Je čas jít.

Proč pořád chci bojovat?

Proč jednoduše nedokážu v klidu odejít?

Proč toužím po tom, aby mě někdo zachránil?

Proč chci cítit něčí teplou dlaň v té své?

Proč?

Odpověď je jednoduchá – nejsem připravený. Nedokážu teď zmizet ze života těch, které svým způsobem miluji.

Kolikrát jim uprostřed hádky řeknu ostrá slova, tolikrát se dokážu i přes svou hrdost omluvit. Lidem, na nichž mi záleží víc než na vlastním životě.

A přitom jsem pro ně pouhým zklamáním, přestože se mě neustále snaží přesvědčit o opaku.

Sedím na posteli, naproti mně je skříň se zrcadlem. Zvednu zrak a setkám se s uslzeným pohledem člověka, jenž touží po něčem větším než je tohle. Po věcech, jež ho můžou přivést na jiné myšlenky. Takových, které mu ukážou, že i život může být zábavný.

Posmutněle se usměji na vlastní odraz. Kdysi v těch očích byla jiskra. Kam se vypařila?

Kéž by bylo všechno tak snadné jako na stránkách knih. Kdyby jen každý příběh měl svůj ideální konec, po kterém nenásleduje nic.

Jenže život na takovém principu nefunguje. Šťastné konce nejsou. V momentě, kdy příběh končí, realita pokračuje a většinou bývá krutější než ta nejstudenější zima.

Slzy na mých lících zasychají a to neskutečné ticho začíná být ubíjející.

Mám chuť křičet. Vřískat po všech, kteří tu teď se mnou nejsou. Proč mě nechali samotného?

Chtěl bych světu odhalit každou křivdu, všechnu bolest, co teď cítím. Za všechno si můžu sám. Ačkoliv nejsem jediný, kdo na tom má nějakou vinu, pořád záleží jen na mě, jaká rozhodnutí udělám. To nemůžu hodit na nikoho. Nemůžu prskat jed, protože si uvědomuji, že jen já sám jsem pánem svého osudu. Nezáleží na rozhodnutích mé rodiny, ... ani mých přátel. Jediné, co má nějakou váhu, jsou mé vlastní přešlapy. Kroky, k nimž se rozhodnu, aniž bych vůbec věděl, kam kráčím. Tma pohltí celou celou mou existenci, pokud si nedám pozor.

Na protější zdi visí obraz, připomínka toho, co bylo šťastné. Proč má člověk tendenci zůstávat v depresích, zapomínat všechny ty chvíle, kdy ho obklopoval opar štěstí? Proč se nedovedu vymanit?

Nevím, jak je to u jiných, ale mě to přivádí k myšlence, že toužím po lítosti, přestože jsem sám. Hledám někoho, kdo pochopí mou bolest, a právě kvůli tomu se v ní den za dnem utápím.

S povzdechem pokrčím kolena a přitáhnu si je k sobě. Na uších mám sluchátka, ale hudbu v nich nevnímám.

Nikdy mi pořádně nešlo soustředit se na víc věcí. Zdálo se mi totiž, že pak ani jedna z nich není dostatečně dobrá. Já nejsem dost dobrý.

Vrátit čas? Bylo by to opravdu snadné, kdyby se něco takového dalo uskutečnit.

Měl bych s tou sebelítostí přestat. Když ne kvůli sobě, tak alespoň kvůli lidem, jimž na mně záleží.

Ti, kteří mě neznají, si myslí, že jsem šílený. A ti, co mě znají lépe než vlastní boty, to vědí.

Nikdy se nemůžu zavděčit všem, přestože bych chtěl. Nedosažitelné věci nikdy ze světa nezmizí, tak mi nezbývá, než překonat sám sebe. Ať už to bude po jakkoliv malých krůčcích.

Měl bych se zvednout, dojít si vyčistit zuby a s úsměvem na tváři vyjít z prázdného bytu.

Měl bych.

Ale nemám k tomu sílu, už dál nedokážu jít sám proti sobě, vzepřít se svojí podstatě. Proč to nemůže být snadné?

Vím, že nejsem ten, kdo by měl trávit čas takovým přemýšlením, jenže si nemůžu pomoct. Přesto stačí jediné zablikání mobilu, které spatřím periferním viděním, abych se probral do reality.

Nová zpráva. Od něj.

Chybí mi, přestože si toho pravděpodobně ani není vědom. Na kůži cítím všechny ty doteky, které mi věnoval.

Už je to skoro měsíc. Příliš dlouhá doba na to, abych dokázal zůstat v těch lepších stavech. Štěstí, to bylo to, co mě doprovázelo životem po jeho boku. Jenže zmizelo ve chvíli, kdy odešel i on.

Opřu se hlavou o zeď a prudce vydechnu. V dlani sevřu studený telefon, díky němuž udržuji veškerý kontakt s okolím.

Prsty přejedu po obrazovce, abych tím mobil odemknul a v okamžiku kliknu na příchozí esemesku.

Rty se mi mimovolně zkroutí v úsměvu. I teď dokáže udělat něco takového, přestože je daleko.

Opustil mě, ale jeho srdce zůstává pořád se mnou.

Chybíš mi. Jíš dobře? Staráš se o sebe? Co v práci? Chybíš mi, ale to už jsem psal, že? Miluju tě, Evene. Někde jinde tě teď pevně objímám, takže se zvedni a začni fungovat.

Přímo vidím to jeho nervózní prohrábnutí vlasů, zatraceně veselý škleb a dokonce cítím na pažích jeho prsty. Jako by se mě snažil vytáhnout.

Zná mě až moc dobře, přesně ví, co se mi právě hodí hlavou. Opět vydechnu, ale tentokrát je to mnohem optimističtější než před chvílí.

Možná je to částečně jeho vinou, že jsem právě dole, ale rozhodně ví, jak mi zlepšit náladu. Možná je opravdu na čase vyhrabat se ze zatuchlé místnosti a začít fungovat, přesně jak si přál.

Nechci ho zklamat, vážně ne. Je to právě jeho přítomnost, co mě nutí zvednout se, zatnout zuby a pohnout se dál.

Někde jinde jsme spolu, cítím to. Není daleko, ale v jedné místnosti, objímá mě a na rtech cítím ty jeho.

Skousnu si ret. Nedokážu zabránit lehkému začervenání, i když je to poněkud zbytečné. Nejsem stydlivý, nikdy jsem nebyl, ale to všechno on. Není možné se necítit dobře, když je poblíž. Pokud se cítím zle, je to on, kdo se stará a nutí mě ke všem těm otravným činnostem. Dokonce i teď.

Není poblíž, a přesto mě má dokonale přečteného.

Mechanicky provedu veškerou hygienu a naplním konvici vodou, načež ji postavím na sporák. Potřebuju kávu, ideálně i cigaretu. Isak říká, že to je nezdravé. Přitom to sám dělá a nutí mě, abych ho sledoval. Ne že bych ho tedy nechal jít ven dobrovolně. Taky říká, že si nebude zapalovat vevnitř, protože jsem tu já a... prý bych ten škodlivý kouř neměl dýchat.

Stejně to dělá. Když má nervy, prostě si vyleze na balkon, mezi prsty cigaretu a tváří se, že to neudělal. Jako bych to nevěděl. Tají mi takové věci, o kterých ví, že by mě mohly vyvést z míry.

Jenže pravdou je, že tuhle jeho starostlivost chápu. Chce pro mě to nejlepší, ale přitom to dělá nevědomky horším.

Někde jinde, ve stejný čas... Přesně tak začíná každý večer, když si myslí, že už spím.

Ale teď, už celý měsíc, tohle nedělá a mně to chybí. Tak strašně moc mi to chybí. Jeho hlas. Úsměv. Pohled v očích. Koutky roztažené v úsměvu. Kouřové polibky. Doteky.

To všechno mi neskutečně chybí.

Konvice zapíská, voda bublá a já se s povzdechem odpoutám od vlastních myšlenek. Zaliju hrníček se silnou vrstvou mleté kávy na dně. Potom opatrně kápnu mléko, ne moc a ne málo. Právě tak, jak mi to chutná. Nakonec přimíchám ještě lžičku a půl cukru. To by byla další věc, se kterou by můj přítel nesouhlasil. Podle něj je to prý v takovém množství nezdravé.

Přiložím hrníček ke rtům a usrknu horkého nápoje. Teplota mi nedělá špatně, vlastně je to takhle ideální, protože si můžu být jistý tím, že mě to probere.

Budík znovu začne pípat. Pronikavý zvuk mi připomíná, že je čas jít. Uhladím si košili. Věnuju ještě jeden pohled svému odrazu. Náhle mám pocit, že oproti té ranní kupičce neštěstí nevypadám vůbec zle. Jako by se mi vrátila troška chuti ukázat mu, kolik toho zvládnu i bez jeho přítomnosti.

Čas ho překvapit.