Pouštěl si tu nahrávku už po páté. 

Na celém záznamu ho však vůbec nezaujala skutečnost, že jejich protivníci opět našli způsob, jak oddálit svůj nevyhnutelný pád, ale ten stejný pozemšťan, jehož tvář se na podobných nahrávkách pravidelně objevovala. 

Černovlasý muž, který vedl poslední odboj lidí na této planetě.

V troskách zničených měst ho neúnavně pronásledovali a snažili se ho dostat, zajmout a zlomit. On byl obrazem vzdoru, jediný z lidské rasy schopný jim unikat, plamen naděje pro ostatní. 

Rag'ell nemohl dopustit, aby někdo takový existoval. Potřeboval, aby se mu ten pozemšťan podřídil a uznal za svého pána, kapituloval před ním tak, jako to udělal zbytek tohoto světa. 

Nemohl dopustit, aby se k tomu rebelovi přidávali další, aby další následovali jeho vzoru a odporovali svým přemožitelům. Musel si tuhle  planetu konečně zcela podrobit.

Proto bylo nezbytné toho muže co nejrychleji eliminovat.

To se mu však zatím nedařilo.

Nezáleželo na tom, kolik pozemních či leteckých útoků nařídil, kolik svých vojáků za ním poslal, on vždy dokázal uniknout.

Ardánci měli dost palebné síly k tomu, aby celou Zemi zničil z oběžné dráhy svými loděmi a změnili ji v hořící pustinu. Ale to nikdy nebyl jejich cíl. Oni chtěli tuto krásnou modrou planetu získat pro sebe. Ne ji vypálit a zničit do základů.

Znovu pohlédl na pohybující se postavu na monitoru. Zrnitý záznam jedné z průzkumných sond ukazoval vysokého muže s rozcuchanými černými vlasy, bystrýma očima a odhodlanou tváří.

Skutečnost, že ho na tomto pár minut starém záznamu opět spatřil, mu divoce rozbušilo srdce. Neměl by ho těšit pohled na svého nepřítele, živého a zdravého. Neměl by ho těšit fakt, že zpráva jeho důstojníků o smrti toho pozemšťana se ukázala nepravdivá.

Nechtěl si připustit, že v hloubi duše si přál, aby mrtvý nebyl. Aby unikl nástrahám, co na něj nachystal, aby unikl ohnivému peklu, výbuchům, padajícím troskám i přesným střelám. Aby proti vší pravděpodobnosti objevil trhlinu v zdánlivě bezchybné pasti. Aby uprchl a mohl bojovat dál. 

Proč jen se mu obraz toho muže vracel ve snech? Proč na něj nemohl zapomenout? Takovéto chování zcela odporovalo Rag'ellově přirozenosti, zcela odporovalo veškeré logice. 

Gabriel Cassel byl pouhý člověk, příslušník podřadné rasy, která se vyžívá ve své hlouposti a dekadenci. Primitivní civilizace, která se ardáncům nemohla rovnat.

Přesto si nedokázal pomoci. Na tomto člověku něco bylo. Něco, co ho donutilo pustit si tu nahrávku znovu od začátku.

Stiskl potřebné tlačítko na ovládacím pultu a pohodlně se opřel ve svém křesle na velitelském můstku obrovské kosmické lodi kroužící na nízké orbitě Země.

Dlouhé bíle vlasy se v záři umělých světel zaleskly, fialové oči se upřely na zobrazovací displej před ním. 

Skrze průzor lodi se kromě nekonečného vesmíru dala zahlédnout jasně zářící mateřská hvězda této soustavy, kterou lidé nazývali Slunce. Přestože se velikostí podobala jejich domovské hvězdě, sluneční záření představovalo pro ardánce značné nebezpečí. 

Mnoho jeho vojáků přišlo na Zemi o zrak, než tento problém vyřešili za pomoci speciálního filtru v kontaktních čočkách, který záření přizpůsoboval a měnil podle jejich fyziologických potřeb.  

Možná také proto Rag'ell neopustil bezpečí velitelské lodi a na Zem nikdy osobě nesestoupil. Znal ji pouze z nahrávek, vysílání a hlášení svých podřízených. Osamocený vůdce sedící ve velitelském křesle a plánující drtivě přesné údery proti svým nepřátelům.

Zbývalo posledních pár vteřin záznamu.

Naklonil se blíže k displeji, aby mu neunikl detailní záběr na černovlasého muže křičícího přímo do kamery. Hned nato bylo vysílání přerušeno, když jejich robotického průzkumníka roztříštila vypálená střela.

Slova toho pozemšťana mu ještě chvíli rezonovala v uších.

Slova pronesena plynulou ardánštinou, slova bez pochyby určena jemu.

„Přijď si sem dolů pro mě!"