Rag'ell soustředěně hleděl na holografickou obrazovku před sebou, kterou ovládal pomoci svého komunikátoru.

Zařízení na jeho zápěstí totiž umělo mnohem více než pouze komunikovat. Dokázalo se připojit do veškerých informačních sítí, mělo v sobě algoritmus schopný pracovat s daty různého typu, dokázalo dělat složité výpočty během mrknutí oka, skládat slova, obrazce, modelovat nejrůznější situace na základě vložených informací a umělá inteligence, kterou obsahovalo, generovala nové způsoby řešení zcela nezávisle.

Navzdory veškeré této pomoci, nebyl Nejvyšší schopen dokončit zprávu pro Ardanu. Nejprve svoje poznámky diktoval, ale po chvíli přešel na ruční zadávání znaků, protože doufal, že psaním si spíše utřídí myšlenky. Nepomohlo to. Ztrácel se, dělal elementární chyby, víc toho smazal, než napsal.

Mohl to svádět na pozdní hodinu, nezvyklé prostřední ubikace na podzemní základně, hektický první den na cizí planetě, ale nic z toho nebylo důvodem jeho nedostatku soustředění.

Důvodem byl ten pozemšťan.

Neustále se mu vracely vzpomínky na rozhovor s ním, v mysli viděl jeho divoké modré oči i jeho úsměv, který na něm zahlédl úplně poprvé. A prsty pravé ruky ho brněly, kdykoli si vybavil, jak se jich černovlasý muž dotkl svými ústy.

Přestal psát a místo toho se pomocí komunikátoru napojil na zabezpečovací systém základny. Ten zaznamenával dění na chodbách, u vstupní brány, výtahů, ale též na jednotlivých ubikacích.

S pocitem jisté nepatřičnosti si vyhledal záběry z Gabrielova pokoje a zvětšil si je na virtuální displej před sebou.

Všechny ubikace na základně vypadaly podobně, i tento Rag'ellův pokoj byl zařízený stejně skromně jako všech ostatních. Nejvyšší očekával, že mu nabídnou větší komfort, ale patrně žádný lepší pokoj se na základně nenacházel.

Pozemšťana v úseku, který kamera zabírala, nezahlédl. Musel být vedle v koupelně.

Na záznamu však spatřil tác s pokrmem stojící na stole. Zdálo se, že jejich vězeň skutečně většinu snědl. Jen miska s ovocem zůstala netknutá, hakkri mu nezachutnalo.

Gabriel se konečně objevil v záběru. Mokré černé vlasy se leskly v umělém světle, kolem boků měl ovázaný ručník, na nahé hrudi se mu leskly kapičky vody.

Rag'ell ztěžka polkl, tep se mu zrychlil a tělem mu projela jiskra vzrušení.

Ne, tohle vážně neměl dělat. Jestli se předtím nemohl soustředit, tak po tomhle výjevu to může rovnou vzdát.

Upřeným pohledem pozoroval zajatce uvědomujíce si, že dělá něco naprosto nevhodného, přesto dál se zaujetím studoval každý odhalený kousek jeho těla.

Všiml si, že se pozemšťan otřásl zimou, na rukou a nahé hrudi mu naskočila husí kůže.

Jistě, mělo ho to napadnout. Teplota ve všech místnostech byla nastavena na hodnoty optimální pro ardánce, ale lidé podle všeho potřebovali trochu jiné podmínky.

Bez přemýšlení zvýšil teplotu v zajatcově pokoji o několik stupňů.

A pak se zarazil.

Chová se naprosto iracionálně, proč by mu mělo záležet na tom, jestli bude tomu vězni zima?

Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře.

Jediným rychlým ťuknutím vypnul komunikátor, obraz okamžitě zmizel a společně s ním se vypařila i holografická obrazovka.

„Náš Nejvyšší," poklonil se mu Maw-ghet, který vstoupil dovnitř. „Jdu vám připomenout, že zítra ráno máte promlouvat k obyvatelům Země. "

„Vím o tom," odmávl ho netrpělivě Rag'ell.

Starší velitel ho přejel zkoumavým pohledem: „Není vám něco, můj pane?

Ten se rozladěně zadíval na druhého ardánce, jehož tmavě fialové oči ho soustředěně pozorovaly. Maw-ghet si patrně všiml, že se jejich vůdce chová podivně.

„Možná byste měl navštívit lékaře, jen pro jistotu. Byl jste v kontaktu s tím pozemšťanem a..."

„Co tím naznačuješ?" přerušil ho ostře Nejvyšší, vážně neměl náladu na tuhle konverzaci.

„Jen mám strach o vaše zdraví. Na této planetě se nachází tisíce různých patogenů a vy jste s ním strávil dost času v bezprostřední blízkosti. Mohl jste něco chytit."

Rag'ell ho přejel nedůtklivým pohledem, přišlo mu, že Maw-ghet už trochu překračuje svoje pravomoci. „Mám tady zprávu od naších vědců a lékařů, ve které mě ujišťují, že se nemusíme ničeho bát. Stejně tak se žádný z mých vojáků za celou dobu invaze nenakazil ani pozemskou rýmou. Takže, o co ti doopravdy jde?"

„Omlouvám se, můj pane, nechtěl jsem se vás dotknout," odvětil starší ardánec. „Jen mi již nějakou dobu připadá, že se necítíte dobře."

„Je mi skvěle," odvětil stroze a ještě příkřeji dodal. „Můžeš jít."

Maw-ghet se mu hluboce uklonil a pronesl: „Dobrou noc, můj pane."

Nato opustil místnost.

Nejvyššímu se nelíbily Maw-ghetovy připomínky. Patřil k nejstarším a nejzkušenějším z jeho vojenských velitelů a za to si ho cenil, ale občas mu oponoval více než bylo zdrávo. Nikdo jiný si k němu nedovolil tolik co on.

Nicméně se nedalo popřít, že měl pravdu. Něco se s Rag'ellem dělo. Ale nemohl za to cizorodý patogen nebo neznámý virus. Mohl za to jeden odbojný rebel, který mu nedal spát.

Připadal si hloupě, připadal si neuvěřitelně hloupě, ale po zanalyzovaní všech informací a svých reakci na blízkost toho muže si chtě nechtě musel připustit, že ho ten pozemšťan fyzicky přitahuje.

Proč zrovna on v něm probouzí tyhle primitivní touhy?

Proč musí dokola myslet na záběry jeho polonahého těla, které před chvílí zahlédl na obrazovce?

Proč tak moc touží vrátit se zpět do toho pokoje, přistoupit až těsně k němu a dotknout se ho? Přejet po těch širokých ramenou, po vyrýsovaných svalech na jeho hrudníku, dolů přes ploché břicho až k okraji ručníku kolem jeho boků, který by pak jediným pohybem strhl.

Dost.

Tyhle nemístné myšlenky ho připravují o čas. Jeho mozek, ten nejbystřejší ze všech, se má zaobírat naléhavými problémy a místo toho pořád myslí na toho zajatce.

Možná by ho měl přece jen zabít. Společně s ním by snad zemřel i tenhle nebezpečný pocit, který v něm narůstal a sílil každým okamžikem. Jeden rychlý řez, kterým se zbaví pokušení.

Ano, měl by ho nechat popravit, než kvůli němu udělá něco zcela neomluvitelného.

Jenomže on nechtěl. Byl Nejvyšším z ardánců zvyklý na to, že každé jeho přání je rozkazem. Že vždy dostane všechno, co chce. A on chtěl toho vzpurného pozemšťana.

Přestože to znamenalo zahrávání si s ohněm.

Dobře si totiž uvědomoval, že vůdce rebelů téhle jeho slabosti bude chtít využít. Pozná, že se něco děje. Pokud to už dávno neví. Lidé byli v tomto ohledu velmi vnímaví, daleko více než ardánci.

Gabriel ho nenáviděl a chtěl ho zabít. Sám mu to řekl a netajil se s tím. Rag'ell se v duchu usmál, rád by viděl, jak to zkusí.

Vlastně také tohle mu na tom člověku imponovalo. Ta jeho nezkrotnost, divokost, odhodlání, touha po pomstě.

Vzpomněl si jaké to bylo, když ho držel pod sebou bezmocného, když svíral jeho zápěstí, když hleděl do jeho modrých očí plných ohně.

To nutkání za ním jít, promluvit s ním, dotknout se ho, začínalo být neodbytné.

Znovu zapnul komunikátor, ale odolal pokušení a kameru ze zajatcova pokoje si nezobrazil.

Místo toho se napojil na pozemskou informační síť, aby si vyhledal něco o lidských zvycích.

Po chvíli pátrání zjistil jedno. Lidé byli sexem naprosto posedlí. Podle toho, co všechno se dalo nalézt v jejich databázích, to byla rasa ovládána převážně svými nízkými pudy.

Něco pro ardánce naprosto nepochopitelného. Pro ně byl sex soukromou záležitostí, zcela intimní a ve většině případech výhradně způsob reprodukce. Přestože i ta již z větší části probíhala v laboratorních podmínkách.

Sexuální aktivity pro ardánce zdaleka nepředstavovaly tak důležitou část života, ani Rag'ell o tom doposud příliš neuvažoval. Dětství a dospívání si spojoval hlavně s tvrdým tréninkem a náročným učením.

Tedy, ne že by to nikdy nezkusil, ale neměl pocit, že je to něco, bez čeho by se neobešel. Jistě, bylo to příjemné, uspokojující, ale nic jako to, co pociťoval nyní.

Teď mu připadalo, že shoří na popel, že zešílí touhou, jestli se toho muže nedotkne.

Asi vážně něco chytil, nakazil se neznámým lidským virem, který ho nutí chovat se jako úplný pitomec.

Nad tou nesmyslnou myšlenkou se pousmál.

Pustil si pár dalších nahrávek, které v pozemské databázi našel. Některé mu připadaly zajímavé, některé vyloženě odporné, některé ho šokovaly a některé... Zahleděl se na záběr dvojice, která se dotýkala svými ústy.

Několik okamžiků zamyšleně sledoval tu smyslnou hru proti sobě se pohybujících rtů.

Tohle nebylo u ardánců běžnou součástí jejich milostné interakce. Zdálo se však, že pozemšťané měli mnoho podivných a bizarních zvyků.

Přesto nemohl popřít, že zrovna tento ho zaujal. Jaké to asi je? Prsty si přejel po svých rtech. A jaké by to bylo...s ním?

Pohodil hlavou ze strany na stranu jako by tím dokázal zahnat ty vtíravé obrazy Gabrielových úst, které by se místo jeho prstů dotkly jeho rtů.

Proč vůbec přemýšlí nad takovými hloupostmi? Proč se tím zaobírá, když se má připravovat na chystanou promluvu k pozemšťanům? Proč ztrácí čas podobnými úvahami, když ještě nedokončil zprávu pro ardánskou radu?

S povzdechem se vrátil k práci.

Netrvalo dlouho, aby pochopil, že dnes už žádnou neudělá.

S pocitem, že prohrál a selhal, vstal od pracovního stolu a zamířil za Gabrielem. Nevěděl ani, co mu řekne, jen chtěl být v jeho blízkosti.

Na cestě bludištěm chodeb k vězňově pokoji nikoho nepotkal a zastavil až před inkriminovanou místností. Srdce se mu rozbušilo rychleji, když se natáhl k senzoru, který dveře otevíral. Na poslední chvíli se zarazil a znovu zapnul komunikátor, co měl stále na zápěstí.

Využil svého neomezeného přístupu a udělal pár změn v bezpečnostním systému. Bylo to vážné porušení předpisů, ale kdo by si odvážil jemu, Nejvyššímu z ardánců, něco vyčíst, i kdyby se na to přišlo?

Jediným tlačítkem deaktivoval kameru snímající prostor zajatcova pokoje a teprve poté vstoupil dovnitř.

Tentokrát nechtěl, aby jejich rozhovor někdo sledoval.