Ráno ji probudil hluk motoru. Kdyby si nebyla jistá, že to je auto přímo před jejím domem, ani by se nenamáhala vstávat. Ale než se stihla v pyžamu dopajdat ke dveřím, už na ně někdo bušil. Jakmile otráveně rozrazila dveře a její zrak spočinul na muži, jenž ji s úsměvem na zarostlé tváři vítal, s radostí by jimi práskla a odešla spát.
"O, Matte, ty hajzle," syčela na něj, ale když si uvědomila, že paní Petterson od vedle dost možná zase špehuje za oknem, jako tomu měla ve zvyku, popadla ho za ruku a vtáhla ho dovnitř.
"Zdravím, Max..."
"Co tady děláš?!" vrčela po něm a zastírala závěsy, jen aby paní Petterson nedala příležitost šířit pomluvy. Moc dobře věděla, co se té jedovaté babě honí hlavou.
"Zmizelas, aniž bys někomu něco řekla. I tvá domácí už stresovala. Měli jsme strach, že ti úplně přeskočilo..."
"Jasně! Teď projevuješ starost, že? Na to už je pozdě, Matte!"
"Max, sama dobře víš, že jsem měl Sama rád. Ale co se stalo, už nezměníš." Ano, to by se jí nepovedlo, ani kdyby zaprodala vlastní duši.
"Ale nechat házet vinu jen na něj? No tak, je zcela zjevné, že ten debilní bankéř vrazil do Sama a ty kecy o tom, že před ním Sam náhle zabrzdil... Nebyla tam žádná brzdná dráha, nic, Matte. Ty bys to měl vědět nejlépe." Pro ni Sam znamenal mnohé a často i vše. Krom rodiny, za kterou by dýchala, byl pro ni nejlepším přítelem, oporou, společníkem. Nemohla se vzdát. Nedokázala by žít sama se sebou.
"Ale Max, tohle ti ho nevrátí. Místo toho, abys na něj vzpomínala v dobrém a nechala sis v hlavě ty hezké chvíle, ničíš se takto. Nemáš šanci."
"Už jsem o tolik pokročila, Matte. Nemůžu teď ustoupit," řekla tiše a klesla na židli. Poháněl ji vztek, i na Matta, ale cítila se sama. Slabá proti celému světu. Zůstala jen ona, která si dala za cíl očistit Samovo jméno.
"Nevrátím nám ho, ale chci spravedlnost. Udělal by pro mě to samé, Matte," špitla, v očích ji zaštípaly slzy. Promnula si oči, než stihla kterákoliv z nich skanout. Matt se posadil vedle ní, beze slov ji objal a hladil ji ve vlasech. Odevzdaně mu přitiskla tvář ke krku a vzdychla.
"Někdy si ani neuvědomuju, že je pryč. Prostě čekám, až se mi ozve. Až zavolá, zaklepe na dveře. Jenže pak mi dojde, že už se toho nikdy, nikdy nedočkám. Že neuslyším jeho hlas, neobejmu ho a už nebudu mít jedinou příležitost říct mu, co všechno pro mě znamenal. Jak mě mrzí chvíle, kdy jsem se s ním hádala. Udělal by pro mě první poslední, dlužím mu to." Matt vydechl. I on znával Sama a až nyní si otevřeně přiznával, že na něj často žárlil. Jeho vztah s Max byl úchvatný, čistý a upřímný. Uvědomoval si, že mezi ním a Max nikdy nevzniklo takové pouto, jaké sdílela se Samem. Přesto jej měl rád.
"Moc, moc mě to mrzí, Max," zašeptal jí do vlasů.
"Mě taky, Matte," opětovala tiše a vzlykla.

V devět ráno se musela dostavit do knihovny a začít tak u Leslie první pracovní den. A hned ho začala tak hekticky. Jakmile se upravila, nasnídala a přichystala, vysvětlovala Mattovi, na co sahat smí a čeho se dotýkat nemá.
"Prosím tě, nechoď k oknům a neukazuj se venku," žádala ho ještě před odchodem. Sice jí před domem nyní stála dvě auta, ale nechtěla paní Petterson dávat další důvod k podezřívání. Matt si ovšem Max prohlížel, jakoby jí snad mělo přeskočit. Někdy se vážně obával o její psychické zdraví. Vždy jen vyhrožoval, že její vyšetřování jí může lézt na mozek, ale nikdy to nemyslel úplně vážně. Maxine jeho nechápání postřehla.
"Žijí tady největší drbny pod sluncem. Nemusím se snad odněkud dozvědět, že si do baráku vodím každou noc jiného chlapa, ne?" vtipkovala, ale vzápětí si uvědomila, že by ji to vlastně ani nepřekvapilo. Nad vlastními slovy se pozastavila a ještě o to víc, když si Matt zkřížil paže na prsou. Tušil, že jejich vztah už není takový, jako býval. Pořád to ale byla, přinejmenším, jeho kamarádka.
"A vodíš?"
"No ještě toto by mi chybělo!" zasmála se unaveně.

Jakmile za sebou Max zavřela dveře knihovny, nahlas vydechla.
"Ale, dobré ráno, Max. Jste tady o patnáct minut napřed. Chválím," usmála se na ni Leslie a uznale pokývala hlavou. Nečekala od Max nic jiného. Žurnalistka také nebyla jedinou, která se vyzná v lidech.
"Dobré, Leslie. Přišla jsem dřív. Chtěla jsem pochopit systém a svou práci," řekla, zatímco již odkládala své věci a zároveň přemýšlela nad průběhem celého dne. Leslie si však složila paže na hrudi, naklonila hlavu na stranu a s menším úsměvem si Max prohlížela.
"Drahá, tady budeš mít času spoustu. Za celý den sem přijde pár školáčků, občas někdo z dospělých... Nejčastěji sem chodí pan Langan..."
"William či Zachary?" optala se hbitě Max a zvědavě povytáhla obočí. Možná neměla být tak horlivá, snad jen ji zaskočila radost, že zná již alespoň pár lidí. To se ale Leslie zamračila tím známým mateřským způsobem, kterým by matka pozorovala zamilovanou dceru.
"Tak to ale není!" vyhrkla Max a vykulila oči, když se na Lesliiných rtech rozprostřel široký úsměv.
"Vždyť já nic neříkám. Je skvělé, že se seznamujete. Navíc bratři Langanovi jsou milí muži. Většinou zde přijde William, ale knihy si půjčují oba. Jak jste se poznali?" zeptala se se zájmem Leslie.
"Nebudete tomu věřit, Leslie, ale v hospodě."

Zatímco Max vyprávěla, na druhé straně městečka ve Fayově chatě snídal Matt a odpočíval. Procházel chatou, koukal na fotky, upíjel horké silné kávy a usmíval se nad praktičností a puntičkářstvím své... přítelkyně či kamarádky? Tak jako tak, stále pro něj znamenala mnohé. Občas si vyčítal, že jí ublížil, ale pouze své pocity projevil pravdivě. To, že se jí dotknou, už nedomyslel. Došel ke dveřím pracovny. Tušil, že by neměl, ale zvyk z práce a touha po poznání mu nedaly pokoj. Vstoupil do místnosti a přešel k velké tabuli na zdi, na níž byly připínáčky připnuté fotografie, spisy i články, výpovědi svědků.
"Do háje, Maxine..." vydechl starostlivě Matt a přistoupil blíž. Jako policista a vyšetřovatel mohl Max upřímně závidět její schopnosti. Když se zapálila, nešlo ji uhasit. On, když našel překážku, se jen stěží přemlouval, aby ji překonal. To Maxine nikdy nedovolila nikomu a ničemu, aby se jí postavili do cesty.
Zaslechl zaklepání na dveře, s hrnkem v dlaních se tedy vydal ke vchodu. Uvědomoval si, že mu Max zakázala otevírat či odpovídat na telefon- také si u toho vzpomněl na pohádky, které měly strašit děti a varovat je před cizími lidmi. Přec jen odemkl a otevřel.
"Ale dobré dopoledne!" usmála se postarší žena s tmavými vlasy a hnědýma očima.
"Emily!" volal na ni soused, zřejmě manžel. Matt svraštil obočí, zrak mu klesl k jejím rukám, v nichž držela tác s koláčem.
"Přišla jsme vás přivítat. Ale..." Dáma se zarazila a nechápavě nakrčila tvář. "Nemá tady bydlet taková mladá hezká brunetka?" Matt zaslechl jejího muže, jak práskl dveřmi.
"Ano, Max... moje... kamarádka," vykoktal Matt a ochromeně uhnul, když se Emily protáhla kolem něj dovnitř domku. Než se Matt vzpamatoval, byla již Emily v kuchyni a odkládala tác na stůl.
"Že si to tady ale vaše kamarádka hezky srovnala. Dokonce to tady i voní zeleným čajem a..." začichala, "Skořicí? Já miluju skořici. A helemese!" Už do ruky vzala svícen. Ten zrovna Matt poznal. Max ho kupovala na vánočních trzích ještě se Samem. Naprosto se do něj zamilovala. Když ho ale Emily pokládala zpět na poličku, svícen se převrhl a nebýt Mattovy rychlé reakce, rozbil se by o podlahu.
"Paní, moc mě to mrzí, ale..."
"Ale za nic se omlouvat nemusíte, hochu. Nic se nestalo!" zahalekala pohotově Emily a už procházela domkem dál. Než Matt Maxin svícen odložil zpět a znovu našel Emily, nahlížela už ona do pracovny.
"Myslím, že už byste měla jít," řekl rázně Matt a zabouchl dveře Emily před nosem. Kolik toho viděla, tím si nebyl jist. Ale byla pobledlá a zaražená.
"Jste její přítel?!" zeptala se a o krok od něj odstoupila.
"Kamarád," odsekl a vyvedl ji z chaty. "Nashledanou."

Max seděla za pultem a listovala složkami ve svém notebooku. Už jí nestačilo mnoho. Měla nasbíráno spoustu důkazů, posháněla si kontakty několika očitých svědků z toho dne. Nazpaměť znala již spoustu článků i výpovědí. Byla rozhodnuta do týdne odeslat všechny důkazy k prošetření na generální inspekci. Zacinkal zvoneček nad dveřmi, načež s pozdravem hezkého dne vstoupila do knihovnictví skupinka několika mladých lidí, puberťáků.
"Jé, vy jste ta nová," usmála se na Max vysoká blondýnka.
"Vítejte v největším zadku světa," zvolal euforicky její kamarád, přičemž se celá skupinka nahlas rozesmála. I Max roztáhla své rty do úsměvu.
"Dík za přivítání. Přejete si něco, mládeži?" optala se jich.
"Ta pipka Cassidy..."
"Myslíte paní ředitelku?" přerušila je Max se zlověstným úsměvem a jiskrou v očích. Puberťáci si vyměnili překvapené pohledy. Tušili, že si otevřeli pusu na špacír před nevhodným člověkem. Ale když postřehli Maxin škodolibý úšklebek plný zvrhlé radosti, odtušili, že jim přála štěstěna.
"Strašná baba," zašeptala Max a mrkla na ně.
"Máme si půjčit nějakou britskou klasiku," pokrčila rameny blondýnka.
"Shakepeara, Wilda, nebo tak," přikývl jeden z chlapců.
"Kolik vám je?" zeptala se jich a obešla pult, aby si skupinku mohla lépe prohlédnout. Rozhodně se jí nezdáli jako čtenáři zapálení do klasiky. Shakespearovi či Wildovi by stěží rozuměli.
"Patnáct, čtrnáct," řekla Max dívka a bezmocně se usmála.
"Paní Cassidy je hrdá na britskou historii, ačkoliv tady ve Skotsku udělali Angličané... bordel. Hodně lidí tady říká, že by se měla nastěhovat do Buckinghamského paláce. Prý není na naše skotské předky tak pyšná jako na ty anglické." Takže drby se šíří i o místních.
"Slečna Cassidy? Ale nepovídejte," zasmála se Max. "Každopádně bych vám tedy doporučila kupříkladu Tolkiena, Lewise, Dickense. Tito pánové jsou už určitě považování za klasiky a myslím, že jejich dílům budete rozumět víc než zlatému Shakespearovi, nedejbože Wildovi. Budou vám blíž, hm?"
Když žáci acharnské školy odcházeli, míjeli se ve dveřích s dalším zákazníkem. Jelikož Max schovávala knihy do polic, zavolala ke dveřím: "Hned se vám budu věnovat!"
"Max?" Překvapením poskočila a při tom se otočila čelem k onomu muži.
"Will! No... zdravím. Můžu pro vás něco udělat?"
"Slíbila jste návštěvu," usmál se zeširoka a opřel se o pult, zatímco si Max v hlavě přehrávala jejich poslední rozhovor.
"No ovšem," vzpomněla si. Už si ale v mysli nadávala.
"Můžeme to nechat na zítra?" pousmála se omluvně. Přišlo jí nefér vůči Williamovi i sobě vymlouvat se úplně.
"A zvu vás k sobě já... i se Zacharym, hm? Ráda vás poznám." Will bez delšího váhání přikývl.