Rag'ell vůbec netušil co očekávat, když se jeho rty přitiskly na ty Gabrielovy.

Nejprve vnímal, že je to vlhké, měkké, horké. Nezvyklé. A pak zavřel oči a nechal se vést instinktem. Snažil se sladit pohyby svých úst s těmi Gabrielovými, nejprve opatrně a poté s větší jistotou pokračoval. Ucítil jazyk druhého muže, jak mu zlehka přejíždí po rtech, jako kdyby ho žádal o povolení proniknout dovnitř. A on mu to ochotně dovolil.

Zachvěl se nepoznaným pocitem, když ten drzý jazyk začal prozkoumávat jeho ústa. Zezačátku jemně, pomalu, potom s větším odhodláním. A s každým dalším okamžikem ho zaplavovaly větší vlny vzrušení a on nechápal, jak něco, co by mělo být nechutné a nehygienické, mu připadá tak nepopsatelně příjemné a úžasné.

Pokusil se o to samé a svým jazykem se zapojil do hry. Opatrný a pozvolný polibek se rychle měnil na divoký a žádostivý.

Rag'ell jednou rukou stále držel pozemšťanova zápěstí, ale tou druhou mu vjel do rozcuchaných vlasů a přitáhl si jeho obličej co nejblíže. Současně se svým tělem namáčkl ještě těsněji na to zajatcovo, které bylo již tak zcela uvězněné mezi ním a zdí.

Gabriel ho nechal, zcela se podvolil jemu i jeho dobyvačnému polibku. Nechal ho, aby ochutnávat jeho rty, aby svým jazykem prozkoumával každé zákoutí těch horkých úst. A stříbrovlasý ardánec se toho nemohl nabažit.

Nechápal, proč tyhle intenzivní pocity cítí k člověku, a navíc k člověku mužského pohlaví.

Jak ironické, jak absurdní, jak šílené.

Musel se doopravdy zbláznit. Všechny ty myšlenky, které mu probíhaly hlavou, všechny ty obrazy, co by s tím pozemšťanem chtěl provést, mu úplně zatemňovaly zdravý rozum.

„A to jsem slyšel, že ardánci se nelíbají," zašeptal udýchaně Gabriel, když se od sebe po nekonečně dlouhé době oddělili.

Líbat, zopakoval si v duchu Rag'ell to pozemské slovo, kterým si černovlasý rebel vypomohl, protože v ardánštině takový výraz neexistoval.

„Ne, opravdu to není náš zvyk," odpověděl po chvíli a jeho hladový pohled sjel zpět na zajatcovy rty opuchlé od těch divokých polibků.

„Tak co to děláš?"

„Jen takový...experiment" usmál se a zadíval se do těch nádherných modrých očí plných žáru. Ale nyní to nebyl oheň vzdoru, na jaký byl u toho člověka zvyklý, ale oheň touhy a vzrušení.

„A co o tom experimentu soudíš?"

„Zatím nevím, asi budu potřebovat více informací," s tím svými ústy znovu zaútočil na ty Gabrielovy. Vášnivý polibek, který následoval, ho zbavil posledních zbytků soudnosti.

Stále svírajíc vězňovy ruce ho postrčil k posteli a, aniž by se jejich rty rozdělily, ho povalil zády mezi precizně ustlané přikrývky. Dlouhé stříbřité vlasy se mu uvolnily a rozletěly kolem obličeje, když se sklonil, uvěznil druhého muže pod sebou a přivlastnil si znovu jeho ústa.

Vzpomněl si na to, jak předtím na záznamu bezpečnostní kamery zahlédl zajatcovo tělo zahalené pouze ručníkem, a toužil ho tak vidět znovu. Chtěl z něj strhat to ardánské oblečení, které se k němu vůbec nehodilo, sundat z něj úplně všechno a prohlédnout si ho. A pak svými ústy ochutnat nejen jeho rty ale i každý odhalený kousek jeho hladké kůže.

Přál si ze sebe sundat také svoje oblečení, které mu nyní připadlo omezující a nepříjemné. A nejenom proto, že v pokoji bylo pro ardánce nesnesitelné horko a on cítil kapky potu, jak mu stékají po krku a po zádech.

Dál se líbali s divokou žádostivostí, Rag'ell se tiskl na Gabriela ležícího pod ním, jednou rukou mu stále držel zápěstí nad hlavou a tou druhou se mu nemotorně snažil rozepnout horní knoflíky vojenského kabátce.

„Lidé si mezi sebou vyprávějí vtipy o tom, že ani nevíte, co je sex," zašeptal pozemšťan, když se jejich rty na krátko oddělily, „že jste chladní jako kus ledu a rozmnožujete se v laboratořích," prohnul se v zádech a otřel se o ardáncovo tělo, které na jejich milostné aktivity reagovalo stejně náruživě jako to Gabrielovo. „Ale zdá se, že tohle pravda není."

„Ovšemže není," vydechl chvějíc se nedočkavostí, aby svoje ústa mohl opět přitisknout na ty Gabrielovy, „jen nemáme potřebu o tom všude vykládat, zveřejňoval intimní fotografie a nahrávky...Copak lidé nemají žádný stud?"

„Jak kteří," vydechl vězeň v odpověď, než se jejich rty opět vášnivě přimkly k sobě.

Nejvyšší se snažil zbavit ho svršků, ale jednou rukou to šlo špatně, a druhou ho stále držel znehybněného pod sebou.

„Když ti pustím zápěstí, pokusíš se mě znovu zabít?"

„Pravděpodobně," pousmál se zajatec, modré oči zastřené touhou. „Asi bys mě měl pro jistotu svázat."

Rag'ell tu dvojsmyslnou narážku nepochopil. Zarazil se a překvapeně na pozemšťana pohlédl: „To myslíš vážně?"

„Ale no tak. Nedělej, že tě to nenapadlo. Jsi silnější než já, můžeš si se mnou dělat cokoli. Můžeš mě svázat, vzít si mě násilím. Jsem jen bezmocný vězeň v tvých rukou."

„Cože?" Nejvyšší se od něj odtáhl jako by se spálil. „Tohle si myslíš, že jsem chtěl udělat? Proč bych se ponižoval takových primitivním zvířecím chováním?" Na tváři se mu objevil výraz odporu a také údivu. „Lidé tohle dělají?"

„Stává se to," připustil druhý muž a posadil se na posteli. „Naše zákony takové jednání trestají, ale...stává se to."

Ardánští vojáci na okupovaných územím neznásilňovali a přestože zabíjeli bez slitování, nikdy se k podobným praktikám nesnižovali. Proč by to měli dělat? Bylo to hloupé a primitivní chování urážející jejich inteligenci.

„I když já to myslel trochu jinak," pokračoval zajatec, ale odmlčel se, jak pátral po správném výrazu v ardánštině. „Víš co, zapomeň na to."

„Ne, vysvětli mi to."

„Prostě, někdy je to pouze součástí hry. Svazování a takové věci. Když s tím oba souhlasí. A je to...Může to být vzrušující."

Rag'ell na něj dál nechápavě hleděl. Tohle zkrátka ardánci nedělali. Jejich sexuální kontakty byly velmi...pragmatické a lidé by je asi považovali za dost fádní. Nicméně Nejvyššímu nikdy nepřipadalo, že by o něco přicházel. Učení, výcvik a pak služba své vlasti, to pro něj představovalo hlavní náplň života.

Doteď.

Nyní z hlavy nemohl dostat obraz toho odbojného pozemšťana ležícího na posteli se svázanýma rukama, bezmocného a plně v jeho moci.

Okamžitě podobné představy vší silou potlačil.

Stačilo, že v něm černovlasý rebel vyvolával všechny tyhle matoucí pocity, teď ho ještě degraduje na slintajícího neandrtálce, který svoji vyvolenou mlátí po hlavě kyjem a táhne do jeskyně.

Čím déle strávil na Zemi v blízkosti tohoto člověka, tím horší to bylo.

Jako by se úplně pomátl.

Musí to zastavit.

„Vy lidé máte spoustu bizarních zvyků," řekl a vstal z postele ve snaze zvětšit vzdálenost mezi sebou a Gabrielem. Jeho tělo, které bylo stále bolestivě vzrušené, proti tomu silně protestovalo.

Snažil se dostat svoje rozbouřené emoce pod kontrolu, ale nebylo to snadné. Jen pohled na toho muže sedícího mezi rozházenými přikrývkami, na jeho částečně rozepnutou uniformu odhalující jeho hrdlo a klíční kosti, na jeho černé vlasy rozcuchané více než obvykle... To všechno v něm vzbuzovalo další a další nepochopitelné touhy a vyvolávalo úplně nevhodné představy.

Musí se ovládnout. Nemůže připustit, aby na něj ten člověk měl takový vliv.

Musí mu odolat. A musí to zastavit.

Ihned.

„Asi se ti to může zdát divné," připustil vězeň. „Ale každému se prostě líbí něco jiného. Lidé mají svobodu projevit své touhy, pokud tím nikomu neubližují."

Pozemšťané byli očividně v otázce milostných aktivit otevřenější, nevadilo jim nechat se ovládat svými zvířecími pudy. Zvláštní. Na druhou stranu on se před chvílí nezachoval o mnoho jinak.

„A co se líbí tobě?" zeptal se, ale hned jak tu otázku vyslovil, se za ní nenáviděl. Jenomže něco uvnitř něj chtělo znát Gabrielovy touhy. Něco uvnitř něj mu je chtělo splnit.

„Líbilo se mi, co jsme dělali tady na posteli," usmál se zajatec. Měl krásný úsměv, jenom ten stačil, aby se ho ardánec opět zatoužil dotknout a políbit. „A líbí se mi mnoho jiných věcí, které by se možná líbily i tobě."

Rag'ell přemýšlel, zda tohle všechno dělá ten pozemšťan schválně. Chce využít jeho slabosti? Ovlivnit jeho logické myšlení? Protože jestli ano, dařilo se mu to na jedničku. Už teď nedokázal myslet na nic jiného než na jeho měkké rty, na divoké polibky, které sdíleli, a na ten úžasný pocit, když se jejich ústa spojila a pohybovala proti sobě ve vášnivé milostné hře.

Odolat tomu začínalo být nemožné. Ale musí to dokázat.

„Ještě před chvíli ses mě snažil zabít, tak přestaň s tou předstíranou nákloností," pronesl chladně a odměřeně.

„Řekl jsem, že využiju každého tvého zaváhání, abych tě zlikvidoval, a to stále platí," odpověděl vězeň. „Nicméně asi těžko můžu skrýt, že mě také přitahuješ." Frustrovaně si povzdechl a prsty si projel svoje rozcuchané černé vlasy.

„Není to matoucí?" zeptal se Nejvyšší, protože pro něj všechny ty protichůdné pocity rozhodně matoucí byly.

„Příšerně matoucí," pousmál se Gabriel, ale jeho výraz hned nato zhrubl, když dodal ledovým tónem: „Jenomže pak si vzpomenu na naše zničena města a moje mrtvé přátelé a o dost se to vyjasní."

Rag'ell na něj mlčky hleděl. Sám nerozuměl vůbec ničemu a nejméně svým vlastním emocím. Ale jedno se zdálo jasné. Oni dva byli nepřátelé a na tom nic nezměnil ani fakt, že se paradoxně o to více přitahovali fyzicky.

„Je logické, že mě nenávidíš," řekl po chvíli, protože tohle jediné na jejich prapodivném vztahu dávalo smysl. „Obsadil jsem tvoji planetu. Ale i kdybychom Zemi nenapadli, lidé by se za pár let zničili sami."

„Co tím myslíš?" vrhl na něj pohled pozemšťan, zatímco si urovnával ardánskou uniformu.

„Dlouho jsme vás studovali, vaši historii, vaše společenství. Dávno předtím než jsme se rozhodli vás ovládnout. Jste primitivní rasa, která nedohlédne následky svých činů. Drancujete přírodní zdroje, bezmyšlenkovitě ničíte svoji planetu, množíte se jako kobylky a neuvědomujete si, že se blíží váš zánik. Zajímá vás pouze chvilkové uspokojení potřeb, nehledíte do budoucnosti, jen si užíváte. Takže i kdybychom vaši planetu neobsadili my, vaše civilizace by stejně za několik desítek let dosáhla svého konce."

„Tím chceš říct, že bychom vám měli ještě poděkovat?" odsekl Gabriel vztekle a vstal z postele, aby svému vězniteli mohl pohlédnout zpříma do očí. „Ale vlastně ano, díky moc. Tyhle tvoje arogantní řeči mi pomáhají ujasnit si priority."

„Vztekáš se, ale musíš přece sám vidět, že mluvím pravdu."

„Možná," připustil neochotně, „ale my si uvědomujeme všechny tyhle problémy a snažíme se je řešit. A když pořád tvrdíš o kolik jste vyspělejší, nenapadlo tě, že byste nám místo války mohli nabídnout pomoc? Mohli bychom spolupracovat, učit se od sebe. Přestože to nechceš slyšet, jsme si podobní."

„Jsme si podobní," připustil Rag'ell, protože nemohl tuto očividnou skutečnost popřít. „Geneticky jsme si podobní a máme stejné kořeny. Ale to je vše. Každá z našich civilizací se vydala jinou cestou. My se vydali cestou poznávání, tvrdé práce a..."

„...dobývání cizích světů?" skočil mu do řeči vězeň.

Nejvyšší se nenechal tou kousavou poznámkami rozhodit. „Řekni mi, Gabrieli, jak by se lidé zachovali k civilizaci méně vyspělé? Pohlédni do vaší historie a upřímně mi odpověz."

Pozemšťan ho propaloval pohledem, ale mlčel.

„Nejste mírumilovná rasa, bojujete mezi sebou, zabíjíte se a bez mrknutí oka použijete jakýchkoli prostředků, abyste získali to, co chcete. A vám jde výhradně o sílu a moc. Jen tomu rozumíte. Kdyby byly naše role obrácené, jak by to dopadlo? Povím ti to. Kdyby lidé měli tu moc, co máme my, zaútočili by také. A zničili by nás."

Zavládlo dlouhé ticho, ve kterém se oba zabývali svými myšlenkami na válku o tento svět, na střet dvou odlišných civilizací. Ale Nejvyššímu se do těchto hlubokých myšlenek opět začaly vkrádat vtíravé představy a obrazy těch divokých modrých očí a jejich majitele, který mu tak učaroval.

„V něčem máš pravdu," promluvil konečně Gabriel, „lidé nejsou neomylní, máme svoje problémy a děláme chyby. Ale ty na nás chceš vidět jenom to špatné. Neměl bys odsoudit celou naši civilizaci pouze na základě toho, co sis nastudoval v historických záznamech a přečetl v databázích. Protože nic není černobílé."

Pozemšťan nemluvil špatně, bylo znát, že je inteligentní a zaujal ho více než všichni ti lidé, které doposud poznal. Bylo jich sice velmi málo, ale patřili k vůdcům tohoto světa. Přesto na něj nikdo z nich neudělal pražádný dojem, nikdo nevzbudil jeho zvědavost, neohromil ho svými slovy. Teď poprvé měl pocit, že mluví s někým, kdo je toho hoden. S kým jen neztrácí čas. Mohl to svádět na fakt, že ho tento člověk přitahoval, ale bylo v tom více. Líbilo se mu s ním hovořit, poznat jeho myšlenky.

„Odleťte pryč a nechte nás na pokoji," řekl zajatec a pohlédl do tváře tomu, kdo zotročil jeho domovskou planetu. „Nechte nám naši svobodu."

„Svobodu dělat další chyby?"

„I v tom spočívá svoboda."

„Taková svoboda vás může zahubit."

„Může," připustil zamyšleně, „ale bude to alespoň naše volba". Nato přistoupil blíže.

Rag'ell nechtěl, aby se k němu přibližoval, protože si nebyl jistý sám sebou. Nebyl si jistý, co by udělal, kdyby se ho ten černovlasý pozemšťan znovu dotkl. Nechtěl to riskovat. Navíc v pokoji panovalo příšerné horko. A to mu na pohodě a klidu také nepřidalo.

„Tvrdíš, že jste ta nejstarší a nejvyspělejší civilizace ve vesmíru, že jste nás ve všem překonali. Ale k čemu vám to je, když ani neznáte tohle?" zašeptal Gabriel, natáhl se k ardánci a nečekaně přitiskl svoje ústa na ta jeho.

Jejich rty se pouze zlehka otřely jedny o druhé, než se Nejvyšší odtáhl. Stiskl mužova zápěstí a držel ho od sebe, aby se o nic podobného nepokusil znovu. „Přestaň s tou hrou."

„Ale no tak, chceš mě znovu políbit," pousmál se vůdce rebelů tím nádherným a jistě hraným úsměvem. „Celou dobu na to myslíš. A chceš víc než jen to."

Mohl by lhát a tvrdit, že to tak není, ale Rag'ell se nyní nedokázal přetvařovat. „Chci, ale to neznamená, že to udělám," řekl nakonec. „Nenechám se ovládat nízkými pudy jako vy lidé."

Navzdory těm slovům ho stálo ohromné úsilí, aby ty hebké rty znovu nepolíbil. O to více ho to lákalo, když nyní věděl, jak chutnají.

Silou vůle potlačil podobné myšlenky. Nesmí dopustit, aby s ním ten člověk manipuloval. Musí mu ukázat, kdo tady rozhoduje. „Ráno budu promlouvat k pozemšťanům. Ty tam vystoupíš se mnou a vyzveš je k poslušnosti a pokoře."

„To neudělám," odsekl zajatec a oči mu vzplály vzdorem.

„Uděláš, Gabrieli," rozkázal Nejvyšší neústupně a na důkaz svým slov mu ještě pevněji stiskl zápěstí. „Protože je to pro tvé dobro a pro dobro všech lidí."

„Zabij mě, ale k tomu mě nedonutíš."

„Nezahrávej si se mnou. Spoléháš na mojí velkorysost, ale i ta má své meze. Jestli mi nedáš jinou možnost, nechám tě popravit pro výstrahu ostatním."

„Udělej to," ušklíbl se beze strachu. „Předveď všem, jak naložíš s těmi, kdo se před tebou neskloní. Protože já se ti nepodřídím. Nikdy!"

S tím se pokusil vykroutit z toho železného sevření, ale nepodařilo se mu to. Jeho věznitel byl o hodně silnější. Vzdal to tedy a místo toho přiblížil svůj obličej k tomu Rag'ellově.

„A nebo možná ano. Podřídím se ti. Ale ne Nejvyššímu z ardánců, ne dobyvateli, který ovládl moji planetu, ale tobě. Pouze tobě. Tady v tom pokoji, jen my dva, bez záznamů kamer...na té posteli. Tam se ti podřídím. Ale nikde jinde."

Gabrielův ohnivý hlas říkal ta nestoudná slova dokonalou ardánštinou, s precizností, s bezchybnou intonací, přízvukem a perfektní modulací hlasu. A přesto pronášel věty, které by žádný ardánec nikdy vyslovil.

Rag'ell se celý zachvěl touhou, jak moc si přál udělat přesně to, k čemu ho pozemšťan vybízel. Naklonil se k němu, aby ta drzá ústa umlčel těmi svými.

Zarazil se pouhých pár milimetrů od něj.

Ne.

Nesmí mu podlehnout. Nesmí se do toho ještě více zaplést. Nemůže připustit, aby ten lstivý člověk dál využíval jeho slabosti.

A Gabriel to uměl dokonale. Lidé v tom museli být mistry. Věděli přesně, co říci a co udělat, aby v tom druhém vyvolali všechny tyhle pocity: vzrušení, chtíč a vášeň.

„Ty si nebudeš určovat podmínky," řekl ostře Nejvyšší, z blízkosti hleděl do těch modrých očí lesknoucí se vzdorem a neudržel se, aby jeho pohled na okamžik nesklouzl také k zajatcovým dokonale tvarovaným rtům.

„Uděláš, co jsem ti řekl, Gabrieli, nebo za to poneseš následky. Nenuť mě přistoupit k drastickým opatřením."

~~~

Tak a tím jsem dala definitivně sbohem krátkým kapitolám. A asi ani tenhle příběh nebude zase tak krátký, jak jsem si původně myslela:)

Měj se krásně!