Uběhlo ovšem devět dlouhých dní. Max se mu neozývala a když jednou navštívil knihovnictví, vyhýbala se mu. Nevypadala zdravě. Navlečená ve velkém pleteném svetru, šálu kolem krku, bledá tvář a červený nos. Nechtěl se jí vtírat, a tak nenaléhal. Ale změny u Max si všimla i Leslie, ale ani za zlaté prase se jí nedařilo z mladé dámy vydolat, co se stalo.
Přišel víkend a Max měla volno. Williamovi to nedalo, zašel za paní Boyd a sám se zeptal, co se s Maxine děje. Na to mu Leslie odpověděla, že netuší a také má o slečnu starosti.
"Zajděte za ní, Wille. Jste mladí, rozumíte si. Třeba se vám svěří. Nikdy nevíte. Za zkoušku nic nedáme, hm?" navrhla s menším úsměvem plným obav. Nezbylo mu nic jiného než souhlasit. Jak si tu elegantní dámu oblíbil za ta léta...

Jeho dlouhé štíhlé prsty zaklepaly na dveře Fayovy chaty. Zanedlouho se rozletěly dveře, ale místo Max tam stál vysoký muž s tmavými vlasy a hnědýma očima plnýma vzteku.
"Prosím?" optal se muž, když William zaskočeně mlčel.
"Přišel jsem se podívat na Max. Máme s paní Boyd o ni starosti. Je v pořádku?"
"Matte?" zaslechl William její volání z domu. Zamračil se, zpozorněl. Ihned pojal podezření, že to právě kvůli tomu muži je Max tak... divná. Odstrčil Matta stranou a bez optání vstoupil do domu.
"Maxine!" zavolal, načež zpoza rohu vykoukla její tvář.
"Wille," vydechla překvapeně a vyšla mu vstříc. Vypadala opravdu strašně. Rozcuchané vlasy, v županu. Přesto se mu mírně ulevilo.
"Jste nemocná?"
"Nejsem úplně v pořádku, díky." Její tvář však naznačovala opak.
"A co on?"
"To je můj... kamarád." Matt bezradně přikývl a přidal se ke dvojici. Ačkoliv si Williama měřil pohledem, uznal, že se z jeho strany nemá čeho obávat. Pustila-li si ho Max do domu a ještě se na něj i pousmála, nepovažoval ho za hrozbu. Že by ale v Maxině domě rád viděl cizího chlapa, to se říct nedá.
"Pardon, že jsem sem tak vtrhnul. Měli jsme o vás strach, Maxine." Vzhledem k jejímu stavu jí bylo téměř okamžitě do pláče. Byla na dně, nechtěla slyšet dojemné řeči o tom, že se o ni někdo obává. Že jí na někom záleží. Mnohem raději by si myslela, že je jim ukradená.
"Jak dlouho se známe, Wille? Deset dvanáct dní?" optala se a protřela si oči, aby zabránila slzám. Byla tak naměkko. William si ji nejistě prohlédl a přikývl. "Ehm, Matte, došel bys do toho obchodu, prosím?"
"Co se stalo, Max?" zeptal se již znepokojeně Will.

Zavedla ho do kuchyně, kde ho usadila u stolu, zatímco mu chystala kávu. Říct mu to, neříct, přemýšlela.
"Chytla se mě nějaká chřipka. Jinak nic," řekla, když před něj postavila hrnek a založila si paže na prsou. Dále nic neříkala. Uchopil hrnek a svraštil obočí. Něco před ním skrývala, vycítil to. Nevyznal se v lidech tolik jako ona, ale něco mu na ní nesedělo. Vždy bývala usměvavá, milá, ačkoliv se neotevírala. Ale ty oči podlité slzami, suché popraskané rty a neschopnost usmát se... Něco bylo špatně. Byla jiná.
"Nedívejte se tak na mě," zaprosila a uhnula pohledem. Nesnesla, když ji někdo litoval. A Willův pohled byl přesně tím, co vidět nechtěla.
"Omlouvám se, že to tak říkám, ale je na vás..."
"Tykejme si," přerušila ho bezmocně, doufajíc, že tím odfoukne jeho myšlenku.
"Je na tebe strašný pohled." On se však nedal. "Prosím, Max, řekni, co je s tebou." Rezignovaně se posadila naproti něj a složila ruce na desce stolu.
"Víc než týden, Wille. Znám tě necelé dva týdny." Tohle říkala už předtím. Kam tím mířila. "Jsi neuvěřitelně milý, starostlivý. I kdybych tě nechtěla mít ráda, nešlo by to." Přistihla se, jak mluví z cesty. Nejraději by ho popadla za límec a vyhodila za dveře. Praštila dlaněmi do stolu a zavrčela pod tíhou té nejistoty a přemáhání otevřít se.
"Max, jsi v pořádku?" Nechtěla už slyšet ten jeho tón, hlas plný naléhání. Pohlédla mu do očí a nechala své tělo uvolnit se, zvedla stavidla svým slovům i mysli.
"Není to ani rok, co jsem přišla o nejlepšího přítele..." A pokračovala. Byl jako zeď, jako vrba, jako psychiatr, jemuž se mohla vyzpovídat. Řekla mu vše, každičký detail, každou nepodstatnou informaci. Vedla téměř hodinový monolog o Samově nehodě.
"Samuel Fay?" optal se nakonec Will a zaskočeně nakrčil obočí. Maxine kývla. "Znával jsem ho, chodili jsme spolu do školy... Sakra," vydechl a rozhlédl se po interiéru, kde ještě před několika lety stále Sam bydlel a později se sem vracel o svém volnu.
"Minulý týden jsem poslala všechny nasbírané důkazy, výpovědi, všechno k inspekci. Pár dní na to přišla zpráva, že to zamítají prošetřit a poslali to detektivovi, který má ten případ pod sebou. Jenže je to zkorumpovaný parchant." William přemýšlel, rád, tak moc rád by jí pomohl. Byla jiná, tak rozdílná od obyvatel Acharnu. I on byl jiný, Leslie byla jiná. Leslie si musela pomoci sama, on také, ale Max chtěl pomoci aspoň takto.
"Je to nesmírně těžká situace, Max..."
"Já vím! Všichni mi to pořád dokola připomínejte. Nejdřív Matt, který tím totálně zničil náš vztah, a teď ty..."
"Pomůžu ti," přerušil ji, když začala zvedat hlas, ztrácet trpělivost a uzda jejího sebeovládání jí klouzala z rukou. Ale zmlkla a oči zalité slzami připíchla k jeho tváři.
"To- to bys udělal?" vykoktala s pootevřenými ústy. Will se rozpustile zasmál a chytil její dlaně do svých. Nikdo jí nikdy nenabídl pomoc. Od nikoho neslyšela tato slova. Nikdy nečekala pomocnou ruku. Asi začne propadat své náklonnosti.
"Samozřejmě. Max, myslel jsem si, že jsi oproštěna o city, že jsi příliš drsná, než..." Rozmyslel si svá slova. "Hele, mám tě rád a chci ti pomoci. Znával jsem Sama, jako děti jsme si rozuměli, hrávali jsme si. Když přišla léta puberty, jezdívali jsme k dívčím kolejím. Pak odjel do Londýna a přestali jsme se vídat. Ale to, co se stalo... býval i můj přítel. Nechci, abys na to byla sama. Neměla bys na to být sama. Můj bratr, Zack, je právník. Taky dokáže pomoci." Maxine se rozechvěl ret, skousla ho a hbitě se nahnula přes stůl, aby objala jeho ramena. Dlouhou dobu byla na vše sama, bojovala za spravedlnost naivně jako Don Quijote. Podobně dlouho popírala, že pomoc potřebuje, ale se zamítnutím prošetření, její odhodlání ztratilo na síle.
"Děkuju. Moc ti děkuju." Zatoužil vnést do jejího života aspoň trochu optimismu.
"Není zač," zašeptal jí do ramene a zavřel oči.   
Ozvalo se zakašlání patřící Mattovi. Při pohledu na dvojici v objetí si uvědomil, že- chtě nechtě- žárlí.
Max se hbitě odtáhla od Willa a utřela slzy.
"Tohle je můj... tohle je Matt. Matte, William," představila stručně muže.
"Těší mě," prohlásili nepřesvědčivě oba dva. V očích jim přitom plál plamínek testosteronové soutěživosti.
"Že jsem čekala něco jiného," špitla pro sebe Max s protočením očí.