Gabriel byl zpět mezi svými, zpět u svých přátel, kteří jeho návrat již notnou dobu bouřlivě oslavovali.

Víno teklo proudem a nejen víno, protože rebelům se podařilo objevit dokonce i láhve s tvrdším alkoholem. Také k občerstvení sehnali něco lepšího než konzervy prošlého jídla, což byla jejich obvyklá strava.

Zkrátka oslava se vším všudy.

Důvod k všeobecnému veselí měli rebelové jen málokdy, takže návrat jejich neohroženého vůdce chtěli náležitě zapít.

Opuštěné podzemní parkoviště zničeného obchodního centra se ukázalo jako vhodné místo pro divoký večírek a když se Ericovi podařilo zprovoznit několik reproduktorů, začaly se podzemní garáže otřásat hlasitou hudbou, kterou svým falešným zpěvem doprovázel sbor podnapilých rebelů. Pár z nich se dalo do tance na střeše zrezivělého vraku auta, které ze svého parkovacího místa už nikdy neodjelo.

Navzdory divoké zábavě a alkoholu v krvi se Gabriel cítil pod psa. Sledoval své přátele, jak se baví, jak oslavují, sledoval jakou mají radost z jeho návratu, jak se ho snaží zatáhnout do hovoru a neustále mu dolívají alkohol do plastového kelímku.

Byl samozřejmě rád, že opět vidí svoje kamarády, že se může obejmout s Garretem a Ericem, přivítat s Alexou a dokonce i Michael, který ho jinak nemohl vystát, mu srdečně potřásl rukou.

On a Matthew se k rebelům vrátili společně se všemi, co odešli před tím sebevražedným útokem na Rag'ella.

Rag'ell, Stříbrovlasý kat.

Nejvyšší z ardánců.

Gabrielův milenec.

Nechtěl na něj myslet, nechtěl donekonečna vzpomínat na jejich společné chvíle, na jejich polibky, na jejich vzájemné doteky. Nechtěl, aby mu v hlavě neustále zněla ta poslední věta: Najdu si tě, Gabrieli.

Zatraceně.

On toho ardánce postrádal.

V duchu si nadával do slabochů.

Kolikrát se ráno po společně noci rozloučil s klukem, kterého sbalil někde v baru s tím, že už se znovu nesejdou, a necítil žádné výčitky. Necítil nic než úlevu.

Tohle by přece nemělo být jiné.

Přesto se cítil mizerně.

A Matthew, který se neustále snažil upoutat jeho pozornost, pořád se ho dotýkal a jednou ho i krátce políbil, mu na náladě také nepřidal.

Jeho pokusy o sblížení mu vysloveně vadily.

Musel pryč. Pryč od hluku, pryč od opilecké zábavy, pryč ode všech.

Využil chvíle nepozornosti a vytratil se ven.

Gabriel proti jiným zase tolik nevypil, přesto cítil, že se mu točí hlava a nějakou dobu trvalo než se z podzemních garáží vymotal.

Zastavil před polorozpadlou budovou obchodního domu a opřel se ramenem o jeden z poničených betonových sloupů.

Vdechoval chladný ranní vzduch a bezmyšlenkovitě hleděl na trosky výškových budov, na obrovské rozvaliny a zničené silnice. Slunce nebylo vidět, skrývalo se za šedivými mraky, které slibovaly déšť a přesně vystihovaly jeho ponurou náladu.

Upřeně zíral na zataženou oblohu jako by čekal, že se tam ukáže Rag'ellova stíhačka. Že Nejvyšší splní svůj slib a přijde si pro něj. Nic takového se samozřejmě nestalo a Gabriel cítil podivné zklamání a nepochopitelný smutek.

Celonoční oslava ho vyčerpala, možná když se trochu vyspí, nebude se cítit tak mizerně. Třeba tyhle nostalgické pocity pramení z jeho obrovské únavy.

„Jsou hlasití, co?" ozval se Garret, který se zničehonic objevil za ním a vzal ho kolem ramen. Hlasitá hudba doléhala až sem, ale Gabriel to sotva zaznamenal, myšlenkami někde pryč, někde u stříbrovlasého ardánce.

Otočil se na svého přítele, který v pravé ruce svíral plastový kelímek s čirým obsahem, což voda zcela jistě nebyla.

„Ale kdo by se jim divil, když se vrátil jejich neohrožený vůdce," dodal ošlehaný žoldák s úšklebkem a na jeden lok do sebe vyprázdnil obsah kelímku.

Mladší muž mlčel. Nevěděl, co na to říct.

„Snad to sem nepřitáhne cizácké hlídky," promluvil znovu Garret. „Stačil by jeden ardánský nálet a bylo by po nás."

„I kdyby o nás věděli, nevěřím, že by zaútočili nebo nás bombardovali, " ozval se konečně Gabriel unaveně.

„Jak si tím můžeš být tak jistý?"

„Protože jsem tady já a Rag'ell nebude neriskovat, že se mi něco stane."

Čekal, zda to Garret bude nějak komentovat, ale prošedivělý žoldák s hlubokými vráskami kolem tmavých očí mlčel a hleděl na svého přítele s něčím, co skoro připomínalo soucit.

O nic takového však Gabriel nestál.

„Stejně bychom odtud měli co nejdřív vypadnout," poznamenal s povzdechem, v myšlenkách se vracejíc k poslední Rag'ellově větě. „Ardánci mě budou hledat a jejich základna je kousek odtud. Jsme tady na ráně."

„Gabe, co se děje? Chápu, že toho máš hodně za sebou, ale... Co je to s tebou?"

Když už se ho i Garret odhodlal zeptat, musel Gabriel vypadat opravdu hrozně. Krvavými střety zocelený žoldák neměl ve zvyku šťourat se v něčích pocitech. Mít nemístné poznámky? Jistě. Ale, aby s někým rozebíral jeho problémy, to v žádném případě.

A černovlasý vůdce rebelů ani s nikým nic řešit nechtěl.

„Jsem jen strašně unavený."

„Jasný," pokýval hlavou Garret s viditelnou úlevou, že Gabriel s ním žádné soukromé věci rozebírat nechce. „Hele, kašli na oslavu, stejně jsou tam všichni na mol, potřebuješ se vyspat. Pojď, připravili jsme ti luxusní pokoj."

Gabriel byl příliš vyčerpaný, aby se bránil, když ho starší muž vzal za rameno a táhl zpátky do poničené budovy. Tentokrát využil postranní vchod, aby se vyhnuli slavícím rebelům, a zatuchlým koridorem s opadanou omítkou a vytrhanými kabely trčícími ze zdi prošli do zadní části. Tam ho starší žoldák postrčil k jedněm z dveří.

Hudba sem stále doléhala a dunivé tóny se nesly chodbou.

„Jdu to tam rozehnat a ty se vyspi," zazubil se Garret, který navzdory množství vypitého alkoholu pořád působil jako ten nejstřízlivější ze všech.

Pokoj, který jeho přítel označil slovem luxusní, byl malý kumbál s proleželou matrací a několika dřevěnými paletami, na které se obvykle skládalo zboží. Někdo je nápaditě sestavil tak, aby sloužily jako stolek a velmi svérázná sedačka.

Blikající žárovka u stropu moc světla nenabízela, jen více zdůraznila špinavé stěny plné pavučin. V místnosti to páchlo plísní a zatuchlinou a Gabriel se modlil, aby tu v noci neběhaly krysy.

S povzdechem si stáhl koženou bundu a hodil ji na zem. Zůstal v černém tričku a odraných džínách, které si oblékl místo ardánské uniformy, co mu zůstala jako památka na jeho uvěznění společně s Rag'ellovým bojovým oblekem, ve kterém uprchl.

Šedá deka na matraci se pohnula a on si teprve teď všiml, že se pod ní někdo skrývá. Kulatý usměvavý obličej lemovaný světlými rozcuchanými vlasy vykoukl zpoza přikrývky, velké hnědozelené oči se na něj upřely.

„Co tu děláš, Matthew?" zeptal se podrážděně.

„Myslel jsem, že bychom mohli zavzpomínat na staré dobré časy," pronesl laškovně a zvedl deku jako by staršího kluka zval, aby pod ní vklouzl k němu.

Zdálo se, že mladík je pod přikrývkou nahý, Gabriel zaregistroval hromádku svršků, které ležely vedle.

Mattovi se leskly oči a tváře měl zrudlé z množství vypitého vína. Jinak plachý klučík by normálně nic tak odvážného a provokativního neudělal, proto musel být značně posilněn alkoholem.

„Tohle není dobrý nápad," zavrtěl odmítavě hlavou černovlasý muž.

„Máš právo být na mě naštvaný. Odešel jsem a opustil tě. Ale teď jsem tady, vrátil jsem, Gabe, kvůli tobě. Záleží mi na tobě."

„Matte, řekl jsem ti, že..."

„Nic od tebe nečekám," přerušil ho rychle, posadil se na matraci a upřel na něj toužený pohled. „Dal jsi mi mnohokrát jasně najevo, že o vztah nestojíš. Jen si nezávazně užijeme."

Gabrielovi problesklo hlavou, zda by Mattovy nabídky neměl využít. Možná by mu sex s ním pomohl dostat z hlavy Rag'ella.

Přisedl si k němu na matraci a přejel pohledem po jeho těle pouze částečně zakrytém přikrývkou. Matthew se k němu dychtivě přitiskl a nedočkavě ho políbil, zatímco jeho prsty se hbitě dostaly pod tmavé tričko a dotkly se ho na nahé hrudi.

Černovlasý rebel zavřel oči, vnímal Matteovy ústa na těch svých, jeho dlaně přejíždějící po nahé kůži a necítil skoro nic.

Nebylo to prostě ono. Bylo to jiné, divné, skoro nepříjemné.

A i když se ho právě dotýkal a líbal Matthew, přesto se mu v hlavě dokola objevovaly obrazy stříbrovlasého ardánce s těma nadpozemský krásnýma, do fialova zbarvenýma očima.

Ruka světlovlasého mladíka nedočkavě sjela k zapínání džínů a to byla ta chvíle, kdy to Gabriel zastavil. „Promiň, ale nemám zájem," řekl a odstrčil ho. „My dva jsme skončili."

Matthew se na něj zklamaně a ublíženě zadíval, oči se mu zalily slzami.

Na tohle neměl Gabriel sílu, odtáhl se od druhého kluka a podal mu jeho svršky: „Obleč se a jdi."

Matthew si na sebe co nejrychleji natáhl oblečení, z jeho překotných pohybů a třesoucích se rukou bylo znát, jak moc ho to odmítnutí ranilo.

„Co se stalo mezi tebou a Rag'ellem?" vypálil na něj Matt nečekaně otázku.

„Co by se mělo stát?" odpověděl rádoby nechápavě, ale tón hlasu ho zradil.

„Nezapírej, mám oči, vidím to na tobě," trval na svém Matthew. „Kromě toho tě ten ardánec několikrát ušetřil. A předtím, když na nás cizácká letka mohla zaútočit a všechny postřílet, stíhačky odvolal."

„Nechci se o něm bavit, nechci se bavit o ničem. Potřebuju se vyspat. Odejdi."

Matt se na něj zkoumavě zadíval, ve tváři vepsané podezření. Gabriel to nevydržel a uhnul pohledem.

„Bože, ty ses do něj zamiloval," vyhrkl světlovlasý mladík a pak se rozesmál.

„Zmiz odsud!"

Mathew se neměl k odchodu, místo toho ironickým tónem pokračoval: „To snad není možný. Gabriel Cassel, ten který tvrdí, že nevěří na lásku, se zamiloval. Do ardánce. A do nikoho menšího než do jejich Nejvyššího."

„Nech těch keců! Vůbec nic nevíš."

„Tak povídej, řekni mi, co nevím. Třeba mě vždycky zajímalo, jací jsou ardánci v posteli. Pověz, Gabe, jaký byl? Vážně jako kus ledu nebo jsi ho dokázal rozpálit?"

„Vypadni už!"

Mladík se však nehnul. Naopak, přiblížil se ještě více a pomstychtivě zasyčel: „Konečně i slavný Gabriel Cassel zjistí, jaké to je, když mu někdo zlomí srdce."

Vůdce rebelů na něj chtěl křiknout, že jemu nikdo srdce nezlomil, že k Rag'ellovi nic takového necítí, ale zůstal zticha. Byl rád, že Matt bez dalších slov zmizel za dveřmi, se kterými hlasitě práskl, a nechal ho o samotě.

Gabriel padl na proleželou matraci a zabořil obličej do podivně páchnoucí deky.

Hlavou mu probleskla vzpomínka na širokou pohodlnou postel v pokojích Nejvyššího, na které strávil posledních pár nocí. Přesto tento pokoj představoval opravdový luxus oproti tomu, v jakých podmínkách rebelové normálně přespávali.

Samozřejmě, že Rag'ella nemiloval, jak mu předhazoval Matt, ale současně si už nemohl dál nalhávat, že k němu necítí vůbec nic. A ty city místo aby mizely, když se mu nyní podařilo utéct z ardánského zajetí, zcela nepochopitelně sílily.

Musí to nějak překonat. Nesmí na něj myslet.

Cítil se naprosto vyčerpaný a neměl sílu se ani svléknout. Zůstal ležet a nechal spánek, aby ho přemohl. Odpočinek mu však nebyl dopřán na dlouho.

Ozvalo se hlasité zaklepání.

Trhl sebou a probral se z polospánku.

„Řekl jsem, abys vypadl, Matte!" křikl směrem ke dveřím, aniž by se zvedl z lůžka.

„To jsem já," ozval se hlubší mužský hlas a dovnitř vstoupí Eric. Na ruce měl ardánský komunikátor, který fialově svítil, což znamenalo, že je aktivní.

„Co se děje?" posadil se Gabriel na matraci a unaveně na nově příchozího pohlédl.

Také Eric působil vyčerpaně, jeho světlé vlasy mastné a neupravené, tvář bledá s velkými kruhy pod očima.

„Nechtěl jsem tě rušit, Garret říkal, že jsi utahaný, ale...," stáhl si ze zápěstí komunikátor a ukázal mu ho. „Narazil jsem na tuhle zprávu, ardánci ji vysílají na všech svých frekvencích."

Gabriel mrknul na displej cizáckého zařízení, kde stále dokola běžel hlasový záznam.

„Ta zpráva je pro tebe. Od Rag'ella," doplnil Eric.

Černovlasý muž pohlédl na programátora a pak na komunikátor, který si však z jeho nabízené ruky nevzal: „Nechci to slyšet."

Eric pokrčil rameny a nechal ardánské hi-tech hodinky, jak to zařízení nazýval Garret, ležet na zemi, než mlčky odešel.

Gabriel hleděl na blikající komunikátor a nevěděl, co má dělat. Byl strašně zmatený, vyčerpaný a do očí se mu proti vší logice tlačily slzy.

Nakonec to nevydržel a zprávu si pustil.

„Zjistil jsem něco velmi důležitého, Gabrieli. Něco, co se tě osobně dotýká, a potřebuji se s tebou sejít. Navrhni čas a místo schůzky Máš mé slovo, že se ti nic nestane a po našem rozhovoru budeš moci volně odejít. Je to opravdu naléhavé."

Vůdce rebelů pevně sevřel víčka k sobě, když zaslechl Rag'ellův hluboký hlas promlouvající k němu v melodické ardánštině. Navzdory jeho snaze mu však po tvářích během chvíle začalo stékat několik zbloudilých slz.

Neměl by takhle reagovat. Proč se mu tohle děje?

Pustil si tu nahrávku ještě jednou a pak znovu. Nesmí tomu ardánci podlehnout. Ten vzkaz je jistě nějaký úskok. Co by mu asi Nejvyšší mohl tak důležitého chtít? Je to jen záminka. Je to past.

Chtěl se vrátit k odpočinku, ale usnout již nedokázal. Jeho mysl plná nejrůznějších myšlenek a představ mu nedopřála klidu.

Sevřel komunikátor v dlani a vydal se za Ericem. Na chodbě se stále ozývala hudba, ale už zdaleka ne tak hlasitá.

Zručného programátora našel až v jedné z technických místností ostrahy, jak se přehrabuje v hromadě cizáckých zařízení. Ardánské zbraně a technika se povalovala všude kolem: na stolech, na zemi a dokonce i na ovládacích pultech již nefunkčního bezpečnostního systému obchodu.

„Tak co?" zeptal se programátor bez pozdravu, když Gabriel vstoupil.

„Co si o té zprávě myslíš, Ericu?"

„Ty jediný dokážeš odhadnout, zda se tomu ardáncovi dá věřit," namítl a v rukou obracel jednu z cizáckých pušek, která se pod jeho dotekem rozsvítila a aktivovala. To značilo, že šikovný hacker již vyřadil genetický zámek.

„Vím, že mi neublíží, ale... Zní to jako past."

„Mohli bychom jít s tebou, kdyby něco," nabídl se Eric, který si právě prohlížel podivnou zbraň, kterou Gabriel nikdy předtím neviděl. Podobala se dýce Qar'a, ale byla větší, patrně bude mít také delší čepel, když se aktivuje.

„Jak jsem řekl, Rag'ell mi neublíží, ale nevím, jak by naložil s vámi. Jestli tam půjdu, tak jenom sám," řekl s očima upřenýma na té nové zbrani. „Jestli tam ovšem půjdu."

„Ale ty tam jít nechceš," doplnil programátor chápavě a odložil tu ardánskou dýku stranou, aniž by ji zapnul.

Problém byl v tom, že Gabriel za Rag'ellem naopak jít chtěl. Chtěl se s ním vidět. Tak moc, že ho to uvnitř rvalo na kusy.

„Já nevím," připustil a sám vzal do ruky tu podivnou dýku, jejíž rukojeť připomínala jílec malého meče. Bezmyšlenkovitě stiskl nepatrný výčnělek na straně, jak byl zvyklý, když aktivoval Qar'u.

„Ne, počkej!" vykřikl naléhavě Eric. „Tahle není..." Umlkl, když spatřil, že se dýka poslušně aktivovala a fialová čepel se vysunula z rukojeti.

Zbraň byla skutečně větší než Qar'a a v Gabrielově dlani zvláštně pulsovala.

Eric překvapeně zíral na svého přítele: „Divné, tuhle jsem ještě neupravoval, teprve včera ji přinesl Garret. Ukaž mi ji."

Uposlechl, deaktivoval zbraň a podal ji programátorovi. Ten dýku chvíli obracel v dlani, načež se odhodlal a stiskl malý výčnělek na rukojeti.

Zbraň nic neudělala, pouze červeně zablikala a pak zhasla.

„No, výborně. Teď je zničená," povzdechl si Eric a pak pohlédl s podezřením na Gabriela. „Takže ty opravdu dokážeš aktivovat ardánské bojové technologie i přes to jejich genetické zabezpečení."

„Nevím," zavrtěl hlavou vůdce rebelů nechápavě. „Nerozumím tomu a předtím jsem to nikdy nezkoušel. Přece jsi nám výslovně zakázal jakékoli ukořistěné zbraně aktivovat, dokud je neupravíš."

Eric dlouho mlčel a v dlani obracel zničenou dýku. Pak se znovu zadíval na Gabriela a pronesl s důrazem na každé slovo:

„Dokážeš používat cizácké zbraně se stále aktivním genetickým zámkem a můžeš létat jejich stíhačkou navzdory tomu, že ovládání reaguje pouze na ardánskou DNA."

„Co se mi tím snažíš říct?"

„Chci tím říct, že bys možná na tu schůzku s Rag'ellem měl přece jenom jít."