud hatilo jeho plány. 

„Ale kameru v této místnosti jsem dočasně deaktivoval. Chci, abychom si mohli promluvit mimo záznam."

Zajatec na něj překvapeně pohlédl a v duchu se rozesmál.

To je vážně tak naivní a neopatrný? S veškerou svou inteligenci se chová takhle hloupě? Vypne kameru, takže nikdo z jeho vojáků mu nepřijde na pomoc, pokud se tady něco semele? A ještě mu o tom řekne?

Pevněji sevřel okraj rukávu, ve kterém skrýval improvizovanou zbraň. Tohle bude jednoduché. Jednodušší než čekal.

Lidé o ardáncích říkali, že se nenechají ovlivnit emocemi a touhami, že se podobají kusu ledu stejně jako planeta, ze které pocházejí. Ale vypadalo to, že pokud city nakonec proniknout tou jejich ledovou krustou, neví, co si s nimi počít. Jsou z nich zmatení. A dělají chyby.

A ty teď dělal i Stříbrovlasý kat.

Gabriel se znovu přiblížil, tentokrát až těsně k ardánci, opatrně natáhl levou ruku soustředěně pozorujíc reakce v tom bezpochyby krásném obličeji a když se nezdálo, že by Rag'ellovi byla jejich vzájemná blízkost nepříjemná, odvážil se zlehka dotknout jeho tváře.

Vnímal jak se Nejvyššímu zrychluje dech, jak intenzivně reaguje i na ten vcelku nevinný dotek. Fascinovalo ho to. A nemohl popřít, že na něj blízkost toho druhého působila též, přestože se snažil zůstat nad věcí a nenechat se okouzlit tou alabastrově bílou pokožkou, těma úžasnýma očima, ani stříbřitými prameny vlasů, které se mu proplétaly mezi prsty jako tekuté hedvábí.

Napětí mezi nimi bylo téměř elektrizující, a přestože vůdce rebelů za sebou měl pár vášnivých vztahů, sám cítil, že nyní je to jiné, silnější. Říci, že mezi nimi přeskočila jiskra, bylo jako říci o tsunami, že je to jen vlnka na potoce. Táhlo je to k sobě jako dva magnety s opačnými póly, čím více se lišili, tím více se přitahovali.

Nakonec černovlasý muž neodolal a dotkl se prsty těch plných, měkkých rtů. V tu chvíli Rag'ell zavřel oči a z hrdla se mu vydral tichý povzdech.

Je opravdu krásný, napadlo Gabriela, možná bych mohl svůj plán odložit a...políbit ho. Ale nakonec tu myšlenku silou vůle potlačil. 

Nesmí znejistět, nic nesmí zlomit jeho odhodlání. Teď má jedinečnou možnost udeřit, nemůže jí promeškat kvůli chvilkové slabosti. Co když jiná příležitost nepřijde?

Cítil se podivně provinile, když si z pravého rukávu nechal do dlaně vyklouznout ten ostrý střep a pevně ho sevřel.

Nejvyšší měl stále zavřené oči, jeho řasy se chvěly, hruď se mu zvedala, jak namáhavě dýchal, čelo se mu zalesklo potem. Nechal se naprosto pohltit Gabrielovou blízkostí, jeho opatrnými doteky.

Jaká nesmyslná chyba. 

Aniž by oddálil levou ruku z jeho obličeje, si tou pravou připravoval úder. Jasně viděl odhalený krk svého nepřítele a na něm přelepené zranění, připomínka toho prvního nezdařeného pokusu. 

Ale tentokrát to vyjde. Tentokrát má čas a jeho soupeře nechrání žádný bojový oděv a štít. Tentokrát jasně vidí tepnu rýsující se pod kůží na krku a nebude mít problém ji trefit.

Ještě pár vteřin sbíral odhodlaní a pak udeřil. Prudký a rychlý pohyb paží, nečekaný útok, a střep mířící přímo na krční tepnu.

Rag'ell ani neotevřel oči. Reflexivně uhnul, zachytil protivníkovu ruku a bolestivě mu tiskl zápěstí dokud střep nepustil na zem.

Teprve poté se na něj podíval, ve tváři stále vepsané vzrušení, ale nyní i náznak pobavení: „Myslíš, že jsem hlupák?"

Nezněl naštvaně ani překvapeně, zněl samolibě a arogantně, což Gabriela vytočilo více než to, že jeho plán znovu nevyšel. 

Nejvyšší pevně stiskl obě jeho zápěstí a zkroutil mu je za záda. Nemělo smysl se bránit, ardánec byl daleko silnější a chvíle překvapení byla ta tam. Přesto se pozemšťan pokusil vykroutit z toho železného sevření, zatímco na něj hleděl se vzdorem a vztekem.

„Takhle se mi líbíš víc," pousmál se s převahou Rag'ell, když hleděl do těch divokých modrých očí plných vzdoru, „ta tvoje předstíraná poslušnost ti vůbec neseděla."

Ještě zesílil stisk a natlačil zajatce zády na nejbližší zeď. „Myslel sis, že nepoznám, o co se snažíš? Chceš se mi vlichotit, chceš využít toho, že..." nedořekl.

„Že co?" ušklíbl se Gabriel navztekaný, že je vydán na milost a nemilost tomu namyšlenému cizáckému zmetkovi. „Že tě přitahuji? Že toužíš..." na okamžik se zarazil a pak se provokativně zeptal: „Řekni, na co myslíš, když se na mě podíváš?"

Ardánec mlčel, ale pohled, kterým sjel na jeho rty, byl výmluvnější než jakákoli slova. Do tváře se mu vrátil ten toužebný výraz, nicméně jeho ocelové sevření nepovolilo ani o milimetr.

„Už to konečně vzdej, Gabrieli," rozkázal a vymazal i tu minimální vzdálenost mezi nimi, jejich těla se k sobě přitiskla. Teď už černovlasý pozemšťan nedokázal skrýt, že také na něj Rag'ellova blízkost působí víc, než by měla. 

„Kar'ette, vzdej se a přiznej porážku. Vzdej se mi, protože víš, že jsem silnější než ty. Uznej, že mě nikdy neporazíš," uvolnil si jednu ruku, zatímco tou druhou zajatce stále držel za zápěstí, a prsty se zlehka dotkl divoce rozcuchaných černých vlasů.

„Nar'e," odsekl vězeň vzpurně, ale jeho vzdor se vytrácel s každým dalším dotekem.

Bylo to stejné jako když spolu bojovali a on zápas prohrál. A přece jiné.  Stejně jako tehdy mu Nejvyšší svíral zápěstí, držel ho tak, že se nemohl hnout, a chtěl, aby se mu podřídil. Aby se vzdal.

Nyní uvězněný mezi zdí a soupeřovým tělem, s obličejem pouhých pár centimetrů od toho Rag'ellova se jejich pohledy vpíjely do sebe, ale to, co se odehrávalo mezi nimi, bylo něco úplně odlišného. 

„Kar'ette," zopakoval, fialové oči se leskly vzrušením a Gabriel se v nich ztrácel, jeho srdce bilo jako zvon, když mu ardánec sjel prsty k ústům, palcem jemně přejížděl po spodním rtu, zatímco pohledem soustředěně sledoval dráhu svých prstů. Ve tváři se mu zračila touha, nebylo těžké odhadnout na co myslí. 

Na to samé totiž myslel také Gabriel, a jedna jeho část podlehnout chtěla. Byla to ta stejná zrádcovská část jeho já, která měla radost, že mu ani dnešní pokus Rag'ella zabít nevyšel.

Snažil se v sobě tyhle myšlenky zadusit, ale o to více se draly na povrch.

Stříbrovlasý ardánec se sklonil až k němu, jeho horký dech ucítil na svých rtech, skoro se dotýkaly. „Vzdej se mi." 

„Ne, nar'e," vydechl druhý muž, ale tentokrát jeho hlas postrádal ten odbojný tón, protože celé jeho tělo se třáslo nedočkavostí a křičelo: "ano".

Navíc se teď na jindy chladné a odměřené Rag'ellově tváři zřetelně odrážely všechny emoce, které pociťoval také on sám. 

Spalující touha, vzrušení a chtíč.

Pozemšťan sváděl bitvu sám se sebou, jeho zrádné tělo se chtělo ardánci podvolit. Líbilo se mu, jak se k sobě tisknou, jak se jejich rty už téměř dotýkají, jak se ty dlouhé štíhlé prsty překvapivě jemně probírají jeho černými stále ještě ze sprchy zvlhlými vlasy.

A líbila se mu i ta nevtíravá vůně Rag'ellovy pokožky, kterou zaznamenal až nyní, když se nacházeli v těsné blízkosti. Připomínala mu parfém z exotické směsi citrusů, cedru a neznámého koření a vzbuzovala v něm představu cizího ledového světa a hvězdných dálek. 

Nebylo možné tomu všemu nepodlehnout.

„Kar'ette, vzdej se mi," zopakoval vůdce ardánců a přitom se jeho ústa nakrátko otřela o ty Gabrielovy, jehož celou bytostí hned nato projela žhavá vlna vzrušení. A on nechtěl nic jiného víc, než hodit všechno za hlavu a líbat ty horké rty, až by ani jeden z nich nedokázal popadnout dech.

Avšak když nedočkavě pohnul svými ústy vstříc tomu druhému, aby se políbili doopravdy, Nejvyšší se odtáhl.

„Karett'e," zašeptal, ten hluboký sametový hlas zněl jemně, něžně a podmanivě 

Ta drobná změna v přízvuku způsobila, že se i význam toho slova v ardánštině pozměnil.

Najednou to nebylo "vzdej se mi" ve smyslu vítěze a poraženého, ale "odevzdej se mi", ve smyslu... Poněkud  jiném.

Ano. Tisíckrát ano. Křičelo všechno uvnitř Gabriela a ten přemožen tím okamžikem, přemožen svým nepřítelem, dokázal zareagovat pouze jediným způsobem.

„Ai'e," hlesl potichu to slůvko souhlasu, poraženě a se vztekem sám na sebe.

Avšak veškeré výčitky a myšlenky zcela pozbyly na důležitosti, když se v následující vteřině Rag'ellova měkká ústa konečně spojila s těmi jeho.