No co. Potřebovala nakoupit, potřebovala sehnat internet a potřebovala na chvíli z toho baráku vypadnout. Všechno na ni padlo. Většinu dne ji zabralo jen vybalit vše z auta a následně uložit v domě, díky čemuž nemusela myslet na to vše. Když ale skončila, nedokázala se těch myšlenek zbavit. Musela si vyčistit hlavu. Proto se oblékla a večer se vydala do centra městečka, kde zahlídla hospodu. S malým notebookem v batohu vešla do podniku, tmavého, teplého, domáckého ale stejně tak nevítaného. Cítila ty pohledy přibité k její postavě, osobě. Krátce očima prolétla prostor, lidí zde bylo dost, stejně jako kouře. To jí ale tolik nevadilo. Neměla v úmyslu někomu se zamlouvat, vtírat a ani usazovat se v městečku. Přijela zde čistě kvůli klidu a práci a neustále si to připomínala. To z ní ovšem obyvatelé vycítili. Takto večer většinu, velkou většinu hostů tvořili muži, proto se usadila u jediného volného stolu pro dva, objednala si čaj a whiskey, nakonec stejně byla ve Skotsku, také si musela i cosi užít. A pak se dala do práce.
Znovu a znovu stále dokola prohlížela desítky fotografií a hledala detaily. S tím hlukem kolem a skleničkou se vyhýbala stresu a přemýšlení jí tak šlo kupodivu lépe. Už se jí konečně v hlavě formovalo cosi neurčitého, vzdálená myšlenka, nápad. Šimralo to vzadu v hlavě, brnělo a lechtalo, ale v moment, kdy se pomysleně pro to natáhla, třískly do stolu dvě dlaně, což ji zcela z přemýšlení vytrhlo.
"Do hajzlu!" křikla v leknutí i naštvání a zvedla pohled k tváři muže, který se na ni zasněně culil. Dle jeho výrazu i odéru, jenž byl kolem něj málem hmatatelný, uznala, že už si dopřál dost skleniček.
"Sakra, ty jseš hezká," vydechl a opřel si bradu a dlaň. Max zvedla jedno obočí a naklonila hlavu na stranu. Držela se, aby tomu chlápkovi pěkně nahlas nevyčetla, že ji vyrušil. 
"Ale nepovídej," pousmála se jedovatě, načež se trochu bezradně rozhlédla, jestli onoho pána někdo neshání. Bohužel, nikoho neviděla, nikdo se zatím nehlásil. "A co pro tebe můžu udělat?"
"Já bych hned věděl, květinko," pousmál se oplzle. Maxine se zasmála. Muž to byl poměrně přitažlivý. Urostlý, modrooký, nazrzlé vlasy i vousy, modré tričko pevně obepínající jeho svalnatou hruď. Ovšem jeho stav už tak atraktivní nebyl. "Neviděl jsem tě tady, nějaké nové maso?"
"Včera jsem přijela," odpověděla a nezaujatě vydechla. Přec jen jí vyfoukl myšlenku.
"Ale, ale, panenko. To asi potřebuješ někoho, kdo by ti to tady ukázal. A hádej, kde bychom mohli začít?" usmál se zeširoka a prohrábl si vlasy. Zamručela, odolávajíc nutkání připlácnout si dlaň k čelu.
"No nemám tušení," protočila očima. Nejraději by ho poslala někam, ale vzhledem k jeho stavu jí přišlo nefér, aby ho prostě jen tak odpálkovala. Konec konců, byl vtipný.
"Nech mě zaplatit a ukážu ti to," zazubil se. Maxine vyprskla smíchy. Jeho dvořící techniky byly znamenité podle jejího názoru.
"Zatraceně, nechám tě dvě minuty osamotě, protože potřebuju čůrat, a ty už zas někde někoho otravuješ," ozvalo se kousek od nich. Zatímco se neznámý zhroutil na stůl a tiše nadával, zřejmě protože mu dotyčný zrušil rande, otočila se Max za hlasem vysokého štíhlého muže. Podobné modré oči, nazrzlé vlasy, výrazné rysy. Zamračila se. Že by bratr?
"Zacku? Vnímáš ještě?" optal se opilého muž a lehce ho trkl do ramene. Když oslovovaný nereagoval a jen mumlal, pravděpodobně ze spaní, otočil se k Maxine.
"Omlouvám se. Má za sebou rozchod po dvouletém vztahu a on neumí žít sám," řekl s menším úsměvem a Max jen zavrtěla hlavou.
"V pořádku. Opomenu-li to, že mě vyrušil, vcelku mě pobavil," řekla.
"William," představil se, "A toto," mávl rukou k ospalému muži, "To je Zack, můj bratr. Ještě jednou se omlouvám."
"Maxine, jen Max," odpověděla, "V pořádku. Nebylo chytré tahat si práci do hospody. V pohodě." Tiše zabručela, když William usadil Zacka ke stolu a pak si přitáhl židli k nim. Max mlčela, nechtěla je vyhazovat, ale nadšená zrovna taky nebyla.
"Neznám vás," pousmál se William. Podle všeho chtěl navázat rozhovor. Maxine už by vstala od stolu a odešla, ale William dodal: "Malé město, chápejte." Lépe si ho prohlédla. Bratři, oba atraktivní, přitažliví, ale Will měl něco do sebe. Možná to bylo opilostí druhého bratra, ale Williamův pohled byl poutavý. Jeho úzké rty stočené zlehka do úsměvu. Oči obklopené drobnými vějířky vrásek.
"Včera večer jsem dorazila," zopakovala a schovala notebook.
"Fayova chata, hm?" odhadl a tázavě přizvedl obočí. Jen přikývla. Nechtěla se šířit o svém soukromí.
"Omluvte mě, ale asi už půjdu," řekla a začala si oblékat kabát. Will ovšem doslova vystřelil ze židle a překvapeně otevřel ústa.
"Hodím vás autem," nabídl se ochotně. Max zpozorněla a probodla ho ostražitým pohledem. Ač na první pohled Will zaváhal, jen pokrčil rameny, aby dal vědět, že svou nabídku myslí vážně a trvá na ní.
"Ne, díky," zavrtěla hlavou Maxine a bez dalších slov a loučení odešla.